„Večer jedu ke Kathrin, takže tady nedělejte bordel, jasný?“ poučuje nás máma u snídaně. Bill se chová naprosto normálně… jakoby se nic nestalo. „A přijedu až pozítří,“ dodá a v mý hlavě se začnou rodit miliony plánů… ne! Dost! Jen ho přesvědčím… přejde mě to a bude všecko zase ok! Tomu sám nevěřím…
„Bille, prosím…“ zkouším, když si čistí zuby… když mine můj pokoj… když po obědě uklízíme nádobí… prostě každou volnou chvilku! Vždycky jen zakroutí hlavou nebo se zasměje. K večeru máma fakt odjíždí…
„Bille-„
„Ne, Tome, ne!“ řekne ještě a zapadne k sobě do pokoje. Padnu na gauč a zapnu televizi… přepínám jednotlivý programy, ale moc mě to nebaví… až se zastavím na nějaký komedii a tak si jen lehnu a koukám… docela dlouho. Po nějaký době vyjde ze svýho pokoje Bill a jde směr kuchyň. Jakmile mě ale uvidí na gauči, nepatrně zrychlí. Teď nebo nikdy… tohle je poslední možnost… vyskočím z gauče a aniž by mě viděl, jdu pomalu za ním… a chytnu ho zezadu za boky… překvapeně se zastaví.
„Tome…“
„Ne, Bille prosím,“ přitisknu ho k sobě… ani se nehne… dodám si odvahy a přiblížím se k jeho uchu… „Co ti to udělá?“ zašeptám. Najednou jako by se vrátil na zem, vytrhne se mi a pokračuje do kuchyně… jdu za ním.
„Tome, nech toho!“ řekne trochu vztekle a nalívá si do skleničky šťávu…
„Ale ty nechápeš-“ začnu, ale on najednou třískne skleničkou o linku, otočí se, chytne mě za ramena a začne líbat… moc rychle a když už to vypadá, že se odtrhne, přitáhnu si ho k sobě, čímž to o něco málo prodloužím… on spolupracuje! Vážně jo! Panebože! Pak udělá krok zpátky… jakoby nevěděl, jestli má bejt víc šokovanej tím, co se tu teď stalo, nebo sám sebou…
„Tak… a ať tě to přejde!“ řekne ještě, rychle si dodělá šťávu a téměř vyběhne z kuchyně. Jen strnule stojím neschopnej pohybu… on… to vážně udělal. A jestli jsem si kdy naivně myslel, že mě to přejde… byla to fakt naivní představa. Je to milionkrát horší.
Myslel jsem, téměř jsem počítal s tím, že do večera za mnou ještě přijde, aby jsme to nějak… probrali nebo něco, ale ne, nepřišel a tak jsem zase upadl do takový menší deprese a s tím jsem usnul. Kdyby chtěl něco víc, než mi jen pomoct, už by to nejspíš udělal! Já jsem fakt ztracenej případ.
Když jsem se ráno probudil, Bill nebyl doma… vrátil se až kolem oběda s pizzou.
„Dáš si?“ zeptá se, když to hodí na stůl.
„Jasně, že jo. Kdes byl celou dobu?“ vezmu jeden kousek a hladově se do něj zakousnu.
„Kouknout po městě a koupil sem si novej pásek,“ vytáhne a ukáže mi ho.
„Super!“ zvedám palec… nejspíš to nechce řešit a nechce o tom ani mluvit… ok, zapomenu na něj. Rozhodně!
„Cos dělal ty celý dopoledne?“ sedne si taky ke stolu.
„Spal jsem dlouho, takže nic moc…“
Celej den jsme zalezlí doma a nic moc neděláme… já koukám na tv a Bill dělá něco u sebe v pokoji. Večer se rozhodnu zajít ještě kouknout do tý nový zkušebny. Minule jsem to tam moc neprozkoumal, takže se sbalím a vezmu kytaru.
„Půjčíš mi klíče od zkušebny? Nechceš jít se mnou?“ strčím hlavu do jeho pokoje. Vezme ze stolu klíče a hodí mi je.
„Ne, to je dobrý. Zůstanu doma,“ řekne, ještě jednou na mě koukne a otočí se zpátky k monitoru. Tím pohledem jakoby mi naznačil, že to co se tam stalo minule se už nebude opakovat a tak RADŠI zůstane doma…
O tři hodiny později se vracím zpátky domů… už je tma a tak je to mnohem příjemnější. Aspoň se mi líp přemejšlí o Billovi… přiznávám – mrzí mě, že to takhle dopadlo. Teď mám strach třeba něco jen naznačit… cejtím se před ním divně. Ok… zkusím najít nějakou hodnou sexy holku, která mi moje hříšný myšlenky na bratra už vyžene z hlavy… aniž by o tom věděla. Teď si to sice nedokážu absolutně vůbec představit, ale to bude zase dobrý… bude… musí! Odemknu domovní dveře a vejdu domů. Televize je zapnutá, ale nikdo tu není. Hodím mikinu na gauč a jdu kouknout do kuchyně… zůstanu jen překvapeně stát… Bill sedí na lince a září mu oči, je mírně rozcuchanej a v obličeji má blaženej výraz.
„Tys snad něco pil, Bille?“ zeptám se, protože to je první věc, co mě napadla a vida… usměje se od ucha k uchu a z linky zvedne napůl vypitou láhev docela silnýho chlastu.
„A proč…“ ani nedořeknu otázku a on mi prstem naznačí, ať jdu k němu… udělám krok dopředu, ale on nepřestává a tak jdu ještě blíž. Když už jsem skoro u něj, natáhne nohy a přitáhne mě k sobě, pak mi je obtočí kolem pasu… ve mě hrkne… nakloní se k mýmu uchu a zašeptá: „Jinak bych ti to asi neřekl… za střízliva.“
„A co bys… neřekl?“ polknu. Pustí mě nohama a najednou chce slézt z linky. Stoupne si na nohy, ale jeho rovnováha je v háji… Čapne mě kolem krku a já jeho okolo pasu, aby nespadl. Zas po mně hodí ten šťastnej úsměv. Jenže je hrozně těžkej a tak ho radši pokládám na zem. Chci ho pustit, aby si sednul, jenže sám si lehá a táhne mě s sebou! Chytne mě za zadek a já zalapám po dechu… a začne mě líbat… panebože. Chvilku se nechám, jenže on je opilej… neví, co dělá… zvednu hlavu.
„Bille, co to-„
„Teď nemluv!“ zvedne taky hlavu a polibkem si mě přitáhne zpátky k zemi. Bože… tohle je… sen! Prudce si sednu.
„Co to děláš, Bille? Dyť se ti přece hnusím, ne? Jaks přišel na to, že mě to po tý puse vůbec nepřešlo?“
„Teď na to přicházím.“ chce se po mně zase vrhnout, ale tohle ne… dyť sakra neví, co dělá, tohle nemůžu… i když bych moc chtěl! Zvednu ho ze země a táhnu ven z kuchyně. Chci ho vzít do koupelny a opláchnout mu obličej studenou vodou, jenže když jdeme přes obývák, vyvleče se mi, částečně najde ztracenou rovnováhu a násilím mě posadí na gauč, pak si sedne obkročmo na mě a já už se přestávám bránit… líbá tak naprosto dokonale a úplně… panebože. Chytnu ho za jeho útlý boky a on přejde až k mýmu krku… zajede mi rukou do kalhot. Jen zavzdychám, ale zase se vrátím ‚na zem‘ a jeho ruku vyndám.
„Bille ne! Seš opilej!“
„Hele tys mě chtěl taky líbat! Taky sem ti vyhověl, tak mi to dlužíš!“ řekne, jazyk se mu motá, ale než stačím cokoli říct nebo namítnout, zase mě začne líbat a rukou zajede zpátky do mejch kalhot.. Netrvá to dlouho a já si s hlubokým oddechováním lehnu na gauč… Bill vedle mě.
„Prosímtě, co tě to napadlo?“ zeptám se ještě celej zadejchanej.
„Musíme to řešit?“ zeptá se a… on snad usíná!
„Bille, vstávej!“ zatřesu s ním.
„Nech mě spát!“ řekne a už má zavřený oči. Zakoukám se do stropu… proboha, co se to teď stalo?? No to je… mazec! Zvednu se a jdu se umejt.
Vrátím se do obýváku a Bill leží úplně stejně jak jsem ho tam nechal. Už se ho nenamáhám probudit, jen si ho přehodím přes rameno a odnesu ho k němu do postele. Ještě uklidím tu kuchyň a jdu spát s absolutním zmatkem v hlavě.
Probudí mě zvuk, jako když někdo něco smaží… vstanu a jdu se podívat do kuchyně. Bill akorát vypíná sporák a dává opečený chleby na talíř. Ale jakmile mě uvidí, položí talíř a jde ke mně.
„Tome, mě to fakt moc mrzí!“ kroutí hlavou a usmívá se… nejradši by se rozesmál. Úsměv mu oplatím, ale moc nechápu.
„Takže… co?“ zeptám se.
„No já… tak sem si řekl, že se opiju a bude to jednodušší, víš co a prostě…“ s úsměvem sklopí hlavu… jakoby se styděl.
„Bille, ale já jako furt nevím, co si mám myslet?“ kouknu mu do očí.
„A… a líbilo se ti to?“ zeptá se, celej zčervená a s úsměvem odvrátí hlavu k oknu. Začíná mi bejt taky dost trapně.
„No… jasně že jo,“ bože tady je horko…
„Ok…“ s úsměvem zavře oči a je vidět, že by je už nejradši nikdy neotevřel. Instinktivně se rozesměju, snad abych zabil tenhle trapas! Začne se smát taky a tak je to najednou skoro v pohodě.
„Tak proč jsi to teda udělal?“ zeptám se konečně.
„No já… protože sem to chtěl udělat,“ odpoví vyhýbavě, otočí se a zase se začne věnovat vyndávání chlebů z pánve. Přistoupím k němu a chytnu ho za paži… sám se otočí a rychle přitiskne svý rty na mý.
„Jestli nechceš, řekni to!“ přeruší to.
„Bože to víš, že chci, ale jaktože ty… ty… „
„Já sám nevim!“ ovine mi ruce kolem krku a pokračuje…
autor: *Nicky*
betaread: Janule
