autor: Wind
Ahoj všichni… konečně jsem se dokopala k tomu, poslat na TWC blog nějakou povídku… Vznikla během jedné mé slabé chvilky nějaký ten pátek zpátky, tak doufám, že se vám bude líbit. Nebudu dlouho okecávat… takže vzhůru do čtení a hlavně… budu ráda, když na konci zůstane nějaký ten komentář kladný či záporný… i kritika je pro pisálky důležitá 😉 Díky,
vaše Wind
Slunce za okny prohřívalo celou krajinu a pomalu probouzelo vše, co přes zimu spalo. Já seděl ve svojí pracovně s perem v ruce a ještě čistým papírem ležícím na dřevěné desce stolu. Dnes má moje matka narozeniny a jako každý rok jí píšu dopis, který ale už nikdy neodešlu… chtěl jsem jí toho tolik říct. Až jsem nevěděl, u čeho začít… nebo přece? Na mé tváři se usadil zamilovaný úsměv. Moje myšlenky se vrátily do doby před třemi lety…
*flashback*
Bylo hodně pozdě večer, když jsem se vracel z práce. Venku se pomalu stmívalo, ale ještě nebyla ta pravá neproniknutelná tma. Pořád bylo světla dost. Krajina za okny mé bílé audi R8 se měnila podle toho, kudy jsem jel.
Přemýšlel jsem. O životě, ale hlavně o tom, jak ho žiji. Je mi dvacet čtyři, ale jsem pořád sám. Už jsem měl sice zástupy holek, ale všechno to bylo jen na jednu noc a pak adie. Neměl jsem potřebu s těmi dívkami zůstávat déle. Nic jsem k nim necítil, krom potřeby ukojit svůj živočišný chtíč. Ano, dlouhou dobu mi tenhle způsob života vyhovoval, ale po čase se mi to zajedlo. Mám po krk toho věčného stereotypu. Nic zajímavého se kolem mě neděje. Nic, co by stálo za zmínku. U rodičů už dávno nebydlím. Odstěhoval jsem se krátce po tom, co mi padlo osmnáct. Měl jsem jich plné zuby. Otec věčně namol a matka? Bez komentáře. Měl jsem už dost jejího věčného stěžování. Pořád se jí něco nelíbilo, pořád měla proti mně narážky. Vadil jí můj způsob života. To, jak si každý den vodím domů někoho jiného.
Neposlouchal jsem ji, když vedla sáhodlouhé proslovy o tom, jak mě to jednou omrzí, že potřebuju stálý vztah. Smál jsem se tomu… dřív… dnes musím uznat, že měla pravdu.
Měla pravdu, když říkala: „Tome, tenhle způsob života tě nenaplňuje.“ Měla pravdu. Ale už je pozdě se jí omlouvat. Zemřela. Před třemi měsíci. Otec ji zbil do bezvědomí, když se ožral jak hovado. Zemřela během převozu. Otec je teď ve vězení. Odvyká chlastu. Hajzl. Doufám, že tam shnije! Sebral mi všechno, co jsem měl. Celou rodinu. A jediného tvora, kterého jsem miloval, mi přejel. Scotty byl můj německý ohař. Měl jsem ho vážně rád…
Ale zpět do reality. Vjel jsem na kraj vesničky jménem Loitche. Bydlím tady už pět let. Je to takový malý utěšený kousek světa. Lidí málo, sousedské vztahy v pohodě. Ale není tu nikdo, kdo by stál za sblížení.
„Aaaaaa!“ zaječel jsem leknutím a na poslední chvíli doslova dupnul na brzdu. Ještěže jsem si je nechal vylepšit. Já věděl, že se to hodí. Před auto mi vběhla černá kočka. Naštěstí se jí nic nestalo. Jen se krčila u kraje silnice a ježila hřbet.
A tehdy jsem ho potkal. Ze zahrady vedle silnice vyběhl černovlasý človíček. Těžko říct, jestli to byl chlapec či děvče… spíš kluk… ale každopádně byl nádherný.
„Kazimíre!“ vyjekl vystrašeně a hnal se ke kočce. Vzal ji do náruče. Ihned jsem vylezl z auta a rovnou k němu. Nepletl jsem se. Je to kluk.
„Já… omlouvám se… vběhl mi pod auto.“ Vysoukal jsem ze sebe rychle omluvu. To okouzlující stvoření k sobě dál tisklo černé zvíře, zatímco na mě upíralo svůj čokoládový pohled.
„To je dobré… nic mu není… je jen v šoku… to víte, přistěhovali jsme se z města. Ještě si tu nezvykl.“
„Aha…“ nic inteligentnějšího mě nenapadlo. Možná to bylo tím, že mi černovlasý mladík naprosto sebral dech. Hmm… tak mě napadá… co když mé problémy ve vztahu s dívkami nebyl jen nedostatek zájmu o vztah? Když se tak dívám na chlapce před sebou… začínám uvažovat, že jsem asi celou dobu neznal svou skutečnou orientaci. Ale třeba ne. Vždyť on je jako dívka. Jemný, bledý, štíhlý… krásný.
„Jsem Bill.“ Podal mi černovlásek ruku a já mu s ní jemně potřásl. Co kdybych mu ublížil?
„Tom. Těší mě, Bille… takže… ehm… ty ses sem přistěhoval?“ Opravdu inteligentní, já vím… ale co byste řekli vy při setkání s někým, jako je Bill?
„Ano, včera jsem vybalil poslední krabici.“
Bill mě obdařil dalším zářivým úsměvem. Cítil jsem se nemocný. Jak se tomu říká? Láska na první pohled? Nikdy jsem tomu sice nevěřil, ale jak tak na Billa koukám, říkám si, že jsem se silně pletl. Zíral jsem na něj jako na svatý obrázek a byl bych zíral dál, kdyby se najednou neozvalo,
„Billy, kočičáčku! Kde jsi?! Večeře je na stole!“
Byl to mužský hlas. Bill se otočil a houkl zpět ke svému domu.
„Hned jsem tam, Andy!“
Pak se otočil na mě a omluvně se usmál.
„Promiň… rád bych si s tebou povídal, ale musím domů… měj se hezky, Tome. Rád jsem tě poznal.“
„Já tebe taky…“ vypravil jsem ze sebe jemně sklesle.
Bill zaběhl i s kocourem do domu a já se vrátil do auta. Tak tomu se říká smůla. Můžu s klidem říct, že jsem se nikdy necítil hůř. Když už konečně potkám někoho, na kom by mi mohlo záležet, je zadaný. Ten Andy je určitě Billův přítel. Podle hlasu bych tipoval, že je jen o něco málo starší… a to oslovení kočičáčku, to mluví za vše. Proč zrovna já musím mít takovou smůlu? Proč si musím vyhlídnout někoho, kdo mi moje city nikdy nebude opětovat? To je snad zlý sen.
Dojel jsem domů, vykoupal se a zalezl do postele. Jen jsem zavřel oči, viděl jsem ho. Viděl jsem Billův bezchybný obličej, zářivé oči, jemnou pleť, příjemný hlas… tohle všechno mě doprovázelo do říše snů.
Ráno jsem vstal až kolem desáté. Byla sobota a já nemusel do práce, což jsem uvítal. Měl jsem stále před očima vysokého, štíhlého, bledého a nadevše krásného Billa. Nikdy jsem tohle necítil. Natož k muži… ale Bill snad ani nevypadá jako muž. On vypadá… jako… jako… anděl. To je ono. Anděl Bill.
Jenže není můj. Není to můj anděl a ani být nemůže. Je zadaný. Ten Andy… podle toho, jak ho oslovil, ho má vážně rád. Vyslovil to tak něžně… ts. Já bych to řekl líp. Určitě.
Tome, nemyslíš si o sobě náhodou trochu moc? Ozve se mi v hlavě káravý hlas. No co… tak si myslím, že bych ho prostě oslovil něžněji, no… máme demokracii, sakra. Můžu si myslet, co chci.
Kočičáčku… jo, přesně takhle mu řekl. Nijak zvláštní oslovení. Takové… očekávatelné, vzhledem k tomu, že Bill má kočku. Jak bych mu jen říkal já? Billy… vrabečku… koťátko… ne, to ne. Moc jednoduché. Cože?! Asi mi hrabe… nad čím to tu uvažuju? Já? Tom Kaulitz? Největší sukničkář v celém Německu?! Ach… no, co… tak asi už sukničkář nebudu. A co to způsobilo? Černá kočka. Jo. To ona za to může. Kdyby mi nevběhla do cesty, Billa bych nikdy nepotkal a mohl bych žít stejně jako doteď, ale ona ne. Musela mi tam vběhnout. Však se říká, že když někomu přeběhne černá kočka přes cestu, bude mít smůlu. A já ji mám. A jakou. Potkám někoho, kdo mi dokonale pomotá hlavu jen jediným slovem, a ten někdo musí být zadaný! Nesnáším to. Nenávidím. Proč musí být Bill zadaný? Proč zrovna on? Je to nefér.
Z mého polemizování nad spravedlností světa mě vyruší vyzvánějící telefon. Podle vyzvánění poznám, že je to Mathias, můj nejlepší přítel. Taky možná jediný opravdový, kterého mám.
„No, Mathi?“ ohlásím se do telefonu.
„Čau, Tome… nechce se ti dneska jít někam zapařit?“ ozve se nadšeně Mathias.
„Já ti nevim. Nějak ani ne.“
„No tak… nebuď suchar. Co je ti, Tome? Normálně jsi vždycky pro, a najednou nic? To chce zapařit, aby se vrátil můj starej kámoš.“
„Co mám s tebou dělat.“ Vzdávám se. Nemá to cenu. Mathias by mě zase přemlouval tak dlouho, dokud by se mu to nepovedlo. On už je takový.
Asi o hodinku později už jsme stáli před místním barem. Není to sice žádný luxus jako ve městě, ale na naše poměry je to skvělé.
Po boku Mathiase vejdu dovnitř a… málem jsem sebou šlehnul. Za barem stál on. Bill. S otevřenou pusou jsem na něj zíral. Mathias si mého zírání všiml.
„Copak? Koukáš na nový přírůstek? To je Bill. Přistěhoval se nedávno… tak pojď, dáme si panáka, než si někoho vyhlídneš.“
Abych pravdu řekl, neměl jsem myšlenky na to, kterou dneska večer ohnu. Mé myšlenky se točily jen kolem Billa. Byl tak… tak… nepopsatelný. Zplihlé vlasy lemovaly bledou tvář a oči i na dálku zářily jako dva rubíny. Vypadal nádherně.
A co teprve, když jsme se usadili za barem a on nás přišel obsloužit. Vypadal tajemně jako měsíc v úplňku a nemohlo za to jen osvětlení.
„Tak co to bude, Mathiasi, Tome?“ usmál se tak krásně, že jsem měl co dělat, abych se udržel na barové stoličce.
„Já si dám tequillu a ty, brácho?“ otočil se na mě můj kamarád, čímž mě donutil vrátit se z hvězdných výšin zpět na zem.
„Ehm… no, já… vodku s redbullem.“ Nic jiného mě nenapadlo, ale nevadí. Je to dobrý pití. Bill se usmál a ve chvilce jsme měli drinky před sebou.
„Vodku s redbullem mám taky rád. Je to dobrý pití.“ Usmál se Bill a mrknul na mě. Čte mi myšlenky? Přesně tohle jsem si myslel.
„J-jo… moc dobrý.“ No tak, Tome, vzpamatuj se. Takhle ses ještě nechoval. To je pravda. Musím se sebrat.
„Hele, Tome, sorry, ale támhle je nová tvář, která mě nutně potřebuje poznat.“ Ušklíbnul se Mathi a už mizel v davu za mladou brunetkou. Já osaměl.
„Kam šel?“ ozvalo se najednou vedle mě. Leknutím jsem nadskočil, ale vzápětí se mi na tváři rozlil úsměv. Byl to Bill.
„Kam by… zmerčil novou tvář, tak ji musí náležitě pozdravit.“
„Vyleštit mandle přinejmenším, co? No jo… celej Mathias.“ Zasmál se Bill a zavrtěl hlavou.
„Odkud vy se vlastně znáte?“ tohle mě vážně zajímá. Proč si můj kámoš nechal někoho tak krásnýho pro sebe? I když… Mathias není gay. Bill obsloužil jednoho kluka, než se ke mně vrátil a odpověděl.
„Hned první den, co jsem přijel. Spletl si mě s holkou. To se mi stává často.“
„Není divu…“ špitl jsem pro sebe, ale zjevně mě slyšel, protože nechápavě naklonil hlavičku. „Teda, ne… já… totiž ty… on…“ fajn. Skvělý. Takhle se do toho zamotat, Tome, seš borec. Fakt.
„Mně nevadí, že sis mě taky spletl. Stává se mi to často, i Andy si na to už zvykl.“ Mávl nad tím Bill rukou, jako by to byla maličkost.
„A jak snáší, když se tě někdo v důsledku omylu pokouší sbalit?“ zajímám se hned.
„No… většinou dotyčného seřve, že jsem kluk, ale pak to nijak neřeší, protože dotyčný už nepokračuje.“ No, tak to je fajn.
„A co dělá s těma, který nepřestanou?“ to je totiž asi můj případ.
„Nijak to neřeší. Nechce se mi plést do osobního života, pokud to nepovažuje za životně nutné.“
„Zvláštní. Mně by to vadilo, kdyby mi někdo balil přítele.“ V tom se začal Bill hlasitě smát. Nechápavě jsem nakrčil čelo.
„Co jsem řekl?“ Bill si setřel slzu smíchu.
„No… víš, Tomy, Andy je… můj starší bratr.“
A doprdele. Tak tohle je trapas. Ale… má to i jednu světlou stránku. Teď už vím, že je Bill nezadaný.
„Nechceš někdy někam zajít?“ vypadlo ze mě najednou. Ani jsem si to pořádně nepromyslel. Sakra! Další trapas.
Bill se na mě tajemně usmál a jemně sklonil hlavu.
„Mám to brát jako nabídku na rande?“ V krku se mi vytvořil knedlík. Jenže než jsem si to stihl promyslet, znovu za mě promluvilo moje druhé já.
„Jo.“ Úplně jsem to na něj vyhrkl.
„Tak v tom případě… moc rád.“
*konec flashbacku*
Seděl jsem u psacího stolu s perem v ruce a pomalu na původně čistý papír dopisoval poslední řádky dopisu.
„… A ještě něco jsem ti chtěl sdělit, když už máš ty narozeniny. Krom toho, že se po třech letech vztahu konečně žením, vážně jsem si oblíbil černý kočky.“ Ještě jsem ani neodložil pero, když se domem ozval ten sladký hlas.
„Lásko! Oběd!“
„Hned tam budu, koťátko!“
Tak už víte, jak to dopadlo?
autor: Wind
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
Nádherna povídka.Píšeš hezky.
Souhlasím. Povídka je pěkná:-).
Ale komu to psal ten dopis? :O Jinak nadherna povidka 🙂
Krásná povídka! ^^ Taková roztomilá, máš vážně úžasné nápady, a kromě toho jsi to i nádherně napsala. Budu se těšit na další tvoje díla, protože jsem to četla jedním dechem a neskutečně se mi to líbilo 🙂
[3]: Taky jsem to zpočátku moc nepochopila, ale myslím že ten dopis psal svojí zesnulé mamince která měla narozeniny 🙂
Krása,jak je o do detailu popsané..moc se mi to líbilo :)..jen tak dál 🙂
Povídka se mi moc líbila, bylo příjemné číst něco, kde je pohoda, láska a šťastný konec, prostě skvělé podvečerní počteníčko 🙂
A Billa jsi tady vylíčila přesně takového, jakého ho vidím já 🙂
A konec byl perfektní ♥
To je krásna poviedka. Celá nádherne milá a nežná. A koniec… také milujem. Dúfam, že napíšeš ešte veľa takých krásnych vecí.
😀 Já se lekla slova ženit! Registrovat ne? Doufám že je to Billy!.. Ale jinak to bla úžasná povídka!!♥
Omlouvám se, že píšu tak pozudě, ale nebyla jsem doma a bez přístupu na net… je to sice už nejspíš zbytečný sem něco psát, ale mě přišlo, že prostě musím… usnávám, že to slovo ženit jsem asi nedomyslela, ale snad to tak nevadí… jinak moc děkuju. Ty komentáře mě dost povzbudily. Moc vám všem děkuju 🙂
Ta povídka byla roztomilá! Úplně jsem se u ní křenila 🙂 😀 Miluju ty Tomovy přeřeky a jak nevěděl co říct a vyžbleptl rpvní, co ho napadlo 😀 Jaký nervózní z Billyho! 😀 🙂
Dokonale. Nevim, co jineho na to mam rict <3