autor: Ter
(A/N: Povídka o propojení dvou různých časoprostorových dimenzí. Není to sen a není to snadno pochopitelné.)
Nesněží. Za okny se jen snášejí poslední listy z opelichaných stromů, které se zdánlivě pevně kolébají ve větru. Za oknem panelového domu, moderně stavěného, se krčí nějaký stín. Člověk procházející ulicí by možná řekl, že je to stín zvířete či nějaké věci, zmýlil by se tak nebo onak. Za oknem na plyšovém křesílku seděl chlapec, kterému nebylo více jak devatenáct let. Přikrčoval se jako zajíc, který se náhodně ocitl v pasti. Netřásl se, ani nemrkal. Nejevil žádné známky života, lidé nezasvěcení by řekli, že je mrtvý. Ovšem posmrtná ztuhlost se jasně mohla vyloučit, když doslova třískly dveře a chlapec se leknutím zatřásl.
,,Debile,“ ulevil si a znovu se zakoukal na rozsvícenou ulici. Za ním se potichu připlížil další chlapec.
,,Ahoj, Tome!“ zvolal radostně chlapec, jenž tak nemorálně vyrušil Toma z obdivování osvětlení ulice. Tom jen kývl na pozdrav a znovu zapřemýšlel, jak asi vypadají elektrické dráty a jak moc velké mají napětí. Znovu se lekl, když se za jeho zády ozvaly tóny dnes už legendární skupiny:
Help, i need somebody
Help, not just anybody
Help, you know I need someone
Help!
Znovu jím otřáslo leknutí, ale rád se zaposlouchal do slov skupiny The Beatles. Někdo píseň ztlumil jen na tiché šeptání a Tom uslyšel u místa, kde se ozývala ona lahodná hudba, těžký povzdech. Přivřel oči a snažil se zadržet slzy. Další důkaz, že nejsem mrtvý, pomyslel si.
,,Bohužel,“ dodal vzápětí, ale nejspíš si neuvědomil, že to vyřkl nahlas. To působilo jako nakopnutí jeho bratra a ten se okamžitě připlížil za Tomova záda. Tom cítil pohyb a znovu očekával příslušné leknutí, a tak zavřel oči. Tím ovšem nechtěně vytlačil zadržovanou slzu, která se mu svezla po narůžovělých tvářích a stekla dolů na jeho kostkovanou deku. Znenadání promluvil:
,,Nechtěl bys někdy svět bez všech přístrojů, bez elektriky, bez těch zkurvených vědců, Bille?“ Bill se na něj nevěřícně podíval a malinko skrčil čelo, čímž se mu na čele vytvořily dvě starostlivé vrásky.
,,Děláš si legraci, že jo, Tome?“ Tom se usmál omluvným úsměvem, který měl naznačovat, že nerad obtěžoval. A Bill to poznal. Znal tyto jeho úsměvy. Jeden říkal, dělám si z tebe legraci, nemlať mě, další zase jsem největší borec a teď mě nic nerozhodí, ale tenhle Bill tak úplně neznal. Ne v téhle podobě. Zamračil se, přiklekl si vedle bratrova křesla. Chytil jej za ruku a políbil jí. Tom nervózně ucukl. Bill sklopil oči a znovu přitáhl jeho ruku, kterou nyní opečovával jako by byla ze zlata. Znovu jí políbil, ovšem Tom už neucukl, místo toho si teď bolestně skousával spodní ret, cítil lehké, jako pavoučí nožky, polibky, přivřel oči a…
Ze spaní si zívl a protáhnul se v měkké posteli. Hodiny zvané kukačky zrovna odbíjely osm hodin ráno. Tom se posadil a rozkoukal. Dneska toho musí hodně udělat. Chodí už na univerzitu, která je jen pár kroků od jeho bytečku, který nazval myší díra. Škola mu začínala až v deset a on musel dojet na svém kole do obchodu, kde si chtěl koupit nové hodinky. Rodiče mu konečně poslali pár peněz a on vyhodnotil situaci jako velice zoufalou, když se nemůže kdykoliv podívat na hodinky. Chce ty krásné, pozlacené, otvírací a s řetízkem. Tom nevypadal jako jiní chlapci jeho doby. Nosil konzervativní oblek, to ano, ale také si dokázal nazout dřeváky, které se snad už ani nevyráběly. Nyní vyjížděl na svém dvoukolovém kole, které bylo jeho vlastní pýcha. Přední kolo veliké a zadní tak malinké, že jezdit na něm byla sebevražda, jak jednou řekl Tomův bratr, ale Tom na nic nedbal, byl rád, bylo umění na něm jezdit a moc se jich nevyskytovalo. Byl prostě jeden z těch moderních průkopníků, dá-li se to tak říct.
Když dorazil k obchodu Hodinářství, uličnicky se ušklíbl a sestoupil z kola, jako by sesedával z veleváženého závodního koně. Svojí chloubu, kolo, přivázal řetězem se zámkem ke sloupu, který k tomu už jaksi tak nedobrovolně sloužil. Chvíli postával před výlohou a prohlížel si hodinky. Ty, které chtěl, měli v různých barvách, hnědá, měděná, stříbrná, mahagonová, jantarová, rubínová, ale on viděl jen jedny, pozlacené.
,,Zdravím tě, bratře!“ zvolal na něj Bill na druhé straně ulice. Lidé se otáčeli, co je to za rušícího člověka, tahle doba byla velice konzervativní, proto se lidé otáčeli. Tom jen na Billa zamával a zrudnul až za ušima. I když nechtěl, musel si přiznat, že se za bratra někdy stydí. Otočil se a zavýskl, protože jeho bratr byl těsně u něj.
,,Co to…?“ usmíval se, ale viděl v bratrových očích něco zvláštního, uličnického. Viděl jeho skousnutý ret a bloudící oči, které se ne a ne setkat s těmi jeho. Připadalo jim, že jsou na světě sami, a taky že byli. Tom se se strachem díval za bratrova záda. Nikde nebyli ti lidé, kteří nemohli uvěřit zvláštnosti, která oplývala kolem Billa. Bill otevřel, od neustálého skousávání si jich, narudlé rty a podíval se na Toma. Tak jako by se nic nestalo.
,,Tys pro nás zařídil celý prázdný svět? Jen pro nás dva?“ zeptal se a tak přehlušil hluchotu ulice, která byla tak moc nesnesitelná. Tom nepatrně kývl. Neudělal to, jen si to přál, ale chtěl Billovi dokázat, že není taková nula, že i on umí získat pro něj celý svět. Bill se vysoce zasmál. Jeho oči se rozzářily a jeho ruce nyní bloumaly po Tomově těle.
,,Chci ti dokázat… že ani já nejsem tak neschopný, pojď,“ řekl Bill a vzal Toma za ruku. Vešli do obchodu, a jejich příchod ohlásil zvonek zavěšený nad dveřmi. Tom neviděl žádného prodavače, i když Bill s někým mluvil. On neviděl nikoho, viděl jen, jak se zlaté, řetízkové hodinky vznáší u jeho hlavy a letí do Billovy dlaně. Ozvalo se jen lehké klapnutí, když je Bill zavřel. Podíval se na strnulého Toma a usmál se. Přišel k němu a jemně ho vzal za ruku. Naznačil, aby ji Tom otevřel a ten to také udělal. Nebyl ve stavu, kdy by se mu chtělo klást odpor. Do rozevřené dlaně mu Bill vložil něco chladného. Tom nevěděl co, protože ještě pořád nemohl oči spustit z bratrových rtů. Když se konečně odvážil podívat do dlaně, viděl malé zlaté hodinky a usmál se.
,,Ode mě, pro tebe… Ty přeci víš, že tě nemůžu nikdy opustit a že tě neskutečně-“ Bill znenadání nedokončil, co chtěl říct a líbal znovu bratrovi ruce. Tom se zděšeně díval a pociťoval chuť spát, zavřel oči a…
Slzy mu tekly jako hrášky. Ne zelené, tyhle byly průhledné. A Bill mu neustále tiskl ruce ve svých a pokládal je sladkými polibky.
,,I já dokáži pro nás zařídit celý prázdný svět…“ promluvil Tom a Bill se mu jen podíval do očí. Setkaly se dva pohledy, které nesnesitelně dlouho čekaly, až se konečně ty tupé mozky rozhoupou. Dočkaly se. Splynuly rty, které se nikdy sebe neměly dotknout. Splynula srdce, která měla být spojená jen v mateřském lůně. Vznikl polibek tak něžný, tak horce spalující, tak srdcový.
Tom si sáhl do kapsy, kde cítil něco chladného. Chladný kov. Vytáhl jej a zvedl jej před obličej, od Billa se však neodpojil. Udiveně přestal líbat. Byly tam.
Malé, řetízkové, kapesní hodinky.
autor: Ter
betaread: Janule
No sice jsem to moc nechapala…ale i tak to bylo pekny
je to moc hezky napsaný ale trošku sem tam pár věcí nepochopila…x)) ale na kráse to povídce neubralo…x))
No, tak nějak to chápu, určitým způsobem, ovšem nevím, jestli to chápu tak, jak jsi to autorko myslela… 🙂 Ale jinak to bylo tak zvláštně hezký, takový netypický. Ale pěkný. 🙂
totalne nechapu,ale fajn
Mně se to líbí, moc. Četla jsi Prince Amberu od Rogera Zelazneho? 🙂
to je boží
Ter -) Prostě jeidně ty a tvůj svět , jsou ty nejkrásnější kouzla , které mi byly ukázány ..Nádherné 🙂 Jako vždy 😉
Já nevím, jak mám své momentální pocity pospat. Tato povídka mě zaujala jenom díky poznámce autorky, která na mě z obrazovky svítila pod jejím jménem. Velmi se mi líbí, jakým stylem byla tato povídka napsaná.. já jsem veliký obdivovatel autorů, kteří si dokáží pohrát s myšlenkami a slovy a vykouzlit něco, co je těžko pochopitelné, ale nádherné 🙂 Asi se mi nepodařilo proniknout do světa, který se zde skrývá,.. jenom jsem trochu pouze nahlédla a snad pochopila hlavní záměr. Udělalo to na mě obrovský dojem, máš u mě schovanou modrou jedničku s trojtou hvězdičkou 😉 mell.
Nevím, nebudu tu psát zda jsem pochopila podstatu povídky. Myslím, že takovéhle povídky si musí každý vyložit sám. Každý to chápe trochu jinak, co my víme jaké myšlenkové pochody se autorce honily hlavou při psaní !? Ale okouzlilo mě to, je to takové zvláštní kouzlo a na každého to působí trochu jinak 🙂 Miluju takovýhle způsob psaní. Ale možná se mýlím třeba je v té povídce schovaný je jediný význam!? Nevím. Ostatně mě to okouzlilo 🙂
mi se zdá že to chápu .. ale je to nádherně napsané !! moc se mi to líbilo 🙂
muzu rict,ze kdyz jsem se blizila ke konci povidky,behal mi mraz po zadech…neverila sem tomu,ze se jeste da napsat tak originalni a uzasna povidka!Klobouk dolu…jen par autorek na tomto blogu pisou s takovym osobnim kouzlem.Uzasne,doufam ze napises jeste neco 🙂
moc krasny .. tohle se ti vážně povedlo!
to je naprosto nádherné! myslím, že to chápu, ale nikdy si jistá být nemůžu, to je jasné, ale je to dokonalé!
Každý si tuhle povídku vysvětli podle svého a to je podstata fantazie.