Verloren in Liebe

Mmmm… tahle jednodílná povídka je pro Týnku.. .Ona to pochopí, až si to přečte… Pochopí i to, co jí tím chci říct… LIEBE, DANKE ÜBER ALLES… LIEBE DICH, SO SEHR!!!!

Dredatý chlapec stojící na balkóně v posledním patře jednoho nejmenovaného hotelu, ve kterém byli ubytování při návštěvě města Hannover, opíral se svýma hubenýma rukama o zábradlí… Tiše pozoroval noční oblohu, na které svítilo pár malých hvězdiček a jeden půlený měsíc… Cítil se tak sám… Stále na sobě cítil Billovo dokonalé dlaně, které jej hladily po pažích, když ho utěšoval… Tiše vydechl a přivřel víčka… Tolik ho bolelo, co se děje… Stále nechápal, proč se musel zamilovat právě do svého bratra… Proč právě k němu musí cítit něco víc, než jen pouhý bratrský cit??? Proč se nemohl zamilovat například do nějaké fanynky? Opřel se o zeď za sebou, která oddělovala okna od sebe a svezl se po ní na zem… Chladnou zem… Složil hlavu do dlaní a prsty si přejel po ospalých víčkách… Byl unavený… Naprosto ze všeho… Z neustálého přemýšlení… Z neustálého plakání, které ho ničilo… Ze všeho… Nebyl den, kdy by se necítil špatně… Nebyla noc, kterou by neproplakal, a to už několik týdnu, ba co víc, možná i měsíců… Proč nemůže být všechno jednoduché, jako v našich představách??? Proč se člověk trápí a proč se zamilovává??? Malinko se zachvěl, když ho chladný vítr ‚pohladil‘ po tvářích… Poslední dobou se stále víc uzavíral do sebe… Nemyslel na nic a nikoho jiného než na svého bratra, kterému hrál na tvářích stále krásný a dokonalý úsměv… Každé ráno ho jedním takovým obdaroval a ani si neuvědomoval, co to pro Toma znamená… Po tvářích mu steklo několik slaných kapek slz… Nevnímal, že jej někdo může slyšet… Vnímal jen svoje hlasité vzlyky… Vzlyky, které byly jen díky jeho bráškovi…Kvůli jeho dvojčeti… Jak moc by si přál být s Billem… Jak moc by si přál, aby byl s ním a povídali si… Aby mohl být u něj v náruči a čichat jeho dokonalou vůni, kterou nechával všude za sebou… Zvedl se unaveně z chladné země a protřel si unavené, napuchlé oči… Po tvářích mu stále stékaly slzy… Slzy bolesti, smutku, lásky… Tolik mu chyběl… Připadal si tak sám… Připadal si, že ztrácí i to jediné, co kdy měl… Brášku… Dvojče… Lásku… Vešel do svého pokoje, zavřel za sebou balkónové dveře, zatáhl závěs a zhluboka se nadechl… Nechal slzy, aby si dál brodily cestičku po jeho tvářích… Už nemohl… Bylo toho na něj tolik… Vešel do koupelny, kde po tmě nahmatal vypínač od světla… Koupelnou se rozlilo zlatavé světlo, které na pár minut oslepilo jeho oči… Chvilku dezorientovaně stál na místě, po několika málo sekundách se rozkoukal… Pomalými kroky došel až k vaně, na kterou se posadil a hřbetem ruky si setřel několik slz, které stále zlobivě stékaly po jeho lících, až na krk… Natáhl se pro maličký pytlíček, který byl schovaný mezi dvě osušky.. Nasucho polkl… Díval se na jednu stříbrnou žiletku, která měla uklidnit to všechno… To všechno, co se dělo kolem něj… „Nemůžu!“ zašeptal a žiletku vrátil zpátky pod ručník… Zvedl se a zadíval se na sebe v odrazu zrcadlu… Proč to tolik bolí??? Proč se cítí tak opuštěný??? Pevně k sobě přitiskl víčka a nechal další slzy, aby mu stékaly po tvářích… Rychle ze sebe stáhl oblečení, které hodil do prázdné igelitové tašky a vlezl si do sprchového koutku… Potřeboval se vysprchovat; uklidnit, než budou mít rozhovor… Vlezl si do sprchového koutku a pustil na sebe proud horké vody… Tiše zavrněl… Nechal kapičky, aby stékaly po jeho bezchybném těle, které mělo patřit jen jedné osobě… BILLOVI… Nikdo neměl právo se ho dotknout… Nikdo nesměl, až na Billa… Tolik nocí snil o tom, že jednou ucítí jeho polibky na krku, hrudi, bříšku, stehnech… Ale to byly jen sny… Pouhé sny, které nemohly být skutečností… Nebo ne???

O_o

Usadil se na velkou, černou, koženou pohovku v dolním patře hotelu, hned vedle recepce… Byl tam dřív než všichni ostatní, takže se rozhlížel kolem sebe… Občas někoho pozdravil nebo poklepával prsty do svého stehna nebo do opěradla sedačky… Sprcha, kterou si dal před tím, než sem přišel, mu tak nějak pomohla… Přivedla ho na jiné myšlenky a on, jakoby se začal najednou řídit mottem – „Leb die sekunde“ … Vždy se podle něho řídil Bill a teď to chtěl vyzkoušet i on… Malinko se pousmál… Stále hypnotizoval výtah naproti němu… Chtěl už vidět své dvojče… Chtěl, aby se dveře od výtahu odsunuly a on spatřil tu dokonalou osobu s černými, delšími vlasy, které v sobě skrývaly několik blond pramínků… Jeho dokonale hnědé oči, ve kterých měl maličké jiskřičky… Jeho dokonalý úsměv, který rozzářil snad celou místnost, jen co se v ní objevil… Už to nemohl vydržet… Pootočil hlavu malinko na stranu a střetl se pohledem s jednou mladou holčinou, která seděla kousek od něj… Měla černé vlasy, po pás… Hnědé oči… Skoro stejné jako Bill… Usmívala se… Dívala se mu zpříma do očí a slabě kývla hlavou… Co to je? proběhlo Tomovi hlavou… Jakoby věděla o citech, které Tom uchovává k Billovi… Slabě zakroutil hlavou a víčka přitiskl k sobě… Když je znovu otevřel, dívka už tam nebyla… Nechápavě se rozhlédl okolo sebe… Vždyť jsem měl zavřené oči jen několik málo minut!!!???!!!! vydechl nechápavě a když se otočil k výtahu, dveře se otevřely… Přesně jak čekal… Vycházel právě Bill… Jeho černé vlasy, které nechal dnes zplihlé, podél jeho tváří… Oči obtažené černou tužkou a řasenkou, slabě namalované stíny, úsměv od ucha k uchu… Rty naleskované jahodovým balzámem, který si z nich rád slízával.

„Ahoj!“ usmál se a stoupl si těsně před něj… Copak mi to dělá naschvál???

„Ahoj!“ odpověděl Tom a cítil, jak se topí pod jeho dokonalým pohledem… Cítí, jak se mu lehce klepají ruce, je nervózní… Znovu… „Kluci tu ještě nejsou?“ zeptal se Bill překvapeně a posadil se na místo, vedle Toma… „Ne!“ odpověděl jasně, stručně Tom a zadíval se někam před sebe… Nic nevnímal… Nevnímal ani lidi, kteří ho zdravili… Vnímal jen své dvojče, které sedělo vedle něj na sedačce a prohlíželo si nehty… Oba mlčeli… Nevěděli co říkat… Tak to bylo poslední dobou pořád… Vždycky si toho tolik měli říct, ale najednou, jakoby se něco mezi nimi zlomilo a oni nemohli najít společné téma… U Toma se toho změnilo hodně, možná až příliš na to, aby mohl klidně sedět vedle svého bratra… Ale co u Billa??? Tom se najednou zvedl ze sedačky a rychlými kroky se přesunul k toaletám… Potřeboval se vydýchat… Potřeboval se uklidnit… Dlaněmi se zapřel o umyvadlo a zhluboka oddechoval… Hlavu sklopil k zemi a přivřel víčka… „Proč Bille?? Proč?? Odpověz, jenom na tuhle jednu otázku…Proč??“ špital do ticha v místnosti a hodně se přemáhal, aby se znovu nerozplakal… Už nechtěl plakat… Už ne… „Tomi?“ otočil se po tom dokonalém hlase… Stál těsně za ním a nechápavě koulel očka… Jsi tak rozkošný! špitl si v duchu a bylo mu jedno, jak na něj teď nejspíš kouká… Oba hlasitě oddechovali… Dívali si do očí… Nic neříkali… Jen udržovali oční kontakt… Bill, jakoby se zasekl… Jakoby v Tomových očích viděl něco jiného než obvykle… Něco, co neviděl nikdy v životě, v těch dokonale hnědých očích… Tom stál jako opařený… Hleděl upřeně do těch bezchybných, na pohled nevinných, očí a jeho srdce bušilo tak silně, že to musel slyšet i Bill… Po několika minutách, jen tak hledění si do očí, se Bill ‚probral‘ a prudce několikrát zamrkal očima… „Já… už… už… tam…“ nebyl schopný říci kloudnou větu… Ukázal na dveře, z kterých se měli vrátit zpátky, otočil se a odešel… Nechal Toma stát uprostřed místnosti… Bolestně přivřel víčka… Nejraději by se teď zachumlal do teplé peřiny, zabořil hlavu do polštáře a tiše plakal… Musel to tu ještě pár minut vydržet… Nesmí si dovolit odejít jen tak, když mají mít důležitý rozhovor… Položil ruku na kliku, zhluboka se nadechl a vešel do ‚Hlavní části hotelu’…

Všichni seděli u jednoho konferenčního stolku, na sedačkách… Bill se na něj podíval a zářivě se usmál… Malinko se šoupl doprava a rukou poklepal na volné místo vedle sebe… Tom s úsměvem dosedl na pohovku a pohledem si sjel všechny přítomné, včetně dvou novinářů… „Takže, můžeme tedy začít?“ usmála se blondýna – Alex… Tom kývl a pohledem zavadil o Billa, který si točil s jedním prstýnkem, na levém ukazováčku… „Vaši fanoušci byli nadšení, z vašeho včerejšího vystoupení, co na to říkáte vy?“ usmála se Alex na Toma a svůdně si olízla rty… Kdyby jenom věděla, že to s Tomem nedělá naprosto NIC… V mysli měl jen svého brášku… „Jsme nadšení, stejně jako naši fanoušci… Bylo to naprosto dokonalé! Dlouho jsme tu nebyli a já doufám, že takový koncert tu bude znovu, co nevidět!“ odpověděl nadšeně Bill a omylem se otřel nohou o Tomovo lýtko… Tom sebou polekaně cukl a nasucho polkl… Podíval se na bratra, který po něm hodil omluvný pohled… Slabě se usmál a otočil se zpět na Alex…

O_o

Otázky padaly jedna za druhou a kluci stále odpovídali s neuvěřitelným nadšením… Jen Tom mlčel… Za celý večer prohodil pár vět… Všichni se divili… Snad jen Bill cítil, že něco není v pořádku… Na hodinách odbila jedenáctá hodina, večerní redaktoři a novináři se zvedli k odchodu… Za několik málo minut seděli kluci sami na pohovce, se svým manažérem… „Tak, zítra se vstává brzy..“ usmál se David a spokojeně se zvedl ze sedačky, naproti dvojčatům… Tom jen přikývl… Nebyl schopen ničeho… Oči se mu klížily… Chtěl už ležet v posteli a spát, i když věděl, že se to neobejde bez běžného dvouhodinového, možná i více, pláče… Tiše vydechl a opřel se zády o opěradlo sedačky… „Tak, dobrou kluci!“ usmál se Gustav s Georgem a zmizeli u výtahu… Tom se uvelebil o něco víc na sedačce a dlaně si položil na stehna… Bill se chvilku znuděně rozhlížel kolem sebe… Nevěděl co říkat.. Nevěděl co dělat… Ruce se mu třásly… V bříšku měl zvláštní šimrání… Nechápal, co se s ním děje…

„Co… ehm… Tomi?“ zašeptal tiše, tak aby ho slyšel jen Tom… Dredatý chlapec se usmál a otevřel oči… Billův hlas byl pro něj něčím dokonalým… Znovu si beze slova hleděli do očí… Nemluvili… Tom se pomaloučku začal přibližovat k Billovi…Nechápal co se s ním děje…Proč to najednou nemůže vydržet… Přivřel víčka a nasál tu bezchybnou vůni, Billových dlouhých, havraních vlasů… Přitiskl svoje rty horečně na ty Billovy… Nic nedělal…Jen je měl přitisknuté na těch Billových… Tiše vydechl…Konečně cítil to, co vždy cítit chtěl… Bill se od Toma prudce odtrhl a polekaně se na něj díval… Ukazováčkem si nevěřícně přejel po rtech… Prudce se zvedl… Rozhlédl se kolem sebe, když si všiml, že nikdo si jich nevšímá, rozešel se směrem k výtahu… Nevšímal si toho, že na sedačce sedí zaražený Tom, kterému se po tvářích kutálí slzy… Nevšímal si ničeho… Srdce mu bušilo jako splašené… Zastavil se a opřel se o zeď u výtahu… Nechtěl se na něj dívat… Nechtěl vidět, jak se tváří… Nechtěl vidět už nic… Tom se zhluboka nadechl a konečně se podíval po Billovi… Jejich pohledy se rázem střetly… Oba cítili něco, co je od sebe nechtělo oddělit… Bill se schoval za roh zdi, u výtahu… Doufal, čekal, že za ním Tom přijde… Ano… Tom se konečně zvedl a pomaloučku se vydal směrem, kam se ‚ukryl‘ Bill… Dívali si do očí, neříkali nic, zhluboka dýchali, vnímali vůni toho druhého… Tom vztáhl k Billovi ruku a prstem přejel od jeho čela, přes nos až na bříško, kde se zastavil… Zvedl k Billovi pohled… Díval se do jeho tváře… Oči pevně zavřené… Zpod jeho chvějících se řas se kutálelo několik slz… Tom si prohlížel tu bezchybnou, dokonalou pleť, které se teď mohl dotýkat, aniž by měl strach… Strach z toho, co se stane… „Co to děláme?“ vydechl tiše Bill… Tak tiše, že ho skoro nemohl slyšet ani Tom… „To, po čem toužíme,“ odpověděl klidně, stejně tiše Tom a chytil Billa za krkem… Ten se po chvilce váhání přišoupl blíž k Tomimu a dlaně položil na jeho boky… Bill přitiskl žádostivě rty na ty Tomovo a pomaloučku po nich začal kroužit… Tom opět vydechl… Měl pocit, že se štěstím rozpláče… Kolena se mu klepala, až se bál, že to neustojí… Bill se odvážil a špičkou jazyka zatlačil na Tomovo rty… Jen co na svých rtech ucítil Billův jazyk, rty pootevřel a nechal brášku, aby jeho ústa zaplnil svým nenechavým jazýčkem… Vypadali, jakoby se líbali po prvé… A vlastně, oni se SPOLU líbali po prvé, ale rozhodně ne naposledy… „Máš pravdu, děláme to, po čem jsme tak dlouho toužili…“ zašeptal Bill, když se na pár sekund odtáhl od Tomových rtů a znovu jazykem zaplnil každičký koutek v Tomových ústech…

autor: Sajuš
betaread: Michelle M.