The Lie

Miluju noc. Když slunce předá vládu měsíci a zapadne, aby se už nemuselo dále dívat na tento náš zkažený svět. Když hustá černá tma ochotně kryje naše rozpaky a milosrdně dovoluje hříšným představám, aby se zhmotňovaly ve snech, které jsou mojí jedinou útěchou a zároveň prokletím, protože vím, že se nikdy nebudou moci splnit.

***

Sedím u kuchyňského stolu, na svém oblíbeném místě v rohu, v rukou svírám hrnek, co jsem dostal od tebe, naplněný až po okraj horkým čajem. Ani nevím, jak dlouho už jsem tady, nejspíš už to budou celé desítky minut, strávené jenom nepřítomným zíráním do zdi. Myslím na tebe. Samozřejmě, na koho taky jiného? Jenom ty se mi vytrvale vkrádáš do myšlenek, jenom tvé oči vidím neustále před sebou, jenom tvé doteky toužím cítit na svém těle.

Jsi tak blízko, slyším každý tvůj výdech, podvědomě cítím každý nepatrný pohyb, každé zachvění. Toužím ti být ještě blíže, dotknout se tě. Přisunu se o pár centimetrů k tobě. Vpiju se pohledem do tvých očí, v jejichž temných hlubinách se zračí bolest a… strach?

„Co se stalo?“ zeptám se jemně.

Nechceš se na mě podívat, štíhlými pažemi si objímáš nohy, ramena se ti chvějí… Pláčeš? Nikdy jsem tě neviděl plakat.

„Nic…“

Ani si nejsem jistý, jestli to slovo skutečně vyšlo z tvých úst, nebo jsem si ho jen představoval, jak moc bylo tiché. Přesto se mi zarylo až pod kůži a pálilo jako pekelný plamen. Peklo… Tam skončím za svoje myšlenky… a lásku.

„Mně můžeš říct všechno…“

Pohladím tě po tváři. Vzlykneš. Vezmeš mou dlaň do své a přitiskneš si ji na hruď. Můžu pod svými prsty cítit zrychlený tlukot svého srdce. Dívám se ti do tváře, na řasách se ti lesknou drobné diamanty slz.

„Cítíš to taky?“ zašeptáš. Pohledem prosíš o pochopení.

Bolí to. Tak neskutečně to bolí, protože i když bych nejraději ze všeho řekl ano, nemůžu. Na tuhle cestu se nemůžeme vydat spolu. Nejde to a oba to víme. Bude to ta největší a nejhorší lež mého života, zlomím srdce tobě i mně a až do smrti si neodpustím, že jsem to udělal, že jsem tě zradil, ublížil ti. Ale nemám jinou možnost.

„Ne…“

Někteří lidé si prostě nejsou souzení…

autor: Mary