autor: Terý
Podívám se na něj a trochu váhavě mu ruku také podám.
„Bill…“
„Mmmm… Hezké jméno.“
„Děkuju,“ nevím, jestli to měl být jako kompliment nebo jako výsměch, ale poděkovat je prostě slušnost. „Tvé taky není k zahození,“ zasměju se.
Tom se také zasměje a podívá se na mě. Má tak krásné hnědé oči. Dokázal bych se do nich dívat celý den a vůbec bych se nenudil. A o jeho krásných rukách ani nemluvím. Ano, jsem ulítlý na ruce, ale on je má opravdu tak krásné. Toho by si všiml snad každý.
„Nechceš někdy někam zajít?“ vyhrkne po chvilce ticha. Chtěl bych jít a jak, ale bojím se. Ještě jsem se pořádně nevzpamatoval z toho, co se mi nedávno stalo. A určitě se necítím na to, abych si to zopakoval. I když by tohle asi nebylo takové, jako byla ta předešlá schůzka, ale pořád se necejtím na to, abych šel na jinou. Ale když jemu se tak blbě odolává. Teď bych ocenil zvonek, abych si to mohl v klidu rozmyslet. Ale jako na potvoru má zvonit asi až za 3 minuty, a to je docela dlouhá doba.
Po chvíli přemýšlení se tedy rozhodnu.
„No, tak jo. Moc rád.“ Možná jsem se rozhodl blbě. Po tom, co se mi stalo, jít zase někam, vlastně zase s úplně cizím klukem. Ale já mu prostě neodolám. Něco mě k němu přitahuje a já mám tendenci se s ním čím dál tím víc poznat. Chtěl bych o něm vědět všechno. I maličkosti. Prostě úplně všechno, co vůbec jde.
„A kdy máš čas?“
„No tento týden nemůžu, ale příští týden by to šlo.“ Já bych šel klidně i tento týden, ale Andy by byl naštvanej ještě víc, než bude a ten týden klidu musím dodržet. Alespoň ten týden.
„No tak dobře. Co třeba… mmm… Pátek ve tři? Kde bysme se ještě domluvili. Dáš mi tvé číslo?“ jen přikývnu a nadiktuju mu mé telefonní číslo.
——-
Ten týden čekání na ten blbej pátek byl hroznej, ale konečně je tady. Andy sice trochu protestoval, ale nakonec se uklidnil a byl rád, že to alespoň není nikdo z internetu. Pořád, když si vzpomenu na to událost, tak mi je do breku. Bylo to hrozné. Už nikdy nechci jít ven s někým naslepo. Ale teď tohle musím vypustit z hlavy. Dneska jdu ven s tím nejlepším klukem, kterýho jsem kdy viděl, a mám jistotu, že je to opravdu on, a že to není nějaká facebooková známost, ze který se může vyklubat úchyl.
Konečně je tu den, na který jsem čekal a já se nemůžu dočkat, až odbije třetí hodina. Má mě vyzvednout u nás, tedy alespoň tak jsme se domluvili. Doufám, že přijede. Mrzelo by mě, kdyby nepřijel. Ve škole jsme se spolu hodně bavili. Myslím, že je to hodně společenský typ. A prý hraje opravdu na kytaru. Chtěl bych, aby mi něco zahrál, ale myslím, že na to je ještě brzo. Nevím proč, ale mám pocit, jako bych ho znal už léta. Rozumíme si. Nikdy jsem si s nikým tak nerozuměl jako s ním. Už mám dokonce i jeho pravý facebook. Ale docela by mě zajímalo, proč je tam tolik lidí, kteří používají jeho fotky a vydávají se za něj. Budu se ho na to muset zeptat. Ani nevím, co se stalo s tím klukem, co mi chtěl něco udělat. Ale upřímně, je mi to i docela jedno. Hlavně, že žiju, a že se mi v podstatě nic nestalo.
Vyskočím, když slyším zvonek, a běžím rychle dolů ke dveřím. Prudce je otevřu a pobídnu Toma, který stojí za nimi, ať vejde, že se si ještě pro něco musím skočit nahoru. Jen přikývne a čeká. Vyběhnu nahoru po schodech. Beru je po třech, abych byl co nejrychleji zase u něj. Dám si do kapsy mobil a peněženku a běžím zase dolů. Pod schody se na mě směje krásný Tom, který když doběhnu k němu, tak mě vezme okolo pasu a vede mě k hlavním dveřím našeho domu. Je to krásný pocit, takhle u někoho být. A vůbec mi nevadí, že ho znám jen týden ve škole. Je mi s ním dobře a myslím, že to je to hlavní.
Vyjdeme ven ze dveří a první, co mi padne do oka, je motorka, která stojí před hlavním vchodem. Podívám se na něj trochu zděšeně. Mám strach z motorek. Na motorce se mi zabil táta a já na ní nikdy neseděl. Doufám, že nebude chtít, abych si tam sedl, a že bychom jeli někam na tomhle.
„No, přijel jsem na motorce, tak jestli ti to nebude vadit, že bysme jeli na ní? Jestli ti to vadí, tak můžeme jít pěšky nebo autobusem. Nechal bych ji tady,“ mrkne na mě. Chvíli se na něj dívám. Přemýšlím, jestli pojedu nebo ne. Ale člověk by měl zkusit překonat svůj strach, takže po chvilce váhání kývnu a oba si nasedneme na motorku. Podá mi helmu, nastartuje, já se ho chytím okolo pasu a vyrazíme. Vlastně ani nevím, kam jedeme. Nedomluvili jsme se, ale jak koukám, tak on to asi ví moc dobře. Nechám se jím překvapit. Už jedeme docela dlouho. A bodejť by ne. Už jsme na druhým konci města.
Asi po 15 minutách konečně zastaví a sleze z motorky. Zastavili jsme před obrovským barákem. Je tak 3x takový, než máme já a mamka. Prohlídnu si ho a potom se podívám na Toma.
„A co budeme dělat tady? Co tu je? Je to velký jak nějakej hotel.“
„Tady bydlím,“ zasměje se. „Myslel jsem, že bysme si mohli udělat hezkej den u mě doma. S pizzou a třeba nějaký dvd… Blbej nápad, co?“ zasměje se.
„Ne, není vůbec blbý. Naopak,“ usměji se. Vezme mě za ruku a vede mě k nim domů. Opravdu je to obrovský dům. A nejen zvenku. Vevnitř je to snad ještě větší.
Posadím se v obýváku na pohovku. Tom vybere nějaký film. Myslím, že říkal, že se jmenuje „Město Andělů.“ Jsem docela zvědavý, jaký bude. Ale myslím, že toho z něj stejně moc mít nebudu, když tu budu s Tomem. Usměje se, posadí se vedle mě a stejně se na ten film ani jeden nedíváme. Jíme pizzu, kterou Tom objednal, a povídáme si o všem možném. Všechno, co nás napadne, tak na sebe vyklopíme. Myslím, že už o sobě víme snad všechno. A jestli ne, tak to jsou jen maličkosti, které jsou nepotřebné.
„Mám otázku.“
„Jakou?“
„Proč na facebooku je tolik fakeů, kteří se vydávají za tebe?“
„No, protože fotím pro různé časopisy, takže mé fotky jsou na internetu. Proč se ptáš?“
„Nevím. Jsem mě to napadlo,“ myslím, že bude lepší o tom, co se mi stalo, mlčet. Možná mu to někdy řeknu, ale teď ještě ne.
Čím více čas letí, tím víc jsme s Tomem u sebe blíž. Až nakonec jsem u něj úplně. Hlavu mám položenou na jeho rameni a Tom mi věnuje pár polibků do vlasů.
„Tome… Je mi s tebou tak dobře. Byl bych schopný s tebou být pořád. Zastavit čas a už nikdy neodejít. Nikdy mi nebylo s nikým tak dobře, jako je mi s tebou,“ usměju se na něj.
„To jsme na tom stejně, Billí.“ Úsměv mi oplatí. To, jak mi řekl. Billí. To se mi líbí. Tak mi nikdy nikdo neřekl a je to krásný.
„Billí? Mohl bych něco zkusit?“ Trochu se bojím této otázky. Nahlas polknu a váhavě přikývnu. Usměje se a přitiskne jeho horké rty na ty mé. V tu chvíli ve mně projede takový pocit štěstí, že se mi o tom nikdy nezdálo. Je to tak krásný pocit. Bez váhání začnu spolupracovat a Tomovi se úplně poddám.
autor: Terý
betaread: Janule
zajímavý nápad. ale podle mě by to šlo lépe rozvést. skvěle by to vyznělo jako vícedílka. ale takhle je to taky pěkné 🙂
Taky si myslím, že lépe by to vypadalo jako vícedílka. Určitě by tam bylo co rozebrat. Ale takhle je to fajn, líbilo se mi to 🙂
tiež si myslím že by to mohlo byť lepšie ako viacdielovka, ale takto to bolo tiež super 🙂 len by to fakt chcelo pokračovanie, mohlo by sa to pekne rozvíjať 😉
jůůůůůůůůůůůů…škoda že je konec 🙁 byla to krásná 3 dílná povídka
Predstava , že by to bolo rozpísané aspoň na takých 20 častí je fakt dobrá. Ale samo o sebe to bolo perfišné naozaj 😉
Z toho plyne super ponaučení. Nevěř cizím lidem z internetu. 😀 Ale bylo to dobrý, škoda že to není na pokračování jako vícedílka;)
a to jsem se chtěla sejít s kámoškou z netu. no, asi to neudělám. jinak je to moc krásný 🙂
Pěkný ;)) Ale chtělo by to být delší.Pochybuju že by do toho někdo skočil tak rychle.Ale nápad dobrej a jinak pěkně napsaný 🙂