autor: Muckátko :o*
s blížícími se Vánoci se i já dostávám do té vánoční nálady a tohle je jen taková malá drobnost, která mě napadla, když jsem se bavila se svojí tetou, která pracuje jako zdravotní sestra a mezi řečí se zmínila, že bude letos nejspíše sloužit i na Štědrý den. Z toho pak vznikla tahle jednodílka.
Obrázek Billa v santovském oblečení jsem našla na googlu a podle podpisu patří Zuly. Bohužel jsem na ni ale nenašla kontakt, abych se mohla zeptat, zda si obrázek mohu vypůjčit, tak snad se nebude zlobit.
Hodně zábavy a užívejte si tu vánoční atmosféru všude kolem!
Muckátko :o*
Bylo 23. prosince a Tom se vracel po náročném dni domů. Za jiných okolností by v mezích možností, aniž by spáchal nějaký přestupek, spěchal, jak jen by to šlo, ale v ten den se snažil příjezd domů oddálit co nejvíce. Záměrně se zdržel v kanceláři a vzal za kolegu, který spěchal domů k rodině, administrativu, aby mohl odejít dříve a začít si užívat svátky o pár hodin dřív. Tomův starostlivý přítel mu na mobilu zanechal už dva zmeškané hovory a jednu zprávu, ptaje se, jestli je v pořádku a jestli se jen zdržel v práci, protože podle domluvy měl být už dvě hodiny doma. Místo toho se autem plížil městem a úmyslně meškal zelenou na všech křižovatkách, aby si cestu ještě více prodloužil.
Obvyklá zhruba patnáctiminutová cesta přes celé město se ale nedala protahovat věčně, proto dvacet minut po výjezdu z parkoviště chtě nechtě vjel na příjezdovou cestu a vypnul motor. V oknech malého domku, která směřovala na západní stranu, byla tma, tudíž se musela jeho drahá polovička zdržovat v kuchyni nebo v koupelně, ale vzhledem k tomu, kolik bylo hodin a co druhý den následoval za den, v úvahu připadala spíše ta kuchyň.
Tom si ztěžka povzdychl, vytáhl klíče ze zapalování a neochotně vystoupil. Ze zadního sedadla popadl svoji tašku a nějaké složky do práce, které musel prostudovat, a dveře od auta zabouchl. Dálkovým ovládáním vůz zamknul a po úzkém chodníku se vydal k domovním dveřím. Zdržovat se a oddalovat nevyhnutelné hledáním klíčů od domu už v tu chvíli nemělo smysl.
Do předsíně vešel skoro jako duch a stejně tiše za sebou i zavřel a zamknul vstupní dveře, ovšem okamžitě dal vědět o svém příchodu v momentě, kdy poslepu udělal krok a zakopl o pár bot, které jako obvykle nebyly vsunuté v botníku, ale stály před ním. Zakopával o ně téměř pokaždé, co se odněkud vrátil, a přesto na to opět zapomněl, takže už nemělo cenu snažit se být potichu.
„Tome?“ ozvalo se z kuchyně. Tomovo čelo se orosilo nervozitou.
„Uhm… ahoj! Jsem… doma,“ vydal ze sebe ztěžka a po několika zvucích, které přicházely z kuchyně, jako odložení plechu, třísknutí dvířek od trouby a odhození chňapek do změti špinavého nádobí se chodba zalila světlem a během vteřiny měl Tom plnou náruč svého přítele Billa.
„Už jsem začínal mít strach, že se ti něco stalo,“ vydechl mu Bill do krku a ještě jednou muže pevně stiskl.
„Měl jsem ztlumené vyzvánění a přišel jsem na tvoji zprávu až teď před domem,“ zalhal Tom. „Omlouvám se,“ dodal ještě rychle.
„To nic. Hlavní je, že už jsi tady,“ broukl Bill. Jakmile z jeho těla odpluly všechny obavy, odtáhl se od Tomova těla a začal v jeho objetí radostně poskakovat. „Už jsi doma! A Vánoce můžou začít! Mám pro tebe večeři a stihl jsem upéct 3 druhy cukroví!“ chlubil se s úsměvem od ucha k uchu, nevnímaje přes svoji radost Tomův zasmušilý výraz v tváři.
„Jsi úžasný,“ pochválil ho Tom a pohladil ho prsty po moukou ušpiněné tváři. Bill se usmál a konečně svého přítele přivítal doma pořádným hlubokým a procítěným polibkem.
„Jsem tak rád, že už jsi konečně doma! Žádná práce až do nového roku!“ vypískl nadšeně Bill a ještě jednou uvěznil Tomův trup ve smrtelném objetí. Tom mladého muže na oplátku pohladil po zádech a líbl ho na krk, aniž by byl schopný se přimět k mluvení. Nechtěl Billovi kazit radost, i když věděl, že to dříve či později udělá.
*
Každé sousto výborné večeře, které Tom pozřel, zatímco sledoval Billa, jak pobíhá po kuchyni a dává do trouby péct další várku cukroví, nebo to upečené a vychladlé skládá do krabic, mu přišlo, jako by žvýkal posekanou trávu. Šklebil se víc a víc a jeho žaludek se nepříjemně obracel, když poslouchal, jak Bill natěšeně mluví o programu, který na nadcházející Štědrý den vymyslel, jak spolu nazdobí stromeček, jak Tomovi možná Ježíšek přinese opravdu to, co si nejvíc přál, a jak měl už téměř připravenou štědrovečerní večeři, tudíž se nebude muset další den tak honit, aby všechno stihl.
„Nechutnalo ti?“ nakrčil Bill obočí, když se podíval na Tomovu nedojedenou porci. „Nebylo to moc slané nebo tak, že ne? Protože se přiznám, že jsem se prioritně věnoval tomu cukroví,“ zastyděl se.
„Ne, to ne. Bylo to výborné, jen jsem měl jídlo v práci, ale dojím si to později,“ ujistil Billa, ačkoli předem věděl, že po jejich rozhovoru nebude mít na jídlo ani pomyšlení.
„Tak já ti schovám,“ nabídl se Bill a natáhl se po talíři. Tom už nemohl dál čekat.
„To počká. Mohl bys teď všeho na chvíli nechat a jít ke mně, prosím?“ začal Tom vážným tónem.
„Stalo se něco?“ zeptal se Bill okamžitě, když zaznamenal tón Tomova hlasu.
„Ne! Ne. Neděs se, prosím. Jen bych ti potřeboval něco říct, takže… myslíš, že se o sebe to cukroví chvíli postará samo?“ Bill se podíval na časovač, zjišťuje, že cukroví má ještě spoustu času, než ho bude muset vytáhnout ven, a pohledem se vrátil k Tomovi a nejistě přikývl.
„Pojď ke mně,“ mávl Tom rukou, a jakmile Bill byl na dosah, sáhl po jeho zápěstí a stáhl si ho na klín. Objal pažemi jeho pas a spánek si opřel o jeho hruď.
„Tome, začínáš mě děsit. Co se děje?“ odtáhl se Bill, protože nebyl schopný se soustředit na Tomovy něžnosti, když měl jeho přítel tak vážný výraz v obličeji. Výraz, který byl určený výhradně pro práci. Nikdy ne pro Billa.
„Bille, moc mě to mrzí. Já vím, že jsem ti to slíbil, ale nešlo to jinak,“ vydechl Tom a podíval se do Billových očí. Viděl v nich, že mu pomalu dochází, co mu chce Tom říct, ale nehodlal tomu uvěřit, dokud to muž neřekne nahlas. Tom se nadechl a připravil se na pořádnou bouři. „Musím na Štědrý den zůstat v práci,“ vyřkl a sklopil hlavu. Mladík na klíně jen zalapal po dechu a vymrštil se do stoje.
„Cože?“ vydechl nevěřícně.
„Šéf mi to oznámil dneska před koncem služby,“ hájil se Tom.
„Abys dělal co? Zíral celou dobu do zdi? Protože co se asi tak může dít na Štědrý den, když jsou všichni doma se svými rodinami?“ vyhrkl Bill a cítil, jak se mu do očí hrnou slzy.
„Víš, že tohle není důvod, aby nikdo z nás nepřišel do práce. Zločiny se dějí denně a těm grázlům je jedno, jestli jsou Vánoce nebo obyčejný všední den. Pořád může někdo nahlásit vloupání, krádež nebo něco horšího,“ vysvětloval Billovi trpělivě. Rozhodně se nechtěl hádat, protože věděl, jak často a co všechno musel Bill kvůli Tomovu povolání překousnout, takže mu rozhodně nehodlal předhazovat, že musel vědět, do čeho jde, když začal chodit s policistou. Přesčasy, služby o víkendech i na státní svátky a k tomu všemu i ještě obrovské riziko, když došlo na použití zbraní.
„Proč ty?! Proč ne někdo jiný?“ obořil se na něj Bill. Tom si znovu povzdychl.
„Protože všichni ostatní mají doma děti a manželky,“ zašeptal Tom.
„Takže jen proto, že nejsem žena, která by ti mohla porodit dítě, a nejsme svoji, musíš zůstat v práci? To jako nemáš právo strávit se mnou Vánoce jen proto, že tě doma čeká svobodný teplouš, který to bez tebe určitě přežije? Ví vůbec ten tvůj šéf kretén, že když nezůstaneš na Štědrý den doma, tak já neoslavím Vánoce, protože kromě tebe nemám nikoho? Že zůstanu sedět doma sám, protože moji poslední příbuzní se před rokem zabili v autě? Ví to vůbec? Bude na něco takového myslet, až bude sedět u štědrovečerní večeře se svojí rodinou, zatímco ty budeš usínat v kanceláři a já budu úplně sám?“ štkal Bill, když si znovu vzpomněl na tu strašnou nehodu, při které opravdu přišel o poslední rodinu, kterou měl, a nedokázal si představit, že bude na Štědrý den úplně sám. Na Štědrý den, kdy nemá být nikdo sám.
„Bille, mě to strašně mrzí. Věř mi, ale nemohl jsem říct ne. Je to moje práce,“ bránil se Tom. Vstal ze židle a přivinul si Billa do pevného objetí, o kterém věděl, že muže vždycky uklidní a dodá mu pocit bezpečí. „Můžeme předstírat, že je zítra teprve 23. a Štědrý den je až pozítří. Nazdobíme stromek, sníme večeři, pak si lehneme na gauč a přejíme se tvým výtečným cukrovím,“ broukal Billovi Tom do ucha chlácholivá slova. Bill zavrtěl hlavou.
„Předstírat, že nejsou Vánoce, je jako předstírat, že ses nenarodil v den, kdy slavíš narozeniny. To nejde. Nemůžeš posunout svátky, jako když přesouváš výlet na jiný den kvůli špatnému počasí. To prostě nejde,“ šeptl Bill a vymanil se z Tomovy náruče. V kuchyni vypnul troubu s poslední várkou cukroví, která se stejně měla péct už jen posledních pár minut, takže v horké troubě se dopeče tak jako tak, i když trouba už nebude péct. A i kdyby se nedopekla, co na tom záleželo. Když bude Bill muset přežít Vánoce bez Štědrého dne s milovanou osobou, pak přežije Vánoce i bez jednoho druhu milovaného cukroví.
Tomovi trhalo srdce, když sledoval svého skleslého přítele, jak nechává všeho, co měl rozdělané a odchází pryč, aby se mohl zavřít v koupelně. Věděl, že ho Bill z ničeho neobviňuje. Tom opravdu nemohl odmítnout nařízení svého nadřízeného, ale všechny ostatní Bill v tu chvíli nejspíš ze srdce nenáviděl. Jediné, co mohl Tom ten večer, kdy oba ulehli do postele, udělat, bylo schovat druhého muže do náruče, pořádně ho k sobě přitisknout a říct mu, jak moc ho miluje.
Ráno, když se Tom hrabal z postele, aby mohl vyrazit do práce, se ani nezlobil, že mu Bill neodpověděl na pozdrav, i když byl taky vzhůru. Nereagoval ani na Tomův polibek, tudíž Tom nabyl dojmu, že zřejmě zůstane celý den v posteli a bude předstírat, že dnešní den vůbec nepřišel. Než Tom odešel, přinesl Billovi do ložnice pořádnou snídani, aby se ujistil, že muž něco sní a nebude se trápit hlady, jen aby nemusel lézt z postele. Tom ho naposled políbil na čelo a otočil se k východu, předpokládaje, že ho Bill bude ignorovat.
„Dávej na sebe pozor,“ ozvalo se smutně zpod přikrývek, ale dostatečně hlasitě, aby to Tom zaslechl. Bill mu tuhle větu říkal každý den, kdy odcházel do práce, protože o něj měl denně strach a zřejmě ani teď, kdy se utápěl ve smutku, si tu větu neodpustil, protože co kdyby ji neřekl a Tomovi se zrovna něco stalo? Vinil by sám sebe, že to neřekl, a v životě by si to neodpustil. Tomovo srdce se sevřelo láskou.
„Dám. Přijdu domů, hned jak budu moct,“ přislíbil a poté tiše zavřel dveře, aby jeho Bill mohl dál spát a s trochou štěstí prospat většinu dne.
Tom si velice dobře vybavoval Billova slova, když mu říkal, jak bude sedět v kanceláři a usínat, protože právě to se s trochou nadsázky dělo. Kvůli zimním měsícům, kdy slunce zapadlo už kolem 4 hodiny, byla venku velmi rychle tma, a když se tma spojila s brzkým vstáváním a nicneděláním, byla to ta nejideálnější kombinace pro spánek. Celý den se nic nedělo a jak Tom zjistil, byli nakonec ve službě v plném počtu a jeden kolega navíc přebýval. Vůbec neměl být ve službě, ale z nějakých důvodů tam byl, a když si ho Tom dobře prohlédl, hádal, že ty důvody nebyly zrovna pozitivní. Ptát se ale nechtěl, aby se zbytečně nešťoural v něčem, co bylo samo o sobě dost bolestné. Díky téhle myšlence si hned vzpomněl na Billa a přemýšlel, co asi teď dělá. Když se podíval na hodiny, hádal, že touhle dobou by normálně prostírali stůl. Místo toho byl Bill sám doma a Tom na stanici, kde chcípl pes.
Ze zamyšlení ho probralo až zvonění služebního telefonu.
„Kaulitz, příjem,“ ohlásil se okamžitě a nakrčil čelo, když v dálce slyšel nějaké opilecké výkřiky a huhlání.
„Vezmi ho dovnitř a uvař mu kafe,“ ozvalo se něco, co rozhodně nepatřilo Tomovi. „Tome?“
„Slyším.“
„Mohl bys přijít dolů do výslechové místnosti? Kousek odsud jsme sbalili na mol opilého Billa v autě a celou cestu sem vyřvává, že na něj nemůžeme a jak se mu stejně nic nestane, protože žije s policajtem a ten ho z toho vyseká. Do toho všeho nás viní za to, že musíš být na Vánoce v práci a nevím co všechno. Přijď dolů, nebo se vážně neznám,“ ozvalo se nevrle.
„Hned jsem tam,“ sdělil mu Tom a hovor ukončil. Popadl klíče od kanceláře a se stisknutou čelistí čirým vztekem vyšel na chodbu. Tak on si myslí, jak není Bill doma smutný a on se místo toho opije a sedne za volant? Tohle Bill opravdu přepískl. Tohle nemohl svalovat na to, že byl smutný a sám.
Tom se do výslechové místnosti přiřítil jako velká voda a hned rozrazil dveře dovnitř.
„Tomiiii,“ zahalekal Bill a s obtížemi se začal ze sedu zvedat na vratké nohy.
„Kolik měl?“ zeptal se Tom kolegů.
„Ani jsme ho neměřili. Nebylo to potřeba. Táhne to z něj jako ze sudu,“ pověděl mu muž, a že měl pravdu, o tom se Tom záhy přesvědčil, když mu Bill padl kolem krku a dýchal na něj. „Doufám, že je ti jasné, že tohle mu nemůže jen tak projít,“ upozornil ho muž profesionálně.
„Sám mu ten řidičák zabavím,“ zavrčel Tom. „Bille, přestaň!“ okřikl mladíka, který se po něm pořád sápal. „Uvědomuješ si, co jsi udělal? Mohl ses zabít a svou hloupostí zabít klidně i někoho dalšího! A nezkoušej na mě, že jsi byl osamělý, tak ses musel opít. Nic na světě ti nedává právo se zlít do němoty a ještě si sednout v tomhle stavu za volant!“ káral ho Tom a dokonce i jeho kolegové zmlkli a rozpačitě se po sobě dívali.
„Ale Tomi, já…“
„Ne, Bille! Teď budeš mlčet a poslouchat! A co mělo kruci znamenat, že se ti nic nemůže stát, když chodíš s policajtem?! Myslíš si, že tě budu sekat z průserů nebo tě krýt?! Omyl! Právě proto, že žiješ se mnou, to bude o to horší, to se spolehni! Teď mi dáš klíče a doklady od auta a svůj řidičák, na který se hodně dlouho nepodíváš, to ti zaručuju! Teď si tady sedni, dopij tu kávu a já ti zavolám taxíka, aby tě odvezl domů!“ rozčiloval se Tom.
„Uhm doklady i klíče jsme mu už vzali,“ poznamenal muž a všechny věci natáhl k Tomovi.
„Neuvěřitelný!“ odfrkl si Tom nevěřícně. Vůbec se nemohl donutit pochopit, v jaké situaci se právě ocitl.
„Tak já teda půjdu!“ křikl Bill a zavrávoral. „Sbalím si věci a zmizím, abys měl konečně klid a mohl trávit svátky tady, aniž bys musel myslet na tu kouli na noze, co tě čeká doma!“ zafňukal Bill, a kdyby se neopřel o stůl, pravděpodobně by skončil na zemi.
„Hele radši ho vezmi domů sám a zůstaň s ním už. Bůhví, co by v tomhle stavu ještě provedl,“ řekl jeden z mužů.
„Nemůžu odejít. Mám tu být dnes až do…“
„Já vím, ale stejně je nás tady o jednoho víc, než bylo původně v plánu, a těch pár hodin to tady zvládneme.“
„Určitě?“ zatvářil se Tom nedůvěřivě.
„Určitě. Popřál bych ti klidné Vánoce, ale to asi nebudou, a veselé taky moc ne,“ uchechtl se muž. Tom si povzdychl.
„Díky moc a omlouvám se, že jste to museli řešit,“ omlouval se.
„To nic. Hlavně že se nikomu nic nestalo. Auto jsme odstavili na parkovišti, takže až budeš moct, tak si ho tam můžeš vyzvednout.“
„Díky. Klidnou službu a veselé Vánoce,“ popřál jim Tom, zatímco se natahoval po trucujícím Billovi, aby ho podepřel.
„I vám,“ popřáli mu kolegové nazpět.
„Mám zavolat šéfovi?“ zastavil se ještě Tom ve dveřích.
„My mu to dáme vědět. Už jdi. Jestli během cesty odpadne, ještě si budeš muset zaposilovat,“ rýpl si muž.
„Tak se mějte!“ kývl Tom hlavou a vyvedl Billa na chodbu a posléze ven z budovy, kde ho posadil do svého auta a vydal se na cestu domů.
Během cesty nepromluvili ani slovo. Tom se nehodlal hádat, když řídil, i když to v něm vzteky stále bublalo. Bill měl hlavu opřenou o opěradlo a obličej stočený ven z okna. Jediné, co Tom mohl dělat, aby trochu ventiloval svůj vztek, bylo křečovitě svírat volant. Bill ho svým chováním neskutečně zklamal. Chápal, že to Bill těžce nesl, ale to mu nedávalo právo chovat se takhle. To, že Bill sedl opilý za volant a ohrozil tak sebe a svoje bezprostřední okolí, bylo už dost špatné samo o sobě, ale že se na Toma ještě vymlouval a používal ho jako nějakou svoji imunitu, aby se vyhnul následkům svých činů, to už bylo na Toma moc. Vždycky měl Billa za dospělého a rozumného muže, ale po tom dnešním výstupu se z něj stalo rozmazlené umanuté dítě, které když nedostane, co chce, udělá tisíckrát horší hloupost, jen aby to tomu dotyčnému náležitě vrátilo.
Ačkoli byl Tom na Billa neskutečně naštvaný a neměl nejmenší chuť s tím sdílet jeden vzduch, stejně mu po příchodu do domu pomohl z bundy i bot. Nechal ho stát v chodbě, zatímco se sám dostával ze své bundy a bot.
„Nemůžu uvěřit tomu, jak nezodpovědně ses zachoval!“ prskl Tom, když se dostal ze svršků. „Dochází ti vůbec, co se mohlo stát?“ otočil si k sobě Billa, který měl hlavu sklopenou k zemi. „Neskutečně jsi mě naštval a především zklamal, Bille, a nemysli si, že jsem o tom řidičáku žertoval jen před kolegy. Nevrátím ti ho, dokud si nebudu jistý, že si uvědomuješ, co všechno jsi svým umíněným chováním mohl způsobit a chraň bůh, jestli zjistím, že jsi jezdil autem bez řidičáku za mými zády! To se ani neopovažuj! Chtěl jsi, abych byl na Vánoce doma? Fajn! Přání se ti splnilo, ale nepočítej s tím, že teď s tebou budu sedět u jednoho stolu a tvářit se, jak jsem šťastný, že všude panuje tak skvělá vánoční atmosféra. Půjdu si dát sprchu, najím se a půjdu si lehnout. Dneska toho mám už dost!“ řekl Tom. Billova ramena se nepatrně zatřásla a Tom nebyl schopný odhadnout, jestli kvůli pláči, nebo opileckému smíchu.
„Kruci! Jsem vážně dobrej,“ zabrblal Bill. Tom se nechápavě zamračil.
„O čem to mluvíš?“ zeptal se Tom. Bill zvedl hlavu a zeširoka se usmál.
„Že bych měl dostat nějakou cenu za svůj herecký výkon. Nejsem totiž ani trochu opilý,“ zasmál se Bill.
„Huh?“
„Neměl jsem ani doušek alkoholu,“ vysvětlil mu Bill.
„Nelži, Bille, táhne to z tebe ještě teď!“
„Jistěže ano. Než jsem odjel z domu, vykloktal jsem rum a než jsem potkal tvoje kolegy, vypláchl jsem si tím samým rumem pusu, ale v sobě nemám ani setinu promile,“ zaculil se Bill vítězně. Tom zmateně mrkal očima a vůbec celou situaci nepobíral.
„Můžeš mi nějak jasně vysvětlit, o co tady jde?“ Bill si povzdychl.
„Nechtěl jsem být sám. Myslel jsem, že prospím celý den, ale nešlo to. Vzal jsem si rum, že se napiju, abych na to tolik nemyslel, ale pak mě napadlo, že bych jídlo a cukroví zabalil a jel za tebou, když nemůžeš být doma, ale to bych nemohl, kdybych pil, protože kdyby mě chytli, tak by mi určitě sebrali řidičák nebo tak něco a určitě by ti o tom řekli, no a z toho pak vznikl tenhle nápad. Vypláchnout si ústa rumem, sednout do auta, vyhledat policejní hlídku, předstírat opilost, pořádně vyvádět, nechat se zadržet a naštvat je takovým způsobem, aby ti zavolali, že si pro mě máš přijít,“ přiznal Bill. Tom mlčel a snažil se pobrat všechno, co mu druhý muž právě sdělil.
„Takže… ty jsi neřídil opilý? Jen jsi to všechno hrál? Všechny ty věci, které jsi dělal a říkal?“ ujišťoval se Tom zmateně.
„Přísahám, že jsem neřídil opilý a nikdy bych nezneužil toho, že mám za přítele policistu. Jen jsem myslel, že právě tohle je pořádně naštve,“ řekl Bill. „A vyšlo to! Jsi doma!“ vypískl šťastně. Tom nevěděl, jestli má začít brečet, nebo se smát. Nakonec jen krátce zabublal smíchem a opřel se o zeď.
„Ty se mi vážně jen zdáš!“ zavrtěl Tom hlavou. „Promiň, že jsem na tebe tak křičel, kdybych věděl, že…“
„Kdybys věděl, o co mi jde, vysvětlil bys mi, že nemůžeš jít domů a poslal bys mě zpátky samotného. Takhle to máš posvěcené a povolené od kolegů. Navíc vás tam bylo stejně moc! Slyšel jsem to!“ založil si Bill ruce na hrudi tvrdohlavě. Tom se jen hlasitě zasmál.
„Pojď sem, ty moje záludná malá mrško!“ zažertoval Tom a přitáhl si Billa k sobě, aby se mohl vrhnout na jeho rty.
Přemýšlel nad tím, že by měl stejně udělat Billovi přednášku o tom, že neměl lhát a že ne vždycky může dostat, co chce, i když si vymyslí takovou past, a možná by se měl dokonce i teď vrátit do práce, když zjistil pravou povahu Billova chování, ale na druhou stranu ho hřálo vědomí, že Bill nechtěl být na Štědrý den bez něj a byl schopný vymyslet takovou hloupost, jen aby ho dostal legálně domů a mohli být spolu.
Že byl Bill více než rád, že má Toma doma u sebe, bylo jasně poznat z jeho hladových náruživých polibků a dlaní, které se rychle probojovávaly pod Tomovu služební uniformu.
„Uhm… Bille… my… počkej,“ zastavil Billa. „Zmeškáme štědrovečerní večeři,“ zasmál se udýchaně.
„Přežiju, když Vánoce posuneme o jednu hodinu. O jednu hodinu – ne o jeden den, a jestli budeš muset sloužit i příští Vánoce, nebudu váhat nafingovat přepadení, infarkt nebo něco podobného, jen abych tě dostal domů,“ dušoval se Bill. Tom se hlasitě zasmál a přitáhl si svého přítele k sobě. Přesunul dlaně na jeho zadeček, za který si ho vyzvedl do náruče, a přenesl ho do ložnice.
Možná by mohli místo krájení jablek, lití olova nebo pouštění skořápek po vodě zavést nové tradice. Billovy důmyslné a prohnané eskapády za účelem dostat Toma na svátky domů a pak také vášnivé milování ještě před štědrovečerní večeří.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Ha, já to tušila!!! Hned se mi to zdálo nějaké podezřelé, jen jsem myslela, že v tom s ním jedou i nějací ti poldové 😀 Bill to vymyslel moc hezky, jen nevím, jak to teď vymyslí s tím řidičákem, když nemá žádný důkaz, že opilý opravdu nebyl. Ale jinak se mu nedivím. Já jsem letos na Štědrý den doma, taky díky tomu, že mám děti, ale Bill má pravdu, že je to občas nefér…
No Bill je teda dáreček. 😀 A Zuzu, tím, že Billovi nedali ani dýchnout, zase nemají důkaz, že opilý byl, když se vytasí s historkou, že to sehrál. Ta zbraň je dvousečná. 😀
Je pravda, že některé profese si vyžadují, aby někdo pracoval i ve svátky. Vždycky se musí někdo obětovat, což je smutné.
Děkuji za povídku, I když ze začátku jsem se vála, že to bude smutné až do konce. 😀
Moje máma je zdravotní sestra, takže naprosto přesně vím, jaké to je, když je někdo blízký na Štědrý den v práci.. Díky mamce v tom mám trénink celý život.. 😀 Krásná povídkám povedla se ti, Muckátko.. 🙂
Tak to bylo hustý moc dík za pěknou povídku.
Tak tahle byla opravdu krásná! 🙂
Užila jsem si jí od začátku až do konce. Neměla chybu! 🙂
Já jsem to spolu s Tomem Billovi všechno snědla i s navijákem. V životě by mě nenapadlo, že to Bill takhle zahraje a ještě k tomu tak dobře! Ačkoli se docela směju, jak Bill přechytračil všechny policajty, jsem ráda, že to udělal. Já jsem původně čekala, že za Tomem prostě přijede a budou mít hezké Vánoce na stanici, ale jde vidět, že Billově iniciativě se meze nekladou. 🙂 Je fakt rozkošný, jak tohle všechno udělal, jen aby byli spolu.
Moc děkuji za nádhernou vánoční povídku! Strašně moc mi zvedla náladu!
Nádhera, to byla krása!
Tiez som tusila, ze to Bill len hra, pretoze som neverila tomu, ze keby bol skutocne opity, vykrikoval by ze mu to vsetko prejde, lebo Tom je policajt. Ale aj rak by som povedala ze to prehnal a ze koli tomu moze mat Tom problemy. Ale je to len poviedka, tak netreba zachadzat do detailov. Dakujem za nu, milujem Vianoce a vianocne poviedky.
Ježííííííííííííííííš :D:D ja som absolutne nečakala že to bude hrať uplne som čitala s otvorenymi ustami že čooo 😀 bže toto bola hrozne vydarena jednodielka uplne užasna dlh o som také dobré nečítala! 😀 Ďakujem krásne uplne si mi zlepšila den strašna pecka 😀
No pozrime sa na toho Billa, aký je záludný 😀 ako keď som počula tie jeho opilecké výkriky, tak mi hneď čosi nepasovalo – že by sa on tak opil a potom sadol do auta, keďže žije s Tomom – policajtom a vie, aké to môže mať následky? to proste nie 😀
Ale plán mu vyšiel a dostal Toma domov aj s povolením od kolegov 😀 Síce by to v skutočnosti určite malo ďalšiu dohru, predsa len akože jazdil opitý a chytili ho policajti a tí na to len tak nezabudnú, ale je to poviedka, takže koniec bol super 😀
Ďakujem krásne za príbeh.
Bože, to bylo DOKONALÉ!:D Jsem tak ráda, že jsem se do té povídky pustila! To rozuzlení jsem OPRAVDU nečekala!!! To bylo… uh, nemám slov! Úsměv od ucha k uchu a nádherný pocit radosti, to je to, co mě zaplavilo:)) Musím říct, že jsem povídku opravdu prožívala, protože i já jsem byla o vánocích jednou sama v prázdném bytě, několik týdnů po rozchodu a bylo to… no, minulost, ale moc dobře si ten pocit samoty pamatuju. A pak taky vánoce/silvestr v práci jako recepční (hned první rok – a přesně, nemá děti, manžela/ku :D…) A přesně si pamatuju to, "proč zrovna já?!" No jo, nic s tím neuděláte (anebo můžete změnit povolání, což jsem taky udělala). Moc krásná realistická povídka. Překvapilo mě Tom jako polda!;D Moc se mi líbil i styl psaní, Muckátko, máš opravdu bohatý styl a hezky se to čte:) A znovu, to vyvrcholení jsem FAKT nečekala! Byl to tak nečekaný zážitek a strašně se mi to líbilo!
Díky a těším se na nějaké tvoje další dílo 😉
To bolo supeeer :). Tom policajt je tak sexy predstava, doteraz rozdýchavam poviedku 815, kde bol policajt vo väzení….tesná kombinéza, obušok…oojooj.Keď Bill vyvádzal na stanici, musela som sa smiať, úplna diva ako aj v realite.. Tento príbeh mi vykúzlil úsmev na tvári a mám konečne trošku vianočnú náladu , ďakujem 🙂
Bill je skvelý, krásne sa mu podarilo dostať Toma domov:) bolo to veľmi milé.