autor: Hannah
Ještě teď si to pamatuju… Vzpomínky nikdy nezmizí. Mohou být krásné, ale i ošklivé. Mohou být jakékoli, ale důležité si hlava uchová, a připomene vám je v náhodné chvíli. To je ten důvod, proč tu sedím se skloněnou hlavou, náladou melancholika a slzami v očích. Stále slyším ten smích. Naprosto bezstarostný, osvobozující duši. Vycházející z nejdokonalejších úst. Z těch, které jsem kdysi směl líbat…
***
Bill se smál často a rád. Na každého, na všechno. Jeho dokonale bílé zuby svítily na svět skoro celý den a vyvolávaly v ostatních dobrou náladu. A tehdy jsem ho potkal. Od začátku mi bylo jasné, že na to stvořeníčko, co mě s andělským úsměvem, a posléze s mírně zoufalým výrazem ve tváři, předběhlo ve frontě v supermarketu s rukama plnýma zboží, nezapomenu. Ty jiskřící oči, nádherné vlasy, dokonalý úsměv a hlavně povaha andělského raráška, jak jsem později poznal, mi nedaly spát.
A potkávali jsme se častěji. Do toho supermarketu jsem chodil klidně denně nakupovat nepotřebné zbytečnosti jen kvůli naději, že ho zase potkám. A potkal jsem ho.
„Chybí vám skoro euro! To vám nemohu odpustit, promiňte.“ Starší, ale celkem milá prodavačka se bezradně naposledy podívala na sumu, kterou obdržela, a potom na Billa, který ještě bezradněji šmátral po kapsách. Najednou byl bez úsměvu. Jenže pořád stejně dokonalý. Bezradný obličej malého padlého anděla. Prodral jsem se frontou napřed a bez jediného slova jsem podal prodavačce euro.
„Tohle si vemte, a nechte to být,“ řekl jsem jí.
Podíval jsem se na něj. A on na mě. Tím pohledem mě naprosto odzbrojil. A pak se stydlivě usmál.
„Děkuju,“ špitl vděčně, skoro neznatelně.
„Není zač.“
Pokus o úsměv. Marný. Zamilovaný škleb jsem nezadržel. Jemu to, snad, uniklo.
„No tak dobře. A co máte vy, mladíku?“ otočila se ke mně prodavačka. Ukázal jsem jí zabalený kus šlehačkového dortu, zaplatil a vyšel ven. Daleko jsem nedošel, u východu jsem si všiml vzdalující se postavičky v černém. Otočila se. Byl to on. Otočil se, věnoval mi úsměv, ale zřejmě přehlédl stojany na kola, o které škobrtl, a obsah tašky se sypal na zem. Přiskočil jsem k němu. Nechtěl jsem dotírat, ale nemohl jsem si pomoct.
„Podruhé děkuju,“ řekl mi, když byl obsah tašky zpátky na svém místě, a jemně se dotkl mé ruky. „Já jsem Bill.“
„Tom,“ představil jsem se. „Není za co.“
„Ne-nechcete se se mnou projít? Jen kousek…“ Maličko zrudl. Byl k sežrání.
„Tykej mi… klidně půjdu, rád,“ vzal jsem mu bez řečí tašku a nechal ho, aby šel vedle mě. Letmo jsme se dotýkali rameny.
„Já… mně je to blbý. Děkuju, že jsi mi tu tašku vzal až domů, jsi hodnej. Takové lidi už skoro neznám…,“ sklopil Bill oči, když jsme došli k jeho domu. Vzal si ode mě tašku. Tázavě jsem se na něj podíval.
„Žiju ještě s rodiči. Moc si mě nevšímají, a když ano, tak po mně něco chtějí. Navíc nenávidí můj styl hudby, oblékání. Nemůžu si ani pustit rádio. A pak… jenom na sebe křičí a mě mezitím posílají nakupovat, umývat nádobí a podobně. To by mi tolik nevadilo, ale musel jsem přerušit studium na univerzitě, protože otec zbankrotoval. Promiň, že tě obtěžuji se svými problémy, musíš mít dost vlastních…“
Já měl jen jediný problém. Udržet se. Tak rád bych ho teď políbil, hrozně mě to k němu táhlo, ale neodvážil jsem se.
„To je v pořádku… hele, Bille, nechtěl bys někdy přijít? Bydlím támhle.“ Ukázal jsem na panelák naproti supermarketu. „Třetí patro, naproti schodům. Kdybys…“
„Určitě přijdu, děkuju. Už musím jít, tak… ahoj.“ A zmizel ve dveřích.
*
Celý den na něj myslím. Celou noc nespím, v podstatě nejím, nežiju. V hlavě se mi honí jen to, jestli Bill přijde. Druhý den už tomu takové naděje nedávám. Zrovna když jsem seděl na gauči, copánky pohozené po ramenou a tělo v poloze nemocné kočky, někdo zazvonil. U dveří jsem byl takřka rychlostí světla. A za nimi stál on. V celé své kráse.
„Promiň, včera jsem nemohl. Já…“
„Pojď dovnitř.“ Zřejmě mu neuniklo, že na něj zírám jako na svatý obrázek. Sednu si vedle něj na gauč. „Máš hlad?“
„Ani ne, děkuju.“
„Žízeň?“
„Ne.“
„Dobře,“ vzdám boj o jeho co největší pohodlí, a už tam jen tak sedím a koukám, dokud neucítím něčí ruku. Ohlédnu se.
„Já… jen jsem viděl, že máš nějaké smítko na košili. Jsem trochu puntičkář…,“pousměje se to roztomilé stvoření na mé pohovce.
Ne, ta touha je nesnesitelná. Celé tělo mi brní touhou. Netuším, jestli to cítí stejně, ale vezmu jeho ruku do té mojí. Kupodivu neuhne, jen mi pohlédne do očí. A tehdy to vzdám. Moje sebeovládání je v tahu. Můj obličej se nebezpečně blíží k tomu jeho, chvěju se jako, nikdy a konečně jsem u něj v takové vzdálenosti, že slyším jeho zrychlený dech. Na nic nečekám. Jemně položím své rty na ty jeho. Přiblížím se k němu i tělem, jeho ruku stále v té mé. Zapojí se. Pustí mi ruku. Ovine mi své ruce kolem krku, zatímco ty mé laskají kůži na jeho bocích a přejíždějí až po lemu extrémně krátkého trička. Vpíjím se mu do rtů, on mi jazykem objíždí zuby, cinká mi o ně piercingem. Přiblížím se k němu na milimetr. Pustím jeho boky, přesunu dlaně do jeho vlasů, krásných, dokonale nalakovaných dlouhých černých vlasů. Bill se pode mnou prohne tak, že cítím jeho vzrušení na mém, a jeho ruce mi bloudí pod košilí. Na chvíli se ode mě odtrhne, načež po načerpání zásob vzduchu se zmocní mých rtů totálně. Netoužím po ničem jiném tak intenzivně jako po něm.
Zbaven košile se snažím zbavit trička, a když se mi to konečně podaří, skoro na něm ležím a on mi jednou rukou bloudí v rozkroku. Nečekal bych to od něj, ale je to úžasné. Nebráním mu.
„Po tomhle jsem toužil,“ vzdychnu v momentě, kdy se ode mě na chvíli odlepí. „Bille…“
„Já taky.“ Hledí mi toužebně do očí, malinko udýchaný, polonahý, s jiskrami v očích. „Chci tě…“
„Já taky, ale je moc brzo, nemyslíš?“ Znejistím.
„Nevím, jestli vydržím čekat. Strašně tě chci, Tome. Moje tělo po tobě touží už od té doby, co jsem tě poprvé potkal.“ Položí mi ruku na hruď a zavře oči. Také je zavřu. V mysli mi probíhají jeho slova. Je brzy. Ale možná pozdě. Touha po něm je silnější než rozum. Nevím, jestli to překonám. On taky ne. Otevřu oči. Tohle nepůjde. Stisknu jeho ruku na mé hrudi a on také otevře oči.
„Nevydržím,“ vzdychne roztouženě. „Vždycky jsem po tom toužil. Jen si mě vezmi.“
Já po tom vždycky netoužil. Dokud jsem ho neuviděl, byl jsem si jistý, že jsem na holky. Teď tahle jistota zmizela, když jsem Billovi s povzdechy mezi líbáním stahoval těsné kalhoty a hladil ho v napnutém rozkroku. Jemu mé volné kalhoty moc práce nedaly, byly dole hned. Vzrušením už skoro nedýchal, já chvílemi zapomínal na čas, na prostor.
Najednou se Bill převalil tak, aby ležel on na mně. Zuby zatnul do lemu mých boxerek, a když je sundal, vzal do rukou a později do úst můj ztopořený úd. Byl jsem v sedmém nebi. Se zavřenýma očima a slovníkem omezeným na vzdechy a jeho jméno jsem vyvrcholil. Bill polykal, ovšem měl trochu i na vlasech a na hrudi, což mu ale nevadilo. Nechal mě chvíli odpočívat, a poté jsem se vrhnul já na něj. Dlouho jsem ho vzrušoval ještě víc. Hladil jsem ho na stehnech, chvílemi mu i sáhnul pod boxerky, ale nikdy nešel dál. Když už bylo naprosto jasné, že to déle nevydrží, konečně jsem ho přestal trápit a několika rychlými pohyby mu boxerky stáhnul.
Vzal jsem ho do úst a snažil se neudusit. Bill v euforii, přirážel mým ústům opravdu pekelně, nakonec ejakuloval s neustálými výkřiky mého jména, a já, i když jsem se snažil polykat, jsem to schytal i trochu na bradu a samozřejmě na hruď.
Vidět Billa, jak odpočívá po orgasmu, jeho nádherné, božské tělo, mi sebralo poslední zbytky dechu. Když se „probral“, usmál se na mě: „To bylo to nejlepší, co jsem zažil.“
*
„Vezmi si mě. Notak! Ale doopravdy.“ Jeden z obvyklých vášnivých víkendů. Mokrý Bill, nahý a nádherný stojí v rohu sprchového koutu s kondomem v ruce. „Chci tě cítit, Tomi,“ laská mě rty na krku, své přirození schválně otírá o to mé a dokonale mě vzrušuje. „Chci tě cítit v sobě.“
Co bych pro něj neudělal. Z tohohle mám ale přece jen trochu strach. Co když ho to bude bolet? Ovšem Bill si nedá říct.
Puštěná sprcha dělá divy. Kapky vody mu rozmazávají líčidla, bloudí po jeho těle, hledají si cestičky na jeho rukou a krku. No dobře. Vezme kondom a pomalu, opatrně mi ho nasadí. Snažím se nebýt nervózní, být v něm mě strašně láká, ale než abych mu ublížil, to už bych se radši zabil. Nejistě mířím penisem k jeho análnímu otvoru, Bill se mě snaží uklidňovat polibky, bloudí rukama po mém zadku a já ho hladím po bocích, a konečně se rozhodnu, že to zkusím. Špičkou penisu zavadím o jeho anál. Zavře oči, ani nemrkne.
Cítím horké kapky vody na svých zádech, nohou, rukou, prostě na celém svém těle, cítím jeho tělo pulzující touhou. A konečně se odvážím. Jen špičku, pomalu a opatrně, Bill se nadzvedne, pokrčí nohu. Pomalu do něj vcházím celý, on ani nemukne, jen stále drží, líbá mě a třese se touhou. Voda a touha nás k sobě lepí ještě víc, než dovolují přírodní zákony.
„To je ono,“ vzdychne naprosto nepříčetně Bill. Jeho dech je přerývaný, zdá se, že ho to vůbec nebolí. Cítím jeho penis na podbřišku, jak přirážím. Tělem mi proudí dokonalé vibrace, vzdychám, naprosto pohlcený vášní volám jeho jméno. Konečně přirazím naposledy. Vyvrcholím v jeho těle ve stejném okamžiku, kdy ucítím na svém břiše lepkavou kapalinu.
„Miluju tě,“ vzdychne Bill, když trochu přijde k sobě. Maličko se zavrtí, abych mohl vyklouznout, a oba se sesuneme na zem. Bylo to dokonalé, nádherné.
„Já tebe taky,“ vydechnu se zavřenýma očima. Opravdu. Nikdy jsem nezažil nic lepšího.
***
Ano, ty nádherné vzpomínky cítím ještě teď, když přivoním k jakémukoli kusu oblečení, co mi po něm zůstalo. Ale ty zlé mi připomíná všechno, na co se jen podívám…
***
O měsíc později ráno se probudím brzy. Vzbudí mě křičící mobil, na kterém svítí Billovo číslo. „Copak, zlato?“ zakňučím do telefonu ospale. Na druhém konci se ozve vzlyk. Leknu se.
Billův uplakaný hlas.
„Tomi, musíš okamžitě sem. Já… já jsem v nemocnici. Ne, myslím jako na vyšetření. Říkal jsem ti o tom před týdnem, že sem musím. Ale ty musíš sem. Teď tě potřebuju. Prosím…“ Tůůt, tůůt.
Vyletím z postele jako namydlený blesk, div se nepřerazím o ty pitomosti na zemi. Nikdy nebyl čas uklízet. Popadnu první oblečení, co najdu, a za chvíli sedím v autě směr nemocnice. Onkologie? Chirurgie? Nakonec zaklepu v onkologické ordinaci. A opravdu. Všimnu si Billa, který sedí na lůžku. Pláče. Mladá doktorka se na mě dívá s pochopením. Sestřička mě pobídne, ať si sednu k němu. Udělal bych to i tak. Obejmu ho kolem ramen a on se mi zoufale stulí do náruče. Doktorka neví, jestli má začít povídat nebo ne, proto na ni kývnu.
„Tak co se stalo?“
„Víte, váš přítel si nechává dělat každý měsíc krevní testy. Kvůli jeho zdraví, ale také orientaci… nevšiml jste si na něm poslední dobou nějaké změny?“
Přemýšlím. Ano, Bill déle spal. Býval celkem často unavený, méně vášnivý, a po tom, co se ke mně nastěhoval, jsme měli sex jen třikrát týdně, jindy ale každý den. Odpovídám tedy doktorce kladně. Ona pokračuje. Sestřička se tváří jako na pohřbu, začínám se bát.
„Je opravdu těžké to sdělovat. U vašeho přítele jsme objevili podezření na rakovinu krve, takzvanou leukémii. Není to jisté, ale velmi pravděpodobné, proto je nutné, abychom si ho tu prozatím nechali. Víte, kvůli dalším testům, a také kvůli tomu, aby se v případě pozitivního výsledku začala nemoc okamžitě léčit. Ale naděje uzdravení je…“
Dál neposlouchám. Do hrudi jako by mi někdo bodl ostrý šíp, můj dech je pomalý, zaražený. Rakovina krve. Bill má rakovinu krve! Dále se od doktorky dozvím, že mám jet domů a sbalit mu pár osobních věcí.
„Já chci jít s ním,“ nehne se ode mě Bill. „Prosím.“ Jeho smutné, naprosto zoufalé oči doktorku přemluví. Má přijít nejdéle za hodinu. Sotva jsme venku z ordinace, zhroutí se na sedačku a brečí.
„Neplač. Je to léčitelné,“ snažím se ho uklidnit. „Bille, já tě miluju. Nedám tě.“ Uvažuji i o variantě, že bych spal v nemocnici na zemi a nechal se ohrozit všemi možnými chorobami, jen abych mohl být u něj. Políbím ho. Je mi naprosto ukradené, že kolem chodí lidi, utěšující polibek se protáhne, klečím vedle jeho židle a on zoufale drží mou hlavu ve svých dlaních. Hladím ho po zádech, snažím se ho utěšit. Když ho pustím, znovu se rozbrečí. Neříká ani slovo.
Doma sbalíme pár základních věcí. V nemocnici jsme okamžitě. Nebyla to ani půlhodina, Bill se musel převléct do jakési bílé košile a ležel. Byl jsem u něj, dokud mě sestřička nevyhnala. Loučili jsme se dlouho…
Ta noc bez něj musela trvat věčnost. Zoufalá, děsivá noc, kdy jsem několikrát propadl pláči. Tiché vzlyky naplňovaly noční samotu. Strašně jsem se o Billa bál. Hned v sedm ráno jsem nevyspalý, neupravený pádil do nemocnice. Jak to s Billem bude, budeme vědět už dnes. Klečím u jeho postele, tisknu jeho ruku a neubráním se slzám. On také ne. Konečně je tu doktorka s výsledky. A bohužel…
„Promiňte, Tome, ale je to jasné. Váš přítel má leukémii. Budeme dělat cokoli proto, abychom ho vyléčili, slibujeme. Je mi to moc líto.
Bum.
Ztrácím rovnováhu a padám na zem. Hroutím se na zem, stejně jako naše společná budoucnost. Nevěřím té zprávě. Doktorka, když se zvednu, odejde. Podívám se na Billa. Je bledý. Vystrašený.
„Tomi,“ hlesne. Okamžitě ho obejmu. „Neboj, Billí, jsem u tebe. Ty to zvládneš. Bojuj. Pomůžu ti! Miluju tě, a ty to víš. No tak…“ Propocené tričko mi smáčí závoj slz, nevím, jestli jsou jeho nebo moje. Každý den zůstávám u jeho lůžka od sedmi ráno do konce návštěv. Až jednoho dne…
***
Trhnu sebou. Nejhorší vzpomínka ze všech, ukápne mi při ní slza. Nejednou. Brečím tu. Bez ostychu brečím a svírám kus látky, ze kterého stále cítím jeho vůni…
***
Jednoho rána, přesně za měsíc od propuknutí Billovy nemoci jsem přišel do nemocnice. A uviděl jsem ho. Jeho dokonalé vlasy byly pryč. V kombinaci s opravdu bledou pletí a vychrtlým obličejem vypadal opravdu hrozně. Hrozně zoufale. „Tomi,“ špitl vysíleně. Nezvládal to. Každým dnem víc a víc ztrácel sílu, musel na chemoterapie, které ale moc nepomáhaly. Byl hrozně slabý, málo imunní. Doktorka mi před týdnem řekla, že má šanci. Teď, když si mě ale zavolala k sobě (dostat mě od Billa jí dalo práci), vypadala bezradně i ona. Čekal jsem na ten ortel. Byl jsem jen krůček od zhroucení.
„Tome. Sama z toho mám slzy v očích, špatně se mi to říká, ale je to tak. Ty dny, co jste sem bohužel nemohl, jsme vašeho přítele ozařovali a snažili se ho udržet ještě v normě. To byste za ním ani nemohl, víte? Bohužel, jeho stav se rapidně zhoršil. Umírá.“
Podíval jsem se na ni. „To není pravda,“ šeptl jsem. „To nemůže být pravda!“ To už jsem ale zakřičel a bezmyšlenkovitě jsem práskl malým stolkem o zem. Roztříštil se, jako by tu byl jen pro tenhle účel… Klekl jsem si na zem a složil hlavu do dlaní. „Promiňte. Zaplatím to.“
„To je v pořádku.“ Doktorka se na mě dívala se soucitem. Div sama neuronila slzu, když mě viděla, jak sedím na zemi a brečím. Nakonec jsem se zvedl. Šel jsem se podívat na Billa. Ten spal, byl strašně slabý, políbil jsem ho na ústa, na čelo, na ruku, hrál si s jeho prsty, hladil ho po tvářích… nakonec jsem ho, spícího, objal. „Sbohem,“ vzlykl jsem. Nikdy nevím, jestli ho nevidím naposledy.
Ale proč? Proč on? Proč my?
Poté jsem se dozvěděl, že Billovi rodiče byli zprávou vyděšeni. Najednou je Bill zajímal. Setkali se se mnou. Jeho maminka mi plakala na rameni. Pořád dokola si něco vyčítala. Billův otec na rovinu přiznal, že byl špatný táta. Všichni bychom dali cokoli za to, aby byl Bill zdravý. Zabil bych se kvůli němu, klidně bych skočil z mostu, pod auto, podřezal se, jen aby mohl žít. Ale už bylo pozdě…
To ráno jsem měl takový divný pocit. Už tři dny jsem nesměl do nemocnice, prý nějaká opatření. Nezvládal jsem to. Nespal jsem, nejedl jsem, zhubl jsem opravdu hodně a sotva jsem chodil, jak jsem byl unavený. Zazvonil mi mobil. Zamrznul jsem na místě. Tůůt, tůůt. To znamená… PROBOHA! Praštil jsem mobilem o stěnu a sesunul se na gauč. „Proč?“ zařval jsem. „Proč?!?“
Nejhorší den v mém životě. Kostelní sbor. Květiny, lavičky. Kněz. Černá rakev. Zavřená, nepřežil bych ten pohled. Plačící rodiče a pohřební průvod za mnou.
S těžkým srdcem a slzami v očích na ni pokládám černou růži. Žiji ve špatném snu. Chci se probudit, chci zemřít. Od té chvíle, co Bill opustil tenhle svět, nemá můj život cenu. Bill. Jediné, za co bych položil život. Za něj bych vraždil. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že to dopadne takhle. Černá růže padá z rakve. Zdvihnu ji a položím ji tam znova. „Sbohem Bille. Vždycky jsem tě miloval…“
*
Černá rukojeť ostrého nože. Je to dobrý nápad? Co můžu dělat? Je to teprve dva dny od posledního rozloučení, a já už nemůžu žít dál. Pokládám si nůž na zápěstí. Schoulený v rohu, třesu se. Jen jedno hluboké říznutí a…
***
Nepodařilo se. Neměl jsem na to nervy ani sílu, žiju dál. Můj život nemá smysl, ale nedokážu ho ukončit sám, čekám na ortel.
Na to období nezapomenu, všechno mi ho připomíná. Billa mi nic nenahradí. Žiju sám. Lidem se vyhýbám. Snažím se zapomenout. Nejde to.
Už to budou dva roky. Kdybys jen věděl, Bille. V ruce svírám tvé tričko. To, ve kterém jsi ke mně přišel první den. Už dva dny jsem nejedl. Tahle deprese už mě pronásleduje věky. Stejně jako sny, ve kterých žiješ, a jsme šťastní. Vzbudit se, zabrečet si, když můžu, tak se najíst… nikdy nezapomenu. Tvá fotka u mé postele mi to nedovolí. Miluju tě, i když už tu nejsi. Přijdu za tebou. Doufám, že už brzy…
autor: Hannah
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Je to..ani nevím jak to napsat, úžasně dokonalé!;) Celou povídku jsem měla slzy v očích ..neuvěřitelně krásně napsané ..
Krásný, ale moc smutný.
Sakra, někdo by mi měl zakázat číst tak smutné povídky. Je to další povídka, která mě dohnala k slzám.. Ale je tak nádherná a překrásná, i když hrozně smutná. Tohle mi nedělejte..:D Dokonalost ♥♥♥
Já nemám ráda smutné povídky, ale tahle byla opravdu krásná.
Sledovat Billovu proměnu z bezstarostného a veselého raráška až do hořkého konce bylo hodně neveselé čtení a bylo mi strašně líto, že spolu nemohli být, když Bill vydechl naposledy.
A Tomova beznaděj a deprese na konci, chápu, že na někoho takového, jako byl Bill, nemůže nikdy zapomenout…
Odmyslím si ten koniec 🙁 fňuk a vtedy môžem napísať, že to je krásne. V mojej hlave sa vyliečil a žili šťastne dlho dlho…
nemam rada smutne konce, celkvoe smutne povidky .. Ale povidka to byla krasna ..
Moc krásná povídka. Smutná a tak krásná…o lásce na první pohled..jak se do sebe dva lidi na první pohled zamilovali,ale osud jim nepřál,aby spolu strávili krásný šťastný život. Jo..někdy je život opravdu hodně krutý..není to fér. Chudák Tom…já nevím,co bych dělala,kdybych se mi něco takového taky stalo..je úplně šílené jenom na to pomyslet…,ale..ne..nevím co bych dělala…Určitě bych se totálně zhroutila jako on a jestli bych si vzala život? To netuším..možná ale ano…nevydržela bych asi čekat na ten den…na osvobození….nevím…je silnej,že to takhle nevzdal a bojuje dál…a čeká. ach,je to opravdu tak moc smutné….přesně něco pro mě :D…známá depkařka :DD…no ale to je teď fuk.
No a ten obrázek k tomu je taky moc hezký. Povedené.
Děkuju holky…věřte, že mi že i já to psala se slzami v očích 😉 Ale z takové nálady se člověk musí vypsat no…
K precteni tehle jednodilky me primel jeji banner:-) Ja mam pro pekne bannery slabustku:-)
Povidka se mi moc libila, byla sice smutna a svym koncem tragicka, ale takovy uz nekdy zivot byva. Ja si osobne radsi vychutnam smutnou povidku, co ma hlavu a patu a je pekne napsana, ktera me zasahne a treba si u ni i pobrecim , nez styl formatu "a zili spolu stastne az do konce zivota", ale ktery je bezduchy, nerealny a naivni. Nechci, aby to vyznelo, ze si v tragice a splinu vylozene libuji a vesele, stastne koncici povidky povazuji za braky, to v zadnem pripade, jen to obcas uz tak byva, ze dilka patrici do te smutnejsi, zadumcivejsi kategorie jsou vetsinou i procitenejsi a tim padem jsou mi blizsi. I ja mam rada happy, o tom zadna.
Takze, pis pekne dal:-) Tahle se ti povedla.
Tak tahle povídka mě opravdu hodně rozplakala, je nádherná!!!! 🙂 Povedlo se ti to a myslím si, že jsi nechytla za srdce jenom mě!!! 🙂 Opravdu je to moc kráný příběh!!! 🙂
tak ten konec sem skoro nedočetla já přes ty slzy ani nevidm je to tak dojemný
Nádherná a kouzelná povídka, od začátku do konce jsem ji četla se zatajeným dechem a ani jsem nedutala. Nevyzpytatelná, zajímavá a neotřelá v tom nejlepším smyslu slova, takhle má podle mě vypadat kvalitní povídka a tobě se to povedlo. Rozesmála mě, to u zábavných scének v supermarketu, zaujala mě u jejich romantických chvílí a na konci mě taky dojala. Splnila úplně všechno, co by jakýkoliv autor mohl od povídky očekávat. Doufám, že brzy napíšeš ještě něco, protože to opravdu stojí za to.