autor: Fabiana
~Bill~
„Tak o co jde?“ Zeptal se Tom a posadil se na radiátor. Sklopil jsem hlavu. Cítím na sobě jeho pohled. „Tak?“ Mlčím. Byl to blbý nápad, vůbec jsem se o to neměl pokoušet. „Čekám.“ Nervózně si zastrčím ruce do kapes. „Hele, jestli jsi mě sem zatáhl jen tak pro srandu, tak mi to řekni hned, ať můžu vypadnout, ju? Venku na mě čeká Karen a já se na ni po tom dni docela těším, jestli víš, jak to myslím.“ Ještě chvíli jsem mlčel. Zvedl se a udělal krok dopředu, ale zastavil jsem ho nataženou paží.
„Počkej, prosím.“ Zašeptám. Posadil se zpátky a vrhl na mě tázavý pohled. Na chodbě už je ticho, všichni jsou pryč a celá škola zeje prázdnotou.
„Co se děje, Bille?“
„Nic… nic zvláštního.“
„Ale nekecej, poznám to.“ To je fakt. Vždycky to pozná… ale nezná důvod, takže bych vlastně nemusel… „Nechceš mi to říct?“ Zavrtím hlavou.
„Dobře.“ Zvedne se a odchází. Jde pryč, on mě… opouští mě… znovu se ho pokusím zastavit, ale jemně mě odstrčí a vyjde ze třídy.
Následuju ho před školu, kde opravdu čeká Karen. Vysoká, štíhlá a opálená Karen, s dlouhými zlatými vlasy a jiskřícíma očima. Na sobě má krátké tričko a minisukni. Málem ten pohled neustojím. Jenže co se Karen týče, Tom byl rychlejší. Teď k ní došel, naparoval se při tom jako blbeček, a políbil ji. Pak jí dal ruku kolem pasu a vydal se s ní k domovu. Na mě se už ani nepodíval.
Šel jsem smutně za nimi, koukajíc Karen na zadek. Ti dva vepředu šli hodně rychle, kampak asi můžou spěchat, jaká ironie. Za chvíli se mi ztratili z očí. Posadil jsem se na lavičku a koukal jsem do země. Nemá cenu být doma, když se tam zase bude ozývat to, co vždycky. Karen je hodně hlasitý typ. Ječí u toho jak na lesy. A to slyšet nemusím. Radši si zajdu koupit zmrzlinu, třeba mi to spraví náladu. Měl bych se už smířit s faktem, že Karen chodí s Tomem a je pro mě naprosto nedosažitelná. Smutně pohlédnu do očí prodavačky a nahlásím dva kopečky malinové. Pak se vydám ulicí, lížu zmrzlinu a přemýšlím. O včerejšku.
Tom nebyl doma. Karen byla u nás. Vzpomínám, jak jsem seděl na pohovce a koukal na Simpsonovy, když se ke mně přitulila… a na to, co bylo pak. A ještě později. Řekla, že to byl jenom úlet. A že to Tomovi neřekneme. Jenže já mu to nedokážu neříct. Chtěl bych být s Karen. Jenže to nejde. Myslím, že bych to měl Tomovi říct. Jo. Řeknu mu to. Už jsem se rozhodl. Vzhlédnu a rázným krokem se vydám k domovu. Sakra, skoro jsem zapomněl, jak je to daleko. Už tam budu. JO!! Ta cesta mě dost unavila. No jo, normálně jezdívám autobusem. Vlastně ani nevím, kdy jsem šel naposledy domů pěšky. To už je dávno. Zmoženě se vydrápu po pěti schůdcích a odemykám dveře. Proti mně kráčí Karen.
„Ahoj, Bille!“ Zařve na celý dům, vytlemená jak debil, a zmizí za rohem. Zavřu za sebou dveře, hodím batoh ke stěně a zhroutím se na pohovku. Do očí se mi hrnou slzy. To je ta pohovka. Tady jsem včera… však víte. Tom se ke mně nenápadně připlížil (přičemž tiše rozbil jakousi vázu či co) a zakryl mi oči.
„Nech si ty blbý vtipy.“ Zavrčel jsem na něj.
„Jak myslíš.“ Přeskočil opěradlo a posadil se vedle mě na pohovku. „Tak co je?“
„Jak jako co?“ Zeptám se nechápavě.
„No, ve škole jsi mi chtěl něco říct, pamatuješ?“ Zavrtím hlavou. „Ale.“ Zatvářil se uraženě. „Řekni mi to, Bille. Něco tě trápí, já to na tobě poznám…“ Lehce mě pohladil po tváři.
„A-a nebudeš se zlobit?“ Pípnu tiše.
„Nebudu.“
„Přísahej! Přísahej, že na mě nebudeš křičet, a že mě nezbiješ…“ V očích se mu objevil tázavý pohled.
„Sice nevím, co tak strašného to mohlo být… ale dobrá, přísahám. Nezmlátím tě a nebudu na tebe křičet.“ Dívám se mu do očí. Tohle mě zabije. Ale prostě mu to musím říct. Nadechnu se.
„Karen… totiž, já a Karen…“ Jeho pohled ztvrdl. Ale už jsem to nakousl, musím pokračovat. „My jsme…totiž, my… my jsme s-se… my jsme se spolu milovali.“ Z nosu mu vyšlehly plameny a z uší mu stoupala pára. Skoro.
„Co si o sobě myslíš?!“ Zařval. Pak mi vrazil facku. Strašnou. Plesk! Vhrkly mi slzy do očí. „Ty…“ (plesk!) „…sis…“ (plesk!) „…jako…“ (plesk!) „…myslel…“ (plesk!) „…že…“ (plesk!) „…to…“ (plesk!) „…přejdu…“ (plesk!) …úplně…“ (plesk!) „…v klidu?!!“ (plesk! plesk!) (Během jeho monologu a fackování se pomalu přesouvám z pohovky ke zdi) Přitisknu se ke zdi a svezu se po ní k podlaze. Třeští mi hlava, z očí se mi koulí slzy a tiše vzlykám. Ale vím, že si to zasloužím. Tom doslova pění vzteky. Popadne mě za zápěstí a prudkým škubnutím mě vytáhne na nohy. Vykřiknu. Třískne mnou o zeď, bolí to jako čert. Tiskne mě k ní, jeho obličej je před mým asi pět centimetrů. Prudce dýchá a slova cedí přes zaťaté zuby. „Tak ty jsi měl chuť na sex, bráško, ano?“ Zavrtím hlavou. Přitiskne mě ke zdi ještě víc. „Chtěl sis užít s mojí holkou!“ Zařval a smýkl mnou o zem. Krčím se tam a brečím. Znova mě vytáhne na nohy, tentokrát za triko.
„Tome… prosím…“
„Moc nepros!!“ Znova u té zdi.
~Tom~
Rozzuřeně se na něj dívám. Na jeho obličej. Tváře zarudlé z mého fackování, oči napuchlé, líčidla rozmazaná po celým obličeji. A třese se. Jako sulc. Hnusí se mi. Je odporný. Najednou mě něco napadne.
„Chtěl jsi sex,“ zavrčím, „máš ho mít.“ Tváří se vyděšeně. Ale tak mi to vyhovuje. Jednou rukou ho tisknu ke zdi a druhou z něj servu kalhoty. Na chvíli ho pustím a roztrhnu mu triko. „Tome… prosím tě… prosím…“ Kvíká, upe tak vyděšeně. Zaryju mu nehty do boku, až bolestně vyjekne.
„Zasloužíš si trest.“ Zasměju se. Pohled na něj mi dělá dobře. Vlastně… je to asi hodně divné, ale vzrušuje mě to. Hodně. Servu z Billa boxerky a chvíli si ho prohlížím. Jistěže je menší než ten můj, to je přece jasné. Otočím se a Billa tlačím před sebou, mrštím jím na pohovku a sundám si triko. Využil toho momentu a pokusil se utéct, ale popadl jsem ho za vlasy a pak za paži a přinutil jsem ho lehnout si na pohovku. Sundal jsem si kalhoty. Jen doufám, že nepřijde matka a nepřekazí mi to. Bill se nestihl ani pohnout. „Lehni si na břicho!“ Přikázal jsem mu. Zavrtěl hlavou.
„Tomee…“
„Dělej!“ Zařval jsem, a když neposlechl, dal jsem mu další facku a otočil jsem ho sám. „Pohni se a nepřežiješ to!“ Přešel jsem ke stolu a ze zásuvky jsem vytáhl klubko provazu, který mamka používá, vlastně nevím na co. Pak jsem se vrátil k Billovi. Neutekl. Ležel na břiše na pohovce a otřásal se přerývanými vzlyky. Posadil jsem se na něj, upe zařval. Pak jsem mu svázal ruce za zády. Už mi neuteče. Spokojeně jsem odhodil zbytek provazu a chvíli jsem se kochal pohledem na něj. Je to kretén, mrňavá zrádcovská svině. Tak. Ale je to divné… tohle všechno je moc divné. Myslel jsem, že ho jen tak vystraším, tahle hra se mi ale začíná líbit. A můj malý Tom (vlastně velký xD) má stejný názor. Pomalu si stáhnu spodky, přitom nespouštím oči z Billa. Úplně ztuhnul. Jen na mě vyděšeně zírá a z očí se mu koulejí slzy. Rozesměju se z pohledu na něj a přijdu k němu blíž. Jako by se vzpamatoval. Znovu sebou začal házet a snažil se utéct z pohovky, moc mu to ale nešlo. Sklopil jsem opěradlo, potřebuju více prostoru. Billovi se podařilo shodit nohy na zem. Rychle jsem ho zvedl zpět na pohovku a obkročmo jsem si na něj sedl. Něco kňoural, ale nešlo mu rozumět. Ani jsem nechtěl. Zkusmo jsem se na něm zhoupl.
„Vzrušuješ mě…“ Řekl jsem tlumeně. Bill zakvílel.
„Tome, prosím tě, přestaň, já-já udělám, co budeš chtít, klidně ti ho vyhoním, vykouřím, ale tohle ne!“ Zasmál jsem se.
„Jenže mně se to líbí takhle.“ Roztáhl jsem mu nohy od sebe.
„Tome, prosím tě ne-“ Stačil ještě začít větu, ale nedořekl. Tvrdě jsem do něj pronikl a začal jsem se pohybovat. Moje sténání se ztrácelo v jeho křiku. Zaryl jsem mu nehty do zad. V tuhle chvíli jsem ho potřebovat mučit, zranit ho, ublížit mu. Zrychlil jsem. Uviděl jsem krev. Krvácí. Rozpálilo mě to na nejvyšší možnou míru. Ucítil jsem, jak se mi napíná každý sval v těle. Ještě ne, prosím, jen ještě chvíli… Rozeřval jsem se z plných plic, cítil jsem mrazení v celém těle, vnímal jsem každou spermii, která ze mě vyšla. Pak jsem vysíleně padl na pohovku a pozoroval Billa. Přestal se hýbat. Omdlel snad? Jeho věc. Přelezl jsem ho a zamířil jsem do koupelny, abych ze sebe smyl jeho krev. Pak jsem se oblíkl. Pohled mi sklouzl na nástěnné hodiny. KURVA!!! Matka se za půl hodiny vrátí z práce! Do prdele… co teď? Popadl jsem Billovo oblečení a přeházel jsem si ho přes ramena. Billa jsem vzal do náruče a pomalými kroky jsem se vydal nahoru. V jeho pokoji jsem ho položil do postele. Dole by mi překážel. Vydal jsem se zpět, ale když jsem uviděl pohovku, ihned jsem zalitoval svého činu. Potah byl celý zamazaný krví a spermatem. Vypadá to docela nechutně. Rychle jsem ho stáhl a nacpal do pračky. Zrovna jsem ji zapnul, když jsem zachytil odemykání dveří.
„Kluci, jsem doma!“ Vyběhl jsem z koupelny.
„Ahoj mami! Billovi bylo blbě, šel si lehnout.“
„OK. Mám pro vás oběd, donesu mu ho.“
„Nee, odpočiň si, já mu ho donesu!“
„Dobře. A co jste udělali s pohovkou?“
„Ehm… spadla mi na ni zmrzlina, tak jsem to dal vyprat…“
„OK. Mám pro vás oběd, donesu mu ho.“
„Nee, odpočiň si, já mu ho donesu!“
„Dobře. A co jste udělali s pohovkou?“
„Ehm… spadla mi na ni zmrzlina, tak jsem to dal vyprat…“
„Dobře.“ Řekla a odešla nachystat oběd. Posadil jsem se na pohovku a pustil si televizi. Dávali nějaký animák. Ponořil jsem se do děje.
„Tome!“
„Ano mami?“
„Konečně. Dones to teda Billovi, ano?“ Podala mi talíř s řízkem a brambory. Opatrně jsem s ním vyšel po schodech a bez zaklepání jsem vstoupil do Billova pokoje. Nebyl tu. Položil jsem mu talíř na noční stolek a chystal jsem se k odchodu, když jsem zaslechl vzlyknutí. A pak další. Zaposlouchal jsem se. Šlo to ze skříně. Opatrně jsem ji otevřel. Bill seděl na dně, tiskl k sobě plyšáka a vypadal, že si mě nevšiml. Tiše jsem skříň zavřel a vyplížil se z pokoje. V obýváku jsem se posadil na pohovku a konečně jsem v duchu zaostřil na plyšáka, kterého Bill objímal: byl to psík, kterého dostal před třemi lety ode mě k narozeninám…teď, opožděně, mi konečně došlo, co jsem vlastně udělal. Pane bože! Co jsem to udělal! Vhrkly mi do očí slzy. „Co jsem to udělal…“
„Říkal jsi něco?“ Ozvalo se z kuchyně, ale nevšímal jsem si toho. „Pane bože… pane… bože…“ Slzy mi stékaly po tvářích, už jsem je nemohl zastavit. Já jsem taková svině!
„Ano mami?“
„Konečně. Dones to teda Billovi, ano?“ Podala mi talíř s řízkem a brambory. Opatrně jsem s ním vyšel po schodech a bez zaklepání jsem vstoupil do Billova pokoje. Nebyl tu. Položil jsem mu talíř na noční stolek a chystal jsem se k odchodu, když jsem zaslechl vzlyknutí. A pak další. Zaposlouchal jsem se. Šlo to ze skříně. Opatrně jsem ji otevřel. Bill seděl na dně, tiskl k sobě plyšáka a vypadal, že si mě nevšiml. Tiše jsem skříň zavřel a vyplížil se z pokoje. V obýváku jsem se posadil na pohovku a konečně jsem v duchu zaostřil na plyšáka, kterého Bill objímal: byl to psík, kterého dostal před třemi lety ode mě k narozeninám…teď, opožděně, mi konečně došlo, co jsem vlastně udělal. Pane bože! Co jsem to udělal! Vhrkly mi do očí slzy. „Co jsem to udělal…“
„Říkal jsi něco?“ Ozvalo se z kuchyně, ale nevšímal jsem si toho. „Pane bože… pane… bože…“ Slzy mi stékaly po tvářích, už jsem je nemohl zastavit. Já jsem taková svině!
„Jsi v pořádku?“ Matka klečí přede mnou a zírá na mě.
„Jsem v p-pohodě…“ Zvedl jsem se a běžel nahoru. Chtěl jsem jít k sobě, ale… zaklepal jsem na Billovy dveře. „Bille? Můžu dál?“ Zevnitř se ozvalo vyjeknutí a zvuk otáčení klíče v zámku.
„Co chceš?“ Má tak roztřesený hlas…
„Chtěl jsem se ti omluvit…“
„To je mi ale jedno! Jdi pryč!“ Křikl.
„To je mi ale jedno! Jdi pryč!“ Křikl.
A já jsem šel. Odstěhoval jsem se. Mám teď svůj vlastní malý byt. Pořád se ale snažím Billovi omluvit… vyhýbá se mi. Ani se mu nedivím… nikdy to nevzdám… lituju toho, co jsem udělal… ale budu s tím muset žít.
autor: Fabiana
betaread: Janule
néé!prosím udělej druhý díl at se dají do hromady!Jinak povídka je nááádhernááá
no to je od toma hnusný,ale povídky moc pěkná..D
tyo chudáček bill z toho by byla dobrá vícedílovka
Tedááá fakt dobrý….až na to že to má špatný konec….
Jinak dobrý nápad…..Ale taky bych chtěla spíš pokráčko…..xD
..chudák Billik..xD jako chtěla bych vidět v reálu jestli by se BiLL takhle nechal..xDjá byhc teda kopala do té doby nez bych byla umlácená k smrti a nez by mi polámali nohy..xD
ááááá =(( to je tak krásné.. xD tedy jako. ne krásné to jak se Tom zachoval, ale krásná povídka =)) úžasné, fakt chválím. ´=) ale chudák Billí..
PROSÍM POKRAČOVÁNÍ!
ježiši kriste, chudáček billík, o můj bože, chudák!!! ale bylo úžasně vystižený, jak si to pak Tom uvědomil, co udělal! Ach jo…
krásná povídka, ale hrozná, jako chápeš 🙂
Fabi ,jsi fakt bommba !!!!
Oh bože… To je krutý xD chudák Bill… A nakonec i Tom mno… OMG…
Z toho by opravdu byla dobra vicedilovka. Ja ze zacatku myslela, ze chce Toma a ne tu jeho… No, bylo to drsny. Ta krev… Sileny.
Pekny 😉
to je takr krásnééé…tak krásně smutné a brutální….
Řeknu to asi tak, že ti obouchám pánev o hlavu a provedu na tobě kastraci, jestliže nebude pokračování x)
Je to hrozná povídka, proč je Tom vždy ten špatnější, když je to úplně milý kluk, který si na frajera jenom hraje.. ale to je můj problém, že to tak beru, jinak smutná a brutální povídka……
PROSÍM POKRAČOVÁNÍ!Je to hrozná povídka, proč je Tom vždy ten špatnější, když je to úplně milý kluk, který si na frajera jenom hraje.. ježiši kriste, chudáček billík, o můj bože, chudák!!!
Udělěj to jako povídku z tohohle by byla dobrá povídka
pokračování a hned!!!! xD
ach můj bože…chudinka Billík……hajzl Tom…. xDD
ale pěkný..moc
Já jsem taky pro druhej díl!
pokračování pokračování pokračování pokračování pokračování pokračování pokračování pokračování pokračování pokračování pokračování pokračování pokračování pokračování….. pokračování, prosíííííím 🙂 vždyť to k tomu úplně vybízí!!!!
No teda lidi…možná že něco zkusim, ale nic neslibuju!
jo prosím určitě pokráčko..prosím!!je to fakt krásný..uplně z toho bulim!!
jo jo jo jo jooooooooooo, stvoř něco navazujícího :-))) prosím, já už budu hodná :-)))))
tak to je..dost.drsný..
A kdy bude to pokračování Fabi? Já pořád čekám a doufám:-))
Já stále čekám…
Pokráčko!!!!!!!!!!!!
To je hnusne surové:(