Buď a nebo (3/3)

„Pojď. Půjdeme domů,“ promluvil konečně po dlouhé chvíli Tom, když se od sebe už odtrhli, ale stále klečeli na zemi. Ničil ho pohled na utrápeného Billa, který se sotva držel na kolenou, bílý v obličeji a s černými fleky na tváři od řasenky a stínů, které s ním kontrastovaly. Tom držel jeho tvář v dlaních a jemně ji hladil. Konečně k němu Bill zvedl pohled a podíval se mu hluboko do očí. Měl je zarudlé a uslzené. Řasy se mu klepaly, protože se příliš prohýbaly pod váhou slz.
„Já už nemám kam jít,“ opět odvrátil zrak a s velkou námahou vstal. Zadíval se na oblohu, která byla plná hvězd doslova k prasknutí a jenom čekal, kdy se k ní přidá i jeho hlava, poněvadž se mu v ní honilo tolik myšlenek a pocitů, že se divil sám nad sebou, že dokáže takovou tíhu ještě unést.

„Co to zase povídáš? To víš, že máš kam jít. Domů. K nám domů. Zpátky za mnou,“ Tom vstal ze země a nevěděl, co si o tomhle má zase myslet. Vždyť tím polibkem dal svému bratrovi snad jasně najevo, že si to rozmyslel. Že si uvědomil, že udělal chybu, protože by tím tak přišel o to nejcennější, co má. O Billa.

„Ne,Tome. To už není můj domov. Je to jen dům, který stojí v řadě mezi ostatními. A vrátím se sám. Do místnosti, která byla mým pokojem. A nevrátím se za nikým, protože tam na mě nikdo nečeká.“

„Cože??? Po-počkej. Hele, teď nemám sebemenší tušení, o čem to mluvíš, ale ani trochu se mi to nelíbí a už vůbec se mi nelíbí tohle tvoje uvažování.“

„Mám ti to napsat?“ Bill mluvil klidným hlasem a už ani nebrečel. Jak by taky mohl? Slzné kanálky mu už dávno vypověděly službu. Otočil se na bratra a pokračoval. „Ty jsi mě odmítl a zase znova přijal. Ale to já nechci. Nechci se bát a čekat každý den na to, kdy za mnou zase přijdeš a oznámíš mi, že vztah mezi námi dvěma nemá cenu ani budoucnost. Na to já prostě nemám. Ty moc dobře víš, že toho vydržím opravdu hodně, ale tady moje hranice končí a já nechci riskovat, že se dostanu přes limit,“ prošel kolem Toma a odešel domů.
Vlastně jen mezi ty čtyři zdi, kterým se říká domov. Tom jen stál na místě a zaseknutě koukal do země. Nerozuměl naprosto ničemu. Copak se jeho bratr dočista zbláznil? Neměl sílu se pohnout, natož ho nějak zastavit. Až po pár minutách se probral ze snění a pomalým krokem se vracel zpět. Zavřel za sebou hlavní dveře a zastavil se. Všude byla tma a ticho. Jen z horního patra se ozývala tekoucí voda, která mu napovídala, že se Bill právě sprchuje. Nevěděl, co má dělat.
Radši půjde do svého pokoje, kde se zamkne, padne na postel a pokusí se usnout, aby všechno zaspal. Naivně se mu honily hlavou myšlenky v podobě záchrany, díky které se ráno vzbudí a najde bratra vedle sebe, což pro něj bude dokonalý důkaz toho, že to byl jen sen. Jen jedna z nočních můr. Jsou asi dvě ráno. Byl utahaný jako kotě, ale jeho hlava mu nedovolovala se připravit na spánek. Jako by to byl nějaký pracovitý zaměstnanec jeho těla, který jede přes čas, aby si svou práci odbyl co nejdříve. Když procházel kolem koupelny, všiml si pootevřených dveří. Na chodbu procházel pruh světla, který z ní šel a občas byl zastíněn Billovým tělem. Bylo na něj dobře vidět, ale Tom se snažil přesvědčit, že ho to nezajímá. Jeho bratr prostě provádí pozdní hygienu. Není to nic neobvyklého. Ale jakmile zaslechl, že se proud vody zastavil, udělal automaticky krok zpět. Musel ho vidět. Musel vidět jeho tělo, jinak neusne. Měl sto chutí si jednu vrazit. Jak ho proboha mohlo jen napadnout ho odmítnout, když tady má jasný důkaz, jak je na něm závislý? Byl opět tak zasněný,že ani nepostřehl, že jeho bratr zhasl a vychází z koupelny. Prudce se zastavil, když viděl Toma stát před ní a dívá se na něj.
Byl ještě mokrý, umyl si znovu i vlasy, protože doufal, že spláchne tu tíhu a měl jen omotanou osušku kolem pasu. Snažil se chovat normálně, že se nic neděje.

„Už máš volnou koupelnu… bráško!“ pousmál se ironickým úsměvem a v duchu si gratuloval, jak to perfektně dokázal zahrát. Samozřejmě že mu to dělalo veliké problémy. Měl sto chutí se na Toma vrhnout a na místě ho zulíbat k zbláznění.
Toužil po něm jako nikdy, ale jeho hrdost měla více síly než on. Zase se tu projevil ten jeho egoismus. Chtěl odejít, ale… ono to nešlo. Musel pořád sledovat bratra, jak stále rychleji oddechuje. Cítil jeho oči po celém těle až měl pocit, že ho musí od vody osušit. Najednou se přistihl, že i on zrychleně oddechuje. Zavřel oči a sklopil hlavu, aby se trochu uklidnil. Znovu je otevřel a zjistil, že bratr k němu popošel blíž. Podívali si do očí a během vteřiny každý cítil na svých rtech rty toho druhého. Zase to nedokázali. Ani jeden. Touha nad nimi opět zvítězila a opět se nedokázali ovládnout. Líbali se jako o život. Jeden druhého se nemohl nabažit. Vždy dávali přednost jemnému a procítěnému milování, ale teď? Na nějaké něžnosti byli až moc rozpálení. Tom popadl Billa za zadek a vyhoupl si ho, takže měl nohy omotané kolem jeho boků. Ručník, který měl nešikovně uvázaný, se okamžitě sesunul k zemi, takže Bill na sobě neměl už nic.
Tom ho doslova nahodil na stěnu a přitom se stále vášnivěji líbali. Na chvíli Billa postavil na zem, aby si mohl sám sundat triko, a Bill mu mezitím sundal kalhoty. Znovu ho chytl za zadek a vyzvedl. Tiskli se k sobě takovou silou, až měl Bill obtisklou zeď na zádech a Tom doslova lapal po dechu, když mu jeho bratr zarýval nehty do zad a zároveň si ho k sobě vší silou tiskl. Bill začal nepatrně pohybovat pánví, takže třel svým přirozením o Tomovo, což oběma způsobovalo slastná muka a tak neudrželi ani jeden v sobě hlasitá sténání. Bill se vpil do Tomova krku, kde mu sál kůži, občas ji skousl a zároveň hned uklidnil, když přes ní přejel jazykem. Jenže potom udělal něco, co Tom vyloženě nečekal. Dostal se z jeho sevření a postavil se zpět na zem. Zadíval se Tomovi do očí, které mu doslova říkaly, že on je pro něj ten pravý a nikdo na světě nedokáže zaujmout jeho místo. Najednou chytil Toma za boky, postavil si ho k sobě zády a namáčkl ho na stěnu. Zezadu se k němu přitiskl, rty přejížděl po jeho krku a rukama ho hladil po stehnech, na bocích. Občas ho objal a hladil ho po hrudi a po břiše. Naklonil se k jeho uchu a zuby stiskl Tomův ušní lalůček. Ten se jen prohnul a chvěl se
slastí po celém těle. V tom ho najednou uchopil Bill za boky a při slovech „Miluju tě!“ do něj pronikl. Tom prudce otevřel oči a z úst se mu dostalo bolestné zasténání. Dlaněmi se opřel o stěnu a měl tendenci se od ní odstrkovat, ale Bill na něj zezadu tlačil, takže neměl moc velké šance. Chvíli čekal, až se jeho bratr uklidní, a začal se v něm pomalu pohybovat. Přidával na tempu a čím víc se blížil jeho vrchol, tím víc přidával zrychloval a začal i přirážet. Tomovi se z očí hrnuly slzy a nehty zarýval do stěny, takže z ní po chvíli začala padat i omítka. Rozedral si je i trochu do krve, jakou silou je zarýval. Billa tahle vůbec neznal. Neměl sebemenší tušení, kde vzal jeho bratr tolik síly. Vždy působil tak křehkým a zranitelným dojmem. Netušil, že mu to jeho bratr jen vrací. Měl v sobě tolik vzteku. Nechtěl Tomovi ublížit. V životě by mu nezkřivil ani vlásek, ale teď mu tu bolest chtěl vrátit i přesto, že ta jeho byla psychická a tahle se pohybuje po fyzické stránce. Bylo mu trochu Toma líto, protože co chvilku ze sebe vydal vyloženě bolestný sten a on mu přece jen nechtěl ublížit. Chytl Tomovi ruce a propletl své prsty s těmi jeho. Potřeboval mít ale pevný postoj, takže se s Tomovýma rukama opřel o zeď. Ten měl na stěně přiloženou tvář a zavřené oči. Pevně zavřené, jak nejvíce uměl. Bill mu jen slastně dýchal do ucha. Najednou se mu tělem rozlilo to známé horko a to bylo pro něj důkazem, že přišel k vrcholu. Tomem projela vlna horka a zároveň úleva, protože bolesti ustaly. Sám dýchal, jako kdyby uběhl maraton. Bill z něj vyšel a otočil si ho zpět k sobě. Opřel se čelem o to jeho a oddechoval. Cítil, jak se Tomovy ruce omotaly okolo jeho krku, pevně ho objal a přitiskl k sobě. „Odpusť mi to, prosím. Moc tě prosím, odpusť mi to. Já bez tebe nemůžu být. Jsem blázen, když jsem si mohl myslet, že jo. Nenechávej mě tady,“ vyhledal Billova ústa a pevně se do nich vpil. Vyhledal jeho jazyk, což mu nedělalo žádné problémy.

„Miluju tě, víš to? Promiň, jestli to moc bolelo, ale já se nemohl ovládat. Tolik jsem tě chtěl, že jsem byl jak utržený ze řetězu!“

„Neomlovej se. Aspoň je to pro mě ponaučení, že nemám zlobit, protože teď už vím, že by přišlo tohle a to už vážně ne… děkuju!“

autor: Terush
betaread: Michelle M.