Všichni se pořád za něčím honí. Touží po támhletom, chtějí tamto.
Já nikdy nežádal nic.
A přesto jsem toho dostal spoustu. Tak proč si toho nedokážu vážit?
Možná proto, že to jediné, po čem jsem vždy toužil, se mi nikdy nesplnilo…
Touha, která se třepotá na dosah prstů a přesto, když se k ní natáhnete uskočí zase o takový kousek, abyste k ní nemohli.
To nevyřčené pokušení se mi tetelí na jazyku a přesto mi ústa nikdy nedovolí prodrat se ven a vykřičet jej do světa.
Nesplnitelné…tak se mi jeví.
A přesto jsem se vždy řídil heslem – nic není nemožné. Nebo alespoň ne pro mě. Ale nevěřím v zázraky – co si neuděláš sám, to nemáš. Tak to je a vždy bylo. Nemá smysl snažit se to změnit… a já se o to ani nepokouším. Beru příležitosti, tak jak se mi nabízejí a neptám se.
Ale přece… v tomhle mám zábrany. Nedokážu příležitost chytit a když se mi to přece jen podaří, zbaběle ji nechám proklouznout mezi prsty. Přesto si nakonec říkám, že to tak asi mělo být. Osud… v který koneckonců taky nevěřím.
Obelhávat sám sebe. To jsem se za poslední dobu naučil docela dobře.
Nikdy nelituj toho, co jsi udělal. Další z mých pravidel. Nelituju… lituju věcí, které jsem neudělal a měl jsem. Lituju slov, které měly být proneseny a přesto jsem se nikdy neodvážil je vyřknout.
Ta lítost mě sžírá. Je tak dotěrná a stále se hlásí o slovo. Stejně jako touha.
Proč si člověk vždy vybírá pro něj věci nedosažitelné? Aby dokázal svou neporazitelnost? Aby dokázal, že dostane i to, co je zdánlivě nereálné?
Možná… nebo prostě nevědomky vyhledává situace, které mu přinesou tolik bolesti a zadostiučinění, že jej to téměř zlomí.
‚Usmívej se, vždyť jsi šťastný?‘ neslýchám tohle často? Kde vzali tu neochvějnou jistotu, že to tak vážně je? A kdo jim dal právo mi říkat, co dělat a jak se cítit?
Oni sami… tak, jako si drze dovolujeme kritizovat a radit, přestože nejsme o nic lepší, než ti, kterým tak rádi něco vyčítáme, tak si dovolujeme posuzovat, jak se mají cítit ostatní.
Daří se ti – buď šťastný. Co když se mi ale nedaří to, co ve skutečnosti chci?
Hroutí se ti svět – truchli pro něj. Co když o tenhle prašivý svět ale nestojím?
Nečekám nikoho, kdo by pochopil. A já o to nejspíš ani nestojím. Co z toho, že máte spřízněnou duši? Vůbec nic to na věci nemění. Jistě… můžete o věcech mluvit. Ale slova… co vlastně znamenají? Pár písmen, poskládaných tak, aby jim ostatní rozuměli. Přesto ale jen hrstka z nich možná tuší, co jimi myslíte. Doopravdy ale slovy člověk nevyjádří téměř nic. Jsou příliš prázdná…
Tak jako nemůžete dát žíznivému napít z prázdné lahve, tak nemůžete vyjádřit své myšlenky prázdnými slovy.
Vidíš? Kolik jsem jich vyplýtval teď, přestože by mi stačily pouze dvě…
Miluji Tě…
Ta, která zůstanou nikdy nevyřčená….
autor: Lisa
betaread: Janule
Nádhera. Tohle se mi vážně moc líbí, je to skvěle napsané, opravdu. A nemůžu si pomoct, ale působí to na mě nějak..hamletovsky;) A já Shakespearea miluju, takže je to další bod navíc! Ne, opravdu, je to přenádherný! Díky za zážitek.
ach božee, nádhernýýýý!!!
Tak to je opravdu skvělý 🙂