autor: Extasy
Z pohledu Toma…
Těch několik týdnů předtím jsem měl pocit, že mě vůbec nic nebaví. I když, pocit by to byl, kdybych nad tím moc přemýšlel. Opravdu mě nic nebavilo a co bylo nejhorší, ani moje největší záliba, balení holek, mě nebavila. Zrovna já odmítal nabídky, které se mi hrnuly po každém koncertě. Kdyby si toho všimli kluci, včetně bráchy, určitě bych se nedivil…
Jenže pak se po jedné akci v klubu, kde jsem se ze svojí frustrace neuvěřitelně opil, objevila v kapse mojí bundy zvláštní vizitka! Černá s červeným písmem. Nevím, kdo mi ji do kapsy dal, moc jsem si z toho večera nepamatoval, snad jen to, jak mě brácha táhl domů a já na něj byl docela zlý, no docela… byl jsem na něj hodně zlý, vybíjel jsem si svou zlost z mojí depky na něm, a on to trpělivě snášel. Docela se divím, že mi tu noc nedal pár facek, rozhodně jsem si je zasloužil, bohužel si nepamatuju, co všechno jsem mu nakecal.
Na vizitce nebylo ani telefonní číslo, jen název nějaký ulice a jméno, nejspíš klubu. Jmenoval se T, což mi připadalo dost uhozený, kdo by nazval nějaký klub T? Proto jsem nad tím zprvu pochyboval. K mojí smůle nebo štěstí, těžko říct, zaměstnala zvědavost moji mysl natolik, že jsem si zase na chvíli připadal naprosto v pořádku, tedy žádná deprese, žádná frustrace, byl jsem vážně v pohodě, než se mi ta hrozná zvědavost rozšířila do celého těla a já věděl, že se jí nezbavím, dokud klub nenavštívím. Něco mi říkalo, že v něm přijdu na jiné myšlenky, a vzhledem k tomu, jaký proutník jsem, mě samozřejmě napadlo, že by mohlo jít o takový ten tajný erotický klub pro lepší klientelu. Kdybych jen tušil…
Využil jsem k návštěvě tajemného místa hned následující nudný večer, kdy se nikomu nechtělo nikam jít, takže jsme se povalovali v Billově pokoji, hráli hry, měli kolem spoustu jídla a já trpělivě poslouchal dohadování Georga a Gustava o tom, že by se měla pořídit už nějaká nová hra než Call of Duty 4, že už znají všechny její mapy nazpaměť. Tohle byla jediná příležitost, jak do klubu T zajít, už za dva dny jsme měli cestovat dál a další večer nás čekalo nějaký vystoupení v televizi, neměl jsem jinou možnost.
„Jdu se projít!“ vstal jsem z křesla, na kterém jsem celou dobu seděl, tak nějak nepohodlně zkroucený. V pokoji okamžitě všechno utichlo.
„Cože? A kam?“ zamračil se Bill, zatímco se soukal z postele. Postavil se naproti mně a přivřel oči podezřením.
„Nevím, ven!“ odpověděl jsem neurčitě, i když mi bylo dopředu jasné, že tahle odpověď mému bráchovi rozhodně stačit nebude. Někdy se o mě strachoval až moc. Jo, bylo to milý, ale hlídacího psa jsem opravdu nepotřeboval, ne teď.
„Aha!“ sledoval jsem Billa, jak bezmocně svěsil hlavu mezi ramena a vrátil se zpátky na postel, kde se uvelebil do ublížené polohy. Tedy tak, abych mu neviděl do obličeje.
Zkroutil se do klubka, jen tak, že měl dobrý výhled na televizi před sebou, a tím jsem pro něj ten večer skončil. Bylo mi jasné, že už se mnou dneska nepromluví. Naštěstí jsem se ještě ten večer nehodlal vrátit. Jestli byl klub T, co jsem si myslel, chtěl jsem tam strávit tolik potřebného času na zahnání mojí deprese, kolik bylo nutné.
Brácha mi ovšem z hlavy nezmizel, ani když jsem opustil náš hotel.
Nejen já jsem se v poslední době choval divně… on taky! Nekomunikoval se mnou jako dřív, přestali jsme blbnout. Přikládal jsem to tomu, že máme prostě oba jen důležitější věci na práci. Jeli jsme turné, na vylomeniny nebyl čas. I tak jsem to ale postrádal a cítil, že prostě není něco v pořádku, ať už se mnou nebo s bráchou, na tom koneckonců nezáleželo. Jsme dvojčata, v určitých momentech mám pocit, že cítím za Billa a někdy mi zas připadá, že on cítí za mě.
Naštěstí, když jsem vyrazil do klubu T, nic takového jsem necítil, myslím tím Billovu zlobu, kterou mi ukázal svým posledním pohledem, než se ke mně otočil zády. Chystal jsem se ho ráno trochu rozveselit a dát to do pořádku a jen co jsem si tohle usmyslel, pustil jsem Billa z hlavy, zvědavost mě totiž úplně ovládla…
Ulice, ve které se podnik nacházel, patřila k těm méně rušnějším, vlastně jsem v ní nepotkal jediného člověka.
Klub T měl nad vchodem malý vývěsní štít ozářený bodovkou, která byla připevněná na zdi. Trochu zvláštní, myslím tím, že jsem čekal neony, blikající žárovky nebo tak něco, ale díky bodovce bylo velké červené T na černém podkladu ve tvaru erbu velice zřetelně vidět. Vlastně to působilo docela efektně, i když… staromódně…
Chvíli jsem se rozmýšlel, než jsem sebral odvahu a vzal za kliku. Nikdy jsem v podobném klubu nebyl, můj strach jsem tedy považoval za normální, stejně tak představu, že až vejdu dovnitř, vrhnou se na mě dvě či více prsatých holek v takových těch barevných krajkových košilkách… ne, na divokém západě jsem nikdy nebyl, ale díky pár filmům mi tahle vize v hlavě zůstala. Realita byla ovšem úplně jiná.
Klub zel prázdnotou, nebyl v něm jediný člověk, jen barman za barem, laxně leštící sklenku na vysoké noze, mírně pohupujíc se do rytmu nějaké éterické hudby.
„Vítejte v klubu T, pane!“ zvedl hlavu a podíval se na mě. Měl jsem v tu chvíli pocit, že jsem ho už někde viděl. Možná i proto, že byl tak trochu typ bráchy. Černé vlasy upravené do lesklého vyžehleného účesu, jeden pramen mu překrýval oko. Na tom druhém jsem si všiml silného nánosu černých a šedých stínů. Světlá pleť, štíhlé tělo a v uchu zvláštní náušnice, obrácený kříž. Už z toho mi přejel mráz po zádech.
„Ehm, asi jsem vešel do špatnýho klubu!“ pípl jsem a chystal se otočit zpátky ke dveřím.
I když klub působil hodně intimním dojmem, už jen ta hudba, spoustu vonných svíček a osvětlení prakticky žádné, nepochyboval jsem o tom, že tady se s žádnou pěknou buchtou, která uvolní moje napětí, nesetkám. Nevím proč, prostě jsem si tím byl najednou jistý. Ten člověk za barem mě přece nemohl zmást.
„Nemyslím si, pane Kaulitzi!“ řekl jemným, ovšem důrazným hlasem barman, a já se chtě nechtě musel obrátit zpátky k němu. Ptát se ho, jak zná moje jméno, bylo nepodstatné, mohl mě vidět v televizi nebo v novinách, mě spíš zaujal ten vědoucí tón. Vypadal, jako kdyby to byl on, co mi tu vizitku podstrčil, a ještě si troufl uhodnout, co se mi honí hlavou, tedy kdybych to sám věděl, asi bych sem vůbec nechodil.
„Kdo jste?“ zeptal jsem se a udělal nejistý krok k baru.
„Jsem Té, tenhle podnik je můj!“ pousmál se a postavil skleničku, kterou celou tu dobu leštil, na bar. Pak se sehnul, vytáhl nějakou láhev a polovinu té sklenky naplnil mně neznámým alkoholem.
„Dejte si, je to na můj účet!“ lákal mě k baru a já, světe div se, opravdu šel. Sedl jsem si na vysokou barovou stoličku a hrábl po skleničce. Nebyl jsem sto určit, co to vlastně piju, ale chutnalo to skvěle. Podle barvy bych to tipoval na nějaký druh cinzana, jenže podíl vodky mě úplně vyvedl z míry. Bylo jí v koktejlu tolik, že mě tahle jedna sklenka musela zákonitě srazit na kolena, nebo ještě hůř, pod stůl.
„A co tu dělám? Vy jste mi podstrčil tu vizitku?“ rychle jsem kartičku vytáhl z kapsy a položil ji na bar mezi nás, zatímco se Té předklonil a opřel lokty o černou leštěnou desku a upřel na mě takový zvláštní spodní pohled. Docela jsem se divil sám sobě, že jsem neucuknul dozadu, i když to na mě působilo dost svádivě, nebo možná právě proto. Pochopitelně jsem si v duchu položil otázku, co to na mě ten barman zkouší.
„Možná… cítíte se dobře? Tome?“ zeptal se skoro šeptem, ale znělo to dost eroticky. Něco mi říkalo, ať se prostě seberu a odejdu, že tohle je fakt divný, jenže jsem se nedokázal sám od sebe pohnout. Zíral jsem na toho kluka, kterému patřil tenhle klub, a chtěl jsem vědět, co dalšího mi řekne. Moje zvědavost prostě nebyla ještě uspokojená.
„Jo, cítím se fajn, ale cítil bych se líp, kdybych věděl, proč tu jsem!“ přiznal jsem bez váhání a Té zvedl koutek rtů do mírného šibalského úsměvu.
„Protože jste v depresi, frustrovaný a nevíte důvod… díky tomu jsou vaše potíže dvojnásobné!“ odvětil barman naprosto sebejistě a dolil mi do skleničky ten podezřelý koktejl. Bohužel jsem se nestihl podívat na vinětu, sledoval jsem celou dobu jeho obličej, jako kdyby v něm probleskovala Billova tvář, což jsem absolutně nechápal. Ale jo, byli si podobní, prostě jsem bráchu viděl v každém klukovi, který měl černé vlasy a tmavé stíny kolem očí, tak to bylo.
„Moje potíže?“ nechápavě jsem zvedl obočí a napil se koktejlu. Chutnal ještě líp než prve.
„Pokusím se příčinu vašeho problému odstranit, tím se zbavíme i problému samotného!“ tak to už jsem nechápal vůbec. Neměl jsem nejmenší ponětí, o čem to mluví, takže jsem na něj jen tupě zíral a hledal nějaká vhodná slova, nebo možná odvahu k tomu chytnout ho pod krkem a žádat si nějaké normální vysvětlení.
„Nemám žádný problém, přišel jsem se pobavit, protože jsem si myslel, že tohle bude jeden z těch klubů, kde mi na klíně přistanou dvě, možná tři fakt pěkný holky, a pak se mi budou celou noc věnovat!“ zvýšil jsem trochu hlas, i když normálně bych asi v tuhle chvíli už křičel.
„Jste si jistý, že tohle skutečně chcete?“ zeptal se mě Té tak smyslným hlasem, až mi přejel mráz po zádech, bohužel pro moje rozumné chápání mi to ani trochu nevadilo. Jestli jsem byl tedy z něčeho v šoku, tak z tohohle.
Mezitím, co jsem se ze svého zjištění vzpamatovával, Té obešel bar a stoupl si ke mně. Stihl jsem v rychlosti přezkoumat jeho vzhled. Byl opravdu hodně štíhlý a taky vysoký a jeho oblečení možná působilo barmansky, tedy bílá košile a černá vesta, jenže mě okamžitě napadlo, jak by něco takového slušelo Billovi, musel jsem se asi zbláznit.
„Pomůžu vám přijít na to, co skutečně chcete. Někdy je v lidských touhách schováno mnohem víc, než si člověk vůbec dokáže představit, zvlášť tak tvrdý a nepřístupný člověk jako vy, pane Kaulitzi!“ Nevím proč, ale moje jméno, jím vyslovené, mi způsobovalo zvláštní chvění v konečcích prstů. Musel to být jeho hlas, co to dělal, nedokázal jsem si to jinak vysvětlit, ačkoliv mě to děsilo.
„Jen se uvolněte…“
„Ale…“ chtěl jsem oponovat, když se mi hlas zadrhl už jen na tomhle slůvku, a neschopný cokoliv dalšího namítat jsem civěl na člověka přede mnou, kterého jsem tak dobře znal. Tohle musel být sen, kde by se tu tak najednou vzal?
„Bille…“ vydechl jsem a několikrát zamrkal. Chtěl jsem si i protřít oči, kdyby to nepůsobilo moc teatrálně.
„Tome… jsem tak rád, žes přišel…“ řekl mi ten blízký, a přesto vzdálený kluk přede mnou, a mně se zamotala hlava. Působil tak reálně, všechno kolem mě bylo tak skutečné, že bylo moc snadné tomu uvěřit, a já se tomu z nějakého důvodu prostě nebránil. Stál jsem tam, Billovo tělo přimáčklé na mém a očima jsem zkoumal jeho dokonalou tvář, jako kdybych si nikdy předtím neuvědomil, že ji Bill má, právě tak nádhernou.
„Já… tohle nemůže být pravda!“ bránil jsem se z posledních sil, i když mi podvědomí neustále našeptávalo, že odolávat nemá smysl. Ale čemu odolávat?
„No tak, Tome, jen se dotkni mojí tváře, pohlaď ji, přesvědč se, že jsem skutečný…“ pobízel mě Bill. Vypadal při tom neuvěřitelně zoufale, až mi ho bylo líto a mě samotného taky, že nejsem schopný udělat tuhle jednoduchou věc. Co mi bránilo? A proč, než se tu objevil Bill, ten barman mluvil o lidských touhách, ve kterých je schováno mnohem víc, než si člověk dokáže představit?
„Tome…“ vrátil mě Billův hlas zpátky do vědomí, ačkoliv jsem si nebyl jistý, jestli je tohle stav, kdy spím, ale mám pocit, že nespím, nebo naopak, byl jsem z toho pořádně zmatený.
Zvedl jsem ruku a jak ten největší amatér jsem ji připlácl Billovi na tvář. Stejně jako jsem to dělal vždycky, když jsme se špičkovali a pak udobřovali. Nic jsem v tom nikdy neviděl, nebo…?
Jenže najednou, jako kdyby moji ruku něco vedlo, jsem ji od Billovy tváře odtáhl a znovu se jí dotkl, tentokrát opatrněji. Jeho lehce přivřené oči, které se po vteřině zavřely, úplně mě přesvědčily o tom, že takhle je to správně, možná to byl i nějaký pocit ve mně, který mi to říkal, ale teď jsem se řídil výhradně tím, jak na můj dotek reagoval Bill. Působilo to na mě tak neuvěřitelně skutečně, a ještě ke všemu hrozně přirozeně, že se mi z ničeho nic roztřásla kolena. Jako kdybych se dotkl někoho, koho jsem se dlouho dotknout chtěl, ale nebyla příležitost, nebo jsem se tomu bránil, nevěděl jsem sám, co si o tom mám myslet, jediné, čím jsem si byl jistý, byl fakt, že mě to uklidňuje, že se cítím prostě dobře.
„Hm, to je příjemný, mohl bys mě takhle hladit pořád!“ zavrněl Bill a pak otevřel oči. Zoufalství bylo pryč. Místo smutkem zakaleného pohledu se na mě zatřpytily dva drahokamy plné příslibů, ze kterých se mi kolena rozklepala ještě víc. Ne, tohle už nemohla být pravda…
„Pohlaď mě na krku, to mám moc rád…“ pobídl mě Bill a já sjel bez váhání prsty na jeho hladký štíhlý krk. Tak úžasně mi padnul do dlaně, že jsem Billa svíral v týlu a palcem mohl hladit jeho vystouplou tepnu, která mi pod prstem zběsile tepala, jako kdyby se měla každou chvíli přetrhnout. Takhle na mě reagoval? Tohle dělala jeho krev díky mým dotekům?
„Bille…“ zhrozil jsem se. Nějaká malá část mého já, ta která tuhle bitvu prohrávala, se zničehonic ozvala. Ale jen proto, aby ukázala tomu povolnému já, jak moc bych si měl tuhle situaci užívat. Byl rozdíl mezi tím chovat se chladně, snažit se nic necítit, a mezi nepopsatelným pocitem, který ve mně vyvolával ten jediný dotek… a Billova reakce.
„Tome… moje rty jsou úplně vyprahlé…“ jako ty moje, uvědomil jsem si, ale v první chvíli si nechtěl připustit, co to znamená. Jen se mi začala třást ruka, k tomu ta kolena… už nějakou dobu jsem se chvěl celý, jen mi nepřišlo vhodné na to myslet.
„Mám tě políbit?“ zeptal jsem se, a zároveň okamžitě zalitoval, že mi něco tak zbabělého vyletělo z pusy, měl jsem to prostě udělat a… jak mě napadlo zrovna tohle? Stačilo přece podat mu skleničku s tím mým záhadným koktejlem, aby si svlažil rty…
„Jsou vyprahlé kvůli tobě, ale udělej to, jen jestli sám chceš…“ navrhl mi Billův tichý hlas, který měl čím dál tím větší erotický podtón. Už jsem ani nevěřil, že ho někdy uslyším ještě mluvit normálně, natož zpívat, jenže zároveň mi něco říkalo, že by mi to snad ani nevadilo. Vzrušovalo mě to!
„No…“ zadrhl jsem se, protože jsem si právě uvědomil tu poslední věc, která mi vlezla do hlavy… vzrušovalo mě to?!
„Dělej si se mnou, co chceš, ale nejdřív chci jeden pořádný francouzský polibek!“ sakra, takhle jsem Billa ještě nikdy mluvit neslyšel. Teď už nešlo jen o ten hlas, ale i o obsah toho, co říkal. Chtěl francouzáka, chtěl, aby se naše jazyky dotýkaly, bože… proč pro mě bylo tak těžké říct…
„Dost!“ vybuchl jsem a odstrčil Billa od sebe. Hned na to jsem si skryl obličej v dlaních, protože jsem se na něj najednou nedokázal podívat. Protože… protože jsem ho zklamal?!
„Tome, to bude v pořádku, uvolni se…“ pobízel mě Billův chápavý hlas. Věděl jsem, že mě zná nejlíp ze všech lidí na světě, ale ani on, ani já jsme toho druhého neznali v takové situaci. Po pravdě, nikdy by mě nenapadlo, že se do takové situace dostanu. Ale zajímalo mě, jestli to někdy napadlo Billa. Byl jsem já jeho skrytá touha? A byl snad on ta moje? Ale to přece nebylo možné, mezi námi nemohlo existovat něco takového jako chtíč, vášeň, láska…
„Proč to prostě nezkusíš?“
„Mám strach!“ připustil jsem sklesle a pustil ruce konečně dolů. Nejenže Bill mluvil chápavě, dokonce se tak tvářil, a já ho zatoužil obejmout, jenže…
„Z čeho máš strach? Jestli je to to, co oba chceme a cítíme, nemusí nás nic jiného zajímat!“
„Mám strach už jen z toho, co chci a cítím!“ připustil jsem poraženě a svěsil hlavu. Bylo mi úplně ukradené, že tu o tak důležité věci mluvím s přeludem, nebo se snem, nebo co to sakra bylo, a že si vlastně vůbec nejsem jistý tím, co chci a co cítím, jen jsem si to myslel, a to mě děsilo ještě víc.
„Tome…“ tentokrát se Billova dlaň ocitla na mé tváři a donutila ji zvednout.
„Jeden polibek…“ zadíval se mi do očí a já prostě a jednoduše přikývl. Najednou nešlo říct ne, odtáhnout se, nebo mu plivnout do obličeje, což bych za normálních okolností stejně neudělal, vždyť ho mám rád…
Tak dlouhou chvíli jsem se na něj díval a on na mě. Bez jediného slova, výzvy, či výčitky jsem sledoval jeho zastřený pohled, a přesně věděl, co se mu odehrává v hlavě. Přiblížil jsem se k němu a pak se lehce dotkl jeho rtů svými…
Na tomhle polibku nebylo nic francouzského, snad jen to, že se mi okamžitě zamotala hlava, jako kdybych se ocitl na samotném vrcholu Eiffelovky. S vytřeštěnýma očima jsem se na něj podíval a nemohl tomu uvěřit. Políbil jsem Billa a málem se mu z toho zhroutil do náruče, kdybych se nedržel té barovky vedle mě.
„Řekl jsem polibek, ne pusu jak z mateřský školky!“ probodl mě lehce naštvaným pohledem a ve mně hrklo. Jakože já neumím líbat?
Tohle musel být jeho záměr, vyprovokovat mě, protože jen co jsem se vzpamatoval, natáhl jsem po něm ruku a za krk si ho přitáhl k sobě, tak prudce a rychle, že nestihl ani špitnout, nebo říct první písmeno slova pomoc.
Bez varování jsem zajal jeho ústa, a jakmile se naše jazyky dotkly, připadalo mi, že Eiffelovka je proti vrcholu, kde jsem se momentálně nacházel, jen sirka zapíchnutá do země. Opřel jsem se o bar a Billa stáhl s sebou. Musel jsem se něčeho chytnout a nechtěl jsem přijít ani o vteřinu téhle dokonalé chvíle.
Bylo vůbec normální toužit po svém vlastním dvojčeti? O téhle touze mluvil ten barman? Nikdy jsem si nemyslel, že může nějaká lidská touha překonat něco tak nebezpečného, možná snad jen, kdybych uvažoval jako vrah nebo zloděj. Tahle touha mi ale připadala stokrát nebezpečnější, a zároveň jsem se nehorázně bál, abych o ni nepřišel, už nikdy!
pokračování
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
sakra to je tak zvláštní….a upřímně,trochu se v to ztrácím :DD ale líbí se mi to 🙂
Wow… To je úžasný… sice trochu nechápu jak se tam Bill vzal, ale snad to v druhé části pochopím. 🙂 Každopádně krásně napsané. :))
woow, tak to je velmi zajimave…oci mam uplne prilepene na monitoru, moc se mi libi 🙂