autor: sarahyelow
Nespokojenost
„Nemiluješ vodu tak jako já, že?“
Tom zvedl pohled, Bill na něj mrkal svýma černýma očima. Byl ve své rybí formě, stříbřitý ocas se mu vlnil pod vodou, zatímco Tom seděl na břehu, holil si obličej.
„Nevím,“ odpověděl, „asi ne.“ Odtáhl břitvu z mušle, kterou si přejel po čelisti, snažil se nebýt rozptylovaný Billovým zvědavým pohledem.
Jako jeden z nelidských znaků Billovi nerostly vousy. A proto, když se poprvé objevily, byl najáda fascinován tím, jak rostly námořníkovi na obličeji. Bill mu po nich jezdil prsty, pak se díval, trochu zkroušeně, když je námořník dával pryč. Zatímco spousta řeckých námořníků, které Tom na svých cestách potkal, si vousy pěstovala, u něj doma v Abdeře to časté nebylo, a tak se mu to nelíbilo. Jelikož na ostrově nebylo nic vyrobené lidmi, musel Tom improvizovat, vytvořil si tedy břitvy z mušlí.
Používal vlnitý odraz ve vodě jako zrcadlo, s občasným komentářem od Billa věděl, kdy něco vynechal.
„Myslím, že nikdo nemiluje vodu tak jako ty,“ poznamenal Tom opatrně, když dokončil svou práci. Položil mušli na stranu a podíval se na Billa, který dělal líný kotrmelec pod vodní hladinou, čekal, dokud najáda nevylezl zpátky na povrch. I když věděl, že ho Bill dokázal pod vodou slyšet, bylo pro námořníka stále divné mluvit s někým, kdo plaval pod vodou. Bill se vynořil, usmíval se, a Tom ho přerušil ještě dřív, než mu zase začal dávat přednášku o tom, že ho slyší. „Já vím, já vím. Jen radši mluvím, když mi můžeš odpovědět.“
„Hm,“ Bill připlaval ke břehu, rukama se opřel u nohou druhého. „Pojď si se mnou zaplavat.“
Tom obrátil hlavu k najádovi a změřil si ho pohledem. Bylo už pozdě a zapadající slunce házelo na hladinu příjemné odlesky. „Pojď si se mnou lehnout na slunce,“ vyzval ho, „nasaj poslední denní teplo.“ Chodili plavat skoro každý den. Černovlasý chlapec tahal Toma na všechna svá oblíbená místa, ale blonďáka to už poslední dobou unavovalo. Strávit zbytek večera nicneděláním se mu jevilo jako dobrý nápad. „No tak,“ naléhal, když Bill zůstal ve vodě, „pojď sem.“
Podal mu ruku, Bill se vesele usmál a za jeho pomoci vylezl na souš. Společně leželi v zálivu, Bill se naklonil pro polibek. Tom mu ho dal, přitáhl si jeho kluzké tělo k sobě, jejich kůže se o sebe třela. Billovy rty se tiskly na jeho, hebké a poddajné jako zbytek jeho těla, Tom zasténal, když se o něj najáda otřel, chtěl víc.
Odtáhl se od jeho rtů, Bill se uculil, když cítil, jak Tomovy polibky pokračují po jeho čelisti a dolů po jeho krku. Slabý sten opustil jeho rty, když námořník laskal jemnou kůži jeho krku. Držel se ho za ramena, usmíval se potěšením.
„Někde-ah! Kde je pohodlněji?“ Tom udělal proti jeho kůži srozumitelné zamručení, vzal ho za boky a otřel ho o sebe. „Kurva, Tome,“ nově naučené slovo uteklo z jeho rtů, a Bill pevně semknul oči nad tím, jak dobrý pocit to byl, použil všechnu svou vnitřní sílu, aby se dokázal odtáhnout. Posunul se na všechny čtyři, připravoval se zvednout na nohy, ale námořníkovy ruce ho stáhly zpátky.
Tom ho držel zezadu, nakláněl se nad ním.
„Máš neřestnou pusu, víš to?“ zabručel mu do ucha. Bill se jen usmál a znovu se zvedl, vyškrábal se ze zálivu a Tom ho následoval, snažil se ho chytit. Člověku se to povedlo, když už byli za pískem a spadli do hebké trávy. Tom ho povalil a převalil, oči mu triumfálně zářily. „Je tohle dost pohodlné?“
Bill si skousl ret, otřel se o něj pánví. „Perfektní,“ vydechl, stáhl si Tomův obličej dolů. Tom na chlapcovu žádost rád odpověděl, otevřel pusu a vpustil Billa dovnitř. Najáda ho rozžhaveně líbal. Vykřikl, když ho Tom pořádně uchopil, otřel se o něj, znovu a znovu. Kontakt, který nalezli, byl tak uspokojující, a oba dva ztěžka dýchali, když se z toho snažili dostat co nejvíc.
Bill dal ruce Tomovi na boky a překulil ho. Tomovy ruce okamžitě našly jeho pas a Bill se posunul dolů, odkud jejich pánve nebyly na stejném místě, jejich poloviční erekce se k sobě tiskly. „No tak,“ pobízel ho, oči temné, „ztvrdni pro mě.“ Rukou sjel dolů a chytil je, blonďák se z toho trochu zakuckal. Najáda se ušklíbl, stiskl prsty a dodal: „Nechceš mě ošukat?“
Tom vzal Billa za ruce, stáhl ho a položil si ho na hrudník. Držel ho tam a přirazil pánví.
„Kde ses naučil takhle mluvit, co?“
Znovu se překulili, Bill se položil a zatahal za Tomův ret.
„Od tebe,“ vydechl, snažil se dostat ze sevření. Tom ho chytil za zápěstí, držel ho až moc pevně. Bill se s ním pral, ale znovu to neodkázal, kutáleli se po zemi, dokud ho Tom zase nepřirazil k zemi. Námořník vzal Billa za pas a tvrdě ho k sobě přitiskl.
„Ah, ah!“ Vykřikl Bill, nohama se zahákl Tomovi kolem stehen, snažil se dostat ještě blíž. Jeho nehty se zarývaly tomu druhému do ramen. „Tome,“ vydechoval, „pojď do mě, prosím – mmn,“ líbal blonďáka roztržitě na rty, „dotkni se mě.“
Obličeje tak blízko, námořník se uculil, stále se o něj třel.
„Tak už se rozhodni,“ řekl, „co z toho chceš?“ užíval si nářky od chlapce pod ním, to, jak se rozpačitě vrtěl a prosil, zatímco znovu a znovu ztrácel soustředěnost.
„Ugn,“ zabručel Bill frustrovaně, znovu se otřel boky o muže nad ním a málem umřel z toho, jak to bylo skvělé. „Já ne… je mi to jedno-oh! Dotkni se mě.“ Jeho slova byla roztřesená, pusu měl dokořán, když se Tomovy ruce najednou dostaly mezi ně, zmáčkly jeho penis přesně tak, jak to chtěl. „Oh, aaaano,“ pevně zavřel oči, mračil se vzrušením.
Tom se mu nosem zabořil do vlasů nad uchem, rukou stále pohyboval.
„Je to dobré?“ zeptal se, cítil, jak mu Bill přikývl proti tváři. „Chceš mě v sobě?“ vysoký zvuk, který ze sebe Bill vydal, byl velice jednoznačný, a Tom se vrátil, aby znovu spojil jejich rty, líbal ho na jeho horké a vlhké rty. Jel rukou dolů, kolem jeho koulí, dokud nenašel místo, které hledal. Cítil, jak se Billův dech zadrhl v krku, když ho masíroval, a pak vjel dovnitř.
Rychle Billa políbil, Tom se mu díval do očí, zatímco pohnul prstem, hladil s ním sametové stěny, které byly uvnitř něj. Sledoval, jak se Billovi rozšířily zorničky, jak se jeho oči ztrácely ve vášni. Najáda zasténal a vykřikl, hýbal se proti Tomově ruce tak, že se námořníkovi svíralo břicho, zoufale chtěl dovnitř. Otíral se svou bolístkou o chlapcovo stehno, použil další prsty a pak další, přiváděl Billa, který zoufale sténal, k šílenství.
„Tome,“ vykřikl Bill, když se ho znovu a znovu dotýkal na jeho místě, „to stačí, to stačí.“
Tom se odtáhl, věděl, co Bill chtěl a byl připraven mu to dát. Výraz v najádově obličeji, i když byl zpocený a zadýchaný, ho donutil zastavit se. Pohladil chlapce po třísle, a tiše řekl: „Jsi tak…“
Bill na něj zamrkal. „Tak co?“
Tom neznal způsob, jak mu říct, co k němu cítí, jak perfektní je. „Já ti ani nevím,“ vydechl.
Ta pauza musela být pro Billa až moc dlouhá, protože se o něj začínal už zase třít. „Připravený na to, abys byl ve mně,“ doplnil ho, přirazil pánví. „Teď.“
Tom se sklonil dolů, už neplýtval časem a dostal se do něj. Oba dva zasténali, když se spolu zase spojili. Tom roztřeseně vydechl, opřel se čelem o Billovo rameno. Najáda ho držel tak neuvěřitelně pevně, a Tom bojoval o to, aby se kontroloval, když se tělo pod ním uvolnilo. Když se roztřesené dechy proti jeho kůži uklidnily, Tom se odtáhl, aby zachytil Billův pohled. Polkl, zeptal se: „Připravený?“
Bill, tak překrásný pod ním, vypadal, jako by se měl rozpadnout, olízl si rty a přikývl, chvěl se, když z něho Tom vyjel. Znovu do něj zajel, a začali spolu tančit tanec, který je znovu donese až ke konci.
Bylo to o hodiny později, po tom, co noční nebe zčernalo, a Tom spal vedle něj, když se Bill díval na nekonečné nebe a pojmenoval ho jako moře hvězd. Svět musí být jako nebe, pomyslel si. Něco tak úžasného a ohromného, plné věcí, které nikdy neuvidí. Tom svět viděl, pomyslel si, plul po boku těchto hvězd. Po tolika oceánech, jak by se tomu mohl malý ostrov vyrovnat?
Překrásné nebe se nehodilo ke zvukům, které plnily vzduch. Za uši ho tahaly vzdálené hlasy, najáda věděl, že sirény zpívají svým obětem, a přemýšlel, kolik mužů dnes zemře. Otočil hlavu na stranu, Bill se díval na křivky blonďáka, který hluboce spal. Tom přežil past sirén, přežil z moře a těžkého zranění, jen proto, aby byl uvězněn na malém ostrově.
Bill se přesunul k námořníkovu boku, a Tom si ho ze spánku přitáhl blíž, byl horký a nádherný. Bill cítil, jak se mu svírá srdce. Jak dlouho tohle potrvá? Jak dlouho, dokud Tom uvidí to, co Bill viděl od začátku? Ostrov člověku nic nesliboval, a i když tu byl Bill, a oni nacházeli v těle toho druhého potěšení, najáda věděl, že přijde čas, kdy už to nebude stačit. Přijde čas, kdy si Tom bude přát budoucnost. Zavřel oči proti Tomovu boku, Bill ignoroval slzy, které mu stékaly po tvářích, snažil se co nejlépe zapamatovat si, jaké to je, být u někoho takhle blízko.
~*~
Tom seděl zády opřený o kámen, prsty nepřítomně přejížděl přes trávu, kterou v nich držel. Prázdné dny se táhly, blonďák se naučil, jak plést stébla do různých tvarů. Bylo to bezúčelné; jen něco, jak zabít čas. Udělá z toho něco neužitečného, hezkou věcičku, která se bude Billovi líbit.
Najáda plaval někde v chladné vodě v jeskyni, ve které byli. I když jeho společník zřejmě neměl problém s nedostatkem světla, Tomovy lidské oči se ve tmě moc nevyznaly, a tak raději zůstal na kraji jeskyně, kam světlo ještě dopadalo. Ta štěrbina byla obrovská, táhla se daleko do základů ostrova. Námořník seděl blízko vchodu, nikdy se neposunul dál, než kam sahalo světlo, zatímco Bill plaval dál, prozkoumával svět, který se tam nacházel.
Najáda vždycky něco zkoumal, vždycky hledal nová místa a nové věci. Bylo to pro něj přirozené, to Tom věděl, že byl zvědavý. Bill najde nové místo nebo věc a jeho celé chování se změní. Plíživé pohyby k jeho novému cíli, to, jak se jeho oči blyštily, když lovil mořské živočichy, ho dělaly méně lidským a více… něčím jiným. Byla to jedna z mnoha věcí, která Tomovi připomínala, že jeho společník není člověk. Námořníkovi to ale nevadilo. Cenil si toho, čím Bill byl, a když spolu v noci leželi (nebo i jindy), najádovy více lidské vlastnosti převažovaly.
Bill byl stvořením potěšení, stejně tak jako byl stvořením vody, a po tom, co se naučil, co se stane, když se jejich těla spojí, trávil většinu času ve své lidské podobě, kde mohl mít nohy a všechnu ostatní báječnou anatomii dolů pod pasem. Byla to fyzická intimnost, kterou spolu sdíleli, stejně tak jako jejich pocity, které se prohlubovaly, co Toma drželo na ostrově.
Někde nedaleko se ozvalo zašplouchání a Tom pod hladinou zahlédl Billův stín, jak plave blíž. Když se najáda dostal na kamennou podlahu jeskyně, vyskočil z vody, stále ve své rybí podobě. Tom se na něj díval, když se posunul blíž, očima pozoroval jeho mokré tělo. Bill byl skvostný, mrštný a perfektně tvarovaný v obou svých podobách. Vrhl se Tomovi rovnou do náručí, nikdy nedokázal odolat kontaktu s ním. Tom mu položil ruce kolem pasu, přitáhl si ho, zatímco ho chlapec pozdravil.
„Ahoj.“
„Zdravím.“ Tom jel rukama po Billových mokrých pažích, zavřel oči, když se mu chlapec nosem zabořil do krku. „Našel jsi něco zajímavého?“ zeptal se, věděl, že Bill miloval mluvit o svých objevech. Ale Bill zavrtěl hlavou a vydal nespokojený zvuk.
„Ne. Už tady není nic nového. Jen ty samé věci, zas a zas.“ Zastavil se, trochu ztuhl, když se Tomovy ruce dotkly jeho ocasu. Podíval se dolů, najáda viděl, kde se Tom dotýká, jak ho prsty hladí tam, kde se kůže měnila v šupiny. „Tome,“ zanaříkal, zavrtěl se. „Nedělej to.“
Tom se mu zvědavě podíval do očí.
„Proč ti vadí, když se tě dotýkám?“ od jeho příchod na ostrov, dokonce i po tak dlouhé době, mladému najádovi vadilo, když se Tom dotýkal jeho druhé poloviny. Byl plachý pokaždé, když se blonďák jen přiblížil tomu, aby se ho dotkl na jeho chladných a hladkých šupinách. „Je to část tebe,“ zamumlal. „Chci tě znát celého.“
Ale Bill se mu jen zabořil obličejem do krku a změnil se mu přímo pod rukama, nohy se mu proměňovaly, dokud se nedotýkal jen bledé kůže.
„Bille,“ napomenul ho, odtáhl si ho od sebe, aby se na něj mohl podívat. „Proč jsi to udělal, co? Nikdy mě nenecháš se tě dotknout.“
„Vezmi mě odsud pryč, Tome,“ řekl Bill rychle, vyhýbal se jeho otázkám. „Chci jít domů.“
Doma bylo stinné, mechovité místo na souši, kde Bill vždy spal, než Tom přišel. Námořník tam postavil malý domek, jeho lidská touha po střeše nad hlavou nevymizela. Teď tam trávili většinu nocí, přitulení jeden ke druhému na hebké zemi, a to bylo, kam se s ním Tom vrátí, půjdou z jeskyně pryč, na mnohem povědomější místo.
Byla už skoro noc, když tam dorazili. Slunce už téměř zapadlo a přineslo s sebou světla světlušek a vzdálené kvákání žab. Leželi spolu na zemi, Tom byl potichu a držel Billa, zkoumal smutek, který ho dnes přemohl.
Tom jemně jezdil najádovi ve vlasech.
„Bille,“ řekl, „co se děje?“ Bill jen málokdy smutnil nebo byl rozzlobený, nebo nějak jinak rozhozený. Černovlasý mladík se vždycky zdál tak veselý a bezstarostný, a pro Toma bylo strašlivě zdrcující ho takhle vidět. Čekal dlouho, než Bill odpověděl, byl si jistý, že mu odpoví, až se mu bude chtít.
Když promluvil, Billův hlas byl plný smutku. „Jsem jiný než ty,“ zamumlal. „Jsem jiný než všichni ostatní.“
Tom se přisunul blíž, přitulil si Billa k sobě.
„Na tom není nic špatného. Dělá tě to speciálním.“ Tom si myslel, že je Bill to nejkrásnější stvoření na světě. Myslel si, že to Bill ví. Říkali si slova lásky už roky. Tom mu to řekl znovu, zamumlal „Miluji tě,“ do jeho kůže na krku.
Bill se smutně usmál, nebylo to vidět, když mu byla dávána sladká ujištění. „Já vím.“ Odpověděl lehce. „Ale přeji si, abych byl jako ty, pořád člověkem.“
„Bille,“ Tom se od něj odtáhl a přísně se na něj podíval. „Nechci, aby ses měnil.“ Pohladil ho po kůži na bocích. „Jsi magický.“
Bill se jen zamračil, stále vypadal rozzlobeně. „Ale kdybych byl jako ty…“ skousl si ret, nenechal se dokončit větu. Bylo tolik věcí, co chtěl a co nikdy nebude mít.
„Co?“ zeptal se Tom, jeho hřejivé hnědé oči byly ustarané. „Jaký rozdíl by to byl?“
Bill pokrčil rameny, smutně se na něj podíval. „Mohl bych s tebou do lodi a odejít.“
Tomův obličej rázem ztuhl, ztuhl vážností. On a Bill postavili první rok člun, než se jejich spojení vytvořilo. Teď ten malý člun ležel na pláži, opuštěný. Jako člun, Tomova touha odejít byla odložena stranou, ignorována v najádově společnosti. Bill nemohl na oceán, a tak si námořník z ostrova udělal domov, přesvědčoval se, že nutkání vrátit se postupem času zmizí.
„Nechci odejít,“ naléhal Tom, hladil najádu po hebkém krku. Noci a dny milování s Billem to skoro dělaly pravdou. „Miluji tě.“
Bill si povzdychl, naklonil se a políbil ho, když se odtáhli, tak zašeptal: „A chybí ti svět.“ Tom ho objal pevněji, ale nic neřekl na protest. Bill zavřel oči, nechal člověka, aby ho držel. Možná se mu to nelíbilo, a může si přát, aby byli stejní celým svým bytím, ale fakt zůstával, Tom byl jiné stvoření z jiné části světa. Tom nikdy nebyl předurčen k tomu, aby strávil celý svůj život uvězněn na jednom místě, a i tak Bill věděl, že by s ním Tom zůstal navždy, kdyby ho poprosil.
~*~
Tom se díval na bouřící šedé moře, kde málem zemřel. Dole u skalisek se odehrávala strašlivá show, věděl to, a i když často sedával na útesech, námořník nikdy neviděl, co se tam dělo. Od moře přišel vítr, který mu vál vlasy dozadu. Chladný a hlasitý vítr zamaskoval Billův příchod, a Tom se trochu vylekal, když mu najáda poklepal na rameno. Otočil se a byl přivítán úsměvem a teplým masem ze želvy.
„Tady.“
Tom si vzal svou porci, posadil se dolů vedle černovlasého chlapce.
„Díky,“ řekl a vzal si kus nakrájeného masa, až teď si všiml, jak sužovaně zněl jeho hlas.
Ale Bill si toho tónu všiml. Posadil se na kámen, jedno koleno si přitáhl k hrudníku, zatímco pozoroval člověka při jídle. Tomovy pohyby byly pomalé, jeho výraz v obličeji zničený, i když se to nejspíš snažil schovat, Bill viděl temno, které sídlilo za jeho čelem. Najáda se zamračil nad jeho chováním. „Děje se něco?“ zeptal se opatrně.
Tom se zastavil v jídle, nepodíval se mu do očí a přikývl na moře. Bill následoval gesto a uviděl loď. Eugenia a její sestry byly na skalách, čekaly. „Oh.“ Bill si skousl ret, ještě nezačaly zpívat, ale bylo jasné, co se stane.
„Jak často sem přijedou?“
Najádův pohled střelil zpátky tam, kde seděl Tom. Teď se díval nahoru, oči mrtvé jako dřevo. Něco v tom, jak se díval na moře a pak na Billa… nevěděl, co si z toho vyvodit. Člověk byl ztuhlý, a bylo to, jako by se snažil držet něčeho, co ho tu ještě drželo. Bill se cítil špatně, a tiše odpověděl: „Každých pár měsíců.“
„Takže osud této je nabourat se.“
Bill se zamračil, stále se díval na muže, který se na něj odmítal podívat. „Všechny ztroskotají.“
Tom přikývl, ale nevypadal uklidněně. Stále se potichu díval na scénu dole. Konečně, když Bill otevřel ústa, aby promluvil, blonďák se na něj ostře podíval. „Kolik mužů jsi sledoval umírat?“
Bill překvapením ústa nezavřel. Jeho rty se pohnuly, ale chvíli mu trvalo, než odpověděl. „Proč se na tohle ptáš?“ dostal ze sebe nakonec, oči přimhouřené. „Co je s tebou poslední dobou?“ najáda cítil strašlivý pocit v žaludku, byl až moc křehký na to, aby dokázal zvládnout odpověď.
Ale Tom se se svým zamračením vrátil pohledem zpátky k zemi, prolomil oční kontakt. „Nic.“
Bill se pomalu nadechl. Nevěděl, co říct, nebyl si jistý, co se děje. Jen jednoduše přikývl směrem k rybám, co přinesl. „Sněz to, než ti to vystydne.“
„Nemám hlad.“
„Od rána jsi nic nejedl.“ Bill nevěděl, proč ho odmítnutí jídla bolelo. Zdálo se, jako by bylo odmítnuto i něco mnohem vážnějšího než jen jídlo. „Měl bys jíst,“ tlačil na něj, i když na něj jeho mozek křičel, aby to nedělal. „Tome…“
„Prostě už mám těch zasranejch ryb dost, stačí?“
Bill zamrkal, Tomova ostrá odpověď ho zaskočila. Pěst v jeho hrudníku se zvětšovala. Stál, kousal si ret, čekal na něco dalšího; další slova, pohled. Nic nepřišlo. Bill měl pocit, jako by zadržoval dech, pomalu odešel, otočil se, když si uvědomil, že se mu Tom neomluví. Opustil útesy, a zrovna když byl v přijatelné vzdálenosti pryč, ozval se zpěv.
~*~
„Nemůžeš jíst ryby po zbytek svého života.“
Tom zvedl pohled od ryby, kterou jedl. Bill se vrátil z přílivu, přinesl mu obrovskou rybu s úsměvem na rtech. Tom by z toho zvířete snědl, co by mohl, a nazval by to snídaní.
„Co?“ zeptal se a utrhl si další kus masa od kosti, očima pozoroval Billa, který se posadil na trávu vedle něj.
„To je můj dobrý důvod. Nemůžeš žít na rybách navždycky.“
Tom s pochopením otevřel pusu. Povzdychl si, sklopil pohled.
„Bille…“ před týdny, najáda mluvil o nápadu, že by Tom mohl ostrov opustit. Bez něj. Ten pohled v Billových očích, když to říkal, byl jako kudla do Tomova srdce. Námořník věděl, co to pro něj znamená, mít společnost na ostrově. Věděl, co by to znamenalo, kdyby odešel. Tom tu nabídku okamžitě odmítl. To nemohl udělat, nemohl Billa jen tak opustit. Ne po tom všem, co spolu sdíleli.
Řekl najádovi, aby mu dal jeden dobrý důvod, jiný, než že Tomovi chybí svět, proč musí odjet. Bill pak ztichl, ale nejspíš si vymyslel odpověď, i když slabou.
Billa to bolelo stejně tak jako jeho, Tom to viděl, a stejně o tom mluvil. Byly časy, kdy Tom koukal na moře s melancholickým pohledem, nebo se díval na žluté květiny na ostrově s pohrdáním, zvykl si na to je ignorovat. Teď je Bill ale přinášel, bylo to pro něj to jediné řešení. Ale jak by to mohlo být řešení, hádal se Tom, když to jednoho z nich zlomí?
Stále blonďák nemohl ignorovat jeho lásku k zemi, k lidem, ke světu. Nevymizela. Ať se snažil, jak chtěl, ať držel Billa v náručí, jak dlouho chtěl, ta láska zůstala. Námořník by tak dokázal žít navždy, chtít zůstat se svým milencem a ničím jiným, kdyby o tom však Bill nezačal mluvit.
„Bylo ti špatně,“ připomněl mu Bill, přisunul se blíž, „z nejedení zeleniny.“
Tom přikývl, vzpomínal si. Žádná fauna, co rostla na ostrově, nebyla jedlá, a tak z toho, že jedl jen ryby, si první měsíce na souši prodělal kurděje. Ty byly vyléčeny květinou života, kterou mu Bill přinesl z vody, ale Tom věděl, že jeho strava byla špatná. „Už je mi dobře.“ Řekl, aby ho uklidnil. „Mám tady vše, co potřebuji.“ Ctil se provinile, když to řekl, očima se okamžitě vyhnul najádovi, který si ho prohlížel.
„Vím, když lžeš, abys věděl,“ řekl Bill tiše ze svého místa.
Tom se postavil, znovu se z této konverzace rozzlobil. Ta vina, co cítil, ho užírala, nechala ho cítit se strašně a prázdně.
„Proč tohle děláš, Bille?“ odsekl, otočil se k odchodu. Najáda ho zastavil, chytl ho za ruku. Tom se otočil a zamračil se na něj, oči mu žhnuly potlačovaným smutkem. „Ty chceš, abych odešel, že ano?“
Ta otázka chlapci přinesla do obličeje zničený výraz. „Ty víš, že nechci.“
„Tak proč?“
„Protože jsem viděl, jak ti zemřely oči!“ zlomil se Billovi hlas. „Viděl jsem tě sedět na skalách s mrtvým pohledem, a viděl jsem, jak se na mě díváš s nelibostí.“
Tom se na najádu díval s hrůzou v očích, hrůzou, protože to, co Bill říkal, byla pravda, ale on to tak nechtěl. Nikdy nechtěl, aby věděl o jeho stavu.
„Ne,“ přerušil ho Bill, hlas měl klidnější, přistoupil blíž. Spojil jejich ruce a pevně mu stiskl prsty, nechtěl, aby plýtval lží, které by stejně neuvěřil. „Nedělej to,“ zopakoval šeptem. Mokro v jeho očích se prolomilo, slzy mu stékaly, jak pokračoval: „Jestli neodejdeš, všechno tohle se zkazí. A budeš se na mě tak dívat častěji a častěji,“ popotáhl, „až to tu nakonec budeš nenávidět.“ Tom pevně zavřel oči. „Až mě budeš nenávidět.“
„Ne,“ řekl Tom přísně, byl připraven se hájit. „Ne, nikdy bych tě nemohl nenávidět.“
Ale Bill zavrtěl hlavou, nosy se o sebe skoro otírali. „Ale já nechci být ta jediná věc, co miluješ, ve světě věcí, které nenávidíš.“
„Bille-„
„Ty nevidíš, co se děje?“ Billův hlas byl vysoký a trpký, plný bolesti, která nedokázala být odstraněna polibky, už ne.
Tom neměl argument, ale stejně zavrtěl hlavou, přitáhl si ho k sobě. Pevně nad Billovou hlavou zavřel oči, neviděn. Silná vlna žalu se přes něj přelila tak mocně, že se mu v krku zadrhl dech a oči ho začaly pálit. „Nemůžu tě opustit.“
„Já vím.“
Tom na svém rameni cítil jeho mokré slzy. Držel najádu u sebe tak pevně, jako by ho už nikdy nechtěl pustit. „Miluji tě.“
„Já vím.“
~*~
Loď potřebovala opravy, a pracovat na ní mu dávalo pocit zrady. Ale Tom to udělal, tentokrát bez najádovy pomoci. Bill to ale věděl, raději zůstával ve vodě, aby se na to nemusel koukat. Tři roky, ti měsíce a několik dní po jeho příjezdu na ostrov, byla na pobřeží připravená loď, připravená vzít ho domů. Tom se jí vyhýbal pohledem, a ani se k ní nijak nechtěl přibližovat.
Strach z odloučení ho honil a dusil ho. Tom každou noc držel štíhlého najádu, držel a nikdy nechtěl nechat jít, hledal odpověď, která tu nebyla. Ani jeden z nich nevěděl, kdy přijede loď, ale cítili, jak to dusilo jejich srdce, jak to ničilo jejich malý izolovaný svět. Tom bude muset využít šanci, až přijde, a tak si nikdy nemohl být jistý, jestli zrovna tento polibek není ten poslední, nechtěl si nechat proklouznout šanci mít Billa ještě jednou v náručí. Byly to týdny loučení, týdny hořkosladkých objetí, a pak přišel ten čas.
V dálce se objevila loď, bylo to brzo ráno. Bill ji viděl první, když byla sotva viditelná na horizontu. Sledoval s bolavým srdcem, jak se blížila. Chtěla projet kolem ostrova, dost daleko na to, aby k ní nedolehla žádná píseň. Eugenia a její sestry se ani nebudou obtěžovat. Když byla loď dostatečně blízko, Bill dal Tomovi vědět, a oba dva sešli dolů na pláž. Dotlačili člun na vodu, Bill se držel vzadu, zatímco Tom vešel do moře a naposledy do ní strčil. Námořník nechal člun houpat se na vlnách, vrátil se a najádu objal. „Nepůjdu,“ nabídl, zoufale ho líbal na obličej. „Nechám ji odplout.“
Bill nic neříkal, ale Tomova slova byla tak moc to, co si přál, že se rozvzlykal.
„Ne,“ zavrtěl hlavou a skrze slzy ho políbil. „Ne.“ Vzal jeho obličej do dlaní, opřel se mu čelem o čelo a snažil se zapamatovat ten pocit, když mu Tomův dech doléhal na rty. Ten poslední, co kdy ucítí. Roztřeseně vydechl, Bill se odtáhl a otevřel oči. Jedno slovo a Tom by zůstal. Nechal by Billa nechat si ho, ať už se mělo stát cokoliv. Polkl, Bill se odtáhl a strčil námořníka do ramenou. „Nastup do člunu,“ řekl tiše, ale rozhodně, přes moře skoro neslyšitelně.
Tom couvl, šel, dokud jeho nohy nebyly ve vodě. Vlny táhly jeho člun dál a on se musel rozeběhnout do hlubší vody. Musel plavat, aby se ke člunu dostal, neustále se otáčel a díval se na chlapce na pobřeží. Bill se na něj díval s uslzenýma očima, snažil se nesložit se na zem. Díval se, jak Tom plaval ke člunu, jak vylezl nahoru z vody. Udělali dvě pádla a Tom je zvedl ze dna člunu.
Bill se díval, jak člověk seděl, jak plul, a jeho srdce pukalo, když se na něj Tom z dálky díval. Blonďák se díval na najádu stojícího na písku, a řekl jeho poslední sbohem. Bill se ubrečeně usmál a zvedl roztřeseně ruku, aby zamával. Tom začal pádlovat a Bill zalapal po dechu.
Tvar lodi se na šedém moři zmenšoval. Bill se díval, jak pluje pryč, a pak, najednou byl celý zoufalý, aby neztratil výhled na člověka, vrátil se na pláž a vyběhl na útes. Ze skalnatých výšek Bill viděl na oceánu větší loď, jak zpomalila, věděl, že Toma uviděli. Najáda seděl na skalách, díval se, jak člověk, kterého miluje, odchází. Tom se nalodil a bolest v Billově hrudníku vyvrcholila, když ho ztratil z dohledu. Pak se loď obrátila na horizont, a Bill se díval, jak pluje pryč, na místo, kde Tom bude moci mít budoucnost.
„Sbohem,“ zašeptal Bill, jeho hlas odnesl pryč vítr.
autor: sarahyellow
překlad: LilKatie
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Dalo sa rátať, že to škončí smutne, ale aj tak MI je ich oboch veľmi ľúto, ale hlavne Billa,je strašné, že keď si zvykol, že niekto pri nom je, ten človek potom odíde, a on ostane opät sám. síce neviem, ako to zne celé, ale myslím, že v tejto povieka a najmev tomto dieli platilo, že ak ma človek, teda v tomto prípada najáda niekoho rád musí ho nechať odísť.
Panenko maria… já brečím ='(( Ach jo… ='(( Proč to muselo skončit špatně? ='(( Je jasné, že nějak to skončit muselo, ale tohle je… nevím ='(( Nemůžu říct otřesné, protože povídka byla naprosto dokonalá… Ne, nemám slov… ='(( Nádhera ♥
Ježiš to je tak smutný… od poloviny jsem řvala jak želva, takže mi trvalo trochu dýl rozluštit zbytek povídky… celou dobu jsem doufala, že to tak nedopadne, ačkoli jsem nějak tušila, že to tak bude, protože prostě proto. Chudák Billy… zase bude sám, ale tentokrát to bude horší, protože už poznal, jaké to je, mít společnost. A Tom… zní to sice blbě, ale bylo by nejspíš lepší, kdyby zapomněl, protože pak už by se nikdy nemusel trápit tím, že někde na moři nechal svojí lásku… Je to vážně hrozně smutný konec… ale povídka je krásná…
proc?! proc nemuze nic proste dopadnout dobre?! wzdyt… chudak Bill! proc je tak blbej a nechal ho odejit? meli spolu normalne bejt, kdyz se milujou! jezisi to me zase neco dneska zwedlo naladu.. D':
Jsem z toho dost v prdeli, abyste věděli, ačkoliv jsem ráda za tohle realistický vyústění, ve který jsem doufala. Ale přesto… nemá to nějaký pokračování?
Lil, jsi skvostná, strašně moc děkuju za tenhle překlad. ♥
Nanicovatý realistický povídky!
To je tak neskutečně smutný.Já jsem tak šíleně nechtěla tenhle konec a ..přeci jsem tušila,že to takhle dopadne. Je to strašný….Brečim a nemůžu přestat..:´( Prostě nějak od poloviny dílu brečim a né a né přestat..ono to nejde :´( Chudák Bill….poznal člověka,do kterýho se zamiloval ,ale jenom proto,aby pak byl zase sám…a tentokrát ta samota bude mnohem horší. Bude to asi šíleně bolet. Já bych snad ani už nechtěla žít,protože si dokážu představit tu neskutečnou bolest..a ..myslim,že to bych nevydržela.:( Jinak….ono…možná je na jednu stranu dobře,že Tom odplul,protože by se opravdu mohlo stát,že by Tom byla přestal po nějaký době mít rád..,že by se mu všechno zprotivilo a zprotivil by se mu i on. Tomu bych se nedivila,protože žít celý život na nějakém ostrově,když měl předtim úplně jiný-záživnější život..to je prostě nepředstavitelný. A furt tam chodit na stejná místa,dělat-nedělat stejné věci a vlastně být furt ve společnosti jenom jednoho stvoření( i když to stvoření je pro něj vším)…a nikoho dalšího..to je prostě na zbláznění. Chápu to..,ale jak říkám,tak tu bolest bych asi opravdu neunesla. Myslim,že bych s tim bojovat nedokázala.Zvlášť když si představim,jak velká LÁSKA to byla. Zajímalo by mě,jestli oba ZAPOMENOU..nebo..já nevim. Jenom prostě vim..,co bych udělala já.
Je to fakt dokonalé.
Ta povídka byla nádherná. Skvělý dílo.
Tak smutné bože … hrozne smutné …. najsmutnejšie … :/ :/ . Neznášam happy endy ale toto je TAK kruté .
Postupne sa vzťah medzi nimi rozbíjal , Tomovi sa cnelo za svetom a bol nešťastný .. a z Tomovho nešťastia bol zase nešťastný Bill . Nekonečý kolobeh . Tom bol prvý aj posledný človek na ostrove…. viac ich pre Billa nebude , to je na tom to najsmutnejšie , jednoducho žiadna nádej . Už bude do smrti sám …. ježiši , mňa by to zabilo .
Bill ho naozaj nechal odísť , aj keď moc trpel …. a Tom fakt odišiel . Ja chcem naozaj pokračovanie …. že či Tom zabudol a či sa Bill neutrápil na smrť .
Úprimne … no môžem plakať 😀 ? je to len poviedka 🙂 ale je tak krásna a plná citu ….. ďakujem 🙂
ježííííš, prosím… že to není pravda…. no tohle ne… :'( takhle to skončit nemělo :'(
bože, tohle nerozdýchám… proč to takhle muselo skončit? Že já nebulím, ani když twins umíraj, ale tohle mě rozsekalo… oni patří k sobě :'((((((((((((((((( Z toho dneska neusnu… příště dejte varování… každopádně díky moc za překlad a díky sarahyellow, že dala vzniknout takovému skvostu…. jestli ještě jednou napíše tak smutný konec, naju si jí a nechám si proplatit účet za kapesníčky, to není možné toto :'(
Nemám slov. Mám knedlík v krku o velikosti x centimetrů, nemůžu skoro psát přes slzy (bože, nikdy se nenaučím nebýt tak emotivní, když jde o smutný konec mezi nimi?>.<) a skoro tady nahlas vzlykám. Je to překrásný, i když neuvěřitelně smutný. Je mi to tak líto, že to skončilo takhle a nečekala jsem, že TO Tom vážně udělá a odjede zpátky, zpátky domů…
To je vážně krásná povídka… Nemám slov, prostě mě to dostalo :')♥
ach.. :'(
přečetla jsem všechny části snad se zatajeným dechem. pořád jsem čekala nějaký zvrat nebo cokoliv. ale že Tom odjede jsem nečekala vůbec.
Bill byl opravdu speciální stvoření, protože kdejaký člověk by nedokázal potlačit přirozenou sobeckost a pro dobro a štěstí milované osoby ji nechat jít..
mám z toho na krajíčku, protože co si budem povídat, tohle byl výborný nápad s ještě výbornějším koncem. já být Billem, tak snad žalem skočím do toho blbýho moře. vlastně jsem si do poslední chvíle myslela, že to opravdu udělá, až Tom odpluje.
Hm, začiatok bol zaujímavý, pokračovanie krásne a koniec… Bola som zvedavá, či to skončí poviedkovo romanticky a šťastne, alebo realisticky. A skončilo to tak, ako to skončilo – smutne a nešťastne. Ale súhlasím s dievcatami. Tom to ma dobre, môže zabudnúť a žiť ďalej svoj život. Ale Bill? Sám, úplne sám na opustenom ostrove. Len so spomienkami, ktoré ho budú sprevádzať všade, kam sa pohne. Nechcela by som byť na jeho mieste. Ďakujem za poviedku.