Slečinka

autor: Rachel

Zdravím všechny mé čtenáře i ty budoucí potencionální, bohužel s ne zrovna příjemnou zprávou. Po dlouhém rozmýšlení jsem se rozhodla stáhnout ‚Wish of destiny‘ z blogu a nebudu v ní už dál pokračovat. Omlouvám se vám všem, kteří jste ji četli, ale jsem toho názoru, že lepší je nechat ji nedokončenou a odběhnout od ní teď, než u třicátého dílu, kdy už je příběh v nějakém stádiu. Nejde o žádný můj rozmar nebo chvilkovou náladu, zvážila jsem hodně věcí, než jsem se rozhodla pro tuto možnost. Asi už nejsem schopná chrlit každý týden další a další pokračování a uvázat se na tak dlouhou dobu k povídce, která měla mít minimálně 40 dílů.

Protože ale s psaním jako takovým úplně skončit nehodlám, a protože mám několik nápadů, které bych chtěla zrealizovat, budu vám je občas předkládat formou jednodílek, které vás snad potěší, snad se vám budou líbit a snad na mě díky nim nezanevřete úplně.

Tady je první z nich. ‚Narozeninová‘, jak jsem si ji osobně pojmenovala já, když jsem ji věnovala El k jejím narozeninám. Za odměnu mi vytvořila tenhle překrásný banner. Nemám k ní co dodat, snad jen skutečnost, že inspirací mi byly Billovy úžasně dlouhé nohy, na které jsem měla odjakživa úchylku. Jak souvisí boty na podpatku na obrázku s názvem, to už si přečtěte níže 😉

„Tak co, jak je?“

Vysoký, štíhlý mladík pozvedl pohled od monitoru počítače, vzhlédl skrz blond patku, spadající do levého oka, k jednomu ze svých kolegů, nehybně stojícímu již déle než dvacet minut u okna.

Trhl sebou, nepřítomný výraz na jeho tváři vymizel se slovy, jež právě uslyšel za svými zády. Věděl přesně, co má Andrew na mysli.

„Špatně.“

Jediným slovem zhodnotil své aktuální rozpoložení, poodstoupil od okna ke svému pracovnímu stolu s výrazem již ne nepřítomným, ale rozhořčeným. Jeho pocity nepotřebovaly dalšího komentáře.

„A co Slečinka?“

Tomova tvář zkameněla, výrazně zbledla se jménem, tedy spíš s ironickou přezdívkou, jež se donesla k jeho uším. Při všem tom neúspěchu, strachu a vnitřním neklidu dosud ani nepomyslel, co na to řekne jeho…

„Tome! Máš jít nahoru, někdo by si s tebou rád promluvil.“

Hlas jednoho z pracovníků se roznesl velkou společnou kanceláří poměrně klidně, snad nikdo z lidí ponořených do pracovních povinností si jej nepovšiml, Tomovým uším však zněl jako silný, ohlušující alarm. Zbledl ještě více a nevnímajíc Andrewovy přání štěstí, klopýtavým krokem vyšel z místnosti ven, vydal se vzhůru po točitých schodech tam, kde na něj dnes jistě nečekalo nic dobrého.

Ve svém nervózním rozpoložení nedokázal z hlavy odhadnout, jak dlouho tu již pracoval, skutečnost se však rovnala několika dlouhým měsícům. V celém podniku by se našel jen málokdo, rovnající se mu v plnění pracovních povinností. Byl jednička. Již od začátku projevoval až nadpozemské schopnosti, možná proto mu byla s postupem času přidělována čím dál větší zodpovědnost. Zakázky si vybíral vždy jen obtížnější, o to větší měl radost, když si firma, která vypsala konkurs pro všechny reklamní agentury, vybrala mezi všemi návrhy reklam právě tu jeho. Jeho úsilí, snaha a píle se mu vrátily vždy jak na uznání od nadřízených, tak na odměnách v jeho nemalé výplatě.

A on… byl spokojený… až do té chvíle, kdy o návrh od agentury, v níž pracoval, neprojevil zájem jeden další zákazník.

Nebylo nic lehkého vypracovat návrh podle až přehnaných požadavků a přání toho problémového, avšak neprojevil sebemenší slabost. Pracoval s ještě větším nasazením než obvykle, zvládl až nemožné, ušil na míru přesně takový návrh reklamy, jenž by ocenil i tak moc nespokojený, nevrlý zákazník, jako byl onen podnikatel. Poslal hotovou, vyšperkovanou práci do konkursu a čekal, co se bude dít.

E-mail, v němž mu až úlisnými, výsměšnými slovíčky firma oznamovala, že jeho návrh nevyhodnotila jako nejlepší a tudíž vítězný, měl před očima až do této chvíle. S tou jedinou zprávou zmizely v nenávratnu všechny investice, jež si půjčil a do návrhu dal. Celý zisk, veškeré uznání se rázem změnily v nenaplněný sen. Znamenalo to pro něj až příliš velké sousto zklamání a ponížení, jež nedokázal skousnout, nebyl na něj zvyklý. Nehledě na to, že si právě sám šel pro trest, ztracený ve svých myšlenkách, stoupal po schodech vzhůru, šel dlouhou chodbou, dál a dál, až…

Procitl ze svého zamyšlení, vzhlédl ke dveřím, jež se před ním samy otevřely. Opravdu zaklepal? Ach ano… jak jinak by se osoba v oné místnosti mohla dozvědět, že se již uráčil dostavit na svoji vlastní popravu?

Zůstal stát přede dveřmi, jeho tělo znehybnělo jako solný sloup, jakmile jeho oči vzhlédly, poprvé spatřily osobu, jež mu dveře otevřela. Nebylo to tak, že by očekával někoho jiného, avšak přece jen jej pohled na siluetu před ním vyvedl z míry víc, než by předpokládal.

Neodvažoval se promluvit, ba ani vstoupit do místnosti, do níž mu právě byly otevřeny dveře. Jen stál na místě, jeho oči si prohlížely osobu před ním, jako by ji dnes viděly poprvé. Vysoký, štíhlý mladík. Uhlově černá, nadýchaná vlna, pečlivě učesaná z lesklých havraních vlasů. Tmavé, výrazné líčení. Temně hluboké oči. Porcelánově bílá, na pohled jemná tvář, nesoucí rysy spíše dívky než mladého muže. Štíhlé, dlouhé prsty, svírající právě zapálenou cigaretu. Vysoké, až nepřirozeně vysoké podpatky, hlasitě klapající po dlažbě místnosti v každém sebemenším kroku.

Možná i kvůli těm vysokým, nepřehlédnutelným podpatkům, jejichž hlasité klapání nikdy nešlo přeslechnout, se mu říkalo Slečinka. Jeho zženštilost směl každý nalézt v jeho gestech, v projevu nebo jen v pouhém vzhledu… přesto v jeho výzoru bylo něco mužského. Něco, co dogmaticky potvrzovalo jeho pohlaví muže.

Ať byl zženštilý či mužný, ať byl Slečinka – jak jej s oblibou za jeho zády nazývali všichni podřízení – či ne. V každém případě to byl jeho nadřízený. Nadřízený – ano, to bylo to, co jej v této chvíli mělo zajímat.

„Pojďte dál, nebojte se, jen pojďte.“

Milým tónem jej pozval dovnitř, nechal jej stát uprostřed místnosti a zavřel za ním dveře, labužnicky potáhl ze zapálené cigarety. Tu dlouhou chvíli, jež začínala příchodem toho sladkého neviňátka do jeho pracovny, si chtěl vychutnat se vším všudy.

„Taková malá, nepatrná věc. Dnes ráno jsem vyšel před dům, k autu. Hledal jsem klíče od auta, nejdřív v kapsách a potom v kabelce. A mezitím, co jsem je hledal a hledal a stále jsem je nemohl a nemohl najít…,“ korzoval po pracovně sem a tam, z rohu do rohu, záměrně oddaloval tolik očekávané rozuzlení, nemohl se vynadívat na strachem poznamenaný obličejík. Ano, rozpaky mu slušely, moc slušely. „… tak jsem jen tak, čistě náhodou zaslechl dva malé ptáčky povídat si. Jestlipak víte, o čem si cvrlikali?“

Jeho otázka by za jiných okolností vyzněla až směšně, nemluvě o dětinskosti, již do ní vložil. Avšak mladíkovi, pokorně stojícímu před ním, nepřišla vtipná ani za mák.

Lehce, trhaně zavrtěl hlavou na znamení nevědomosti, neodvažoval se vzhlédnout. Jeho pohled nyní s největší ponížeností shlížel dolů. A nikoli proto, že by jeho pozornost upoutaly vlastní boty.

„Cvrlikali si, že ten obchod za dva miliony neklapl. A že návrh našeho podniku, tedy váš návrh, prohrál na celé čáře. Co o tom víte, pane Trümpere?“

Pozvedl pohled, cítil, jak se mu nitro sevřelo úzkostí, přesto se rozhodl zabojovat, obhájit svoji několikatýdenní práci. Tohle byla poslední výzva, poslední šance, kdy to mohl udělat.

„Dělal jsem, co jsem mohl, co bylo v mých silách. Vložil jsem do toho desítky hodin času, i svého volného času, pracoval jsem na návrhu i doma. Udělal jsem ho přesně podle přání, zohlednil všechny požadavky. Lepší to snad ani nemohlo být. Opravdu mě mrzí, že to…“

„Víte vy ksakru, o kolik jsme přišli?! Kolik jsme prodělali na vašem návrhu, který je k ničemu?! A teď se nám z těch investic, které jste do toho tak štědře dal, nevrátí nic?! Ani taková nicotnost, jako to, že vás to mrzí, nám ten balík nevrátí, rozumíte, nevrátí!!!“

Zuřivě potáhl z cigarety, věnoval mu poslední pohled, otočil se k oknu dřív, než směl podřízený spatřit jeho úsměv, jenž již nedovedl déle skrývat. Jak těžké bylo přemáhat smích při pohledu na toho nešťastníka.

Jak by jen mohlo toho ochotného, puntičkářského, pracovitého mladíčka napadnout, že za výsledkem toho všeho stál právě on, jeho nadřízený? Ano, to on zapsal firmu do toho velkého konkursu, nečinně se díval na to, jak si jeho ambiciózní favorit pilně připravoval svůj návrh pro nejproblémovějšího klienta široko daleko, a pak už mu nezbylo víc, než jen čekat.

A podařilo se! Spadla klec a on měl toho překrásného, přitažlivého chlapečka přesně tam, kde jej chtěl od prvního dne jeho nástupu mít – tady, ve své pracovně, na koberečku, se zkroušeností vepsanou v té tváři, na pohled sladké jako cukrkandl. Kdyby jen náznakem tušil, jaký trest si pro něj za tento velký prohřešek připravil.

„Pokud budete souhlasit, pak mi odečtěte z výplat odměny na dobu tak dlouhou, dokud vám nevrátím všechny náklady, které jsem do návrhu vložil. Budu vám je postupně každý měsíc splácet.“

Vyrušil jej ze spokojeného rozjímání, sám navrhnul způsob, jak svůj zmařený obchod odčinit.

Pootočil se a zavrtěl hlavou, s noblesou sobě vlastní típl retko dřív, než pomalým, ladným krokem zamířil ke středu svého zájmu. Už měl těch bláznivin akorát tak dost.

„Víš, že jsou mi tyhle tvoje svršky úplně k ničemu?“

Jeho prst ledabyle sjel po čistém, nažehleném límečku Tomovy bílé košile, jako by mimochodem zabloudil mezi rozepnutý svrchní knoflíček, tam, kde lem košile střídala snědá, opálená pokožka.

„C-co po mně chcete?“

Roztřeseně vyslovil první otázku, jež mu přilétla na jazyk, snažil se pohlédnout do těch potemnělých očí, jež jej právě svlékaly hlubokým, uhrančivým pohledem. Ještě před okamžikem se až nebezpečně upřeně vpíjel do jeho, zachytit jej nyní však byl nadpozemsky těžký úkol.

„Opravdu je to tak těžké pochopit?“

Pousmál se, lehce odepnul drobný knoflíček, jako by chtěl napovědět. Jeho štíhlá ruka již stačila vklouznout pod látku Tomovy košile, dlouhé černé nehty dráždivě přejížděly po té opálené hebkosti, jíž se tolik toužil dotknout. Vytáhl ji zpět a prsty přejel po dalších drobných knoflíčcích, čekajících na jeho bezostyšné rozepínání. Naklonil se k tváři toho hříšníka, až příliš blízko.

„Myslel jsem, že nejsi jen přitažlivý, ale také inteligentní.“

Vydechl do jeho ucha šepot a rozepínajíc košili, párkrát se jen letmo otřel o nahou pokožku, jež se mu odhalovala stále víc. Byl by slepý, aby nepoznal, co s mladíkem těchto pár gest udělalo.

Přivřel víčka a oddaně zaklonil hlavu, podlehl svodům, jež na něj byly přichystány jako pastičky na myš. Nechal se svlékat svým nadřízeným, vzrušovat se těmi ledabylými a přesto tak dobře mířenými doteky. Ano, cítil, jak jej černovlasý svůdník dostává stále víc a víc, kousek po kousku. Cítil jeho vítězství, jenž pomalu, avšak stále intenzivněji začalo narůstat v jeho kalhotách.

Ztěžkle, přerývaně vydechl, jeho oči se rozšířily, jakmile ucítil cizí ruku, lehce přejíždějící po látce v jeho rozkroku. Jako by přesně následovala myšlenky, jež se mu až do této chvíle honily v hlavě.

„Pochopil jsi velmi správně.“

Úsměvně odpověděl do jeho ucha, vychutnával si ten dotek jeho ztopoření, jenž na něj působil jako největší afrodiziakum. Ano, to Tom jej rajcoval. Narůstající vzrušení v jeho tváři, stále přerývanější nádechy a výdechy jej nutily toužit po něm víc, mnohem víc, než toužil do této chvíle. Polonahý chlapec před ním byl pro něj tím největším lákadlem, aniž by o tom sám věděl.

Poodstoupil od něj, nechal jej opřeného o svůj pracovní stůl, jeho kroky se teď otočily k pootevřeným dveřím.

Dlouhé prsty vzaly za kliku a stiskly ji, zavřely dveře nadobro dřív, než sjely k malému klíčku, pootočily jím ve správném směru. Zámek cvakl, vydal tolik očekávanou odezvu.

Pootočil se a pousmál, jeho oči se střetly s Tomovými. Upíral svůj pohled do jeho, bez ustání, zatímco se jeho ruce vydaly cestou ke knoflíkům saka. Putovaly dlouho od saka přes košili až dolů k opasku, jejž rozepnuly, nechaly jej být.

Opětoval další dlouhý pohled a popaměti rozepnul knoflíček svých úzkých, plných kalhot. S lehkostí se vrátil zpět k tomu sladkému pokušení, jenž se teď snad pohledem vyhýbalo tomu jeho, snad se pokoušelo skrýt ruměnec, jenž poznamenal jeho tvář ve chvíli, kdy si povšimnul zřetelného, značně viditelného vzrušení v těch úzkých kalhotách.

Pomalu přistoupil až k němu, úsměv se rozzářil na jeho dosud vážné tváři, když nasměroval svůj vysoký podpatek nad Tomovu nohu, přišlápl ji s až elegantní necitelností.

„Také patříte mezi ty, kteří mě nazývají Slečinkou?“

Zavrněl jako koťátko, jeho úsměv nyní zářil na kilometry daleko, když pohlížel do tváře, jež zrudla rozpaky, tlačil na Tomovu nohu jedním z podpatků, jež jeho přezdívku zavinily, stály za jejím zrodem.

Zkameněl, v okamžení zapomněl na otázku, jež mu byla položena, snažil se upamatovat na okamžik, kdy tuto přezdívku vyslovil.

Bylo to jen jednou, jedinkrát a na místě, kde jej nikdo nepovolaný nemohl slyšet. Alespoň si to dosud myslel. V této chvíli si již nebyl tolik jistý.

Přitlačil, zesílil stisk podpatku ještě bolestivěji než předtím, dožadujíc se odpovědi na svou otázku.

„Tak ano nebo ne?“

„N-ne.“

Tiše pípl, stačil zahlédnout spokojený úsměv, než ucítil povolující stisk podpatku.

„Jistě… protože ty víš, že opravdové slečinky nemají tohle.“

Lehce uchopil Tomovu ruku do své, navedl ji do svého klína, na místo, kde čekala jeho touha, nahromaděné vzrušení a chtíč, toužící jen po uspokojení.

Na výsost spokojený úsměv mu prozářil tvář v okamžiku, kdy se jeho zvědavému pohledu naskytly líce, poznamenané ruměncem, nenadálým překvapením pootevřené rty a oči, ty dětsky nevinné oči, jež se s prvním dotekem jeho značného ztopoření rozšířily poznáním, neodvažovaly se nyní vzhlédnout k tváři nadřazeného, v níž se touto chvílí setkávala samolibost s blažeností.

Neotálel a dřív, než by se jeho trestanec směl odhodlat k úniku, se dlaněmi opřel o nahou mužnou hruď, s pobavením jej povalil na honosný pracovní stůl, mezi desítky a desítky faktur, smluv a spisů, z nichž některé se rozlétly kolem, jiné se skrčily, poškodily pod tlakem vzrušeného těla, jenž do nich tak rychle dopadlo.

Nezáleželo mu na nich. Potřeboval již jen jediné – a to měl před sebou. V celé kráse, v té kráse, na níž celé ty měsíce čekal. Čekal na den, chvíli, hodinu, kdy mu bude dovoleno ji okusit. A déle již čekat nechtěl.

Dráždivě pomalu, opatrně si klekl na stůl, drze se obkročmo posadil na vzrušený klín, sklonil se nad tou, jindy milou tvářičkou, jež mu opět nevědomě vrátila úsměv. Nesčetněkrát si představoval jak rychle a tvrdě si jej pan Trümper vezme, jak vášnivý a nenasytný bude… avšak stydlivost, nesmělost a plachost, jež se v kombinaci s touhou skýtala jeho žádostivému pohledu, byla ještě žhavější, dráždila více než všechny ty neřestné představy, které kdy o tom pohledném mladíkovi měl. Jeho klín zaznamenával ten neobyčejný vliv až příliš dobře. Až příliš tvrdě.

Upustil od krátkodobého kochání se čistým půvabem, uvelebil se na jeho klíně pohodlněji, neunikl mu ztěžklý, přerývaný výdech.

„Ty sis vážně myslel, že mě zajímá pár zasraných stovek prémií na tvém platu?“

Lehce nadzvedl precizně upravené obočí, neobtěžoval se s čekáním na odpověď. Dala mu ji jeho dlaň, jež zajela pod látku Tomových kalhot, majetnicky spočinula na pulzující věci, jež jako jediná směla odčinit celou finanční škodu, jíž firmě jen nechtěně způsobil.

Pochopil, až velmi dobře. Měl si koupit odpustek v podobě záležitosti, na níž by se nikdy předtím neodvážil pomyslet, ani v těch nejhlubších, nejvzdálenějších erotických fantaziích.

On, Slečinka, hovící si ve více než velké blízkosti jeho nepřehlédnutelné erekce… a trest, o němž se mu nezdálo nikdy, ani v tom nejdivočejším vlhkém snu.

Prožíval vše, od začátku až do konce. Vlny horka, jež střídal mráz, nenaplněný chtíč, jenž stoupal v křehkém poháru stále výš, až k okraji, kdy se měl proměnit v tolik očekávanou slast. Vnímal to vzrušení, vzrůstající napětí, přírazy, jejichž rychlost stoupala. Štíhlé, roztoužené tělo, jenž na něm jezdilo, vlnilo se a svíjelo v okamžicích slastného mučení. Úzkost a těsno, do nějž zajížděl jeho penis, žaludem opakovaně narážel na měkkost, čímž způsoboval tomu sexuchtivému, náruživému vybírači trestů božské blaho.

Trhl sebou a poprvé se odvážil nadzvednout na loktech, jakmile jeho oteklý penis sevřelo pekelné horko, obdařující jeho chloubu ďábelským nástrojem v podobě vlhkého, hbitého jazyka. Zahlédl cizí sperma, jež před okamžikem potřísnilo jeho podbřišek, jeho pohled se nyní zaměřil na ten nejerotičtější objekt, jenž jej srazil zpět na tvrdou desku stolu.

Nedbale poupravil jeden ze zbloudilých pramenů své vlny, jeho ústa začala pracovat rychleji v neklidném, tepajícím klíně. Přivřel víčka a jazykem kmitavě objel žalud, očekával první kapky toužebného semene, jež mělo jeho hádě zachytit. Stačilo jen přijmout Tomovo vzrušení hlouběji do ráje svých nenasytných úst, aby směl lačně polykat bohaté výstřiky, o jejichž příchuti si nechával celé ty měsíce nesnesitelného čekání jen zdát.

Zavřel oči, plně se oddal vychutnávání sperma, jež stačilo bohatě naplnit jeho ústa, vytékalo z koutků jeho rtů, dolů na bradu, krk i níž.

*****

„Můžu mít otázku, Tome?“

Potáhl a lehce vyfoukl kouř z právě zapálené cigarety, jeho klidný pohled, naplněn spokojeností, vzhlédl k chlapci, stále ještě vysíleně ležícímu na jeho pracovním stole. Pohodlně se uvelebil na gauči, jenž byl jedním z mnoha interiérových prvků v jeho pracovně, setkal se s tichou, pokornou odpovědí.

„Můžete.“

Silně potáhl z nikotinové tyčinky, svraštil čelo nad tím jediným slovem, jež se k němu dostalo.

„Před chvílí jsem na tobě jezdil, měl jsem tvoje péro v puse, polykal jsem tě… a ty bys mi chtěl pořád ještě vykat? Pojď sem.“

Pomalu, opatrně vstal ze stolu, popošel ke gauči a posadil se, jeho přeci jen trošku bázlivý pohled se setkal s čarokrásným. Stále ještě směl přečíst zbytky, útržky touhy, jež v těch podmanivých očích zůstala.

„Jsi zadaný?“

Sklopil tvář a lehce, mlčky zavrtěl hlavou v odpověď dřív, než jej překvapila blízkost té nepředvídatelné Slečinky.

Opatrně přelezl na Tomův klín, spojil ruce za jeho krkem, uvelebil se v teplé náruči jako koťátko.

„Ale teď už ano.“

Přítulně zavrněl, jeho objetí se změnilo na majetnické v okamžiku, kdy se tváří otřel o Tomův krk, zatímco jeho stále ještě oteklé rty vtiskly na sexem vonící pokožku několik drobných polibků.

autor: Rachel