Nikdo se mě neptal, jestli se chci narodit, tak mi teď neříkejte, jak mám žít!
Doufám, že nastane den, kdy se naše cesty propletou znovu a znovu. Doufám, že už nikdy tě neuvidím mlčet, i když, co když tam bude jen ticho? Jen ticho, kterého se obávám, jen ticho, které mi trhá srdce a zapaluje mé oči, které neodolávají náhlým přívalům slz.Ticho, které teď nezažívám, ani když o to žádám.Učíte mne, jak se mám chovat teď. Učíte mne, jak to mám dále snášet. Učíte mne, donutit se žít. Ale proč? Proč mi řídíte život? Co když chci ponechat toto místo jinému tvoru, který by se místo mne postavil na nohy a začal žít tak, jak já jsem nedovedl. Ne bez tebe. Ne sám. Nemohu. Nechci. Tak proč jsi to dovolil? Přeješ si, abych žil sám? Bez tebe? Ne, určitě ne, na to jsem tě znal až příliš. Ano, příliš důkladně a to se mi vymstilo. Kousek ovoce jsme ochutnali a už se nedokázali vrátit zpět. Zakázané ovoce může být sladké, ale hořkost, která se poté objeví, se musí vyřešit hned, ale to jsme neudělali. Byli jsme slabí na to, abychom zastavili posvátnou lásku nás dvou… Příliš slabí…
Zkušenost je to,co získáš,když nezískáš to,co chceš…
Rád bych ještě jednou viděl tvůj úsměv, ale není to potřebné. Neříká se, že když se poraníš, zůstanou ti jen šrámy, které se po čase zahojí? Tak proč moje šrámy přetrvávají? Jsem jiný tím, že jsem neplakal, když jsi upadal do hlubokého spánku? Jsem takový, že když mi někdo zasáhne srdce, zůstane tam již do noci? Myslím, že ano. Alespoň ty jsi tam zůstal…
Nikdo ti nesmí ubližovat, pokud to ty sám nedovolíš…
Na malý okamžik jsem zaváhal a ty jsi toho využil. Na malý okamžik jsem zapochyboval a ty jsi to nedovedl pochopit. Na malý okamžik jsem se otočil a ty jsi mi zmizel hluboko pod výstupkem. Ublížili ti, že ano? Vím to, protože mně ubližovali také. Jenže ty jsi se vzpíral, nechtěl jsi jim to dovolit a tak tě zasáhli svým bodavým šípem zvaným láska…
Nemůžeš zabít to, co jsi nevytvořil…
Lhal bych, kdybych řekl, že jsi mne nezklamal. Nevím proč bych k tobě musel cítit ten cit, který si není hoden nosit tvé a mé jméno. Vždyť my jsme nic takového nechtěli slyšet. Nepotřebovali jsme slyšet to, co cítíme. My to věděli, ale jen dvě slova to zkazila. Řekl jsi je. Řekl jsi je, když jsi odcházel. Myslel jsi, že to zabiješ? Ne, nemohlo to umřít, když to nepatřilo jenom nám…
Chceš realizovat své sny?Probuď se!
Své sny? Ne, mé sny se pohřbily s tebou. Klesly s tvou rakví a uložily se na věčnost. Nemyslím, že bych je chtěl zažít znovu, ale třeba jen jeden jediný okamžik s tebou. Šlo by to? Ovšemže ne. Měl jsem si toho vážit dříve a své sny proměnit ve skutečnost. Proč jsem se tolik bál, Bille? Co jsem udělal tak zlého, že mi bůh bere to tvé srdce, které zůstalo v mém. Zapomínám žít? Tvůj úsměv mi vždy napověděl, jakou cestou jít dále. Teď již přihlížím k jediné možné cestě, kde na konci budeš stát s otevřenou náručí a budeš čekat, až se ti opět přitisknu na tělo. Nebudu čekat, ale nechci, abys to bral, jako něco zlého. Žít již nebudeme nikdy, ale milovat se můžeme pořád. Kdo řekl, že miluje až do smrti? Jaká to lež. Nejpodlejší lež… Se smrtí nekončí láska a s láskou nekončí smrt…
autor: Ter
betaread:Janule
betaread:Janule
