Hey leute,
zase Vás jdu otravovat, ale hádám, že se na mé otravování těšíte. xD Tak jsem zde opět s další povídkou, kterou můj nevzácný chorý mozek vymyslel. Dnes jsem si pro Vás připravit povídku s HAPPY ENDEM (málokdy vídané u mě), ale potěším Vás. Jsou přeci jen ty svátky a proto Vám přeju Veselé Vánoce a šťastný Nový rok :3
Pro začátek, abyste v tom neměli zmatek ^^ Tom je o cca. 5-6 let starší. Mimoto je to pojednávané jako romantický příběh.
P.S: sejdem se na Facebooku XD
Pac a pusu Davidoff =*
Když se však podíváme na temnotu blíže, není tak zlá, jak se zdá být. Občas je milosrdnější než dnešní svět. Temnota člověka neopustí, to se nedá říct o lidech.
Lidé přicházejí a odcházejí. Osud si je vede, jak se mu zlíbí. Dělá krůčky za dítě, kroky za dospělého. Zanechává si kamennou tvář a pohrává si se životy a city různých lidí. Nedá se říct, že by byl spravedlivý. Nějakým zvláštním způsobem jej baví trestat nevinné lidi. Hajzly nechává žit a občas je odmění nějakou odměnou, třeba v podobě nějaké další oběti, na které by se mohl dopustit dalšího zvěrstva. Normální člověk nepochopí, jak může být osud krutý a nemilosrdný. Zaplete nevinné dítě nemocí, ze které jej čeká jen pár let života. Nezajímá jej, že ten malý človíček má právo na svůj život. Pařáty osudu jsou všude kolem nás. Jeho tentakly se motají mezi sebou a náhodně si vybírají z těch dobrých, poctivých lidí své obětní beránky.
Soumrak na sebe nenechával čekat. Na to, že byla půlka listopadu, bylo nečekaně teplo. Jen vítr si občas pohrával s lístky stromů, které andělé nabarvili nebeskými teplými barvami. Podzim byl bezpodmínečně to nejkrásnější období v roce. Vše bylo krásné, barevné, a když nepršelo, daly se venku dělat skvělé věci. Děti lítaly s papírovými draky po poli a dospělí seděli venku a užívali si poslední hezké dny v roce, než všechno pokryje sníh a led.
Leipzig bylo ospalé město. Život tam ubíhal pomalu, jako ve většině velkých měst. Obyvatelé byli převážně měšťané, takže většinu času přemýšleli nad tím, do čeho by měli píchnout. Velká část byla v centru města. Většinou seděli v kavárnách nebo chodili po obchodech. Další část vyjížděla mimo toto městečko a další část, převážně mladá generace, využívala klídek parků, které město nabízelo. Jedním menším parkem byl Johannapark. Byl tam krásný rybníček a přes něj vedl dřevěný můstek. Kolem břehů byly lavičky, také ze dřeva, a spousta místa na trávníku, které přímo vybízelo k rekreaci.
Na jednom místě u rybníku seděl i vysoký chlapec. Čokoládovýma očima těkal po klidné vodní hladině, která se občas zavířila pod náporem větříku. Jeho úhledně černé dready vykukovaly pod jeho bílým šátkem. Vypadaly jako malá neposlušná háďata, která na sobě měla bájná postava jménem Medúza. Dlaněmi se opíral o trávu a hlavou kýval ze strany na stranu. V uších měl nasazená sluchátka a ve sluchátkách mu zněla hip hopová hudba Samyho DeLuxe. Pozoroval hladinu vody a potom i nebe. Občas otočil hlavu na ptáčky, kteří zpívali na nedalekém stromu. Jejich zpěv však neslyšel pod proudy decibelů, které si prorážely cesty skrz ušní bubínky k mozku. Nad vrcholky stromů zářily červánky. Červené nebe a tmavě fialové mraky tomu dávaly nádech romantiky. Bohužel byl tu sám. Doufal v to, že by si na něj dnes přítelkyně udělala čas, ale kafe s kamarádkami bylo důležitější než Tom.
Písnička dohrála. Sehnul se proto ke svému iPodu a rozmrzele hledal další píseň, co by zahřála jeho smutné srdce. Ačkoli se to nezdálo, Toma uklidňovala hudba. Všechny noty, všechny tóny, které dávaly melodii, byly pro něj tak uvolňující. Každý sval se chvěl při tónu, které jeho uši poslouchaly. Usmíval se pro sebe a vybral si písničku.
Kouknul se do dáli na dřevěný most. K mostu právě přibíhaly dvě postavy. Jedna blonďatá a druhá černovlasá. Tom si pomyslil, že si zase nějaké dětí hrají, ale když se postavy přibližovaly, tak to vypadalo, jako by ten černovlasý utíkal od blonďatého chlapce. Na chvíli si sundal sluchátka a zaposlouchal se jak do zvuků přírody, tak do křiku mezi oběma chlapci.
„Není co vysvětlovat, Andy! Já vás dva viděl!“ Zakřičel rozechvěle a jeho oči se opět topily v salvě nových slz. Držel si pěsti u obličeje a snažil se tlumit své vzlyky. Jak ho mohl zradit? Tak šíleně byl zamilovaný a při jejich ročním výročí jej načapal s jiným klukem v posteli. V jeho vlastní posteli!
Bill byl chlapec staromódní. Nelezl do postele kde komu. Vlastně nevlezl ještě nikomu do postele, vždy měl zásadu, že s tím člověkem musí být alespoň rok. Musí jej znát a ten druhý člověk taky. Byl pořád panic a byl na to hrdý. Zařekl se, že bude panicem až do doby, než pozná toho pravého. Andy to nebyl. Dnes se mu chtěl oddat, ale na druhou stranu je rád, že mu nenaletěl.
„Jak dlouho se s ním taháš?“ Zeptal se mlčky a pozoroval špičky svých bot, věděl, že ať Andy řekne cokoliv, bude to lež a Billa to raní. Otočil se na něj a mlčky se na něj koukal. Slzy mu stékaly po tvářích, ale ignoroval je. Chtěl vědět, co Andy odpoví. Avšak podvědomě věděl, že je vztah u konce.
Když se však několik minut nedočkal odpovědi, mávnul rukou a šel pryč, když ho v tom zachytila Andyho ruka. Trhl s ním tak silně, že Bill kníknul bolestí. Bolel ho jeho stisk. Snažil se mu vykroutit. Jejich kroky vedly k nízkému zábradlí.
„Pusť! To bolí!“ Kníkal Bill a snažil se vyprostit ruku z jeho chtivých spárů. Andy se nahnul a kouknul se na rybník. S velkým úšklebkem a slovy, že jej tedy pustí, jej pustil. Strčil do něj a Bill přepadl přes zábradlí a přistál v temných a kalných vodách rybníčku. Na hladině se objevovaly bublinky. Andy se jen ušklíbnul a utekl pryč.
Tom celou scenérii pozoroval. Celkem v něm hrklo, když tmavovlasý chlapec přepadl přes zábradlí a pořád se nevynořoval. Rozeběhl se k můstku a shodil ze sebe mikinu s doklady, penězi, mobilem a jeho věrným iPodem. Vrhl se za ním bez většího rozmýšlení. Jednal instinktivně. Věděl, že má šanci toho chlapce zachránit. Skočil do vody a nadechl se nad hladinou, potom ponořil svou hlavu pod vodu a snažil se svými prsty zachytit černovláska. Trvalo mu to chvilku a on na svých prstech ucítil tenkou látku. Okamžitě si ji přitáhnul k sobě, a když cítil i štíhlé tělo, chytil jej za pas a vytáhl je oba nad hladinu. Chlapec nedýchal. Tom s ním doplaval ke břehu a vytáhl jej ven.
Voda z nich tekla proudem. Tom zaklonil chlapci hlavu a snažil se jej rozdýchat. Ustavičně vdechoval chlapci vzduch do plic. Vzduch, který znamenal život. Po chvíli se chlapec zakuckal a vyplivnul vodu. Obrátil se na bok a Tom jej začal plácat mezi lopatkami. Nevěděl proč, ale byl tak rád, když chlapec otevřel oči a začal ze sebe plivat odpornou vodu z rybníku. Chvíli mu tekla i nosem, dokud se z něj všechna nedostala.
„Díky bohu, jsi v pořádku?“ Zkonstatoval copankatý záchranář a koukal se na svého malého přeživšího. Koukal na jeho mokré vlasy, které mu spadaly do tváře. Pozoroval kapky vody, jež se mu tvořily na třepotajících se řasách. Vypadal tak nevinně, jako hadrová panenka, který byla zachráněna před vyhozením. Dal mu vlasy pryč z obličeje a pohladil jej po bledé tváři.
Černovlasý chlapec na chvíli otevřel ústa a svýma hlubokýma očima koukal na svého zachránce. Neuměl plavat a byl neskonale vděčný, že se najednou objevil někdo, kdo jej z té temnoty vytáhl. Nevěděl, co mohl čekat. Sužovala jej úzkost, strach a frustrace. Bojoval o život, ale marně, voda byla bohužel silnější. Jako závanem světla v tomto němém světě byl on. Jeho anděl…
Zakašlal, aby zbavil své plíce zbytků vody. Chutnala otřesně. Jako žabinec… Sice netušil, jak může žabinec chutnat, v životě žábu neolízal, ačkoliv jednou v televizi viděl, že jistí domorodci v tropických oblastech používali žáby k halucinogenním stavům. Otřásl se, netušil, jestli zimou, vzrušením nebo z představy o lízání žab.
„Děkuju…“ Zašeptal tiše a koukal se na neznámého.
Tom se usmál a vzal suchou mikinu do ruky a zabalil do ní zkřehlého černovlasého chlapce. Chtěl jej trochu zahřát, a taky ho ochránit před případným nachlazením. Na sebe v tuto chvíli ani nepomyslel. Koukal se do těch úžasných čokoládových očí a nechal se jimi pohltit. Stáhnout do víru tepla a klidu. Pomohl mu na nohy. Ještě si do ruky vzal důležité věci a z druhé strany podpíral nebohého mladíka.
Bill byl v tu ránu jak na vážkách. Byl vděčný za každou pomoc, protože jeho nohy nemohly udělat byt‘ jediný samostatný krok. Podlamovaly se. Byly jako z gumy. Chlapec byl ještě stále v šoku.
Tom zatřepal hlavou, musí jej vzít k sobě. V takovém stavu mu neřekne ani svou adresu. Šli jen malou chvíli, a přesto šli věčnost, než přešli celý zelený park. Nad obzorem se už rozsvěcovaly hvězdy a vykukoval cíp měsíce. Tom táhl Billa směrem ke svému bytu. Byl rád, že bydlí prozatím sám. Kdyby bydlel s Lennou, tak by mu udělala strašnou scénu a nepochopila by, že je to prakticky jen pomoc bližnímu.
U Toma v bytě bylo krásné teplo a útulno. Na stěnách se nesly teplé a příjemné barvy, lahodící oku i náladě. Medová barva, přecházející do meruňkové, byla dominantní v tomto malém bytě. Nesla se od obývacího pokoje až po kuchyň, protože tyto dvě místnosti byly spojené. Celému tomuto prostoru vládla kožená bílá sedačka na dřevěných parketách, staršího stylu.
Nebyl to luxus, ale bylo to příjemně zabydlené.
Tom posadil Billa na sedačku a rychle odkráčel do koupelny pro čisté osušky. Cestou si sundal triko, které se mu protivně přilepovalo na kůži, a on to nemohl vystát.
V koupelně pobral pár osušek a nesl je zpátky ke zkřehlému chlapci, který byl stále ještě bledý. Lehce se třásl a stékaly z něj malé pramínky vody, které se však ztratily v mokrých věcech. Lehce drkotal zuby a měl pootevřené rty. Na spodním rtu se mu tvořila kapka, kterou však Tom nemohl ignorovat a doslova fascinovaně ji pozoroval. Zvětšovala se. Po chvíli z ní byla tlustá kapička, která, kdyby mohla, praskne…
Tom se však natáhl a bříškem prstu kapičku sundal. Ulpěla mu na prstu a on ji zamyšleně pozoroval. Nikdy si nemyslel, že jej bude tak fascinovat voda. Vzhlédl pohledem k Billovi, ten jej upřeně sledoval. Pořád byl ve stejné poloze, stále drkotal zuby a rty měl pootevřené, jen jeho pohled se změnil. Zjihnul pod ním. Připadal si jako nahý. Nechal kapku kapkou a začal z Billa sundávat tričko. Ten se však ani nehnul, maximálně zvedl ruce, aby pomohl Tomovi svléknout jeho mokré věci.
Tom sklopil oči. Bill byl tak dokonale dokonalý, že se bál, aby mu náhodou najednou neutekl. Něžně přejel prsty po hladké, porcelánové a chladné kůži a přehodil přes něj osušku.
Bill se do ní spokojeně zabalil a jako poděkování vlepil Tomovi pusu na líčko. Byl tak proklatě blízko, že to udělat musel.
„Tebe jsem hledal celý život, kde jsi se mi schovával?“ Zeptal se tiše a Bill jen zamrkal, trochu se bál a lehce se třásl. Nevěděl, zda zimou, vzrušením nebo strachem. Tom to cítil, něžně se usmál. „Neublížím ti…“ Vydechl a opřel své čelo o chlapcovo.
I když je temnota všude kolem nás, vždy se najde světélko, které nám živým ukáže správnou cestu za srdcem. Stačí jen věřit, když máte cíl a prokousat se pomalu k němu… Nespěchejte, dejte tomu čas… jen ten ukáže, zda je ta cesta pro vás vhodná… nebo není…
autor: Davidoff
Krásny príbeh 🙂 Mám rada romantiku 🙂 Trochu mi je ľúto Toma 😀 rok musí čakať na sex, ale na Billa sa čakať určite oplatí. Držím im palce 🙂
Na tebe hodně nezvyklá povídka, ale moc pěkná a hlavně se šťastným koncem 🙂
V poslední době se smutným koncům spíše vyhýbám, takže jsem ráda, že tvůj příběh takový neměl a mohl tak potěšit moji dušičku 🙂
Tom jako statečný zachránce, princ na bílém koni, tak ho mám nejraději a tady se zachoval úžasně.
A Billova podmínka? No, myslím, že Bill za to čekání určitě stojí ♥
Jenom si myslím, že Andymu to nemělo takhle projít, vždyť on to byl vlastně pokus o vraždu, no ne ? Tom ho měl aspoň hodit do rybníčku taky, aby se pořádně napil xD
A ještě musím vyzdvihnout tu "kapkovou" chvilku, ta byla opravdu kouzelná ♥
Kdyby tam nebyl Tom tak Bill to nepřežil.Moc pěkna povídka.
Už ten první odstaveček mě dostal. Slovo od slova je to pravdivé a i když tohle všechno už dávno vím, tak i tak mi zabylo trochu smutno z toho, že tohle je krutá realita. Ale závěrečný odstaveček mi zase na rty vykreslil úsměv, protože mi dodal naději 🙂
Celá povídka se mi moc líbila 🙂 Byla taková jiná než ostatní, taková něžná 🙂 Povaha Billa se mi moc líbila, protože takového člověka snad už v tomhle světě nikdo nenajde. Bill je tady tak duševně čistý, až mu to závidím! Nejprve mi bylo Toma líto, že v tom parčíku sedí sám a je smutný, že není s přítelkyní, ale teď vím, že to bylo to nejlepší, co ho mohlo potkat, protože našel Billa♥
Oooooh ^^ nemám slov..romantika to je moje ^^ moooc krásné to byloo :)..těším se na další povídku od tebe 🙂
Tvoje povídky mě vždycky dostanou do kolen, protože opravdu jen málokdo mě dokáže chytit do zajetí písmen, tak jako ty 🙂 Nevím, jak to děláš, ale vždycky perfektně skloubíš dohromady smutek, bezmoc, bezpráví a naději, lásku a důvěru 🙂 To se jen tak někomu nepodaří 🙂
Jinak, musím se přiklonit k názoru, že tahle povídka byla od tvých ostatních trochu odlišná. Nejspíš to bylo tím, že tentokrát byla založena především na příběhu, ačkoliv ani pocitů tak nebylo právě pomálu.
První odstavec mi absolutně vyrazil dech, protože byl tak úžasně pravdivý, což bylo na jednu stranu docela kruté…
Příběh sám o sobě byl strašně krásný a úplný naděje a právě té důvěry 🙂 Absolutně nechápu Andreasovy myšlenkové pochody, takhle mu dvojitě ublížit. Musel vědět, že Bill neumí plavat, takže nechápu, čeho tím chtěl dosáhnout. Ale mám dojem, že právě on v tomto příběhu zastává tu roli všeho zla, bezpráví, lži, zrady a přetvářky. To on nám má ukázat, že život není takový, jaký se nám vykresluje v pohádkách a že dobro vždy nevyhrává nad zlem a že láska také nepřekoná vše… Na druhou stranu, bez zla by nebylo dobro, které představuje pro změnu Tom. Kdyby se Bill netopil, nikdy by nemusel zjistit, jaké odvaha a udatnost se skrývá v Tomovi, princi na bílém, jež vytáhl svojí princeznu ze spárů temnoty, zahránil jí tak život a vysloužil si její důvěru a oddanost 🙂
Konec mi dává naději, že i ve světě plném zla se dá najít aspoň jiskřička dobra, jež dá našemu životu světlo 🙂
P.S.: Jsem ráda, že jsi zase napsal něco twincestního 🙂
Já Vám strašně moc děkuju za komentáře ^^ Jsem moc rád, že jste si našli chvilku na mou povídku ^^ ♥
Vážně nádherná povídka… :))
A ten poslední odstavec *.*
Moc se ti to povedlo :))))
Měl jsi pravdu, dřív to bylo tady, než jsem se k tomu já dostala (zapomněla jsem… a stydím se za sebe :D)… Ale když jsem začala číst, měla jsem lehký pocit déjà vu, dokud mi nedošlo, že o téhle povídce jsi mi už vyprávěl =)) … A naprosto mě nadchla! =)) I když mi přišla strašně krátká, dala bych cokoliv za to, abych znala pokračování, ale i tak byla naprosto dokonalá =)) Některá spojení a přirovnání mi jednoduše vyráží dech, i když "zeptal se mlčky" mi přišlo lehce… nerealizovatelné :D:D
Ale k ději =) Moc toho poslední dobou nečtu, a pokud něco skutečně potřebuju, pak jsou to povídky jako tahle =) Plné oddanosti, lásky a síly spřízněnosti duší =)) I když je mi Billa ohromně líto pro to, co se mu stalo, přece jen všechno špatné je pro něco dobré… a tohle je přesný případ toho =))
Díky za krásnou povídku a těším se na další 😉
Ten Andy sa zachoval ako riadna sviňa! Ešte že tam bol Tom 🙂 Krásna poviedka.