autor: Terý
Áhojký…;) Napsala jsem další twincest…;) Tak doufám, že se vám bude líbit… Za každý komentář s vaším názorem moc děkuji…;)
Terý.
Milý Tome,
promiň mi to, ale až přijdeš domů ze svého dalšího rande, tak už tu nebudu. Už mě tady neuvidíš. Nemůžu se dívat, jak tu každý den máš jinou holku. Je mi z toho zle. Už takových mladých holek tady odtud vyběhlo s brekem. Ale s tebou to nic neudělalo. Tvrdíš, že mě znáš, ale kdybys mě opravdu znal, tak by sis všiml, že je něco jinak.
Všiml by sis, jak se na tebe dívám, dotýkám se tě a mluvím s tebou. Nikdy sis nevšiml, že mi tak moc ubližuješ, když za mnou každý večer přijdeš a vyprávíš mi o holce, kterou jsi měl zrovna dnes v posteli. Myslíš, že je to příjemné, poslouchat detaily tvého sexuálního života, když bych byl rád, kdyby zahrnoval i mě?
Dříve jsme každé ráno spolu chodili na snídani naproti do kavárny. Ale ty jsi vyměnil naší každodenní společnou snídani za holky, které jsi viděl poprvé v životě. Tak moc mi to chybělo a ještě chybí. Pokaždé, když jsem ráno přišel SÁM z kavárny, viděl jsem u botníku zase jiné boty než minulé ráno. Nejhezčí období bylo, když jsme byli malí, no tedy když jsme byli v pubertě. Byli jsme pořád spolu. Nehli jsme se od sebe. Všechno jsme dělali spolu. Sakra, Tome, kam se to všechno podělo? Že by to bylo naší slávou? Vypadá to tak.
Od doby co měla naše píseň Durch den monsun takový úspěch, tak se chováš, tak, jako bys měl na každou, kterou si ukážeš. Ano, možná to tak trochu i je, ale nějak jsi zapomněl na mě. Copak jsi zapomněl na všechno, co jsme spolu prožili? Na všechny naše úlety, na to, jak jsem tě vytahoval s té závěje sněhu? Na to, jak jsme spolu sedávali na té střeše opuštěného domu v lese? Dívali jsme se tam na hvězdy. Bylo nám tam přeci tak krásně. Tenkrát jsme si říkali, že tady SPOLU zemřeme. Drželi jsme se za ruce a dívali jsme se, co dělá nebe nad námi.
Nebo na to, jak jsi rozbil mamky nejoblíbenější hrníček a nevěděl jsi, co máš dělat, tak jsme jí šli SPOLU koupit nový, aby se tolik nezlobila. Copak je to všechno pryč? Copak jsi na to všechno opravdu zapomněl? Dyť to bylo všechno tak krásný. Všechno mi to tak chybí. Ale nelituji toho, že jsme založili Tokio Hotel. Vždycky to byl náš sen, který se nám splnil. Já jen nevěděl, co to s tebou udělá. Dyť už mě skoro ani nezdravíš. Je mi to tak líto. Nejspíše, až tohle budeš číst, tak už nebudu na živu!
Miluji tě.
Bill.
Tom seděl na křesle a se slzami v očích dočetl tento dopis. Opravdu netušil, co k němu Bill cítí. Přitom na tom byl stejně, jen se to bál dát najevo. Došlo mu, že má Bill pravdu. Nechápal, jak si toho mohl nevšimnout. Když se zamyslel a vzpomněl si na nějaké okamžiky, na ty Billovy pohledy. Opravdu to dával dost najevo, ale Tomovi to vůbec nedocházelo.
Tom s nevěděl rady s tímto dopisem. Uvědomoval si svou chybu, ale také si uvědomoval, že musí Billa rychle najít. Nechtěl si připustit, že by byl už mrtvý. Věřil, že to ještě neudělal. V tomto směru svého brášku moc dobře znal. Věděl, že mu bude trvat dlouho, než to udělá, jestli to vůbec udělá. Ale bál se o něj úplně šíleným způsobem.
Ale Tom měl pravdu. Bill se opravdu rozhodoval, jestli to má udělat. Stál na střeše opuštěného domu v lese. Brečel. Přemýšlel o všem, co se teď poslední dobou dělo.
„Já už prostě dál nemůžu, nemůžu se na to dívat,“ zašeptal do studeného vzduchu. Rozhodoval se, ale už jen o tom, kdy to udělá. Byl přesvědčený, že to tímto způsobem ukončí.
Mezitím se Tom rychle zvedl ze svého křesla, popadl svou bundu a šel ho rychle hledat. Hledal ho všude na místech, o kterých věděl, že je má Bil rád. Ani na jednom z těch míst Billa nenašel. Přemýšlel, kam mohl Bill jít. Nic ho už nenapadalo. Po pár minutách mu to konečně došlo.
„Co to psal v tom dopise? Sedávali jsme spolu na střeše opuštěného domu. Ten dům je tady odtud docela daleko. Určitě bude tam.“
Rychle nastoupil do auta a rozjel se směrem k lesu. Jelikož má velmi rychlé auto, tak tam byl do 15 minut. Podíval se směrem nahoru na velmi vysokou střechu. Viděl ho tam. Neváhal a rychle se rozeběhl po schodech nahoru.
Stál na střeše a díval se na Billa, jak tam stojí, přemýšlí, rozhoduje se a dolů padá velké množství slz.
„Billí, neblbni, nedělej to!“
Bill se lekl a málem spadl. Tom zbystřil.
„Bille, prosím, dávej pozor “ Bill se pomalu otočil. Viděl Toma.
„Co tu děláš?“
„Bille, prosím, slez opatrně dolů. Omlouvám se ti, že jsem si toho takových let nevšiml. Prosím odpusť mi to všechno. Nedovedu si představit život bez tebe. Jsi moje jiskřička života. Prosím tě!“
„Ale Tome. Já nemůžu takto žít. Miluji tě, víc jak cokoli na světě. „
„Já vím. Bille, já vím. Já tebe také… Věř mi, prosím.“
„Co jsi to řekl?“ Na Billově ubrečeným obličeji se objevil malý úsměv.
„Miluji tě, Bille a vždycky jsem tě miloval. Prosím odpusť mi to.“
„A proč jsi tedy tohle to dělal, když mě miluješ? Proč? „
„Bille, omlouvám se. Nevím, proč jsem to dělal. Nevěděl jsem, že jsi na tom stejně. Nevšiml jsem si toho. A také jsem nevěděl, jak ti to mám dát najevo. Omlouvám se. „
V tomto rozhovoru se Tom přiblížil a sundal ho. Bill byl v tuto chvíli tak šťastný.
„Miluji tě,“ řekl Tom a něžně Billa políbil. Vzal ho do ruky a odnesl si ho domů. Slíbil mu, že už bude jen jeho a bude ho milovat Navždy…
autor: Terý
betaread: Janule
Krásnýýý :'( 😛
oh bože to byla nádhera..brečela jsem u toho..fakt mě to normálně rozbrečelo a to se moc nestává 🙂
U toho dopisu jsem se málem rozbrečela. Strašně mě to vzalo, všechny ty zážitky, na které Bill vzpomínal apod.
Povídka se ti moc povedla!;)