Ráno se protáhnu a hned se mi pusa roztáhne v širokým úsměvu. =o) Jo, já vim, že bych měl cejtit výčitky, ale… necejtim! Vážně ne! Jen mám strach z Billa… jak tohle vezme on? Kouknu směr jeho postel a úplně sebou cuknu, když se podívám a on leží nehnutě a civí přímo na mě.
„To sme se vožrali, co?“ zamumlá a ani se nepohne.
„Jo,“ kejvu hlavou a upřeně ho pozoruju. Uhne pohledem.
„Bille, já-„
„Nebudem to řešit, jo? V pohodě!“ skočí mi do řeči, prudce vstane z postele a jde pryč. Co si o tom mám jako myslet? Jak v pohodě? Jestli to nemáme řešit, tak to není v pohodě. Nemám potřebu to rozebírat, ale něco bysme si snad říct mohli, ne? Aby se to trochu ujasnilo… nee jen ‚v pohodě‘!
Vyjdu z pokoje, ale to už mě vítá máma a žene mě do kuchyně, kde jsou nachystaný čerstvý toasty. =o) Zasednu ke stolu a rozhlídnu se, kde je Bill… aaa už přichází. Sedá si ke stolu a ani se na mě nepodívá. Zkontroluju, jestli jsme tu ještě pořád sami a začnu šeptat.
„Co mělo znamenat to tvý ‚v pohodě‘? Můžeš mi to vysvětlit?“
„No coby? Prostě v pohodě, byli sme nalitý, zapomenem na to,“ řekne a rychle se zakousne do toastu, snad aby nemohl dál mluvit a začne pozorovat okno… Do kuchyně přijde máma a začne něco dělat u linky, takže rozhovor, kterej mám ještě pořád v plánu, odkládám na pak. Jakoby to Bill tušil a celej den se urputně snažil nezůstat se mnou sám v jedný místnosti. Je sobota a tak máma není v práci, takže se dneska soukromí už asi nedočkám, jestli se jí hodlá držet dál! Večer to už vypadalo docela nadějně, jenže když už jsem se chystal ke spaní, přišel s tím, že se jde koukat na nějakej film s mámou. =o/ Zavrčim „Hm.“ a jdu vztekle spát.
Když mě pozdě v noci probudí tichý vrznutí dveří, radši dělám, že mě to nevzbudilo. Cejtim ale, jak Bill přijde těsně k mý posteli… stojí tady, vím, že to je on! Skoro nedejchám… jen se lehce dotkne mý peřiny a jde spát. Co mělo tohle znamenat je mi záhadou… všecko je přece ‚v pohodě‘ ne? ›=o/
Výborně! Při svý ranní násvštěvě záchodu zjišťuju, že máma šla nakoupit – nechala tu vzkaz. A tak je celej dům prázdnej. Bill se tudíž nemá ke komu ‚ukrýt‘! Nejspíš bych tolik nelpěl na tom si to s ním vyjasnit, kdybych si byl stoprocntně jistej, že on nic necejtí… takhle nelíbá někdo, kdo NIC necejtí! A jeho chování je taky jiný, nejsem blbej. Napochoduju do pokoje a sednu si na jeho postel. Otevře oči.
„Co je?“ ptá se, ale asi mu je to jasný, protože se dívá do stropu.
„Včera to bylo fakt šikovný, jenže dneska je mamka na nákupu a ty se mnou o tom prostě budeš mluvit. Já tě o to prosím! Nemůžem to nechat jenom tak. Já vim, že je to divný o něčem takovým mluvit, ale… budem o tom mluvit,“ řeknu rozhodně a dodám: „Ty… ty snad vůbec nic necejtíš?“ Sedne si.
„To víš, že jo, ale není to správný, Tome a tak se na to radši snažím nemyslet a ty bys měl taky! Jak to vypadá? Pitomý slashe… to ty mě na to přivedly! Nikdy bych se na tebe nedíval jinak, nebejt jich!“ mluví rychle a potichu jakoby se snad bál, že ho někdo uslyší.
„A co je na tom špatnýho?“ ptám se, ale v hlavě mi najednou vyvstane tisíc odpovědí a pokračuju. „Ok, blbá otázka, tak ale… není ti to líto? Tohle zahodit?“
„Co zahodit?“ vykulí oči.
„Tohle… Bille, líbíš se mi víc než jakákoli holka. Ne, nejsem na kluky, ale ty… já vim, že to zní hloupě, ale…“ pořád se zasekávám, sakra, nejsem schopnej vytvořit kloudnou větu „…koukni, to je jako mít úžasný cédéčko a jen na ně koukat. JEN koukat a ukaž mi kterej vůl by si ho nepustil, když by věděl, co je na něm za skvělý písničky.“ Hm, přirovnání Billa k cédéčku je sice trochu divný, ale snad to aspoň pochopí.
„Tome, ale vždyť je to divný,“ snaží se mi vysvětlit, co já už dávno vim, ale co mi vážně nevadí! I když je to zvláštní!
„Co ke mně cejtíš?“ zeptám se… trochu podpásovka, ale mě to vážně zajímá, tak co bych se nezeptal? Je vidět, že ho to zarazilo. Sklopí hlavu. Najednou slyším klíč v zámku – máma se vrací. Bill se chce už už zvednout a rychle mi uniknout, ale stáhnu ho zpátky.
„Tak co ke mně cejtíš? Odpověz mi,“ šeptám ještě rychle, než se máma dostane úplně dovnitř a už nebude příležitost se ho zeptat.
„To samý,“ podívá se mi do očí a jde pryč. Sedim jak opařenej… jasně, tuhle odpověď jsem čekal, ale nee, že mi to řekne! Ok… teď s ním potřebuju mluvit snad ještě víc než předtím, kruci!
Celý dopoledne se snažím ho někde odchytnout, ale je to téměř nemožný. Teď už to není kvůli tomu, že by se mi nějak extra vyhýbal, ale máma furt něco potřebuje.
„Odpoledne přijde Susan,“ informuje nás mamka. Susan – její kámoška. To je moje příležitost! Ve dvě hodiny vážně přichází a ony s mámou zapadnou do obýváku a řešej nějaký svý věci. Jdu do pokoje, kde Bill leží na posteli a poslouchá iPoda. Když mě uvidí, vyndá si to z uší, zvedne se a odejde do koupelny. Jdu za ním! Vlezu dovnitř a zavřu dveře. Bill sedí na vaně.
„Tak co? Jak to vyřešíme?“ opřu se o zeď.
„Co chceš řešit?“ zeptá se hloupě.
„Ok,už si připadám jak idiot, furt za tebou lezu. Nevíš, co chceš. A jestli to víš, tak mi to prostě neumíš říct. Víš co? Rozmysli se jak chceš! A jestli chceš, abych tě přestal takhle otravovat, stačí říct a já už se na tebe ani nepodívám!“ jsem vzteklej a mám strach, že to myslím vážně. Stoupne si proti mě.
„Tak co, mám toho nechat?“ zeptám se a koukám mu zpříma do očí. Sklopí hlavu. „Ok,je mi to jasný!“ otočím se, vezmu za kliku… ale on dveře zase přirazí zpátky, chytne mě za boky a rychle políbí… odtáhne se.
„Já vim, že dělám hloupost!“ řekne a má vyděšený oči.
„Všichni děláme hlouposti,“ zašeptám a přitisknu se na jeho rty. Pomalu se poddává, jeho ruku mám na zadku a druhou mě drží za tvář. Cítím, jak se třese – jako já minule. Pořádně ho k sobě přitisknu…
Večer si jdu vyčistit zuby a pak hurá spát. Když přijdu do pokoje, Bill sedí na mojí posteli. Zamknu dveře a lehnu si do postele. Lehne si ke mně. Má smutný oči…
„Tome, co když-“ přitisknu mu prst na pusu.
„Nikomu to nikdy neřeknem, jo?“ zašeptám a chytnu ho za ruku. Usměje se a přikývne. Tak… a nikdy se to nikdo nedozví!
autor: *Nicky*
betaread: Janule
Tve, Nicky 😀 Normálně ti tu můžu přísahat, že jsem tuhle povídku četla 10-krát 😀 a klidně bych jí přečetla ještě i 100-krát 😀 je to prostě supeer xD jenom sem doteď nepochopila, proč se to jmenuje Teplo a zima 😀 proto, že je jejich chování tak proměnlivé nebo co? xD
jj, ten název mi taky trochu uniká, ale jinak je povídka dokonalá, od Tebe se mi líbí vsjo:)