Skuteční

autor: Tina

Ahoj všichni. Tak jsem tady s dalším výtvorem. Milovníci upírů si jistě přijdou na své stejně tak jako milovníci dobrých konců. Doufám, že se vám povídka zalíbí. Snad se mi tady sesbírají nějaké komentáře, za které budu skutečně ráda. Takže přeji příjemné čtení. Tina

Tom

Byla už noc. Černá noc jako ebenové vlasy mladého chlapce, který poklidně odpočíval ve své posteli. Nebe bylo poseté třpytivými hvězdami, které vypadaly jako malé diamanty na černém plátně. Jsem poetický, já vím. Taky jsem už na tomhle světě přes šest století. Ale představování nechám na později.

Vloudil jsem se do mysli toho roztomilého stvoření, které poklidně dřímalo ve svých jistě voňavých peřinách, a přinutil jej za pomocí jeho snu vyslovit ta dvě čarovná slůvka, která mi umožnila věc, po které jsem tolik toužil.

„Pojď dál,“ pověděl ze spaní ten krásný chlapec s pokožkou jako porcelán a narůžovělými rty jako šípkové květy. Tato dvě slůvka mi umožnila vstoupit dovnitř.

Otevřel jsem okenice, které byly špatně zajištěné, a ladně a s tichostí seskočil na zem. Abych vám to vysvětlil. Potřeboval jsem, aby mě pozval dovnitř, protože upíři nemůžou vstoupit do prostorů, kde lidé spí a jí, aniž by byli pozváni. Ovšem já jsem mazaný a využil jsem tenhle fígl, abych tuto podmínku splnil bez jeho vědomí, dá se říct.

Přistoupil jsem k jeho posteli a sledoval jeho poklidný výraz. Nic netušil. I kdyby zde vybuchla atomovka, neprobudí se. Byl teď lapen v mé moci a já právě teď chtěl, aby poklidně spal. Nestojím o to, aby se v ten nesprávný okamžik probudil a začal křičet. Dneska nemám chuť na žádné hašteření.

Poklekl jsem u jeho postele a odhrnul mu ebenové vlasy jak z tváře tak především z krku. Nádherné, je to až hřích probodnout svými zuby tu krásnou a hladkou kůži.

Přesto jsem to udělal a cítil ten opojný pocit, když jsem konečně ochutnal jeho krev. Dlouho jsem si ho vyhlížel, a teď jsem se konečně dočkal. Byla to doslova slast. Jeho krev byla tak dobrá, myslím, že by byla škoda, kdybych jej vysál celého. Tenhle kousek se mi bude hodit i na příště.

Ač nerad, jsem se tedy odtrhl. Naučil jsem se ovládat. Dříve to bylo těžké, nedokázal jsem to a svou oběť jsem vždycky zabil. Teď už to ale za ty roky zkoušení umím perfektně.

Teď by bylo asi vhodné se představit, když jsem to na začátku tak odbyl. Mé jméno je Thomas Trümper. Je mi teď už úcty hodných 666 let, ďábelské číslo, že? Takže je mi tedy už 666 let stále dvacet. Tenkrát, v mé době ještě jako člověk, jsem byl šlechtic, musím říct, že i docela oblíbený, protože jsem nebyl krutý. Jenomže můj osud měl být trochu černý a já těžce onemocněl. Spasení přišlo ve formě mého lékaře, který byl upír a dal mi na výběr, zdali chci „žít“ jako upít, nebo zemřít. Vybral jsem si tu první variantu, takže jsem stále tady.

To je asi vše, co byste měli o mně vědět, a teď zpět do pokoje toho krásného černovláska.

Když jsem se tedy odtáhl, zůstaly mu tam dvě malé ranky. Ještě jsem mu je olízl, aby z nich už tolik nevytékala krev. Bude mít na mě památku a aspoň může uvažovat nad tím, co to bylo. Co nebo kdo jej to kousl.

Pustil jsem jeho mysl, aby mohl dál snít, a vytratil se z pokoje jako pára nad hrncem.

Bill

Ráno bylo krásné a slunné, to se vstávalo dobře. Horší je to, když je v noci ještě tma, to se vstává skutečně špatně. Zvláštní ale bylo, že mě docela bolel krk. Musel jsem se zajít podívat do koupelny, z čeho to je. Pohled do zrcadla zahrnoval dva šoky. První byl takový, že jsem vypadal skutečně hrozně, jako strašidlo, a druhý byl ten, že jsem měl na krku dvě ranky a kolem nich byla modřina, která pomalu nabírala na barvě. Na modřinu jsem kašlal, ale nechápal jsem, jak se mi ta dostaly ty ranky. Docela to bolelo, když jsem se toho dotknul. Takhle bych se ve spánku nemohl sám zranit, vypadá to jako od zubů… jako… To je blbost. Upíři přece neexistují. Jsou to jenom výmysly. Oni jsou vymyšlené postavy stejně jako kentauři a mořské panny.

Jenomže co mě to tedy pak kouslo? Hada doma rozhodně nemáme a sem by nevylezl. Nedávalo mi to žádný smysl, ale teď jsem na to neměl čas a musel se chystat do školy, ať zase nepřijdu pozdě. Nejsem ten typ, co chodí pozdě.

Připravil jsem se a upravil a vydal se do toho ústavu. Hned jsem se tam potkal se svou kamarádkou Rose. Byla to moje nejlepší kamarádka, takže jsem jí o tom pověděl. Vzhledem k tomu, že je to neskutečná milovnice upírů, a Stmívání a Vampýrská akademie jsou pro ni něco jako bible, hned začala povídat, že to mám jistě od upíra, protože jiné řešení nevidí.

Já tomu ale moc nevěřil, nějak se mi to nezdálo. Zatím kolem toho nebudu dělat nějaký humbuk a uvidím, co se dál stane.

Celý den byl docela zážitek. Rose neustále povídala o tom, že upíři jsou skuteční, a že tomu nemůže uvěřit. Já jsem si tím zase tak moc jistý nebyl.

Další tři týdny byly také zvláštní. Ty ranky mi nemizely. Byly pořád tak stejně čerstvé jako ten první den, co jsem je objevil, což může znamenat jediné. Buď mi skutečně hráblo, nebo za mnou v noci někdo chodí. Docela jsem začínal uvažovat nad tou druhou možností, protože přece, když si člověk myslí, že je blázen, tak je vlastně v pořádku, ne? Už ani sám nevím.

Chtěl jsem to ale zjistit. Noc co noc jsem se snažil zůstat vzhůru a předstírat jenom, že spím. Noc co noc jsem spal s otevřeným oknem.

Tom

Celé tři týdny jsem chodil toho skvostného tvora navštěvovat a sát z něj tu životadárnou tekutinu, která byla tak neskutečně dobrá. Celkem mě udivilo, když pár nocí po sobě bylo otevřené okno. Buď ten drobeček na mě čekal, nebo mu bylo horko. Pokud by platila ta první varianta, tak by se mě asi nedočkal, protože já jeho mysl vždy lapil do snu a nedovolil mu se probudit. Pak jsem si vzal, co chtěl a zase se ztratil. Byla pravda, že těch posledních pár nocí jsem ještě chvíli strávil nad jeho postelí a sledoval, jak je krásný. Opravdu moc pěkné stvoření. Myslím, že mu připravím malé překvapení, pokud mě chce tak moc vidět.

Hned další den jsem se vydal na zastávku, kde vždycky ten drobeček čeká na autobus. Viděl jsem jej už zdáli a pozoroval jeho havraní vlasy. Jenom pro upřesnění. Slunce mi nevadí. Nemůže mi ublížit, když mám na sobě něco ze stříbra. Je to paradox, stříbro mě může zabít, ale také ochránit před nemilosrdnými paprsky.

Sebevědomě a s elegancí jsem prošel přes parkoviště a upřeně sledoval toho chlapce. Poté jsem se zastavil na chodníku a jenom pozoroval tu úchvatnou scénu. Zařídil jsem to tak, aby to bylo pouze pro jeho oči, protože nemám nejmenší chuť vidět překvapené pohledy a stupidní otázky. Někteří lidé jsou skutečně tak primitivní.

Pozoroval jsem tu scénu. Kdy se šlahouny pomalu plazily po široké lavičce a začaly omotávat černovláskovo tělo. Všiml si toho sice až po chvíli, ale přece. Pozoroval jsem, jak se zděšeně díval na ty úponky, které mu svazovaly ruce k lavičce, stejně tak jako vrchní část těla. Omotávaly se mu kolem hrudníku a rukou a čím víc sebou škubal, tím víc se utahovaly. Brzy bylo jeho tělo zcela znehybněno a připoutáno k lavičce a já se vydal k němu.

„Je to skvělé, že to slunce tolik nepraží, že?“ přisedl jsem si vedle něj a po chvíli se na něj podíval.

„Co to je? Proč mě to tak svazuje?“ Zeptal se se zděšením v hlase.

„Ta rostlina? To je jenom pojistka, aby tě nenapadlo utíkat,“ usmál jsem se a pozoroval ho, jak se z toho snažil dostat. „Být tebou, tak se uklidním. Stejně se z toho nedostaneš a ta rostlina tě bude svazovat tak pevně, až ti odumřou končetiny. To by asi nebylo pěkné, že?“ ušklíbl jsem se.

Bill

Díval jsem se na toho muže s nechápavým a vyděšeným pohledem. Neměl jsem nejmenší tušení, co po mně chce a absolutně jsem nechápal, jak je možné, že mě ta rostlina svazovala. Já jsem se už asi skutečně zbláznil.

„Kdo jste a co po mně chcete?“ díval jsem se na toho muže, a pak se podíval na všechny lidi okolo. To mi nikdo nepomůže? To mě tady nechají spoutaného? Nadechoval jsem se, abych volal o pomoc, ale on mě přerušil.

„Je to zbytečné, oni tu rostlinu nevidí. Proto ti nepomůžou. Budou si myslet, že jsi blázen, takže ani nezkoušej křičet,“ podíval se na mě těma svýma jiskřivýma, mandlovýma očima až mě zamrazilo.

„Kdo jste a co po mně chcete?“ zopakoval jsem svou otázku, na kterou mi neodpověděl, a sledoval ho. Chvíli mlčel a pak spustil.

„Mé jméno je Thomas Trümper. A…“ usmál se na mě a já to uviděl. Dva tesáky, které byly jistě hodně ostré. Jenom jsem zalapal po dechu a zůstal na něj zírat.

„Pane Bože…“ vydechl jsem a nebyl ničeho jiného schopen.

„Boha nevolej, nepomůže ti ani v těch nejtěžších chvílích. Nechá tě klidně zemřít, i když se modlíš a prosíš.“ Vypadalo to snad, jako by mluvil z vlastní zkušenosti.

„Oni existují…“ zašeptal jsem si spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že to taky slyšel. Takže Rose měla pravdu. Tohle je skutečně šílené.

„Jo existujeme, je nás celkem hodně, ale umíme se mezi vás lidi dobře skrýt. A teď když dovolíš, nejsem tady vůbec proto, abych si s tebou povídal.“ Ušklíbl se a odhalil tesáky. Bylo mi hned jasné, o co mu jde.

„Ne…“ snažil jsem se odtáhnout, ale ta rostlina mi to nedovolila.

„Být tebou, tak raději spolupracuju, jinak tě to bude bolet, navíc zatím nemám v úmyslu tě zabít, kdybych to chtěl, udělal bych to už dávno. Těch ranek na krku sis jistě všiml.“ Podotkl a pak mi bez milosti naklonil hlavu a zakousl se mi do hrdla.

Nikdo nás neviděl. Byli jsme na celé zastávce sami, protože autobus mi už odjel. Když jsem se tomu bránil, skutečně to bolelo, tak jsem se tomu poddal a přišel takový zvláštní blažený pocit. Zavřel jsem oči a celý se mu oddal.

Začínal jsem cítit, jak jsem takový malátný, bez síly a unavený. On mě snad skutečně zabije. Pomalu mě opouštěly síly, už jsem si fakt myslel, že zemřu, když se odtáhl. Rty měl do krve a labužnicky si je olízl.

„Dokonalost, jako vždycky.“ Usmíval se a setřel si ze rtů poslední kapky mé krve.

Najednou jsem cítil, jak sevření rostliny povolilo a pomalu mě propouštěla a uvolnila mi celé tělo. Svět se se mnou točil a já popředu padal z lavičky, kdyby mě však ten upír včas nezachytil, už bych měl schůzku se zemí.

Tom

„Ale, ale…“ Viděl jsem, jak jsem toho drobečka zmohl, jak byl celý gumový a kdybych jej nedržel, už by byl na zemi.

„Tobě to teda dalo zabrat,“ ušklíbl jsem se a sledoval ho. Mám teď dvě možnosti. Buď ho odvést domů, nebo ho tady prostě nechat. Jenomže nestojím o to, aby ho tady někdo našel a odvedl do nemocnice. Však on se z toho vyspí. Vzal jsem jeho batoh, podepřel ho a vydal se s ním k mé černé Audi. Nádherné to auto.

Naložil jsem ho a vyjel k jeho domu. Cestu jsem znal nazpaměť i pozpátku, takže mi to nedělalo nějaký velký problém jej dopravit domů.

Jeho rodiče ještě nebyli doma, což byla pro mě výhoda, a ten sladký černovlásek mi usnul v autě. Proto jsem jej odnesl přímo do jeho pokoje a uložil do postele. Byl lehounký jako pírko, ten kluk snad nic nejí. Je taky pravda, že neznám ani jeho jméno, nějak si na ně nepotrpím, ale u něj by bylo dobré ho znát. Stačilo mi se podívat na jeho sešit, co měl na stole, a bylo to jasné. Takže Bill Kaulitz. Hezké jméno pro hezkého kluka.

Popadl jsem tužku a papír a napsal mu krátký vzkaz o tom, že jsme se rozhodně neviděli naposled a že nemá smysl, aby o tom někomu vykládat, protože mu stejně nikdo neuvěří. Poté jsem se zase vytratil a zanechal ho v jeho pokoji.

Bylo to zvláštní, ale když jsem se vracel k sobě domů, cítil jsem ve městě přítomnost ještě něčeho jiného než jenom upírů. Odhadoval bych, že tady ve městě mohlo být, včetně mě, tak deset upírů, plus ten neznámý tvor. Je to tak zvláštní a naivní, jak jsou lidé slepí. Žijeme mezi nimi už celá staletí a oni si myslí, že to, co je napsané ve starých knihách, jsou jenom povídačky.

Vrátil jsem se k sobě domů a vydal se do sprchy. Stále jsem se nemohl zbavit toho zvláštního pocitu z přítomnosti jiného tvora. Cítil jsem jeho přítomnost, ale nedokázal jsem přesně určit, co to bylo za druh. Prozatím jsem to nechal být a vyšel ze sprchy. Vydal jsem se přímo do ložnice. Nejsem sice nějak unavený, nemám potřebu spát, ale momentálně nevidím žádnou jinou zábavu. Proto jsem ulehl do postele a usnul. Avšak i ve spánku jsem byl ostražitý.

Bill

Probudil jsem se až na druhý den. Byl jsem slabý a trochu se mi točila hlava. Dlouhé minuty jsem seděl na posteli a snažil se být v klidu. Poté jsem se vydal do koupelny. Krom toho, že jindy po ránu vypadám hrozně, dneska jsem vypadal extrémně zle. Bílý jako stěna, líčení rozmazané, vlasy rozcuchané. Musel jsem vlézt do sprchy a smýt to ze sebe. Poté jsem se šel nasnídat a nabrat síly. Dneska do školy nepůjdu, asi bych to nezvládl.

Po jídle jsem se vydal opět spát. Byl jsem skutečně unavený. Na stole jsem si však všiml přeloženého listu papíru, a tak jsem jej vzal do rukou. Stálo na něj krasopisem napsáno:

Naše setkání rozhodně nebylo poslední, tebe si ještě najdu. Taky si myslím, že by nebylo moudré to někomu vyprávět, protože by tě měli akorát za blázna. T.

Zmuchlal jsem papír a vyhodil ho do koše. Nechci se s ním vidět. Zase si vezme tolik krve, že pak budu schopný se jen najíst a jít spát. Připadám si jako jeho hračka, i když musím přiznat, že když jsem se tomu podvolil, bylo to příjemné, ale i tak. Už nechci, nevím, co mám udělat, aby se sem nedostal, aby se ke mně nepřibližoval. Teď to ale nebudu řešit a prostě půjdu spát.

Bylo to zvláštní, ale další tři dny se neobjevil. Tak, že bych měl jenom halucinace? Ale co by pak vysvětlovalo ten dopis a pocit únavy? Sám nevím, ale podle ranek na krku, které se začínaly pomalu hojit, to znamenalo, že jsem ho skutečně potkal. Že jsem ho skutečně potkal a také to, že u mě skutečně nebyl ani přes noc, kdy jsem o tom třeba nevěděl.

Dal jsem se zase dohromady a už normálně fungoval. Měl jsem čas také o něm přemýšlet. Viděl jsem ho jenom chvíli, ale i tak jsem si jeho tvář dokonale zapamatoval. Byl krásný, to se musí uznat. Snad nejvíce sexy muž, jakého jsem kdy viděl.

Možná, že kdyby byl milejší, tak bych mu to i dovolil, jenomže si nejsem tak úplně jistý, zdali mu můžu věřit. Jak už jsem řekl, byl to třetí den a pomalu jsem se chystal ke spánku. Zítra mě ve škole čekají dvě písemky, což znamená, že musím být pořádně vyspaný.

Kolem třetí ráno mě probudil nějaký šramot a hluk. Lilo jako z konve a byla bouřka. Blesky protínaly černou oblohu a hromy, které následovaly, byly tak dunivé a hrozivé. Otevřel jsem oči a zahlédl tmavý obrys postavy. Velké postavy s mohutnými rameny. Tohle nebyl Tom, bylo to na něj moc velké. Bleskově jsem vystřelil do sedu a přitiskl se ke stěně. Můj pohyb byl jako spínač, protože ta věc vystartovala přímo ke mně.

Okamžitě jsem vylezl z postele a snažil se dostat ze dveří, ale popadlo mě to za vlasy a škublo k sobě. Zaječel jsem a snažil se dostat od toho stvoření pryč, ale bylo příliš silné. Až za pomocí dalšího blesku a jeho světla jsem uviděl, že je to nějaké zvíře. Možná… vlkodlak? Vypadalo to tak. Mrskl se mnou o stěnu a vrčel jak rozzuřený pes.

V tu chvíli jsem v duchu začal volat Toma. Možná, že mi došlo, že rodiče by mi nepomohli, že by je to mohlo zabít a dá se říct, že ten upír byla asi moje jediná záchrana. Když mu tak chutnám, tak mě třeba i zachrání. Mezitím, co se mi to monstrum sápalo po krku, a já se bránil, jsem jej svou myslí volal, snad mě uslyší.

Nedělo se však nic. Nepřišel. Místo toho se mi to monstrum zakouslo do krku tak surově, že jsem si myslel, že mi ho prokouslo skrz na skrz. Zaryl jsem mu svoje dlouhé nehty do kůže, která byla pokrytá chlupy, a pořádně je zaťal. Docílil jsem toho, že se ode mě sice odtáhl, ale popadl mě za vlasy a hodil se mnou, takže jsem se udeřil do stolu. Byl jsem chvilku úplně, mimo, a když jsem pomalu přicházel k sobě, zase hltal mou krev.

Všechno se se mnou motalo a bolest prostupovala každou částečkou mého těla. Skutečně, tak teď už zemřu. Budu potrava nějakého vlkodlaka, o kterém ani nevím, jak se sem dostal.

Tom

Zaslechl jsem něčí volání o pomoc. Ten hlas jsem důvěrně znal a strach byl cítit snad na míle daleko. I když bylo strachem nasáklé celé město, tenhle převládal, a pak pomalu ustupoval. Já však věděl, že ten, kdo mě volá o pomoc, je Bill. On je jistě rozumný člověk, takže se nejspíš dostal do tak svízelné situace, že žádá o pomoc zrovna mě. Neotálel jsem a bleskově se vydal k jeho domu. Cítil jsem opět toho tvora, byl v jejich domě, a teď jsem poznal, co je zač. Vlkodlak. Několika ladnými pohyby jsem vylezl na strom, a po větvi až k jeho oknu, do kterého jsem kopl, a ono se rozrazilo.

Oblohu proťal další blesk a mně se naskytl pohled na to monstrum, jak si z Billa bere jeho životadárnou tekutinu. Skočil jsem po něm a prudce jej odtrhl od černovláska. Hrdlo měl zakrvácené, kňučel a popadal dech. S tím vlkodlakem jsem si rychle poradil. Jsem silnější než on, takže jsem ho brzy skolil. Zlomil jsem mu vaz a jeho tělo vyhodil z okna. Ony jej sluneční paprsky promění v prach. Otočil jsem se k Billovi a klekl k němu. Šlo vidět, že má na mále. Musím ho vzít do nemocnice, s tímhle nic nenadělám. Rány má příliš hluboké.

„Vydrž, Bille, nezavírej oči,“ držel jsem ho v náručí a ladně s ním vyskočil z okna. Naložil jsem ho k sobě do auta a pekelnou rychlostí se vydal do nemocnice.

„Bille, nezavírej oči!“ podíval jsem se na něj a on na mě. Byl vyčerpaný, na hranici svých sil.

V nemocnici se už o něj posrali. Pověděl jsem jim, že jej pokousalo zvíře, byla to vcelku pravda. Když jsem tam pak seděl téměř hodinu, uvažoval jsem. Proč jsem mu přišel pomoct? Proč jsem ho odvezl do nemocnice? A proč tady sakra teď sedím a čekám, co bude? Je možné, že by se mi líbil? Dlouho jsem ho pozoroval jenom tak, aniž bych jej třeba kousl, i tenkrát několikrát u jeho postele, když o mně ještě nevěděl. Je možné, že bych se po tak dlouhé době zase zamiloval? A navíc, je možné, aby upír mohl milovat? Moc otázek, žádná odpověď.

Po hodině a půl za mnou doktor přišel, protože jsem tady byl jediný, kdo Billa přivezl, a pověděl, mi jak je na tom. Dostane se z toho, to je hlavní. Doplní mu ztracenou krev a až nabere síly, pustí jej domů. Doktor odešel s tím, že musí uvědomit jeho rodiče, a pokud chci, můžu za ním jít. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem se vydal do pokoje, kde ležel.

Vešel jsem dovnitř a pozoroval jej. Svá čokoládová kukadla měl zavřená a odpočíval. Byl bledý jako křída, na první pohled by si druhý řekl, že je mrtvý.

Přistoupil jsem k jeho posteli a dotkl se jeho štíhlé ruky. Měl jemnou kůži, takovou sametovou. Posadil jsem se na židli a vložil si jeho ruku do své dlaně. Pozoroval jsem jeho klidný obličej. Nevím, proč jsem tak najednou změnil názor. Je to u mě opravdu neobvyklé a sám to nechápu, ale je to tak.

Jemně jsem ho políbil na čelo a opatrně položil jeho ručku zpět na postel. Nechtěl jsem tady být, až se jeho rodiče ukážou, a proto jsem zase zmizel i se svou černou Audi.

Bill

Když jsem se probudil, seděla u mě mamka s tátou a doktor postával u mé postele. Starostlivě se na mě dívali a zahrnovali mě otázkami typu, jak se cítím a tak podobně. Díval jsem se kolem, hledal jsem určitou osobu, která mě zachránila před tím monstrem.

„Kde, je Tom?“ zeptal jsem se trochu chraplavým hlasem a díval se z rodičů na doktora.

„Bill zřejmě myslí toho mladíka, který jej sem přivezl. Tom se jmenoval?“ zeptal se mě doktor a pozoroval mě.

„Jo jmenoval. Kde je?“ těkal jsem pohledem z jednoho na druhého.

„Přivezl vás sem, počkal si, až mu povím, jak jste na tom, a poté nejspíš odešel. Už jsem jej tady neviděl.“

V hlavě se mi motalo tolik myšlenek, že jsem přestal vnímat rodiče a doktora, a uvažoval. Dovezl mě sem, počkal si a pak odešel? Proč nezůstal? Taky se divím, že vyslechl mé volání a přišel mi na pomoc. Je tady nějak moc otazníků, to nebude jenom tak. Kdybych mu byl tak ukradený, nečekal by tady a nevyslechl si doktora, jak mi je. Vzplála ve mně malá jiskřička naděje, že by to přece jen mohlo být jiné. Jenomže jsem neměl možnost si s ním ani normálně pohovořit.

Když mě pustili domů, ještě jsem do školy nešel. Zůstal jsem dva dny doma, a až poté se vydal do školy. Čekal jsem, že se Tom ukáže. Myslí jsem mu vysílal otázky: kde je? Kdy mě navštíví? A podobné, ale neukázal se. Celý týden se neukázal. Bylo to zvláštní, ještě před tím útokem bych byl rád, teď mě to docela mrzelo.

Posadil jsem se na lavičku, batoh si položil vedle sebe a čekal na autobus. Měl mi jet až za dvacet minut, to bude zase nuda.

Najednou jsem ucítil, jak mě něco začalo šimrat na krku. Rukou jsem to odhrnul pryč, ale namotalo se mi to na prst. Byl to jeden šlahounek rostliny, co mě tady dříve uvěznila. Rychle jsem tu ze sebe sundal a čekal, že mě to zase začne stahovat, ale nic se nedělo. Ten úponek vypadal jako malé hádě, co si chce hrát a hravě se mi omotával kolem zápěstí a přes prsty. Zřejmě mi to nechtělo ublížit. Pouze jsem to s úsměvem sledoval, jak si to hraje s mou rukou, a pak mi to došlo. Tohle přece ovlivnil Tom. Když mě to připoutalo, tak se objevil on, což znamená, že je nablízku. Koukal jsem se kolem, jestli ho náhodou neuvidím.

„Už se nebojíš?“ ozval se najednou známý hlas vedle mě a já se za ním prudce otočil. Uviděl jsem na lavičce vedle sebe sedět Toma. Chvíli mi trvalo, než jsem ze sebe dokázal vypravit nějaké slovo.

„Už nemám čeho.“

Tom

Pozoroval jsem ho. Vypadal zase v pořádku a plný síly. Dokonce se nebál ani té rostliny, která se mu omotávala kolem ruky.

„Ani jí ne?“ ukázal jsem na tu rostlinu a usmál se.

„Zatím mě to nestahuje, takže ne. Co to vlastně je a proč mě to tak omotává?“ vyptával se.

„Takový můj mazlíček. Někteří mají psa, kočku, já mám tohle. Je to prastará rostlina, která se rozrůstá pod zemí. Je už prorostlá pod celým městem a ještě mnohem dál, takže se může vynořit kdekoliv,“ usmíval jsem se. „Říkám jí Mazlík,“ uculil jsem se.

„Mazlík? Tak to je dobré. Takže tě vlastně poslouchá.“

„Ano,“ přitakal jsem a byl zahleděný do těch jeho čokoládových očí. Tak už znám odpověď na jednu otázku. Upír se skutečně může zamilovat.

Bill

Od té doby to mezi námi bylo jiné. Seznámili jsme se s Tomem blíže a já byl dál ochotný mu dávat krev, ale už ne v takovém množství. Nebral si jí ani tolik.

Bylo to až neuvěřitelné, jak uměl být galantní a šarmantní. Ještě jsem žádného muže v jeho věku s takovým chováním nepotkal. Musím uznat, že mě skutečně okouzlil. Okouzlil mě natolik, že jsem ho jednou v noci políbil. Náš polibek však nebyl jenom pár sekundový. Trval velmi dlouho a oba jsme si jej skutečně užili.

Můžu teď s jistotou tvrdit, že jsme s Tomem začali chodit. Dozvěděl jsem se o něm spousty věcí. O jeho zajímavém životě, o jeho schopnostech a plno dalšího. Ale o tom zase až někdy příště.

autor: Tina