Teplo a zima (2/3)

Další den byl úplně normální, nemluvili jsme o tom. Vlastně mě to za celej den skoro ani nenapadlo. Byl jsem tak zaměstananej sledováním televize a užívání si pár volnejch dnů, že jsem nebyl schopnej řešit ve svý hlavě něco jinýho. A možná to bylo taky proto,že Bill byl celej den pryč – u Andrease. Nicméně se večer zase vrátil a jak se setmělo, zase jsem si na to vzpomněl… já vim, že to není správný, takhle uvažovat o bráchovi, ale do mojí hlavy nikdo nevidí, ne? Takže si můžu přemejšlet o čem chci! Nehledě na to, že mám pocit, že vím, co se honí v Billově hlavě…

„Zejtra je u Andrease nějaká pařba, pudeš?“ objeví se ve dveřích kuchyně, zrovna když umejvám nádobí.

„Jo, mno jasně, že jo.V kolik tam máme bejt?“

„Kolem devátý večer. Chceš pomoct?“ koukne na nádobí.

„No, klidně utírej,“ hodim po něm utěrku a umejvám dál.

„Co ste dělali celý odpoledne?“

„Nic moc… koukali sme na nějaký filmy,“ zrovna se natahuje, aby dal hluboko do skříňky hromádku talířů, přičemž se mu trochu vyhrne tričko… netušim, proč mě ta malá část kůže tak přitahuje, ale zavčas odvrátím zrak, aby si toho nevšiml.

„Cos dělal ty?“ upře na mě oči a já zjistím, že nemá co utírat… jeho vytažený triko mě zaujalo natolik, že jsem přestal umejvat a jen si máchal ruce ve vodě. Hned popadnu další kousek a začnu ho drhnout houbičkou.

„Ležel sem u televize. Tyhle dny si prostě užívám, je skvělý mít volno!“

„Jo, to jo.“ Dál už nemluvíme.

¨

Už zase ležím v posteli a snažím se usnout. Bill je v obýváku a kouká na nějakej pořad. Nejradši bych šel za ním, i když mě ten pořad v nejmenším nezajímá. Hrozně by mě zajímalo, proč nemám výčitky svědomí… tohle by přece každej normální člověk měl mít, ne? To, co se mi honí v hlavě, není normální… a mě je to jakoby fuk. Divný! Než se Bill vrátil, už jsem dávno spal.

„Tak už pojď!“ stojí Bill dalšího dne večer v devět mezi dveřma pokoje už nachystanej a zachumlanej v zimní bundě, zatímco já ještě vybírám kšiltovku. Za normálních okolností bych mu asi odsekl, nebo něco řekl, ale nevim… poslední dobou vůbec nemám myšlenky na to, se s ním hádat… Takže čapnu tu nejbližší, narazim na hlavu a jde se.

U Andrease mě to vždycky hrozně baví… maj obrovskej skvělej dům. Vlastně je skoro stejně velikej jako ten náš, ale znáte to… u cizích je to prostě něco! Navíc pozval hrozně moc lidí. Koukám, plno koček tu na mě dělá oči… hm, tohle mi sice vždycky hrozně vyhovuje, ale dneska myslím jen na ty jedny oči… panebože, co to se mnou je? I když už nejsem absolutně vůbec střízlivej a na nohách se držim díky zdem, koukám, kde je… sedí na gauči a vedle něj nějaká docela dobře vypadající holka. Nee, že bych žárlil, ale… jo, trochu mi to vadí. V okamžiku, kdy Bill zachytí můj pohled, radši odejdu pryč… ještě by mu to mohlo dojít. Já začínám bláznit! Jdu do kuchyně, kde se aspoň napiju nějaký vody, třeba se uklidnim. Díkybohu tu nikdo není… nevadí mi společnost, ale teď jsem prostě rád sám. Jako bych to zakřikl… někdo otevře dveře. Bill…=o) Ne, neměl bych se na něj takhle usmívat, ale moje pusa se směje sama.

„Proč se na mě ‚takhle‘ díváš?“ provrtává mě pohledem. Pokrčim ramenama a můj úsměv se ještě rozšíří. „Ty furt myslíš na tu povídku, co?“ zeptá se a já nedokážu odhadnout jeho tón hlasu… zlobí se? Je to vyčítavě?? Netušim.

„Možná,“ zašeptám potichu a zakoukám se do země. Otevře pusu, že něco řekne, najednou se ale zarazí a odejde pryč. Jen se zasměju… opět nechápu tuhle reakci. xD

„Poď hrát flašku, Tome!“ vtrhne za mnou nějaká holka, kterou jsem nejspíš v životě neviděl.

„Co, flašku? Proč?“ držim se linky, protože se mi motá hlava.

„Tak pojď!“ sladce se usměje a tahá mě za ruku… nechám se dotáhnout až do obýváku, kde jsou… mno snad všichni a sedí v takovym trapnym kruhu. To si někdo ze mě dělá prdel, že tihle všichni chtěj teď hrát tu stupidní hru! Ta holka mě stáhne dolů a já se stávám součástí kruhu… přímo naproti mě je Bill xD.

Ok, hra začíná… navíc při tomhle počtu je skoro nemožný, aby na mě flaška ukázala. Hm, teda tohle byla moje počáteční myšlenka… v reálu se to ukázalo úplně jinak. Ty holky to maj nějak zmáklý, že na všechny ostatní se skoro nedostává, jen na mě to za poslední půlhodinu padlo už asi sedmkrát. Je tu víc holek než kluků a tak dva kluci zatím nevyšli… zatím. Připadá mi, že jsem se tady vykousl snad s každou. A zase točím já… hrdlo ukáže na Billa! Polknu… ačkoli je to divný, tahle možnost mě nenapadla a já sedim s vyděšeným výrazem v obličeji. Čekám, co udělá on, jestli to nechce, nehodlám se vnucovat a dělat ze sebe teplouše ještě navíc tady přede všema. Ale on se taky k ničemu nemá.

„Tak honeeem!“ zakřičí nějaká holka, co sedí vedle Billa a strčí ho doprostřed kruhu. To popohnalo holku sedící vedle mě, aby strčila ještě mě… teď tu sedíme oba uprostřed kruhu a koukáme na sebe a ostatní na nás.

„Tak ať je to za náma,“ řekne Bill a nakloní se ke mně. ON se ke mně naklonil! To on udělal tenhle první krok, i když ví, co mám poslední dobou v hlavě… musí, prostě musí mu to bejt jasný! Ještě naposled mu kouknu do očí a přiblížím se k němu. Jakoby mnou projel elektrickej proud, když se naše rty dotknou. Cejtim, jak se začínám klepat. Není mi příjemný, že mě sledujou snad úplně všichni, co tu jsou. Kdybych mohl, chytl bych ho a přitáhl k sobě. Sice jsem hodně opilej, ale zas až takhle ne! Bill jako první otvírá pusu, za což jsem nesmírně vděčnej, protože já bych se na to asi nezmohl. Právě teď… tady. Ale naše líbání je takový… zatim docela suchý. Zhluboka se nadechnu a vsunu jazyk do jeho pusy. Trochu sebou cukne a tak ho vrátím zase zpátky. Ale asi jsem si to špatně vyložil, protože teď je to on, kdo se o to pokouší… bože, líbání s ním je tak úžasný!! Moje ruka sama stiskne jeho koleno. Ale tohle už bylo vážně moc, protože mi ruku sundal.

„Minuta!“ zakřičí kdosi, kdo počítá čas a my se od sebe odlepíme. Ještě pořád se klepu. Sednu si zpátky na svoje místo a snažím se zakrýt klepající se ruce. Bill s doširoka otevřenejma očima kouká do země.

„Tak toč, ne?“ strká mu ta holka, co ho strčila dovnitř, flašku do ruky.

„Jo, jasně,“ rychle zamrká a roztočí flašku…

Zbytek večera mám v břiše… něco, nee tíživýho, ale… jak jen to popsat… prostě něco. xD Kdykoli si na tu pusu vzpomenu, to něco jakoby udělalo kotrmelec… nádhernej kotrmelec! Přibližně ve čtyři ráno jdeme už střízliví oba domů. Mohlo by se zdát, že to bude třeba trapný, že bude neúnosný ticho a podobně, ale vůbec ne – povídali jsme si úplně normálně, na tamto nepřišla ani řeč. Doma se v rychlosti vysprchuju a zalezu do postele. Jsem strašně unavenej! Už ani neslyším Billa, jak přišel do pokoje. Prostě jen zavřu oči, naposled si na to vzpomenu, tahle vzpomínka je doprovázená tím čímsi v mým břiše a spokojeně s úsměvem na tváři usínám =o)
¨
autor:

*Nicky*
betaread: Janule