Through the wall 1/2

Kolik, že to tady máme na twincestblogu přispěvatelů mužského pohlaví? Jednoho… dva, tři? Jako šafránu, to je jisté. Budiž tedy tahle skromná řada mužů obohacena o jednoho navíc. Tuhle povídku jsem si k překladu vybrala snad jako úplně první, a konečně jsem se osmělila ji sem Januli taky přihodit.

pairing: Tom/Georg & Tom/Bill

Georg si povzdychl a přes oči si položil předloktí své ruky. Krátce se zavrtěl v pokrývkách postele, jak se snažil opět si najít pohodlnou polohu. Při troše štěstí se mu snad za chvíli znovu podaří usnout…

-prásk-

… Do háje s tím. Kdepak, za dané situace byla šance na usnutí opravdu mizivá. Jestli jeho soused odvedle pořádá další ze svých obvyklých celonočních, nekonečných šoustaček, tak ten rámus za chvíli ještě přitvrdí a bez ohledu na to, jak hlasitě si nastaví svou televizi, tak ani tak nebude mít šanci přehlušit ty opakující se nárazy pelesti postele do zdi, která je dělila. Takže, i kdyby ho nakrásně ve spánku nerušily ty různé… hrdelní projevy…, ozývající se z bytu od vedle, tak jen to úděsné bouchání by toho samo o sobě docílilo zcela zaručeně.

-buch – buch – prásk –

Georg zaštrachal po dálkovém ovladači a palcem na knoflíku hlasitosti přidal vztekle hned několik stupínků, ne ale dostatečně rychle na to, aby to utopilo vybičovaně vzrušený hlas volající sousedovo jméno…

„… Billeeeeeeee…“

Georg toho moc o maníkovi od vedle nevěděl; sakra, i to jeho zpropadené jméno znal jen díky tomu, že si ho vykřikované jinými musel už tolikrát přes tu zatracenou zeď vyslechnout. Jediný kontakt, který kdy spolu měli, bylo sporadické pokývnutí hlavou, když se míjeli na chodbě, anebo když se příležitostně zadařilo a oni současně dorazili ke zdi s poštovními schránkami a museli ten nepříjemně stísněný prostor spolu na pár napjatých chvil sdílet.

– Buch –

Blížil se konec pracovní směny a Georg se cítil mnohem podrážděnější, než u něj bývalo normálně zvykem. A spánkový deficit z předchozí noci v tom sehrával jen nepatrnou roli. Dalo by se říci, že se svou prací v kavárně byl normálně velmi spokojen. Dávali mu tolik směn, kolik sám chtěl, peněz měl dostatek na to, aby vyšel, a ještě se mohl s kamarády občas rozšoupnout, a jeho kolegáčkové v práci byli natolik ucházející, že mezi ně bez jakýchkoliv problémů zapadl. Dnešek mu jen ale přisypával soli do ran. Jeho soused odvedle totiž musel vplout po boku své, jak se Georg domníval, kořisti z předchozí noci do právě jejich kavárny a usadil se s ní u jednoho ze stolků vzadu. Notebooky si nesli s sebou. Kéž by si aspoň pořádně objednali – dostatečně na to, aby mu tím vynahradili to ponížení, které v jejich přítomnosti teď pociťoval.

„Bude to ještě něco?“ Usmál se krapet nuceně na muže s copánky, který doprovázel jeho souseda. Jak se teď na něj zpoza obsluhovacího pultu díval, cítil, jak pálivá závist začíná převažovat nad pocitem roztrpčení z ukradeného spánku. Vypadal dobře… popravdě řečeno, vypadal mnohem líp než jen dobře… postavou vysoký, urostlý, aniž by přitom působil mohutně, se zastřeným tónem hlasu, který si teď Georg zcela jasně vybavoval. Jeho strojený, služební úsměv nabyl na upřímnosti a pohledem se stočil k těm dvěma tmavě hnědým očím, které ho se zájmem sledovaly…

„… a k tomu ještě brusinkový muffin. Jo… a šlo by to, prosím tě, ho trochu přihřát? To by bylo fakt super.“

Georg se v okamžení vzpamatoval a došlo mu, že se musel nevědomky zasnít, protože teď právě vzpomínal, jak ten samý hlas jen ještě před pár hodinami prosil… ne, přímo žadonil, o věci úplně jiného druhu. Sakra… modlil se, aby se náhlé ruměnce, co mu vykvetly na tvářích, daly svést na sálající horko z ohřevných grilů, které stály hned za ním, a na požádání zákazníků sloužily k ohřevu objednaných laskomin.

„Ale ovšemže ano… můžu požádat o jméno, abych tě potom mohl zavolat, až to bude hotové?“

Mladík se usmál od ucha k uchu. „Tom.“ Sáhl do kapsy svých nadměrně velkých, plandavých džín, vytáhl z ní peněženku a začal se přehrabovat jejím obsahem. I v tomhle okamžiku se musel Georg nutit, aby od něj odtrhl své oči, které v transu sledovaly Tomovy dlouhé prsty a mužné, šlachovité ruce. Myšlenkami se neustále vracel k včerejší noci a zničehonic začal uvažovat nad tím, jaké by to asi bylo, kdyby to byl on sám, kdo by dokázal Toma tak vášnivě rozkřičet, a jaký by to byl pocit mít ty silné ruce na svém vlastním těle. Tohle uvažování mu ovšem ani v nejmenším neodpomohlo od jeho už tak do červena rozpálených tváří.

Otočil se, aby Tomovi ohřál muffin, vtom si ale uvědomil, že to chvilkové zasnění odpoutalo jeho pozornost natolik, že mu úplně unikla Tomova objednávka na kávu. K jeho zklamání byl už ale Tom v tahu, a teď už opět seděl u zadního stolku ve společnosti tmavovlasého mladíka, se kterým živě a zaujatě konverzoval. Mohl by ho sice zavolat zpátky, to je fakt, to by z něj ovšem před jeho sousedem, který už tak o něm neměl moc valné mínění, udělalo ještě většího blba… ale páni, jestli Tom nebyl ten nejpřitažlivější chlap, kterého Georg za poslední dobu spatřil. Co teď? Jak se vyhnout trapasu? Aby ze sebe udělal veřejně hňupa, nepatřilo k jeho oblíbenému repertoáru koketerie.

Toaster pípnul a Georg se otočil jako na obrtlíku, aby začal připravovat Tomovu objednávku. Pak zavolal jeho jméno, a zároveň si připravoval ten nejmilejší, nejvýmluvnější omluvný úsměv, co znal, mezitím co nalíval do šálku černou filtrovanou kávu, kterou ale neměl ani v tom nejmenším úmysl Tomovi servírovat. Když se Tom opět objevil u pultu, poté co k němu dokráčel loudavě houpavým, uvolněným krokem, Georg se zhluboka nadechl. Teď jen doufal, že vypadá dostatečně zkroušeně – ne ale zase moc, protože to by jej šmahem zařadilo do kategorie potrhlých vypatlanců – a pustil se do omluvy.

„… nějak jsem tu tvoji kávu poplet… takže to připravím znovu, jo, a… a tentokrát je to pochopitelně na účet našeho podniku. To jako omluva za tu způsobenou nepříjemnost a zdržení. „

Tom se malinko zamračil, jako by ho to rozladilo, nebo snad pobavilo?; těžko říct, co byl ten pravý motiv, ale ústa se mu nakonec povytáhla do malého úsměvu a on jen pokrčil rameny. „To opravdu nemuselo být.“

Kecy. Snová představa těch rukou, toho pružného těla jen zčásti zakrytého volným ošacením, a tušení, jaké by byly ty plné rty, jak by asi chutnaly… ten zastřený tenor křičící ne Billovo, ale Georgovo jméno… zatraceně dobře věděl, jak to tak všechno mohl poplést. Položil nový šálek kávy vedle talířku s muffinem a byl odměněn rozpačitým, i když upřímným úsměvem. Tom se najednou natáhl po kasičce na spropitné, která stála na pultu, a vhodil do ní ostentativně papírovou jednodolarovku, a ještě těsně před tím, než si odnesl svůj tácek, mu v koutku úst znovu spiklenecky škublo.

„Až tak se zase nic nestalo. Ale díky… díky moc.“ Georg sledoval, jak Tom kráčí zpátky ke stolu, kde už na něj čekal Bill. Byl natolik soustředěn na vzdalující se široká ramena a dlouhé černé, do copánků spletené vlasy spouštějící se po zádech, že si ani nevšiml, jak ho jedovatým pohledem zdálky probodávají černě orámované oči. Nevšiml si ani toho, kdy vlastně odešli, protože byl zabrán do horlivého přebírání se v kasičce na tringelty, až konečně našel tu jednu jedinou, tu, na které bylo něco načmáráno propiskou. Rychle si ji vzal a zbytek nechal svým kolegům. Jeho hra s ohněm se mu tentokráte vyplatila.

Bill křižoval tanečním klubem a obezřetně se přitom vyhýbal všem vlnícím se tělům a máchajícím pažím, co lítaly všude kolem něj. To, co se přihodilo včera v noci, si přál už strašně dlouho. Doufal v to mnohem déle, než si byl sám ochoten přiznat, a možná…, snad i dnes mu bude přislíbeno více. Po noci strávené v klubu, jakou byla ta dnešní, si domů přivedl už spoustu mužů. Co se však nestávalo často bylo, aby stál později i o reprízu. A už vůbec nebývalo zvykem, aby ho některý z jeho partnerů na jednu noc upoutal natolik, aby měl potřebu s ním dokonce i komunikovat nebo jen zajít na kávu a strávit s ním tak více času.

Hmm. Tamhle stojí. Skvělé. Zaměřil svou kořist a přímou čarou se ubíral k Tomovi. Snažil se při tom vypadat ledabyle až ležérně, blížil se k němu, jako by tu pobýval jen tak mimoděk, a ne jako hladová barakuda, co v zápalu lovu proráží střemhlav hejnem ryb. Když promluvil, jeho hlas byl sametově jemný a něžný, ale i tak to stačilo k tomu, aby ho bylo jasně a zřetelně slyšet i přes vřískot hudby, pulsující z tanečního parketu.

„Ahoj…“ Billův úsměv byl zářivý, ale bez náznaku přílišné nedočkavosti. Zapasoval se vedle Toma a na pozdrav mu dvěma prsty pomalu sjel od ramene až k loktu.

„Ahoj i tobě.“ Tom mu úsměv opětoval. Položil svůj drink na barový pult, natáhl se po Billovi a oběma rukama spočívajíc na jeho útlých bocích, si ho přitáhl k sobě blíž. Bill se k němu vzápětí přitiskl a svými pažemi se lehce zahákl kolem jeho ramen. Zaměřil se na teď už klidnější hudbu, která se k nim linula ze zesilovačů, a začal se pomalu pohupovat v jejím rytmu. Nepovažoval se za skvělého tanečníka, ale tenhle okamžik chtěl využít jako záminku, aby se mohl Tomovu tělu co nejvíc a co nejdřív přiblížit. Když se k Tomovi naklonil, dotkl se rty takřka neznatelně lalůčku jeho ucha a zašeptal hlubokým hlasem: „Včerejší noc… bylo to moc pěkné. Nechtěl by sis to zopakovat?“

Když se na něj Tom usmál, byl to úsměv omluvný, i tak se ale Tomovy paže ovinuly kolem Billova pasu ještě těsněji. Vypadalo to, jako by Tom na malou chvíli váhal, v jeho očích se objevil záblesk něčeho, co se nedalo identifikovat, ale nakonec odpověděl.

„Hmm… to bych moc rád, ale co takhle až zítra. Dneska už za chvilku musím někde být.“

Bill se snažil, aby na něm zklamání nebylo znát. Vždyť to přece ještě neznamenalo, že si nemohl najít někoho jiného, kdo by mu po zbytek večera a noci dokázal dělat společnost. Bylo koneckonců ještě brzo a večer teprve začínal. Něco se v něm ale pohnulo, a i když se chtěl nejdřív od Toma v návalu podrážděnosti odtrhnout, nedokázal se k tomu přinutit. I přesto, že měl Bill nezměrný apetit a upřednostňoval závazky jen na jednu noc, na Toma měl zálusk už skoro rok, a i když to bylo včera večer poprvé, kdy si ho odvedl k sobě domů, nebylo to v žádném případě poprvé, co si to spolu rozdali. A nebude to ani naposledy, ujišťoval sám sebe, když se v rytmu zrychlující se hudby začal o Tomův rozkrok blazeovaně otírat. Neubránil se samolibému úsměvu, když na to Tom reagoval hlubokým, hrdelním zachroptěním. Že by přece jen…

Hudba zavdala Billovi záminku, aby mohl s Tomem zacouvat až do zadní části klubu, kde nakonec skončili vmáčknutí do potemnělého výklenku. Přece se jen tak lehce nevzdá. Kdepak, to ne. Obzvláště, když se teď jednalo o víc než jen hezounkou tvářičku a k ní jako doplněk i dokonalé tělo. Tom Billa ze začátku přitahoval stejně tak jako většina všech ostatních, ale s přibývajícími měsíci, co ho znal, se Billova mysl začala vracet k tmavookému mladíkovi se zářivým úsměvem a obdivuhodným důvtipem stále častěji, a to i v okamžicích, kdy byl více než „zaneprázdněn“ ve společnosti mužů jiných.

Dráždil teď svůdně ty plné rty svými vlastními a kalhoty se mu u zipu postupně stávaly těsnějšími a těsnějšími. Když se mu konečně podařilo zajet rukou až do Tomových džín, v tom samém okamžiku zavrčel Tomův mobil a oba se leknutím od sebe odtrhli.

„Tak to tvrdé v tvých kalhotách byl přece jen asi jenom ten mobil,“ zašprýmoval Bill, ale jeho šmátrající nenechavé prsty mu jen před malou chvíli mohly potvrdit, že pointa toho starého, otřepaného vtipu byla rovněž pravdivá. Tom se rozesmál a sklopil svůj zrak k displeji, který mu ozářil obličej jasně modrým světlem, ostře kontrastujícím s příšeřím kouta, ve kterém stáli. Výraz v Tomově obličeji se opět proměnil v němou omluvu, když prstem rychle namačkal krátkou odpověď a zasunul mobil zpátky do kapsy u kalhot. Billova nálada klesla pod bod mrazu. Čekal nejistě, co mu bude sděleno.

„Promiň, kotě. Už bych měl ale padat. Ale zítra… zítra určitě, jestli máš ještě pořád zájem…“

„Uhm… tak jo… zítra si tě najdu.“ Bill v duchu sice špačkoval, ale i tak se přinutil k tomu, aby na rozloučenou Toma přátelsky políbil na tvář a věnoval mu ještě jeden přesvědčivý úsměv, který teď byl ovšem jen z donucení. Tak rád by ho přitiskl zpátky do toho černého kouta a znovu ho opravdově políbil. Tak moc mu chtěl říct, že kamkoliv se teď právě chystal, nebude tam mít šanci zažít noc obdobnou té, kterou spolu strávili den předtím. Úplně ze všeho nejvíc se chtěl ale zeptat sám sebe, odkdy se kruci kvůli komukoliv chová jako holka a cítí to, co cítí. To přece nebyl on. Namísto toho ale musel mlčky přihlížet, jak se Tom pomalu vytrácí davem, až se mu ztratil z dohledu úplně. On v ten samý okamžik pocítil, jak se mu začíná svírat žaludek a zatínají se do něj ostré drápy čehosi nového, pro něho dosud neznámého. Vrátil se v myšlenkách k odpoledni v kavárně, kdy se v něm to zvláštní našeptávání, co pociťoval i teď, ozvalo úplně poprvé. Byl si naprosto jist, že se ten hajzlík za pultem pokoušel zcela otevřeně s Tomem koketovat. A Billovi se to ani za mák nelíbilo. Kdo si ten kluk myslí, že vůbec je? Ale i tak…

Bill se opřel zády o chladnou zeď a vyfoukl z nadutých tváří zatajovaný dech. Vždyť on přece neměl na Toma vůbec žádné právo. Nárokovat si ho opravdu nemohl. Neměli sex výhradně jen spolu, a už vůbec spolu nechodili. Bill ale nebyl zvyklý na odmítnutí, jakkoliv jemně mu bylo naservírováno, a dnešek představoval pro jeho ego pořádnou facku. Ta utržená facka byla potupná, ale zároveň ho to uvnitř i zabolelo… a tak se radši sebral a vydal se zpět na taneční parket, aby se porozhlédl po někom, kdo by mu na sžíravý pocit v útrobách na jednu noc pomohl zapomenout. A zítra bude zase líp.

Georg se opíral o sklo výlohy teď už zavřené kavárny a nervózně kouřil cigaretu. Nohu měl mírně ohnutou v koleně a patou šoupal o chodník. Co když se Tom neukáže?

Georg se znovu zadíval na svůj odraz ve skle, odhrnul si z tváře záplavu rezavě hnědých vlasů, které mu spadaly až na ramena, a analyticky sám sebe hodnotil ve svitu pouličních lamp. Ano, byla sice pravda, že tady pracoval, ale zrovna teď nevypadal jako někdo, kdo by zde mohl být zaměstnán. Vlasy mu volně splývaly až do půli zad místo toho, aby byly asketicky staženy do klasického ohonu, jak to míval normálně ve zvyku. Když dokončoval svou cigaretu, přepadla jej zničehonic strašlivá nejistota. Jestli si Tom opravdu potrpěl na muže, jako byl ten černovlasý týpek od vedle… vysoký, štíhlý, samá ruka, samá noha, až éterický svým vzezřením, skoro jako by ani nebyl z tohoto světa… tak co ho prokristapána napadlo, aby zabral na Georgovu návnadu a přislíbil mu tak schůzku? Pokud ovšem nešlo o to, přemítal Georg s kyselým úšklebkem, že Tom patřil k těm, co přijímali nabídky bez rozdílu zprava zleva…

Sám nevypadal vůbec špatně, toho si byl vědom. Ve vrhaných stínech večera a odrazu ve skle pozoroval řezané úhly svého obličeje, kompaktní a svalnaté tělo, které se vyjímalo víc jak dobře i jen v prostém tričku s krátkým rukávem a džínách. Bylo vidět, že o sebe dbal… ale v porovnání s Billem…

Jeho nervozita byla zatlačena do pozadí šoupavými kroky, které se ozvaly z chodníku, a povědomým hlasem, který potichu zavolal jeho jméno. „Ahoj… Georg?“

Všechny jeho další myšlenky se vypařily a byly vystřídány pocitem úlevy a očekávání. To všechno způsobila pouhá Tomova přítomnost. Netrvalo dlouho a oba mladíci se ubírali pryč, opouštějíc svit pouličních lamp, svítících doteď už ničím nerušené tabule výkladní skříně.

Když Tom začal poznávat dům, ke kterému se přibližovali, svraštil údivem obočí, ale přišlo mu moudré se o ničem radši nezmiňovat. Když se posléze objevili až u samých dveří Georgova bytu, Tom se neudržel, aby se s uličnickým potěšením sám pro sebe pod vousy neusmál. Buď teď zažíval největší déja vu svého života, nebo to byla ta nejbláznivější souhra náhod, kterou si osud mohl vymyslet. Když si to ale v duchu všechno znovu přebral, přišlo mu to najednou jako vtipná historka na pozdější pobavení. „Jojo, dva maníci, dvě noci po sobě, bydleli hned vedle sebe a ani jeden neměl tucha.“

Jednou z Tomových zásad bylo zdravě si užít nezávazného sexu tak často, jak to jen šlo, ale zároveň se vyhnout všem dramatům, která to mohlo obnášet. Nedokázal pochopit,

Když ho Georg pozval do malého, skromně zařízeného bytu, rozhlédl se okolo. Byt to byl vzdušný, ale skromný a jednoduchý, i přesto však pohodlný. Jak zvláštní, že dva naprosto stejné byty mohly vypadat tak zcela odlišně, a to jen díky tomu, kdo je obýval. Vzpomínky na předchozí noc byly plné krásných předmětů, rozmístěných s citem pro krásu, zarámovaných litografií zdobících stěny a třpytivých nebo blyštících se cetek, zkrášlujících všechno kolem. Tom věřil tomu, že osobnost muže se odráží i v jeho okolí a prostoru, který obývá, a tato moudrost ho už párkrát zachránila před hrozbou přímo děsivé noci. Jako ten chlápek tenkrát, který mu připadal jako vhodný kandidát – byl pohledný, veselý, vlídný a zábavný, ovšem pouze jen do okamžiku, kdy k němu dorazili domů.

Ne, s tím jednoznačně problémy nebudou. Tom se zabořil do jednoho konce rohové pohovky a obdařil Georga dalším úsměvem, když se na něj ze sedu podíval. Jeden loket si opřel o polstrování opěradla a paži druhé ruky ledabyle přehodil přes záda pohovky, vyzývavě mu tak signalizujíc svůj sugestivní návrh. Pak ještě tiše zahuhlal: „Pěkné… bydlíš tu dlouho?“

Georg ztuhle přikývl a přijal Tomovo nevyřčené pozvání k přisednutí si. Svezl se na bok a opřel se o něj.

– Smím se tě dotýkat?

Pátravé, bloudivé doteky rukou a úst vedly zákonitě k tomu dalšímu, ošacení bylo bezmyšlenkovitě pohozeno na zem a během krátké chvíle se přemístili od rohové pohovky až ke Georgově posteli.

Cestička přes pokoj tvořená odloženými svršky zmizí opět až později… až bude po všem. Teď na tom ale ani jednomu z nich nezáleží.

Tom Georga překotil pozadu do lůžkovin, obdivujíc se jeho pevnému, svalnatému tělu, jež se mu teď oddávalo otevřeně na odiv. Pak už jen sám poklesl dolů, končíce na svých kolenou u samotné hrany postele, líbajíc postupně Georgovu hruď a břišní svaly. Když šeptl svou otázku, dostalo se mu úpěnlivé, až zoufalé odezvy, na kterou čekal a na kterou sám tiše přitakal. Teprve potom pokračoval dál, ústy sjíždějíc níž a níž… tam, kde mu to bylo právě povoleno…

Georgova záda se lehce prohnula a jeho prsty se zaryly do Tomových paží, jež se ovíjely kolem jeho stehen, která teď byla tlačena až k jeho hrudi. Divoce zacuchané vlasy mu spadaly přes půlku obličeje a hlavu měl v prudkém záklonu, oči pevně sevřené, ústa otevřená dokořán, lapajíc po dechu v poryvech ostrých, přerývaných vzdechů. Tomova hlava byla uhnízděna mezi jeho stehny a jeho horká ústa na něm pracovala… ten hedvábný, kluzký žár v podobě jeho jazyka, který do něj zajížděl a zase z něj vykluzoval. Byl z toho tak vzrušený a tvrdý, že ho to až bolelo. A to se ho přitom Tom na jeho mužství ještě ani nedotkl. Cítil, jak se v něm vše napružuje a rozpíná, jak mu těžkne rozkrok a jak se mu varlata začínají vtahovat dovnitř, uvědomoval si, jak se stupňuje napětí a tlak v jeho podbřišku a jak opakovaně a zajíkavě lapá po dechu.

„Blízko… už jsem tak blízko… nnnhhhhhhhpanebože, to je ono…“ jeho hlas přešel do tenkého zaúpění. Tomův jazyk se stáhl zpátky, a teď začal kolem jeho vstupu zkušeně a dráždivě kroužit, přejížděl po něm pomalými, savými doteky svých rtů a nutil ho protáčet v extázi oči za zavřenými víčky. Skoro se bál, že by se teď Tom jeho penisu mohl chtít nečekaně dotknout. Byl vzrušením tvrdý jako kámen a jeho ztopořený úd pulsoval ozvěnami úderů srdce. Bál se, že jediné pohlazení Tomových silných prstů, nebo jediný bludný dotek jeho rtů by mohl způsobit, že by se přestal ovládat, poddal by se tomu, a to Georg opravdu nechtěl. Nechtěl, aby byl všemu konec, ještě ne… Potáhl zlehka za Tomovu paži a snažil se myslet na cihlové zdi a sněhové závěje, dokud oheň v jeho klíně znovu neodezněl. Zašeptal tichým, chraplavým hlasem: „Tak pojď sem, pojď sem ke mně na postel a otoč se…“

Tom ho uposlechl, opatrně jeho tělo přelezl, na posteli se obrátil a přetočil se pak na bok. Pokryl vnitřní stranu Georgova stehna svými polibky hned poté, co se i ten obrátil ze zad k Tomovi na bok tak, aby jejich těla k sobě po délce pasovala. Tomově další iniciativě předcházela chvilka čekání, aby se mohl Georg v dané pozici usadit. Georg přejel svou rukou po Tomově slabině a vyčkával, až se Tomova dlouhá, štíhlá noha zahákne za jeho rameno a on se tak bude svou hlavou moci dostat do toho správného úhlu. Povzdychl úlevou, ale zároveň i nedočkavým chtíčem. Tom voněl čistotou. Bylo zjevné, že o jeho hebké, špinavě blonďaté ochlupení bylo dobře pečováno, a když se do něj konečně zabořil, nezaregistroval nic víc než jemňounké zašimrání v obličeji. Začal Tomovi odplácet to, co už sám před chvílí obdržel. Když na to Tom reagoval tím, že se v zádech prohnul do luku a začal v záchvěvech sténat, neměl Georg daleko k tomu, aby začal spokojeně příst jak kočka.

Olizoval Tomův otvor, dráždivě jej masíroval a v kruzích objížděl, a byl za to pak odměňován Tomovými výkřiky a tím, jak se ho Tom chytal a tisknul se k jeho boku. Naslouchal napůl chraplavým stenům a napůl zastřenému huhňání, jen ztěžka a dýchavičně pronášeným útržkům vět, které jím projížděly jako spalující extáze. Nezadalo si to se samotným fyzickým kontaktem. Pokračoval dál, až ucítil, jak se stejně jako i on před tím, tak i teď Tom začal blížit vrcholu, jak mu těžknou a zatahují se varlata, jak se začíná ozývat varující puls jeho přirození. Když se od Toma odtáhl, ten zůstal ležet v opojení a celý zvlhlý. S pocitem lítosti se natáhl po jednom z malých balení, které měli oba u sebe připravené, a ke kterému pociťoval až trpkou nechuť. Chtěl ochutnat samotného Toma a ne latex prezervativu. I to ale bohužel patřilo do světa, ve kterém žili. Uslyšel šustění a věděl, že Tom teď dělá to samé. Nechuť a nevole k tomuto nezbytnému opatření v něm ale přetrvávala; jak skvělý by byl ten pocit, kdyby ho Tomova horká ústa mohla spontánně vsát a nestála by mezi nimi žádná bariéra… Nebylo to fér.

Neměl čas na to, aby se utápěl v dalších sebelítostných úvahách. Jeho pozornost se namísto toho obrátila k tomu, jak se ho začaly dotýkat Tomovy prsty. Bylo to lehce a s jemností, i tak rozhodně a s jistotou. Rolovaly na něj kondom, zatímco si s ním současně hrály Tomovy rty. Po celou dobu jej laskaly, a oždibovaly jej v oblasti klína, zakládajíc si na tom, aby mu nepovadla erekce. Zakousl se do svého rtu a přinutil se vzdorovat pokušení Tomův holý penis třeba jen jednou jedinkrát od shora až dolů pořádně olíznout. Představoval si, jak by horká kapka lesknoucí se na jeho špičce sjela po jeho jazyku až dolů… místo toho si vložil do úst rozbalený kondom. Byl to jeho oblíbený kousek…

Když Tom znenadání ucítil horkost Georgových úst, a to bez očekávané předchozí přípravy s prezervativem, na chvíli se zastavil a celý ztuhl, pak se ale opět uvolnil a podvolil se příjemnému pocitu. Došlo mu, co Georg právě provedl, a byl tím tak mile překvapen, že i zapomněl na svou vlastní nevoli, se kterou musel při sexu používat ochranu. Potom už neměl důvod uvažovat vůbec o ničem. Utápěl se v intenzívním pocitu toho, jak mu bez sebemenší prodlevy Georg dovolil z jeho úst hned zase vyklouznout, a pak opět zajet zpátky, to jak mu ho začal mistrovsky kouřit. Dokonce ho i nechal párkrát jemně přirazit svými boky. Vydal ze sebe další hluboké zachroptění na důkaz slasti a nedočkavosti, pootočil hlavu, otevřel ústa a vsunul si do nich Georgovo ztopoření… a nemohl mít sebemenších námitek. To co teď vdechoval, byla jen slabá vůně sprchového gelu a právě se ronícího čistého potu na hladké, měkké kůži. Tom sjížděl slastně jazykem po jeho celé délce, protože Georgův penis byl přesně akorát. Neměl ho ani příliš objemný, aby pak Toma bolela čelist, a ani příliš dlouhý, aby se musel přespříliš namáhat v krční partii… dokonalá velikost na to, aby si jím mohl bohatě zaplnit celá ústa a pohodlně kolem něj sevřít své rty. Oddaloval se od něj a opět proklouzával kupředu, tam a zpátky, tam a zpátky, vracejíc to, co mu samému bylo v daném okamžiku poskytováno, povzbuzován k maximálnímu výkonu tím, jak mu Georg zatínal nehty do boku a jak mu jeho kňučení vibrovalo kolem přirození.

Leželi propletení a pohybovali se v symetrických vlnách, stehna vzájemně zaháknutá za rameny toho druhého, neustále udržujíc rovnováhu, aby byly jejich pohyby v dokonalé souhře, jen nespěchat, nenechat se předčasně strhnout… hravý duel toho, kdo to z nich nakonec nevydrží a podvolí se jako první.

autor: Cryhavok