autor: Terý
Ahojky… Mám pro vás další Twincest…:) Tak doufám, že se vám alespoň trochu bude líbit…;) Komentík velmi potěší…;) Terý.
Sedím mlčky uprostřed prázdné místnosti. Jsem tu jen já, židle a 4 stěny, které se na mě pořád dívají. Nikdo za mnou nechodí a kdo taky. Nechápu to. Vím, že si za to můžu sám. Vzpomínám na to, co se stalo ten den.
Bylo to jako každodenní ráno. Probudil jsem se vedle mého dvojčátka. Pěknou chvilku už se na mě díval a spokojeně se usmíval. Něžně svými polštářky prstů sjížděl mé rty. Šťastně jsem se pousmál. Sklonil se ke mně. Cítil jsem jeho hebké rty na těch mých. Miloval jsem tento pocit. Pomalu a nádherně mě políbil.
„Dnes budu muset odejít,“ svěřil mi. Moc mě to nepřekvapilo. Často jezdil pryč. Nikdy mi neřekl kam, ale pokaždé mi přivezl něco krásného. Byl jsem velmi zvědavý, co to bude dnes.
Kývl jsem a usmál se.
„A co máš v plánu ty?“ pokračoval.
„Já si půjdu zabruslit s Bellou (mou dobrou přítelkyní).“
„Dobře, tak hlavně dávej pozor, ať si nic nezlomíš, potvůrko moje,“ pohladil mě po tváři a zvedl se z postele. Deka se pomalu narovnala z předešlého Tomova sezení.
„Já ti dám potvůrko,“ usmál jsem se a pohledem jsem si řekl ještě o jeden polibek. Sehnul se a znovu mě políbil. „Miluji tě.“
Pomalu odešel. Zem pod ním pomalu praskala. Dveře za sebou prudce zavřel. Jako by byl naštvaný, ale já věděl, že to dělá pokaždé, takže jsem se tím moc nenervoval.
Během pár minut po zabouchnutí hlavních dveří, což mi hlásilo, že Tom odešel, se ozval zvonek. Celý rozespalý, bez make-upu, rozcuchaný a jen v boxerkách, jsem se zvedl z postele. Jednu nohu jsem strčil do pantofle a druhou jsem hledat tu druhou pantofli. Další zazvonění mě donutilo se sehnout a podívat se, kde tu druhou botu mám. Byla kousek od místa, kde jsem ji hledal. Nazul jsem si ji a šel ke dveřím. Na schodech se ozvalo třetí zazvonění. Protočil jsem oči, sáhl jsem po klice a prudce je otevřel.
„Proč, kurňa, zvoníš jako na poplach?“ vykřikl jsem, aniž bych věděl, kdo tam stojí.
Po chvilce jsem zaostřil oči. Stála tam Bella.
„Jé promiň, já myslel, že… Co se stalo?“
Všiml jsem si, že brečí a pobídl jsem ji, ať jde dál. Vešla, v ruce držela nějakou tašku. Odhodila ji vedle dveří a šla směrem do obývacího pokoje. Vzal jsem tu tašku a položil ji na židli v kuchyni.
„Dáš si kafe?“ položil jsem jí otázku.
Jen kývla a dál se dívala na místo, které jí zrovna padlo do oka. Zapnul jsem konvici a šel se posadit k ní.
Posadil jsem se přímo pro ni. Křehce jsem ji vzal za ruce.
„Co se stalo?“
„On… on… On má jinou. Odešla jsem od něj, už ho nechci nikdy v životě vidět.“
Nečekal jsem, že její přítel, který s ní je už 3 roky, že by měl jinou.
„To je mi líto,“ pevně jsem ji objal a papírovým kapesníčkem setřel proudem tekoucí slzy. Po 10 minutách už tolik neplakala.
„Pojď, půjdeme si zabruslit, jak jsme měli v plánu. Alespoň přijdeš na jiné myšlenky.“
„Dobře,“ souhlasila chvějícím se hlasem. Šel jsem se tedy připravit. Namalovat se atd…
Po půl hodině jsme mohli vyjít. Jeli jsme mým autem. Bylo krásně, svítilo sluníčko a bylo jasno.
Dojeli jsme na místo. Prudce jsem praštil dveřmi od auta. Ač nerad, ale praštil. Zamkl jsem ho a jako pravý gentleman jsem vzal Belle tašku s bruslemi. Otevřel jsem velké dveře zimního stadionu a s Bellou jsme vešli.
Šel jsem k chlapovi, který seděl za pultem na židli. Pootáčel se na ni a byl hluboce zahleděný do zářící obrazovky. Musel jsem ho z toho transu vyrušit. Nebyl moc rád, ale já bych určitě nečekal, až se konečně odtrhne od obrazovky, jestli by se vůbec odtrhl.
V šatně jsem si obul brusle. Byly tak zářivé a ostré. Necítil jsem se na nich dobře, ale slíbil jsem to Belle, takže jsem radši mlčel.
Celé dvě hodiny mě držela za ruku. Měl jsem jistější pocit, když jsem ji držel za ruku. Stejně jsem ale jednou spadl. Posadil jsem se na vlhkou zem. Bella se zastavila a začala se smát. Zamotal jsem ruce do sebe a dělal naštvaného.
„Prosím tě, pojď,“ zasmála se.
Byl jsem rád, že se směje. Že se mnou na to alespoň trochu zapomněla.
Vzal jsem ji za ruku a prudce jsem ji poslal na bruslích před sebe. Udělala piruetu a zastavila se přímo přede mnou.
Když jsme vyšli ze zimního stadionu, dohodli jsme se, že půjdeme na oběd, potom do kina a pak ještě na večeři. Že spolu strávíme hezký den.
Po večeři za Bellou přišel její přítel. Nebyl jsem si zcela jistý, jestli je to její bývalý přítel nebo současný. Bella s ním odešla do vedlejší místnosti. Usmířili se. Nebyl jsem si zcela jistý, jestli je to správné rozhodnutí, ale bylo to její rozhodnutí a do toho já nemohl kecat.
„Billí, já pojedu domů s Markem, ano? Nebude ti to vadit? Zítra se stavíme pro mou tašku. Děkuji ti za dnešní den. Byl nádherný, musíme ho někdy zopakovat.“
Nestačil jsem ani odpovědět, jen jsem kývl hlavou a oni už byli pryč.
Nastoupil jsem si do auta a rozsvítil dálková světla. Byla velmi hustá mlha. Jel jsem strašně pomalu. Vypadalo to, i přes to hnusné počasí, že to bude klidná cesta. Auta skoro nejezdila, a tak jsem trochu přidal na rychlosti.
Za zatáčkou jsem před sebou uviděl obrys nějaké postavy. Všiml jsem si jí příliš pozdě, a už jsem to neubrzdil. Vrazil jsem do té osoby. Jen jsem viděl, jak tělo odlítlo někam ze silnice a dál jsem viděl jen mlhu a tmu. Okamžitě jsem zastavil a vystoupil z auta. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistil, kde ta osoba leží, ale potom jsem ji našel. Klekl jsem si k ní a rychle zavolal sanitku.
Řekli, že přijedou co nejdříve, ale mně bylo jasné, že to půjde špatně v té mlze. Chtěli zůstat ve spojení, tak jsem nevypínal mobil. Zasvítil jsem na tvář té osoby. Dech se mi zastavil a srdce přestalo bít. Viděla jsem Toma. Byl celý od krve, zavřené oči a nedýchal.
„Né… Tomí… Né…“ snažil jsem se dělat to, co mi řekl ten muž v telefonu. Bylo to ale velmi těžké, přes slzy jsem skoro neviděl. Ať jsem dělal cokoli, nic nepomáhalo. Nic nenasvědčovalo tomu, že by žil. Byl jsem v koncích.
Přijela sanitka. Byla tam docela rychle. Naložili ho. Ale co bylo nejhorší. Přikryli mu celé tělo i s hlavou. Nevěděl jsem, co se děje, a tak jsem se zeptal. Zemřel přímo na místě. Mé oči se zalily slzami. Díval jsem se na přikryté tělo mého bratra, mé lásky, kterého jsem nadevše miloval. Začal se se mnou točit svět. Byl jsem úplně mimo, chtěl jsem křičet, prát se a hlavně… Zbavit se svého života. Popadl jsem skalpel, který měli sanitáři v autě. Chtěl jsem si rozřezat ruku. Sanitáři po mně skočili a snažili se mi vytrhnout opatrně skalpel z ruky. Začal jsem všechno vidět rozmazaně, hlasy sanitářů se začaly rozplývat ve tmě, kterou jsem viděl nad sebou…
Probudil jsem se až tady. Nikdo se mnou nechce mluvit. Odmítají mi cokoli říct. Mluvím už jen sám se sebou. Vím, že asi už nikdy neuvidím denní světlo, světlo slunce, které pálí do ramen. Uvidím jen to bílé, otravné a umělé světlo. Ale uvidím ještě něco. Toma. Vím, že je se mnou. Mluví se mnou každý den. Ostatní ho nevidí. Asi jsou slepí, nebo se zbláznili. Ale je tu se mnou. A zůstane na věky…
autor: Terý
betaread: Janule
Ten konec jak je Bill na psychyně je nádhernej…..
Celkově je to krásná povídka jen proboha nechápu kam to jel když bylo tak hnusně. Buď to tam prostě není, nebo je to tam napsaný nějak zastřeně ale já to nepobrala. Odzbrojily mě až ty 4 ostavce od konce…..tak smutné a nádherné
krása…vhnalo mi to slzy do očí,ale bolo to zvláštne,asi až po minúte,keď m i to celé udrelo do mozgu…
to je smutná povídka 🙁 A já smutný nemám ráda.
ovšem neber to jako kritiku [3]:. Je to pěkně napsaný.
je to krásně napsaný… a je vážně skvělej ten konec… miluju blázny x)) co si myslí, že oni jsou v pořádku x) (nejsem divná, jen se mi líbí, jak je to napsaný, vážně xD)
trochu zmatený děj (to, jak jel v mlze a dešti a najednou tam v silnici Tom, kde se tam vzal, co tam dělal?), ale jinak krásná povídka.