The Sailor and the Naiad 2/4

Bille? Bille! Kde jsi?!“ Tom se otočil dokola uprostřed travnaté plošiny ve středu ostrova. „Pojď ven. Chci s tebou mluvit!“ ticho se natahovalo a žádná odpověď nepřišla, a námořník se zamračil. Najáda mu minulý týden sundal obvazy, a hned po tom se pohádali. Z většiny proto, že Tom byl naštvaný, že je jediný člověk na tomhle celém ostrově, hádka zašla až tam, že řekl pár ošklivých poznámek na jeho osobu a Bill se od té doby neukázal. „Bille!“ zakřičel frustrovaně. „Omlouvám se, dobře?!“ neupřímný tón jeho omluvy ale ničeho nedocílil, a tak to zkusil znovu, klidnějším hlasem. „Omlouvám se, Bille, prosím pojď sem.“

Několik minut uběhlo, a Bill stále nikde. Tom si povzdych a podíval se do země. „Super,“ zamumlal si sám pro sebe, díval se se vztekem na žlutý narcis. Zrovna když přemýšlel, že to udělá hned teď, když s ním ten druhý nechce mít už nic společného, uslyšel jemný šelest zpoza křoví u stromů, a objevil se Bill.

Tom se v tichosti díval, jak k němu přes pole přišel, byl zticha, protože se bál, že by zase řekl něco hloupého. Ale když se před něj Bill konečně postavil, námořník nedokázal udržet otázku. „Co to máš ksakru na sobě?“

Bill se zamračil, rukama si přejel po oděvu, který si sám vyrobil.

„Co? To je všechno, co mám.“

Tom vyprskl smíchy, nemohl si pomoci. Bill vypadal až moc směšně v jeho rouchu z plachtoviny. Tmavé oči se na něj ošklivě podívaly, bohužel, vodní stvoření tuhle situaci vůbec neshledávalo směšnou.

„Přestaň!“ zabědoval ublíženě Bill. Když se Tomův smích začal trochu uklidňovat, ale mladík pak zase vyprskl smíchy, najáda ho probodl pohledem a natáhl se rukou ke svému rameni. „Tak fajn, jestli je to tak hloupé, tak si to sundám!“

Tom si byl jistý, že něco musí udělat, jestli brzo neřekne něco rozumného, tak Bill zajisté zase odejde. Natáhl ruku, aby zastavil smutné stvoření, zavrtěl hlavou.

„Ne, ne. To je v pořádku, Bille. Jsi v pořádku.“ Černovlasý mladík se na něj ale stále tvářil stejně, stále se díval svým hrozivým a nespokojeným výrazem, než přikývl a otočil se pryč.

„Hej,“ promluvil Tom k Billovým zádům. „Omlouvám se za to, co jsem řekl. Nemyslel jsem to tak.“

Bill nepostřehnutelně nakrčil ramena, a pak začal odcházet. Nejspíš očekával, že ho bude následovat, protože odpověděl. „Bylo to ošklivé.“

Hlína a mech se střídaly pod Tomovými chodidly, když následoval najádu mezi stromy, a to do stinné části ostrova, kterou preferoval. Po chvíli jejich chůze se Bill najednou zastavil a Tom do něj málem vrazil. Otočil se a Bill na něj sykl.

„A nejsem jako Eugenia, nejsem divný! Jen proto, že nevidím nic zvláštního ve vašich nepohodlných, kousavých šatech…“

Tom se zamračil. Když na sebe křičeli, řekl mu mimo jiné věci, že je nelidský dravec, stejně jako jeho sestřenice sirény, které nerozumí normálním věcem a nevědí, jak se chovat k opravdovému člověku. A pak konečně promluvil o tom, jak se mu nelíbí, že je stále nahý, a že je divný, protože nikdy nepřemýšlel o tom, že by měl nějaké oblečení nosit. A po těchto urážkách, které byly lehce neopodstatněné, byly city druhého mladíka opravdu raněny.

„Bille, já vím. Byl jsem jen rozčilený.“

„No, tak se s tím vyrovnej. Možná se ti to tady nelíbí, ale nebyl jsem to já, kdo tě tady uvázal. Byly to ony. Já tě zachránil!“ pokračoval najáda, zastavil se, až když došel ke stráni, na které vyvěralo několik pramenů.

Tom se postavil před něj a odpověděl.

„Já vím, Bille. Říkal jsem, že se omlouvám.“

Bill se na něj nespokojeně podíval.

„Řekls, že se omlouváš, ale nikdy jsi neřekl děkuji.“

Tom se díval, jak mladík sešel dolů do pramenu vody, ohromen. Měl Bill pravdu? Opravdu nikdy neřekl ani malé díky? Rychlá vzpomínka na poslední týdny ho přesvědčila, že je to pravda, a najednou se Tom cítil o hodně víc jako idiot.

„Bille, počkej!“ klopýtal dolů po listnatém kopci s mnohem menší grácií než najáda. „Máš pravdu.“

„Jdu do vody, Tome, mám to tam radši.“ Ponořil se hlouběji do hřejivé vody, nejdřív po kotníky, pak kolena, a pak až po pás, látka z plachet ležela na hladině.

„Počkej.“ Tom vběhl do vody, dokud nebyl tam, kde Bill a obdržel podivný pohled. „Můžu jít s tebou?“ zeptal se najednou, nechtěl, aby Bill zase odešel celý sklíčený.

Bill si odfrkl „Do vody? Tome, neumíš dýchat.“

„…Oh.“ Tom se podíval na oblázky na dně vody. Na to nepomyslel. „Jasně.“

Bill si povzdychl a zamyslel se, pak ho chytl za ruku. „Pojď.“

***

„A jsme tady.“

Tom se rozhlédl. Byli pod kořeny stromu. Velké kořeny se natahovaly a kroutily přímo nad jejich hlavami, vytvářely kukaň, která jim dávala místo pro vynoření se z vody a slunci pro jeho paprsky, které lehce pronikaly v mezerách mezi kořeny. Stáli v potoce, ve stínu stromové jeskyně, a voda tu byla tak čistá, že Tom viděl malé rybičky, které plavaly kolem jejich chodidel.

„Tady ses narodil?“ zeptal se pochybovačně. Zdálo se to jako divné místo, jako stvořené k tomu, aby se zde rodily ryby. I když Bill vlastně byl částečně ryba. Alespoň když chtěl. Zrovna teď měl plně lidské nohy.
Bill přejel prsty po hladině vody, usmíval se.

„Ne. Nevím, kde jsem se narodil. Nebo jestli jsem se… narodil.“ Pokrčil rameny, ten pohyb kolem nich vytvořil malé vlnky. „Tohle je to první místo, které si pamatuji, že jsem tam byl. Před tím nemám tušení.“

Tom si ho opatrně prohlížel, přemýšlel. Bylo to zvláštní příběh, ale Bill byl zvláštní stvoření. „Měl jsi někdy rodiče?“ zeptal se jemně, pro případ, že by měl a oni byli mrtví.

Ale Bill zavrtěl hlavou.

„Jestli ano, pak si je nepamatuji. Ale myslím, že ne. Prostě jsem jednoho dne byl.“

Chvíli mlčeli, nebylo co právě říct. Bill se o Toma líně opřel, položil si tvář na člověkovo rameno, a Tom ho pohladil po zádech. Najáda měl tyto doteky dovolené už měsíce, a i když mu to předtím možná připadalo sexuální, Tom teď věděl, že to bylo jen čistě uklidňující gesto.

„Jsi tu osamělý?“ zeptal se o něco později.

Bill se odtáhl, aby se mu podíval do očí. „Předtím jsem byl,“ zašeptal. „Vždycky jsem se ve vodě díval po námořnících, ale nikdo nepřežil, až ty.“ Pousmál se slabě. „Teď to není tak zlé.“

***

Bill se díval na šedé vlny na moři. Nikdy nerozuměl, proč se jeho sestřenicím tolik líbilo. Tak zlostné, násilné místo, které nikdy nebylo stálé. Nikdy nemohlo být domovem. Tom ze strany udělal hladový a potěšený zvuk, jedl poslední mořské zvíře, které mu Bill chytil. Seděli na útesech, na místě, kde mladý najáda vždycky pozoroval děsivé písně sirén. To ale Tomovi neřekl. Pro teď to bylo prostě další místo, kde se dalo sedět.

Vánek z oceánu byl silný a voněl po soli a rybině, a vál na ně, zatímco námořník jedl.

„Bille,“ zeptal se mezi jedením krabího masa, a tmavovlasý se na něj otočil, podíval se mu do očí. „Co, přesně jsi?“ pokračoval Tom. Bill zmateně nakrčil obočí, a blonďák pokračoval, „Chci říct, řekl jsi, co nejsi, a nazval ses najádou, ale co to znamená? Nikdy jsi nevysvětlil, co je ti přirozené.“

Bill naklonil hlavu, přemýšlel. Opravdu to nevysvětlil, předpokládal, i když to byl skoro rok, co měli na ostrově jen jeden druhého, prostě předpokládal, že je to všechno už zřejmé.

„No,“ nabídl, „jsem spojen s vodou, to víš.“

„Vím? Proč říkáš spojen, když tě vidím chodit po zemi skoro každý den?“

Bill pokrčil rameny.

„Myslím, že jsme spojený s ostrovem. Můj život je spjatý s potoky a říčkami. Zatímco sirény mohou plavat po moři, já zůstávám tady, kde je čistá a pitná voda. Já… nemohu odejít.“

Tom se zamračil. Celý život na ostrově, nádherném, ale opuštěném místě bez květin nebo zvířat k jídlu, kromě jedovatých žlutých květin. Zdálo se to jako nešťastný osud. Tom toho nikdy moc Billovi neřekl, ale často přemýšlel, proč by si někdo vybral zůstat na takovém místě.

„Ale kdybys mohl odejít. Kdyby přijela loď a-„

„Ne, Tome. Nerozumíš. Nemůžu odejít. Kdybych třeba jen jednou plaval do oceánu, zemřel bych.“

Námořník vypadal šokovaně, a pak naštvaně. „To je strašné. Proč by Bohové něco takového udělali?“

„To není Boží vůle. Je to prostě to, co jsem.“ Bill neřekl nic o tom, že si sám také občas přál jiný život. „Vy lidé nejste k ničemu připoutáni, můžete se toulat po zemi a mořích, tak jak se vám zachce.“

Tom si odfrkl, už moc nevěnoval pozornost svému masu k jídlu.

„Jo, a podívej, kam mě mé toulání dostalo.“

„Jsi tu uvězněný?“ zeptal se Bill s nakrčeným obočím.

Tom se mu podíval do obranných očí.

„To jsem neřekl.“

Ale Bill se na něj jen smutně usmál.

„To je v pořádku. Vím, že ti chybí lidská města; jiní lidé.“

Tom se cítil provinile, jen proto, že to slyšel, ale bylo mu jasné z výrazu v Billově tváři, že Bill chce pravdu. Nemohl lhát.

„Někdy,“ přiznal zdráhavě. „Ale také jsem rád s tebou.“

Bill se doopravdy usmál. „Já vím.“

***

„Proč máš dnes špatnou náladu?“ překulil se Tom a pošimral Billa na nose stéblem trávy, které utrhl. Usmál se nad zvukem, kterého se mu dostalo. „Konečně, to mračení mi začínalo lézt na nervy.“ Položil se na trávu a slyšel, jak se Bill posadil, než ho uviděl, jejich pozice se vyměnily.

Tom zamrkal. „No, na co myslíš?“

„Sex. Je hezký?“

Tom se zarazil. Tohle opravdu nečekal, obzvlášť když se nad ním Bill tak nakláněl. „Um, no je to… jo.“

„Jaké to je?“

To, jak to řekl, oči vykulené a s takovým čistým zájmem, Toma skoro rozesmálo. Skoro. Námořník si byl jistý, že se červená, když řekl: „Je to, no… je to sex, víš?“

Bill rozkošně našpulil rty a odfrkl si, protestoval.

„Ne, nevím. To proto se tě ptám.“

Tom nemohl přemýšlet s tak krásným stvořením tak blízko, odtáhl se a posadil se na svoje vlastní místo. Po tom, co chvíli dýchal, se zeptal: „Když nevíš, co to je nebo jaké to je, tak pak jak to slovo vůbec znáš?“ blonďák se snažil přemýšlet, jestli to slovo někdy nezmínil. Když uvážil, jak se už měsíce snažil ignorovat to, jak ho to k najádě přitahovalo, nemyslel si, že se to stalo.

Bill tím tématem vůbec nevypadal zklamaný a odpověděl.

„Eugenia mi to řekla.“

Tom zamrkal. Vždycky ho slyšel mluvit o sirénách jen v negativním kontextu. Měl dojem, že jsou nepřátelé na život a na smrt; že spolu nejsou v kontaktu.

„Ty… ty s nimi mluvíš?!“

Bill nespokojeně našpulil rty. „No, ne úmyslně. Občas mě prostě překvapí.“

„A řekly ti o sexu?“ Tom měl pocit, že to je opravdu divné. „Co říkaly?“

Bill pokrčil rameny. „Ne moc. Říkaly, že je to něco, co spolu lidé dělají, když si chtějí ukázat, že se sobě líbí, a že to má být velmi hezké.“

Tom polkl, měl dojem, že je to od nich opravdu necitlivé, jen přijít a říct mu to. „No, mají pravdu. Je to takové…“

Bill nad tím vykulil nadšeně oči. „Opravdu?“ vydechl, přitulil se blíž. „Můžeme to dělat?“

„Cože?!“

Bill se trochu vylekaně odtáhl z reakce, které se mu dostalo, vypadal ublíženě. „Omlouvám se,“ řekl rychle. „Nevěděl jsem… chci říct, že jsem myslel… my nemůžeme mít sex?“

Bill byl tak naprosto neposkvrněný, že se Tom cítil jako ten největší úchyl na světě, že ho ten návrh vzrušil. Snažil se odvrátit pohled, ale cítil se, jako by mu dlužil pohled, když mu vysvětlil, že sex je něco, co lidé dělají, když jsou zamilovaní nebo sexuálně přitahováni tím druhým.

„Oh.“

Dva páry nejistých očí se v tu samou chvíli podívaly pryč, oba přemýšleli o tom druhém, než se od sebe nakonec odtáhli.

***

„A pak to prostě… hodíš!“ zazubil se Bill na Toma. „Vidíš? A pak jednu máš.“ Přeskákal z jednoho kamene na druhý a dostal se tam, kam hodil do vody oštěp. Zvedl ho, na jeho konci sebou házela velká macatá stříbřitá ryba. Najáda sundal zvíře, jako by to nic nebylo, osvobodil ji a dal umírající zvířátko do rybníčku.

Tom ustoupil na stranu, když úlovek skončil vedle jeho holých nohou. Podíval se na Billa nedůvěřivým pohledem, ten mu podával oštěp, ale Tom zavrtěl hlavou.

„Ani náhodou tohle nezvládnu!“

Černovlasý mladík se na něj jen usmál, naléhal na něj, dokud se člověk nepostavil na kámen vedle něj.

„Dobře,“ začal radit. „Tak, ano. Takhle to drž, a dej ruku dozadu, dokud není váha vyváženě uprostřed oštěpu.“ Tom dal ruku dozadu, imitoval to, jak to dělal Bill, ale nejspíš se mu to moc nedařilo, protože najáda udělal nespokojený zvuk a přistoupil blíž, aby ho opravil.

Tom si povzdychl, když Bill přišel opravovat, co dělal špatně, ale pak se jejich těla na mnoha místech dotkla – rozkrok k zadku, dlaň k zápěstí, tvář na tvář – a pak se najednou instrukce změnily do sexuálního tlaku. Už se to stalo, ale nikdy tak rychle nebo tak silně, pomyslel si Tom, dech se mu zadrhl v krku a srdce mu zrychlilo. Podíval se na obličej, který byl vedle toho jeho, viděl jeho zorničky a pootevřené rty, a námořník věděl, že není jediný, který něco cítí.

Tom se snažil soustředit na oštěp, co držel v ruce, a hod, který bude muset vykonat, ale byl tvrdý. Billův horký dech na jeho krku byl extrémně rozptylující. Bill polkl, tak se snažil udržet pozornost, a když promluvil, jeho hlas byl jen trochu hrubý a tiší než předtím. „Nezaměřuj to tak dozadu, drž to tady, takhle.“ Tomova ruku byla narovnána a Bill se k němu tiskl. A když bylo vše připraveno, stáli tam na dlouhý moment, oba dva dýchali a přemýšleli o tom druhém.

„Teď co?“ Tom skoro zašeptal, už mu bylo jedno, jak zabít rybu, jestli ho to vůbec někdy zajímalo.

„Oh.“ Zamrkal Bill, ustoupil a kývl hlavou. „Teď najdi jeden stín. Vyber si nějaký veliký.“

Tom očima jezdil po hladině vody, našel si vhodně velkou rybu, která nebyla moc daleko. „Sleduj ji očima. Neměj ruku v křeči, jen ji sleduj.“

Tom se snažil chápat, co Bill řekl, i když spíš jen poslouchal zvuk jeho hlasu než slova, co říkal.

„Dobře,“ řekl, měl pocit, že kdy se bude věnovat rybám, tlak v rozkroku přejde.

Bill na něj mluvil ze vzdálenosti asi dvaceti centimetrů, namísto z méně než centimetru, když mluvil předtím. Byla to bezpečná vzdálenost.

„Teď ji sleduj. Dívej se na ni, jako by to bylo jediné, co musíš kdy udělat. Nauč se její rychlost, to, jak plave.“
Tom nasál svůj ret, dělal to, co mu bylo řečeno a teď jen sledoval rybu plující pod vodou. Cítil, jak se jeho tep zpomaluje, jak se mu i v této pozici uvolňují svaly.

„Vidíš tu rybu?“ zeptal si Bill klidně a námořník přikývl. Ryba byla to jediné, co viděl. Jeho mysl jakoby otupěla. „…Hoď to.“

Tom to udělal a ohromeně sledoval, jak zbraň zachytila jeho cíl, zabodla se do jejího těla pod hladinou vody. Na jeho obličeji se rozlil velký úsměv, spokojenost a hrdost se navalily do jeho hrudníku a on z úst vydral nadšený křik.

„Jo! Mám ji!“ vyskočil a otočil se k Billovi, který s ním stál na kameni. „Mám ji!“ informoval ho znovu, smál se nadšením. „Viděls to? Nemůžu tomu uvěřit!“

Bill se na něj usmál, sdílel s ním to nadšení, ale úsměv mu rychle zjemnil po okrajích a něco jiného než pobavení se do něj vedralo, když začal vidět námořníka v jiném světle.

„To bylo skvělé,“ pochválil ho. „Dařilo se ti dobře.“ Tomův zrychlený dech se trochu uklidnil, a on si všiml výrazu v jeho obličeji. Znovu se mu srdce zrychlilo a on se cítil podivně.

Černovlasý chlapec se podíval tam, kde se voda dotýkala jeho nohou, sebral se, a znovu zvedl pohled, stoupl si opravdu blízko Toma. „Velmi dobře,“ řekl tiše pochvalu, i když to znělo jako něco úplně jiného; něco v Tomově krku se sevřelo a bylo pro něj těžké podívat se jinam. Bill byl velmi blízko, daleko za bodem, kterému se dalo říkat bezpečná vzdálenost.

„Neměl,“ Tomův hlas se zadrhával v krku a on to zkusil znovu. „Neměl bych vzít…“ Bill mu ruku položil tam, kde hrudník přecházel do ramene. „Tu um…“ Bill nakrčil pobaveně obočí. „Uh, tu…“

„Tu… rybu?“ doplnil Bill a Tom nervózně přikývl, zamumlal jo.

„No,“ Billovy ruce jely dolů z ramen po jeho pažích, a konečně dlaních, vzal ho za ně a položil si je na pas, „tak trochu jsi už jednu chytil.“

Tomovu zamlženému mozku to chvíli trvalo, než tu větu pochopil, a když to pochopil, byl chycen s myšlenkou, že jenom Bill dokázal něco s rybou změnit do flirtu. Billovy ruce se vrátily na jejich poslední destinaci na ramenou, a Tomovy ruce zůstaly na místě, užíval si šanci cítit to. „Ale tebe sníst nemůžu,“ zavtipkoval Tom, ale namísto souhlasu se mu dostalo odporu.

„Jo?“ zašeptal Bill, přiblížil se k němu obličejem tak, že by ho mohl políbit. „Proč neochutnáš a nezkusíš to?“
Jejich rty se dotkly, a Tomovy oči se ihned zavřely. Billovo tělo ztuhlo, když se jejich rty spojily, Tom ho v polibku vedl. Někde vzadu v mysli měl Tom dojem, že to, co dělali, byl nejspíš jejich první fyzický dotek, intimní kontakt, který druhý mladík nikdy předtím s nikým nezažil. Už jen proto chtěl, aby to bylo co nejlepší, Tom zvedl ruku a chytil Billa za temeno hlavy, přitáhl si ho do objetí a držel ho, zatímco se spolu líbali uprostřed řeky.

autor: sarahyellow