autor: GingerBalletGirl
Maledivy. Jeden by si řekl, krásné místečko na dovolenou. Čisté liduprázdné pláže, luxusní liduskromný hotel, malé liduprázdné městečko a krásná liduprázdná krajina. Jestli se vám zdá, že to přeháním se slovem liduprázdné, tak jste tady očividně ještě nebyli. Vždycky se směju tomu skrytému cynickému vtípku – Maledivy. Malé divy. Bez údivu. Bez překvápka. Bez vzrušení. Nelžu, když řeknu, že to tady přes rok vypadá jako ostrov duchů. Tady se prostě nic neděje.
Možná proto si tohle místo mojí drazí rodiče vybírali rok co rok jako ideální dovolenou. Asi mě chtěli tou desetidenní nudou potrestat. Nebo zabít. U nich nikdy nevím jistě. Každopádně, teď jsem tady po osmé. Šest dlouhých nekonečných dovolených jsem tady trávila jako účastník zájezdu, a teď se o takové už druhý rok starám. Nikdy bych nečekala, že dělat tady brigádu a pracovat mýma zlatýma ručičkami bude větší zábava, než ležet celý den na pláži jako vyplavená řasa. Ale není to špatné. Bydlím a jím si tu zadarmo, občas si jakožto animátorka zablbnu s mrňatama v brouzdališti, sem tam něco uklidím a ještě za to dostanu slušný plat. Prostě Maledivy. Ráj nadpozemské nudy.
Dokud nepřijedou Kaulitzovi.
Sedm božských let jsme se na tomhle malém ostrůvku míjeli a teď jim má celý personál, včetně mě, obskakovat jejich slavné zadnice. Ne, že by měli nějaké zvláštní požadavky na pobyt, ale ti všudypřítomní supi s foťákama otravují nejen je, ale i ostatní obyvatele letoviska. A to je nepříjemné.
Mimo to, že je k nim připouštěn jen důvěryhodný personál (aby si snad pokojské z jejich kutlochu neodnášely suvenýry, jak absurdní), jsou nám zabaveny foťáky a šéfík nás naočkoval paranoidním pocitem, že za každým květináčem, toaletní mísou i lehátkem u bazénu musí být aspoň jeden paparazzi, ne-li dva. Chápu, že se hotel snaží udržet standart, který si ti dva pánové Důležití platí a kvůli kterému sem jezdí, ale pořád to jsou jen německé hvězdičky, ne americký prezident, tak ať to nepřehání.
Ale popravdě řečeno, že přijeli, jsem poznala až druhý den. Buď přijeli tak pozdě v noci, nebo tak moc v utajení, že to neřekli ani nám.
Nebyly to náročné osoby. Nevšímali si nás, ale ani neobtěžovali. Celé odpoledne byli někde u bazénu a my jsme si jen ťukali na čelo, proč všechen ten stres předtím.
To byl ovšem začátek jejich návštěvy.
Doteď jsem je jako celebrity nějak nezaznamenala, protože tohle odvětví mainstreamového showbussinesu mi opravdu nic neříká. Německý teenagerovský pseudo emo glam pop rock něco? Ať mi jejich fanoušci prominou, ale oni by taky určitě nevěděli, jak vypadá třeba Simone Simons.
Každopádně mi netrvalo dlouho, abych zjistila, že ten tichý, co jen leží, plave, opaluje se a těká očkama po okolí, bude Bill. A ten druhý, který naopak těká očkama z jedné holky na druhou, hází úsměvy na všechny světové strany a posbíral čísla snad už ode všech slečinek v okolí půl kilometru, to bude Tom.
Hned další den k nám napochodovala značná brunátná hromada nervů, co kdysi bývala náš šéf. Mrsknul po nás, jak jsme tam tak seděli, dnešní noviny. Scéna vyfocená na první straně mi samozřejmě nebyla jen povědomá – já u ní přímo byla. Tom Kaulitz ležící napůl na svém lehátku a z půlky na lehátku slečny ve fialovo-stříbrných bikinách v nezávazném, avšak očividně zábavném a oboustranně příjemném, rozhovoru. Jeho drahý bratr neznámo kde na druhé straně bazénu mimo záběr objektivu. Samozřejmě, že jsme za to dostali kapky my a ne ten mlsný kocour. Rozjelo se pátrání jako v Kriminálce Miami, ale paparazzi nikde. Překvapivě. A mladý pan Kaulitz tou dobou už okouzloval svým slavným xichtem další kočičku v minibikinečkách.
K našemu nesmírnému „nadšení“ se tahle novinová WTF situace opakovala každé ráno. Každý den ten Casanova potěšil svou přízní několik (set) skoromodelek u hotelového bazénu, nechal se s nimi vyfotit, jako by se všichni nemuseli zbláznit ve snaze zachovat diskrétnost, a málem přivodil infarkt šéfovi další fotkou v novinách s další jinou rajdou. To byl jeho každodenní prográmek, nepochybně tak zábavný, že ani nepotřeboval nás animátory (naštěstí).
Něco mi ale stejně nešlo do hlavy. I když mohl mít každý večer v posteli jinou (a všichni si určitě mysleli, že to tak je), nikdy si do svého pokoje žádnou neodvedl a ráno taky žádná neodcházela. Ten neřád se s nimi jen nechal vidět, vyfotit, ale na večeři už chodil spořádaně se svým zamlklým bráškou (jako by se mu tím snažil vynahradit svou celodenní ignoraci a nepřítomnost u něj) a na pokoj odcházeli taky společně, obvykle už v bujarém rozhovoru. Po chvíli v jejich oknech zhasnulo a tím ten cirkus kolem Kaulitzových dvojčat pro ten den skončil.
Nikdo to moc nechápal, ale ani se nepokusil něco říct nebo zeptat se.
Jednou jsem si myslela, že jsem tomu přišla na kloub. Bylo to asi po pěti dnech toho chaosu. Měla jsem odpoledne volno, takže jsem pro změnu neměla co dělat (jako kdybych v pracovní době něco dělala) a napadlo mě, že se zajdu podívat na pláž, kam jsme chodili ještě tenkrát s rodiči. Kromě nás tam nikdy nikdo nebyl, protože se k ní nešlo přímo z hotelu, ale přes takový miniprales, a komu by se chtělo lézt tak daleko, kromě mých necivilizacemilovných staroušků?
Ale když jsem tam přišla (ověšená klacíkama a s palmovým listem na hlavě), zčervenala jsem nejdřív vztekem a pak zrůžověla studem. Na moji milované pláži, kde jsem nechala tolik vzpomínek a lehávala s rodiči… Si to někdo rozdává! Naštěstí jsem přišla, když už se jejich činnost chýlila ke konci. Obě postavy si vyčerpaně lehly do písku, i na tu dálku jsem viděla, jak rychle se jim hrudníky zvedají.
Až se jejich dech zklidnil, začaly obě nahé postavičky vstávat a hledat oblečení. V té, co byla čelem ke mně, jsem rozeznala toho sukničkáře Kaulitze. Ale tu druhou osůbku jsem nepoznávala. Drobná černovláska ke mně stála zády, ale i odsud jsem viděla její divoký účes. Když se trochu natočila, bylo částečně vidět i její tmavé líčení. Vážně nebyla ošklivá. Našla svůj spodní díl plavek a volnou košili, kterou si opatrně navlékla na červená ramena, silně spálená nejspíš od přehnaného vylehávání na sluníčku. Čekala jsem, že se s ní ten poutník rozloučí a jakožto známost na jednu noc (nebo spíš na patnáct minutek na pláži) se rozejdou každý svým směrem, ale k mému údivu se objali, políbili a společně šli pryč směrem ode mě po břehu.
Jo, tenkrát jsem si fakt myslela, že konečně vím, o co jde. Tak on má přítelkyni, kterou se snaží skrývat před paparazzi! Chtěl si ji s sebou vzít na dovolenou, ale věděl, že bude všude kolem ještě víc fotografů než obvykle, a tak se s ní schází tajně mimo dosah objektivů. Nikdo neví, že je tady, tak proč by po ní někdo pátral? Nikoho to nenapadne. A pan Tajnůstkář využil nevýhodu ve výhodu a pro hladové čočky fotoaparátů si hraje na náruživého svůdce, aby odpoutal pozornost od svých výletů na skrytou pláž za skrytou přítelkyní. Paparazzi se nažerou a přítelkyně zůstane celá. Však oni nevidí, kde a jak ve skutečnosti oběti končí a nekončí, Kaulitz má svoji fotku pro bulvár a všichni jsou spokojeni.
Tenkrát mi to fakt přišlo jako logické a nejsprávnější řešení Kaulitzovské záhady.
Dny šly a kočky u bazénu ubývaly. Předposlední den jejich dovolené zalovil Don Juan z nouze v nebezpečných vodách a přišel i za mnou.
Byl polední klid, kdy je největší horko a všichni chodí do chládku hotelové klimatizace na drink nebo poobědový spánek. Plavala jsem v hotelovém bazénu na nafukovacím lehátku a užívala si, že nikde kolem nejsou ti všudypřítomní malí haranti, se kterými si mám pořád hrát a bavit je. Klid netrval dlouho.
Slyším šplouchnutí, jak někdo vešel do vody za mnou. Otevřu oči, a koho nevidím, jak se na mě culí u mého lehátka? Jeho zářivý úsměv mu přetrvává, ještě když do mě začal hustit svoje balící fráze, ale značně ochládá, když ho hned z kraje posílám tam, kde slunce nesvítí. Zarazil se. Na tohle nebyl připravený. Pokoušel se ještě v pár větách pokračovat, ale nakonec to vzdal pod náporem mého pohledu „ještě slovo a zemřeš“.
Omluvil se a zmateně odcházel, ale… mě ho najednou bylo líto. Snad toho tolik zase neřekl, abych na něj byla tak hnusná. Chytla jsem ho za paži a zastavila v odcházení. Neochotně jsem vykoktala taky nějakou omluvu na oplátku, a nakonec se přece jen rozběhla rozumná konverzace. Bylo to ode mě podlé, ale potřebovala jsem přece vědět, jak je to s tou přítelkyní. Když jsem se na to zeptala, tvářil se ještě zmateněji, než potom krutém odfuckování, ale když jsem mluvila dál o tom, jak jsem je viděla na pláži, výraz se mu začal rozjasňovat. S ruměncem na tváři přikývl, že to tak bylo, ale dál se v tom nechtěl patlat, tak jsem to nechala být. Nadhodili jsme téma „krásné počasí“ a šlo se dál.
Ráno nečekal infarkt jenom na šéfa, ale málem jsme na ARU leželi dva. Na titulní stránce novin byla opět známá scéna. Tom Kaulitz. V bazénu. A jeho další oběť plující kolem něj na lehátku.
Já!
Vzteky se mi zatmělo před očima, a když se mi znovu odtemnilo, viděla jsem samu sebe, jak jdu rázným krokem k jeho pokoji s novinami v ruce. V bulváru nikdo můj xicht zveřejňovat nebude! A už vůbec ne v takových odporných souvislostech! Chápu jeho obětavý romantický počin, ale čeho je moc, toho je příliš! Nechci kvůli jeho fotkám přijít o brigádu!
Zuřivě jsem zabušila na jejich dveře, div jsem tam neprobourala druhé kukátko. Otevřela černovlasá osoba s výrazně nalíčenýma očima a do půl pasu nahá. V prvním šoku jsem za žádnou cenu nemohla přijít na to, co tady dělá Kaulitzova přítelkyně a proč otvírá dveře nahoře bez. Snažila jsem se tam nedívat, ale pohled mi přesto bezděčně sklouznul na její odhalený hrudník a přišel šok č. 2: Ona nemá prsa! Ona je… on?
A poslední šok přišel záhy, když jsem se opět podívala do její tváře a pořádně jsem si ji prohlédla:
Ona je… Bill?!
Tomova přítelkyně, se kterou si užíval na pláži, je jeho bratr?
V té vteřině mi všechno docvaklo. Víte, jak se postavičkám v kreslených seriálech vždycky nad hlavou rozsvítí žárovka, když na něco přijdou? Tak mě by tam teď muselo vyrůst Las Vegas. Jasně, že jsem si Billa spletla s Tomovou „přítelkyní“. Nikdy jsem ho namalovaného neviděla. K bazénu chodil odlíčený, aby vodu nezačernil a neznečistil šminkami, ale na té pláži nalíčený byl, protože do vody nešel… a aby se Tomovi líbil.
A Tom… ty jeho paparazzi podfuky neměly chránit žádný jeho tajný vztah.
Měly chránit jeho a Billa.
Abych tam v jejich dveřích blbě nestála a nečuměla, rychle jsem ze sebe vysoukala, že jsem pokojová služba a nesu jim noviny, vrazila je Billovi do rukou a nenápadně jsem se odplazila. Můj vztek byl nenávratně pryč.
Ten večer byl poslední jejich dovolené. V jídelně uspořádali Galashow pro odjíždějící turnusy. Všude byli pánové v oblecích a dámy ve večerních róbách, všechno se třpytilo a lesklo. Nechyběla ani dvojčata, oba ve slušných džínech a černém saku, Bill v bílém triku s potiskem a s kravatou, Tom v košili s pár rozepnutými horními knoflíčky. Byla to jediná chvíle, kdy jsem Toma za celou dobu neviděla v přítomnosti nějaké polonahé děvy. Teď už o nic nešlo. Dovolená skončila.
I když už se po večeři tančilo a nejedna ho přišla požádat „o tanec“ (nepochybně to byly právě ty z titulních stran), on zůstal sedět se svým bratrem a povídali si, přesně jak jsem je vídávala každý večer. A i když už se netančilo a všichni šli spát naposledy do hotelových postelí, oni tam pořád seděli. Odešel i personál, hudba přestala hrát, jen já jsem se ještě ve dveřích otočila a zpoza rohu jsem zahlížela, jestli jsem ve svých domněnkách o těch dvou měla pravdu.
Tom vstal a za ruku Billa zavedl na potemnělý parket. Stiskl ho do náruče a pomalu se roztančili na hudbu, kterou mohli slyšet jen oni. Byla by to nepochybně šťastná a romantická chvíle, v obou tvářích byl však vidět smutek. Jejich prázdniny končí. Musí se vrátit domů, do světa, kde nejsou žádné skryté pláže ani tajné úniky od tisíců očí, které je neustále sledují. Zase začíná boj o každou minutu nepozornosti jejich okolí, o každý nezpozorovaný dotek, za dveřmi ukrytý polibek.
Opatrně zavírám dveře a nechávám je nerušeně pokračovat v jejich dojemném tanci. I mně, věčnému cynikovi živícímu se sarkasmem, to přijde nekonečně smutné a tragické. To, co jsem za těch 10 dnů viděla, si nechám pro sebe. Klidně si to s sebou vezmu do hrobu, už kvůli těm dvěma. Jen bych chtěla, aby věděli, že jejich tajemství tady bude vždycky v bezpečí. Tady u mě. V tomhle hotelu. Na té pláži. Na tomhle ostrově.
Na Maledivách.
autor: GingerBalletGirl
betaread: Clarrkys
panebože…to bylo nádherný…tak smutný…ale krásný 🙂
Nádhera, opravdu. I když mi bylo od začátku jasné jak to je. A ten konec….až se mi z toho normálně chtělo brečet. Moc krásně napsané
to je úžasný, nadherný…tady na konci je mi jich tak líto 🙁 miláčkové…úchvatný!
tvoje hlášky nemaj chybu 😀 a bušení na jejich dveře :D:D
Tohle se ti opravdu povedlo. Je to moc dobře napsané. Po dlouhé době povídka, která za něco stála.
To bylo tak hezké ♥ Fakt, že jo. Říkala jsem si, co to bude za trapárnu, když to vypráví někdo třetí, to určitě bude nějaká trojka, fuj. Ale proč to Janule zveřejnila v ten čas, kdy jsou zveřejňovány nejlepší povídky dne? A pak jsem to pochopila 🙂
♥
ze začatku jsem veděla o co pujde alenevěděla jsem jak dokonale to napišeš až se mi z toho nhrnuly slzy do očí… opravdu dokonalí ukladam a tisknu .. !
Dva první odstavce to bylo hezké povídání o Maledivách,jaký je to ráj na zemi a pak najednou:Dokud nepřijedou Kaulitzovi. =D =D Moc povedená povídka.Opravdu bych jednou chtěla TOHLE osobně zjistit o bratrech Kaulitzových,možná to i takhle vidět,jako autorka =)
Čumím s rozcapenou tlamou. Bylo to naprosto prvotřídní. 😀
Hej… Prostě krása. Holka, ty se tím psaním živ. Dokonlaost!
Dokonalá povídka!!!
A hlášky taky dobrý:D
to byla naprosto dokonala povidka 🙂 moc se mi libila, byla to nadjera a docela smutne, myslim konec 🙂 az se mi objevila i slza v oku 🙂
NÁDHERA…já se u toho i rozbrečela…opravdu krásné..ten konec……nádhera =´)…
Tohle bylo naprosto originální, trošku smutné, a hlavně krásné ♥ Povídka se moc povedla, perfektní ♥
To bylo strašně krásně napsané…..Opravdu moc nádherné