The Strenght of a Human

Poslední krátká andělská jednodílka do série od Zarliny, přeložila jako vždy Zuzu.

Bylo to už popáté, co tohle dělal, a přesto se jeho srdce ještě nenaučilo, jak zůstat v klidu. Bilo tak silně, až si byl jistý, že muž u dveří ho musí slyšet, a bez ohledu na to, jak zhluboka se snažil dýchat, nijak nezpomalovalo.

„Už je čas,“ ten muž u dveří, David, řekl. „Jsi připravený?“

Bill otevřel oči a věnoval mu vřelý úsměv, lehce kývl a vstal. Srdce mu stále bilo jako šílené, ale bilo tím dobrým způsobem, který mu ve skutečnosti nevadil. Líbilo se mu to. To vzrušení, které cítil. Nechtěl, aby někdy zmizelo. Chtěl si tento pocit udržet po zbytek svého života.

Rychle se obrátil k zrcadlu na zdi a ujistil se, že jeho vlasy jsou dokonale sčesány dozadu a makeup je správně nanesen. Pak sám sobě věnoval zářivý úsměv, ani se neobtěžoval skrýt to štěstí, které cítil, nebo to, jak byl na sebe hrdý.

Obrátil se k Davidovi, věnoval mu další přikývnutí, a s vřelým úsměvem mu ten muž, jeho dobrý přítel a vydavatel, otevřel dveře a povzbudivě jej poplácal po rameni, než jej nechal kolem sebe projít do velkého knihkupectví.

Miloval to a miloval je. Miloval každého člověka, který kdy četl jeho knihu, který ji sdílel se svými přáteli, který o ní diskutoval on-line a který se nějakým způsobem cítil spojený s některou z vymyšlených postav, kterým dal život, když o nich napsal na papír. Dokonce miloval i ty, kteří jeho práci nesnášeli, protože i když o něm psali negativní věci, tak zároveň způsobovali, že byli lidé zvědaví, a spousta z těch zvědavých lidí si jeho práci nakonec oblíbila.

Posadil se za stůl připravený pro něj, poté kývl na muže hlídající frontu, aby jim dal vědět, že je připravený, a brzy před ním stál první člověk, chichotající se a červenající, když se jí zeptal na jméno, než jí napsal do knížky krátký vzkaz. Pak jí věnoval další úsměv, poděkoval jí za to, že je taková podporující fanynka a že si koupila jeho knihu, a jelikož věděl, že je to dělalo ještě šťastnějšími, tak se jí zeptal, jestli tam je ještě něco dalšího, co by pro ni mohl udělat.

Bill by jim nikdy neřekl ne. Věděl, jak těžký život dokáže být, a pokud to mohl i jen trošku zlepšit, pokud se díky němu mohl i jen jediný člověk o trochu více usmívat a mít pocit, že život není úplně beznadějný, protože někdo, koho obdivoval, si jej všiml a sdílel s ním několik slov navíc, pak to Bill udělal.

David z toho zezačátku nebyl příliš nadšený, ale když si všiml nárůstu prodeje, jakmile se lidé doslechli, jak je laskavý k lidem, kteří za ním přišli nebo ho zastavili na ulici, tak to začal namísto toho povzbuzovat. Nyní se vždy ujišťovali, že autogramiády budou delší než ty normální, jen aby měl čas navíc věnovat každému v řadě extra pozornost, kterou tolik milovali.

V malém okamžiku mezi dvěma lidmi se rozhlédl kolem a uvědomil si, že to místo poznává. Nikdy dříve tam nebyl, věděl, že ne, ale stále se nemohl zbavit pocitu, že je mu to místo až příliš povědomé.

Otočil hlavu k lidem v řadě a vřele se na ně usmál. „Můžete mi dát chvilku?“ Zeptal se tiše, a samozřejmě, nezdálo se, že by jim to vadilo. Znovu se usmál, vstal ze židle a zamířil směrem k policím, za kterými ten muž zmizel. Ještě dřív, než ho uviděl, mohl vycítit, jak blízko se k němu dostával.

„Nemyslel jsem si, že tě ještě někdy znovu uvidím,“ řekl, jakmile se setkal s pohledem muže s hnědýma očima. „Ale jsem rád, že jsi přišel.“

Bill se také usmál, usoudil, že to znamenalo, že už nikdy nebude znovu potřebovat být zachráněn. Že už nikdy nenarazí na dno, kde by měl pocit, že už se mu nikdy nepodaří vstát, jako když se setkali naposledy.

„A do té doby,“ muž se usmál a ruka, která byla na Billově tváři, byla nyní místo toho v jeho dlani, a Bill se ani nemusel podívat, když ucítil lechtání dalšího pírka. „Věz, že tě budu hlídat, a jsem na tebe pyšný.“

autor: Zarlina

original