Making the video 2/3

autor: Teddy
betaread: Janule

°O°

Bill překvapeně kulil svá hnědá očka na spícího člověka vedle sebe. Neodvážil se hnout. Kdyby to udělal, zrušil by tenhle krásný okamžik. Mám ho vzbudit?, ptal se sám sebe. Hlavu zabořil do Tomovy mikiny a nasál jeho vůni. Ne, zatím ne. Takhle blízko už Tomovi nebyl strašně dlouho. Už si snad ani nevzpomínal, kdy naposled.

Dávno.

Dřív k sobě měli blíž, než snad bylo možné, ale teď už ne. Po několika životních krocích a přelomech se vývoj jejich vztahu… zpomalil? Nebo snad zastavil? A Bill si právě vzpomněl, kdy přesně nastal ten skok. To, co z nich udělalo velké bratry. Bylo to ve chvíli, kdy mu Tom řekl o svém prvním sexuálním zážitku. V tem moment, jako by se všechno zastavilo. Veškeré jejich větší intimnosti skončily, ať už jim to bylo sebevíc líto. Byli ale přece velcí kluci, ne?

I když, Billovi to líto bylo; jistě, objímali se s bratrem při předávání cen, pošťuchovali se u focení a i v soukromí k sobě měli blízko, ale už ne tolik, jako dřív. Ne tak blízko, jak by on chtěl.

Vážně jen on?

Ale teď? Tom spal vedle Billa na krajíčku postele, jeho hlavu měl položenou na hrudníku a rukama ho pevně objímal. Opravdu ryze bratrské gesto, hodné dospělých.

Bill si ale připadal jako dítě. Vzpomněl si na to, jak se jako malý klouček choulil v Tomově objetí, když ho někdo ze spolužáků urazil, dokonce, jak se jako čerstvý teenager nechával uklidňovat vřelýma rukama svého dvojčete potom, co se mu vysmálo nejedno děvče, o které stál.

Dlouze se na Toma zadíval. Jeho starší bráška pro něj znamenal opravdu hodně. Byl to jeho ochránce, když si na něj někdo dovoloval, jeho vrba, když se potřeboval vyplakat a v neposlední řadě patřil Tomovi taky úctyhodný kus Billova srdíčka.

Nechci ho budit, pomyslel si Bill. Na co? Vždyť odjíždíme až ve dvě, zavrtěl se pod jeho rukama. V té chvíli mu ale padl pohled na display budíku a bylo jasno. Na černém podkladu totiž zářivě blikaly červené číslice označující jedenáct hodin a oni toho museli do dvou stihnou ještě tolik…

„Tomi… Tomi, vzbuď se,“ zašeptal a zatahal brášku za jeden z rozpuštěných dredů. Tom se ale ani nehnul. „Tomi?!“ zatahal Bill za copánek silněji. Tom sebou cukl a pootevřel jedno oko. Ranní sluneční paprsky mu ale zasadily tak prudkou ránu, že ho radši okamžitě zavřel.

„No tak,“ usmíval se Bill „Musíme vstávat. Je jedenáct a my ještě nejsme ani osprchovaní, ani nasnídaní, ani sbalení…“

„Omyl,“ přerušil Billovo vypočítávání ospale Tom a se stále zavřenýma očima líně pokračoval „Já nemám sbaleno. Tobě jsem totiž včera sbalil,“ dořekl a konečně se na bratra podíval. Respektive, podíval se do jeho šíleně vykulených očí. Lehce se usmál a sundal z brášky ruce, které na něm, až doteď, měl. A nebyla to náhoda…

Když chtěl večer po dobalení Billových kufrů jít spát do svého pokoje, nemohl. Pohled na spícího bratra mu to nedovolil. Z Billa jasně vyzařoval smutek a Tom moc dobře cítil, jak jeho brášku bolí srdce. Opatrně si k Billovi lehnul. Jen tak, aby měl čistší svědomí. Chtěl se za chvíli zvednout a jít k sobě, ale když se k němu Bill okamžitě těsně přitulil, nedokázal už odejít. Celou noc pak sledoval Billův obličej, lehounce hladil jeho havraní vlasy a poslouchal pláč. To jeho srdce plakalo. Jen nevěděl proč…

„Tys mi sbalil?“ zatřepalo nevěřícně hlavou černovlasé stvoření a nadzvedlo se na rukách. Tom se posadil, opřel se o čelo postele a bezeslova kývnul. Líbil se m Billův překvapený výraz.

Bill se rozhlédl po pokoji, a když mu konečně pohled padl na tři nafouknuté tašky, postavené vedle sebe, začal se smát.

„Tome, ty ses zbláznil! Nemáš horečku?“ položil svou dlaň na bratrovo čelo a zatvářil se rádoby vážně. Nevěděl ale, co svým dotekem způsobil. V ten moment, kdy se Billova teplá ruka dotkla Tomova čela, vybuchla v Tomovi časovaná bomba, která jakoby čekala právě na tenhle dotek. Bomba jménem láska. Natropila mnoho škod…

„Proč bych měl?“ usmál se Tom lehce. Jediné, na co se dokázal soustředit, byla Billova ruka na jeho čele, lépe řečeno na: Ne, Tome, není ti to příjemný. Bill je tvoje dvojče a ty pod tím dotekem nepřivřeš oči! Moc to ale nepomáhalo.

„Tome, děje se něco? Vypadáš unaveně,“ zeptal se najednou naprosto vážně a ustaraně Bill. Tomův ospalý výraz se mu nelíbil. „Nebudeš nemocný?“

„Ne, jenom jsem moc nespal,“ řekl Tom a na důkaz svých slov zívnul. Snažil se v sobě najít tolik energie, kolik jí jen měl, aby nepůsobil podezřele. „Ani bys nevěřil, jak moc se dokážeš roztahovat,“ přisadil si.

„Věřil,“ usmál se krapet klidnější Bill, přesto si pořád brášku pečlivě prohlížel. Něco se mu nezdálo. „Vypadáš strašně,“ řekl najednou a koutky úst mu zacukaly pod Tomovým nevěřícným pohledem.

„To ti teda děkuju,“ zamračil se Tom a chystal se ne zrovna nadšeně odejít.

„Ne, počkej, Tome, tak sem to nemyslel,“ usmál se Bill a na poslední chvíli chytnul Toma za ruku a stáhl ho zpátky na postel. „Jen jsem chtěl říct, ať už si s ničím neděláš hlavu, že všechno obstarám, aby ses mohl trochu prospat. Potom tě v jednu vzbudím, ty se osprchuješ, najíš a pojedeme. Do té doby můžeš klidně ležet,“ dokončil rozdávání instrukcí.

„To bys pro mě udělal?“ vykulil oči Tom. Nálada, která před vteřinkou polekaně utekla, se teď nadšeně vracela. Nemohl tomu uvěřit. Pro jistotu se ještě ujistil. „I přes to, co jsem včera…“

„Neřeš to,“ zakroutil hlavou Bill. Stejně se ale nedokázal nepodívat do zrcadla, přestože ten pohled bolel…

Tom Billův pohled zachytil. „Billi…“ přisunul se opatrně k bráškovi. „Za ten včerejšek se… Omlouvám. Nechtěl jsem to říct… Vypadlo to ze mě a už se to nedalo vrátit. Nemyslel jsem to tak, věř mi. Mám… mám tě rád,“ řekl tiše. Poslední větu doslova zašeptal, jak bylo složité, dostat ji ze sebe.

Bill dlouhou dobu ještě civěl do země, potom se ale na Toma podíval a se sebejistýma, i když pořád trochu smutnýma očima řekl: „Vím, žes to tak nemyslel,“ usmál se, „já bych se měl omluvit za to, jak přehnaně reaguju, takže promiň, ale teď už dost, ano? Ty spi a já ti jdu sbalit,“ zvedl se ke dveřím. Tom vysíleně kývl. Věděl, že to ještě chvíli bude trvat, než se jeho bráškovi vrátí plně dobrá nálada, ale tohle byl zatím dobrý start.

„A Tomi?“ ozval se ode dveří Bill ještě jednou. Dredař zvedl unaveně hlavu a setkal se s bratrovýma čokoládovýma očima. „Taky tě mám rád,“ usmál se Bill a vyplul z pokoje.

Tom se svezl po čele postele na madraci a úlevně si povzdychl. Tohle ráno si asi zapamatuju navždycky, pomyslel si, zabalil se do dek a okamžitě usnul.

°O°

Cesta uběhla víc než v klidu; Tom s Georgem měli své oblíbené hlášky na adresu každé osoby, okolo níž auto projelo, Gustav se asi tisíckrát znuděně zeptal: „Už tam budem?“ a Davidovi začínalo pomalu hrabat.

Jaká úleva pro něj byla, když mohl vystoupit a říct: „Konečně, málem jsem se z nich zbláznil.“ A mimo to také: „Kluci, už jsme tady!“

Nadšené burácení z auta se nedalo přeslechnout. A ještě o něco málo hlučnější bylo, když se zaráz tři kluci hromotluci začali tlačit ven. Jen Bill stále seděl a čekal. Vystoupil teprve tehdy, když mu řidič s vážnou tváří a suverénně vysloveným „Pane…“ otevřel dveře. Následoval výbuch smíchu. Aspoň se řidič po těch čtyřech hodinách cesty taky zasmál.

„Tak teda, tady budeme bydlet a natáčet,“ rozpřáhl se nadšeně David a ukázal na hotel u pláže.

Jeho svěřenci se nepřestávali smát. Právě naopak. V novém záchvatu smíchu ukazovali na hotel.

Rázem však všechno utichlo.

„Ty to myslíš vážně?“ zeptal se se strachem v očích Tom. Všichni hleděli na budovu jako na svatý obrázek. Jen trochu oprýskaný a zašlý.

„Jistě,“ řekl David vážně. „Vím, že to není nic se třemi hvězdičkami a prezidentským apartmánem, ale chci, aby se vám to dostalo pod kůži,“ dodal vševědoucně.

„Co, aby se nám dostalo pod kůži? Blechy a švábi? Tak to teda pěkně děkujeme. Já spím v autě,“ rezignoval Tom.

„Ne, myslím ta atmosféra,“ vydechl David unaveně. „Počkej, až to uvidíš uvnitř.“

Tom se na něj nedůvěřivě podíval, nadechoval se k dalšímu odporu, jeho úmysly ale překazil Bill.

„Tak jdem, ne?“ sebral svoje tašky a vykročil k nádherné staré bráně, která na ně čekala s otevřenou náručí. Ostatní se na sebe nechápavě podívali, následně ale bez protestů popadli svoje kufry a došli za Billem.

David si oddychl. Ne na dlouho.

„Začínáš mě štvát!“ zavrčel u recepce Tom na Davida. „Pokoje po dvou? Copak nám je šestnáct?“ Hotel sice vypadal krásně, jak David předpovídal, ale na společné pokoje už nebyli zvyklí. Zvlášť Tomovi to přišlo divné. Při každém pohledu, kdy jen trošičku zavadil o Billa, se mu zhoupl žaludek. Nevěděl, čím to je, byl to ale dobrý pocit. Jenže on si to potřeboval urovnat v hlavě a to nebylo vůbec lehké, když byl Bill neustále v jeho blízkosti. Myslel, že se na zbytek odpoledne a na celou noc zamkne, nějakým ověřeným způsobem se uvolní a potom bude spát… a možná i trochu přemýšlet. A tohle se mu prostě nehodilo.

Z myšlenek ho probral pořádný štulec do žeber, který dostal od Billa. „Nevydržíš to snad se mnou?“ zeptal se.

Tom si povzdychl, podrážděně se na Davida podíval a potom se otočil na Billa. „Doufám, že je ti jasný, že se budem prát o koupelnu,“ – a podepsal si rozsudek.

„Jo, sto šedesát dva, to je náš,“ usmál se Bill a obtěžkán svými zavazadly se rozběhl přes celou chodbu, aby mohl odemknout a prohlédnout si jejich společný pokoj první.

„Tome, pojď se podívat. Je vážně krásný,“ otáčel se uprostřed místnosti, div si neprotočil hlavu.

„Hm,“ ozvalo se znuděně ode dveří.

Billův úsměv okamžitě ochabl. „Jestli ti to vážně tak strašně vadí, můžu jít za Davidem a nějak to domluvit. Jsem si jistý, že tu nějaký ten volný pokoj ještě bude, klidně se odstěhuju,“ řekl smutně „A pokud ti jde jenom o mě, můžu se vyměnit třeba s Georgem. Určitě by mu to nevadilo,“ začal ze země sbírat svoje tašky, nevšímajíc si Toma.

„Kam to jdeš?“ zastavil ho ale jeho bratr za loket, stoupl si před něj a vzal mu tašky z rukou. Bill na něj upřel smutný pohled. Snad i slzička se na poledním sluníčku zaleskla.

„Ale Bille,“ pohladil ho Tom po tváři. „Mně to nevadí, jen mě to zaskočilo,“ usmál se. Bill se opravdu snažil, aby mu mohl úsměv opětovat, zmohl se ale jen na utrápenou grimasu. Tomovo chování ho mrzelo.

„Bráško, no ták, usměj se,“ zatahal mu Tom za pramen černé ofiny. Nechtěl, aby byl Bill smutný a navíc jen kvůli jeho hloupým reakcím.

„Jestli jsi chtěl být sám, já se klidně ztratím,“ řekl Bill a uhnul pohledem.

„Opovaž se,“ zazněla výhružka z Tomovy strany. „Vždyť ti říkám… Ach jo. Tobě to člověk nevysvětlí, viď?“

Bill na něj zvedl svá uslzená kukadla.

„Trdlo,“ usmál se Tom a objal ho. Billovi to málem vyrazilo dech. Opatrně se k Tomovi přitiskl a zabořil hlavu do jeho vlasů.

Tom prostě věděl, jak na něj.

„Tomi?“ zavolal Bill stydlivě, ale dost nahlas do koupelny. Potřeboval, aby ho Tom přes tekoucí vodu slyšel.

„Hm?“ ozvalo se ze sprchy a voda se zastavila.

„Jdu se projít,“ oznámil Bill Tomovi.

„Teď?“ zeptal se Tom, jeho hlas zněl díky stěně sprchového koutu tlumeně. „Už se stmívá.“

Bill se uchechtl. „Jenom to tady prošmejdím a zase jsem zpátky,“ oznámil a zavřel za sebou dveře.

Tom si povzdychl. „Neboj se o něj tolik, Tome,“ zašeptal sám pro sebe, zatímco na zamlženou stěnu sprchy prsty čmáral malá srdíčka. „Bože,“ zanaříkal nad sebou a prudkým cáknutím všechny obrázky smazal.

Rozhodni se už.

autor: Teddy