Ona dvojčata se jmenovala Bill a Tom Kaulitzovi. No taky je o ně větší zájem než o obyčejné smrtelníky. Oba byli ve známé hudební skupině. Proto taky musela být jejich láska tajena.
„Bille, pohni. Už takhle jedem pozdě!“ křičel Tom na svoje dvojče, které se neuvěřitelně dlouho připravovalo.
Nervózně přešlapoval z místa na místo. Už měli dvacet minut zpoždění a David ho bombardoval esemeskama. Ani na jednu mu neodepsal. Věděl, že to znamená průšvih. Asi po dalších deseti minutách uslyšel z patra podpatky. Bill si zase vzal nějaký extravagantní boty. Tak trochu doufal, že si někde nenabije tlamu, protože by to pak byl trapas jak vyšitej.
„Konečně jdeš!“ zajásal Tom.
„Bille!!!! Prober se!!! Lásko, to mi nedělej!“ snažil se ho Tom probudit.
**
Když se Bill probral, byl v nemocnici. Rozhlížel se kolem sebe, když si všiml osoby, která spala na židli vedle jeho postele. Ale tvář té osoby nepoznával. Nemohl si ani vzpomenout na to, jak se jmenuje, natož kým vlastně je. Snažil se být v klidu, ale podvědomí mu říkalo, že z nějakého důvodu, který si pravděpodobně nepamatuje, nemá rád nemocnice. Byl nesvůj a osoba spící na židli tomu nedodávala klidnější vzhled.
Najednou se začal ten spící probouzet.
Najednou ten kluk vyběhl z nemocničního pokoje a nechal Billa samotného. Ale on mu říkal „Bille“, takže se tak nejspíš jmenoval. Ale nevěděl to jistě. Netrvalo to dlouho a do pokoje vešel doktor a hned za ním ten kluk. Nejdřív ho doktor prohlížel, Bill ani nechápal proč.
„Jak je vám, pane Kaulitzi?“ zeptal se doktor. Asi tím myslel jeho.
„Co s ním je?“ skoro to vyjekl.
Tom se vrátil do Billova pokoje a pozoroval ho. Byl tak roztomile zmatený. Teď se Tom musel ovládat. Bill si nic nepamatoval, takže k němu nemohl jen tak přijít a s úlevou ho políbit na jeho hebké rty nebo jazykem mapovat každou skulinku jeho úst nebo si jen tak hrát s kuličkou jeho piercingu. To ho žralo nejvíc. Ale nic mu nezbývalo, než jen mlčet a tajit svou lásku i před tím, komu byla ta láska věnována.
**
Bill se trochu zotavil, ale paměť se mu stále nevracela. Pomalu si zvykal na to, že ten hezký a milý kluk je jeho bratr. Ale něco mu říkalo, že to není vše, co neví o sobě nebo o svém okolí. Ale Tom stále mlčel. Asi mu nechtěl moc zatěžovat hlavu. I když je pravda, že si občas vzpomněl na nějakou drobnost z jeho života, ale o tom radši mlčel. Dokonce i sám Bill si přál to, aby se rozpomněl, protože ho to k Tomovi až nepřirozeně táhlo. Jako by mu jeho vlastní podvědomí skrývalo nějaké tajemství.
„Co si dáš?“ zeptal se ho Tom, když už byl několik dní doma.
Tom hned zmizel v kuchyni a něco tam vytvářel. Po chvíli Bill ucítil vůni, která mu tolik připomínala domov. Začaly se mu vybavovat vzpomínky.
Najednou před očima viděl sebe a Toma, jak stojí v kuchyni a společně vaří a navzájem po sobě pokukují a sem tam se usmívají. Byla to opravdu krásná vzpomínka. Ale stále byla jedna z mála. Chtěl si vzpomenout na víc, ale když se o to snažil, příšerně ho rozbolela hlava.
I když se to nezdálo, měl Tom opravdu starost o svého bratra. A to nejen jako obyčejný bratr, ale i jako milenec. Když pomohl Billovi na pohovku, zmizel zase v kuchyni, kde dodělával poslední drobnosti, a pak už mohl servírovat jídlo na stůl. Billovu porci odnesl do obýváku, kde ji položil na stolek před něj.
Když dojedli, kdy byli každý v jiné části jejich obydlí, opřel se Bill znaveně o opěradlo pohovky. To jídlo bylo opravdu vynikající, i když to bylo jeho údajně oblíbené jídlo, pořádně ho ta porce zmohla. Tom na něm nešetřil. Možná proto, že v nemocnici prý zhubnul, ale jemu to nepřišlo. Ale nechtěl se hádat. Zapnul televizi a hned na něj vyskočila jeho fotka z obrazovky. Komentátor mluvil o něm jako o nějakém členovi nějaké skupiny. Když ale viděl nějaké sestříhané záznamy, okamžitě se mu všechno vybavovalo.
On a Tom spolu s Georgem a Gustavem. Tokio Hotel. Jejich splněný sen. Tom a on sám v objetí. On a Tom při vášnivém polibku. On a Tom a jejich nezapomenutelná noc. Jejich sliby. Jejich vyznání. Prostě všechno. Když si už na všechno vzpomněl, hledal Toma po celém bytě. Jenže ho nikde nenašel. Byl zmatený, protože si nepamatoval, že by Tom odešel. Rychle našel svůj mobil a začal vytáčet Tomovo číslo. Jediná odpověď byla ta, že se vyzvánění Tomova telefonu ozvalo z jeho ložnice.
„Super!!! Já si vzpomenu na celý svůj život a on tu není,“ nadával Bill nahlas.
Vše se vrátilo do starých kolejí. Všichni dělali, jako by se nic nestalo, jen Tom si pamatoval všechnu tu bezmoc a navíc i velké sebezapření. Ale dokázal to vždy skrýt tak, že se ho nikdo na nic neptal. Ale jejich láska byla stále stejně utajovaná a stále v bezpečí jako předtím. Možná víc. Protože si vždy dávali obrovský pozor. Ale byli spolu šťastní.
autor: Terry
To jsou ale kecy… 😀 Ať si to ten "Tom" dá v hlavě dohromady…. Ale jinak ta povídka je krásná… 🙂
Krásná a velice zajímavá povídka!…A na to, že to je tvá první tak asi je BRAVO!….Má první je strašná po té jsem radši nic nepsala :DD….
Peknučké. Ešteže si spomenul.
[2]: no abych rekla tak neni uplne prvni co jsem kdy napsala jednodilovek mam za sebou hafec, ale tohle je prvni s twincestem!!!!
Na to, že je to tvá první twincest povídka, tak je to hodně dobrý..:)) Normálně jednodílky nečtu, ale tahle mě podle názvu zaujala..;) Když si vzpomenu na mojí první twincest povídku, tak ta byla strašná..:D Ale tohle je fakt docela hezký..;)) no doufám, že v tom budeš pokračovat..;))
shit!!!! četl jsem 1000krát lepší!!!
Hezké!
woow! povedený 🙂
[6]: a ty jdi víš kam!…