Čaulitz drazí moji 🙂 Nevím přesně, co bych měla psát do úvodu, jelikož tuhle povídku píšu v takovém rozpoložení, kdy… nevím vlastně ani co říct 🙁 … prostě snad jenom, kdo chcete, tak hurá do čtení, budu ráda 🙂

Neměl kolem sebe nikoho, koho by mohl oslovit, když se mu něco stane. Když prožívá to, co prožívá. Mohl se obrátit jenom na své slzy, které mu dělaly společnost snad teď už každý večer. Rodiče se mu zabili oba při bouračce, sourozence neměl a prarodiče už také neměl.
Obrátil obličej směrem k nebi a nechal slzy andělů stékat po svých propadlých tvářích. Byl celý pohublý a neměl moc chuti do života. Od drog a jiných látek, co ničí tělo i duši, neměl moc daleko. Už takhle když měl nějaké peníze, co vydělal po brigádách, koupil si nejdříve jídlo, kterého také moc nebylo, a cigarety plus nějakou tu flašku na zapíjení žalu a ran osudu. V jeho dvaceti letech to byl život takzvaně na nic. Skoro pět let to bylo od nehody, co jeho rodiče odešli, a ještě si na to snad nezvykl. Někdy měl stavy až tak šílené, že žiletkou týral své ruce.
Chodil jedině v černé a dlouhé černé vlasy mu splývaly do půlky zad. Jeho nedílnou součástí bylo i temné líčení, několik tetování a piercingů. Proto nikde na žádné brigádě dlouho nevydržel.
In the end
Procházel zrovna jednou ne moc vyhlášenou ulicí jako každý večer. Už jenom čekal, kdy mu hlavou proletí kulka, nebo se mu stane něco jiného. Ani by se nedivil. A bylo mu to jedno. Šel klidnou chůzí, s pohledem zabodnutým do země se coural domů, když mu někdo položil ruku na rameno. Zůstal stát jako opařený a nehnul ani brvou. Už jenom odpočítával okamžiky do svého konce. Sundal si kapucu, sluchátka na krk a koukal před sebe.
„Hlavně rychle hm,“ pronesl do ticha černovlásek a upíral pohled do poloosvětlené ulice.
Byt nebyl přímo v té divné čtvrti, ale o dvě ulice dál. Celou cestu tam mlčeli, až nakonec copánkatý chlapec odemkl dveře a pozval návštěvníka dál. Záhadný mladík neměl moc velký byt, asi tak jako on, ale lépe vybavený. Oba se zbavili promočeného oblečení, načež černovláskovi přistály na klíně suché věci.
„No a tak jsem přišel o rodiče a vlastně o všechno, co jsem do té doby měl,“ sklopil Bill hlavu a zadíval se na špičky papučí, které mu Tom půjčil. „Od té doby žiju, jak se dá… ale už mě to začíná unavovat,“ mluvil o svém životě chladně. Dnes už se naplakal dost a došly mu snad zásoby slz i síly. Jenom koukal na zem a mluvil. Tom ho bedlivě poslouchal a černovlásek se cítil po dlouhé době tak nějak… prapodivně klidně. Snad proto, že se někomu mohl vypovídat, nebo že konečně někdo poslouchá jeho nářky. Nechtěl se nijak litovat. Nesnášel to a vlastně ani neměl proč.
„To mě mrzí Bille…“ posmutněle se na něj podíval Tom a dopil svůj čaj. Načež Bill jenom zavrtěl hlavou.
O měsíc později už u Toma bydlel a zdálo se být všechno ideální. Bylo mu s ním dobře. Staral se o něj, byl na něj hodný, milý, zastával se ho před ostatními. Tohle Bill snad nikdy nezažil a další věc, co mu přišla divná, bylo to, že když byl s Tomem, měl takový krásný pocit u srdce. Cítil se jako na obláčku a motýlci v jeho břiše si zběsile poletovali. Snad že by se zamiloval? Nebo to byl jenom ten krásný, jemu neznalý pocit z toho, že ho měl někdo rád. To netušil a nevěděl ani, jak se k němu dostat blíže, aby si ujasnil své rozbouřené city.
To se Tom jednou zase vracel domů a těšil se na Billa. Těšil se na to, až mu řekne, co pro něj znamená a co k němu vlastně cítí. Byl odhodlaný pro toho malého andílka udělat téměř cokoliv, ačkoliv se neznali tak dlouho. On byl ale přesvědčený, že tohle by mohlo vyjít.
„Billy, jsem doma!“ křikl a zul se, sundal bundu a šel do obýváku. Bill nikde. Ani v kuchyni, zdá se, nikdo nebyl. Položil růže a šel se podívat do koupelny, odkud slyšel téct vodu. Zastavilo se mu srdce při pohledu na Billovo bílé tělo, ležící ve vaně a nejevící žádné známky života. Jako by se pro něj svět zastavil. Vytáhl Billa z vany, vypnul vodu, aby netekla a až teď si všiml několika zářezů na jeho pažích.
„Bille, cos to udělal?!“ křičel skoro v kuse a rozbrečel se jako malá holka. Třásl s ním, volal jeho jméno, ale přišel příliš pozdě. Nedokázal ho ochránit, jak slíbil! Zklamal jak sebe, tak Billa. „Lásko moje, proč jsi to udělal,“ vydechl z posledních sil Tom a tiskl k sobě Billovo studené, bezvládné tělo. Nedokázal si nějak připustit, že by byl vážně mrtvý. „Ano, správně, Bille, miluju tě tak se sakra prober!“ prosil urputně, ale nic. Vážně bylo pozdě. Pro Billa, pro něj, pro jejich lásku, která ani neměla prostor se rozvinout. Na skříňce vedle vany našel dopis.
„Můj milý Tome,
vím, že až přijdeš domů, už nebudu mezi živými, ale netruchli. Udělal jsem to proto, protože poprvé v životě jsem se cítil milovaný a že jsem konečně doma. Moc ti děkuji za to, co jsi pro mě za ten měsíc a něco udělal. Znamená to pro mě víc, než si myslíš. V tom nejlepším se má skončit a to platilo i u mě. Tak prosím netruchli a raduj se ze života! Vždy tě budu milovat a nikdy nezapomenu!
Tvůj Bill Tomovi se hrnuly slzy jako hrachy po tvářích a dopadaly na klidný obličej jeho jediné lásky.
autor: Iveth Biersack
Jak já nemám ráda smutné povídky! 🙁
Je to škoda, že to skončilo takhle. Už jsem si myslela, že bude mít povídka dobrý konec a ono nakonec nic. Je mi to líto. Jak Billa, tak Toma.
Smutné… 🙁
krásně napsaná ale moc smutna.