Slůvka

Sedím na polámané lavičce z tmavého dřeva, pokryté nesčetným množstvím graffit, jejichž autory jsem především já sám.

Nejsou to typické graffity, nezobrazují žádnou přezdívku, slogan či název oblíbené skupiny, zobrazují šifry. Šifry, kterým můžeme rozumět jen my dva.

Po desce lavičky se táhne dlouhý had písmen, nikoliv však písmena obecně známá, jsou náš výmysl, stejně jako nespoutaná a přísně tajná láska, kolující v našich žilách, láska procházející srdcem, bijícím pro toho druhého.

Zálibně se dívám na změt písmen, znamenající výstižná slova pro naši lásku. Pro kohokoliv jiného znamenají jen změť čar a čárek, podobné kdejaké dětské čmáranici. Nikdo by neřekl, že hromada těchto černo-rudých znaků znamená něco srozumitelného, něco srozumitelného co však jiní odsuzují a zdá se jim to zvrácené, nechutné, ilegální a nezákonné.

Vzpomínám jak jsme tuhle lavičku sprejovali po bujaré oslavě našich osmnáctin. Ve mně i v tobě kolovala značná dávka alkoholu, bylo pozdě večer a celé město spalo jako Růženka. Smáli jsme se, sprejovali a vymýšleli nové a nové znaky pro písmena. Vznikly dvě věty, roztáhnuté po celé délce spodní i horní desky, z obou stran: Slůvka do stromu vyrytá, v mrtvém dřevu vyniká. Strom nežije, ale láska ožije.

Nepamatuji se, kdo z nás to vůbec vymyslel. Ale ta slova tam jsou, i když ne vyrytá, ale nasprejovaná.

Jen matně si pamatuji, jak ses smál s flaškou v ruce a diktoval mi verš, který jsem já doplňoval a přenášel jejich význam v podivných smyčkách na dřevo. Ano, autorem jsi byl tedy asi převážně ty.

Rozhlédnu se kolem. Kolem lavičky na které nervózně sedím a pohybuji snad každým svalem mého těla, ve kterém pulzuje nervozita, strach a láska překapávajíc přes okraj, se rozkládá místní park, pokryt zelení a občasnou lavičkou a vyšlapanou cestičkou.

Park velký a rozlehlý, bez spoutávajících cest, pouze s trávou a vysokými stromy, které v horkých dnech přinášejí úlevu rozpálenému tělu v podobě stínu, v deštivých dnech útočiště pro promoklé páry, chtějíc odpočinout si aspoň na chvíli od neustávajícího bubnování kapek deště o jejich těla, v zimních dnech poskytnou místa pod stromy jen nebezpečnou zónu, ve které hrozí ledový sníh za krkem a promočené vlasy od roztávajícího sněhu.

Je šero. Krajinou se rozlévá uklidňující oranžové světlo od zapadajícího sluníčka, unaveného od celodenního záření.

Poposednu si a celý našponovaný se podívám na hodinky. 21:03. Hlásají digitální hodiny. Už tři minuty jsem mohl líbat tvé něžné rty, hladit tvé unavené štíhlé tělo a nasávat vůni tvých barvených vlasů.

Stýská se mi.

Cítím zrychlený tep, mé tělo polije horko a po zádech mi přejde mráz. Nemusím se otáčet, vím že stojíš těsně za mnou. Přesto se zvednu, střetnu pohled s tvým. Zrychleně dýchám, topím se v mořích čokolády, kterou mi poskytují jen tvé oči. Opět jsem nejistý, role frajírka mizí, zůstává jen nervózní, rozklepaný a zamilovaný Tom.

Padnu ti do náruče. Konečně znovu ochutnám tvé rty, pohladím štíhlé boky, ucítím vůni tvých vlasů, které mě příjemně šimrají na obličeji.

„Zpozdil ses,“ vyčtu ti, když se naše rty na okamžik rozdělí.

„Promiň mi to, lásko,“ zašeptáš v dalším vzácném okamžiku, kdy naše rty netvoří jeden celek. Znovu a znovu se utápím v chuti tvých úst, znovu prozkoumávám jazykem ten tvůj, znovu pociťuji tlak v podbřišku jako vždy, když se přiblížíš. Už od okamžiku, kdy se mi rozbušilo srdce tvou blízkostí, jsem byl vzrušený. Nezměřitelná blízkost mě skoro uvádí do extáze. Dotknul-li by ses teď mého vzrušení, explodoval bych.

„Miluju tě,“ zašeptám ti do úst, a přitisknu své boky k těm tvým tak abys, mohl cítit vzrušení v mém klíně a abych mohl já cítit to tvé.

„Já tebe,“ zašeptáš odpověď značně roztřeseným hlasem. Usměju se do tvých rtů. Obejmu tě, vyzdvihnu nad zem a posadím tě na naši lavičku.

„Pamatuješ?“ zeptám se s úsměvem na rtech.

„Kdo by zapomněl…“ vrátíš mi kouzelný úsměv, odhalujíc tak řádku běloučkých zoubků, které se mírně sklánějí ke spodnímu rtu. Pohladím tvou pihu, přesně jako tehdy, když jsem se šli podívat na náš výtvor po večeru věnovanému našim narozeninám. Milovali jsme se tady, pozdě večer, společně s chladným vzduchem který nás obklopoval. Naše první milování způsobené nahromaděnými emocemi, v příčině měsíc staré lásky.

Opět políbím tvé prokrvené rty, děkuji přitom Bohu, že jsem před lety vyřkl dvě slova, určená jen a jen tobě: Miluju tě.

Vše bych vyměnil za večery strávené v tvé blízkosti, beze svědků, které jsou poslední dobou tak ojedinělé. Máme moc práce, fanoušci nás neopouštějí, spíše jich přibývá a naše sláva roste už i za hranicemi Evropy. I práce přibývá víc a víc a společné chvíle jsou vzácností.

Položím tvé roztřesené tělo na naši šifru.

„Slůvka do stromu vyrytá, v mrtvém dřevu vyniká. Strom nežije, ale láska ožije.“ Zašeptám do tvé rozpálené pokožky. Poddáš se mým polibkům, roztáváš na mrtvém dřevu, kterému dáváme nový život. Život plný lásky…

Vidíš? Svou krásou a dokonalostí obživne mrtvé dřevo i had písmen, obmotávajíc se kolem našich horoucích spojených těl…

autor: Emiily
betaread: Janule