Měl jsem bouřky rád

autor: Wikiss

Ozval se hrom. Pomalu se zvedl z postele a došel k oknu. Podíval se na oblohu. Zablýsklo se. Ačkoli bylo teprve pět hodin odpoledne, a slunce zapadalo přibližně v půl osmé, bylo šero. To kvůli černým mraků, které zadržely i ty nepatrné paprsky slunce. Svět se zdál prázdnější a tmavší než kdy dřív.
-*-
,,Měl jsem bouřky rád.

Rád vzpomínám na to, když jsem jako malý zažil bouřku. Nebál jsem se. Já ne. Ležel jsem tiše ve své posteli a sledoval Billa. Byl roztomilý. Ležel stočený do klubíčka, jako plod v matčině břiše. Tak bezbranný. Vždy, když se zahřmělo, trhl sebou a pevně si přitiskl dlaně na uši. Neměl rád zvuk hromu a šlo to na něm poznat.
Po chvíli se zablýsklo, a on si rychle přikryl hlavu peřinou. Viděl jsem, jak se celý chvěl. Byl roztomilý.

,,Ano, Bill se bál bouřky.
A já je měl rád.“

Tenkrát jsem byl malý. Nevnímal jsem všechny ty problémy. Všechno se zdálo být jednodušší. Měl jsem kolem sebe ty, kteří my byli vším. Mámu a Billa. Byl to můj bráška, můj nejlepší kamarád… Moje všechno. Měl jsem za něj určitou zodpovědnost. Jako jeho starší bratr.
,,Bille, bojíš se?“ Špitl jsem směrem k jeho posteli, kde se, pod dekou, klepal jako ratlík.
,,Ne!“ Odkryl deku a vzpurně se mi podíval do obličeje. Poznal jsem, že lže.
Nikdy nepřiznal, že se bojí bouřky. Nikdy. Ale sám to moc dobře věděl… A já taky. Ten jeho obličej, když říkal, že mu je jenom zima a proto se klepe…
Věděl, že se nebojím, a proto nepřiznal svůj vlastní strach?! Bál se snad, že se mu vysměji? Já, jeho vlastní dvojče?!
Možná se tak snažil ten strach zahnat. Možná-
Ale nevadilo mi, když si ke mně přilehl. Když jsem ho objímal a díval se, jak spí. Tak bezbranný…
,,Jestli chceš, tak pojď ke mně…“ Odkryl jsem deku, aby si ke mně mohl přilehnout. Přimáčkl se na mě a s každým zahřměním mi stiskl ruku. Tak bezbranný…
Bral jsem to jako povinnost staršího bratra. Alespoň ze začátku…
Nevím ani kdy, ale jednou, když jsem ho zase sledoval, jak spí schoulený v mé náruči, jsem ucítil takové zvláštní chvění a teplo. Uvědomil jsem si, že jediné, co potřebuji, je on.
On vedle mě, pokaždé když se probudím.
Bohužel i strach z bouřky musel někdy odejít. Už není ten malý kluk. Už nejsme malé děti. Už jsou pryč ty noci, kdy jsem ho mohl beztrestně objímat a konejšit. Kdy jsem si mohl hrát s jeho vlasy, když spal vedle mě.
Chtěl bych vrátit čas… chtěl bych, aby byly bouřky každou noc. Chtěl bych držet Billa v náruči a konejšit ho… Jako mnohokrát předtím.
Proč jsem teď tady. V hotelovém pokoji, sám. Když začíná bouřka? A Bill je jenom o pár metrů vedle. Za zdí. Nemůže mě slyšet dýchat. Neslyšel by mě, ani kdybych ho zavolal. A já ho chci zavolat.
Chci ho zase držet v náruči a celou noc slyšet jeho klidný dech. Chci, aby se cítil v bezpečí. A to on může jenom se mnou. Copak to neví?
-*-
Někdo zaklepal. Odtrhl pohled od okna a šel ke dveřím. Na parapet dopadlo pár prvních dešťových kapek. Stačilo pár kroků a byl u dveří.
Otevřel je.
,,Bojím se bouřky, Tome.“

autor: Wikiss
betaread: Janule

16 thoughts on “Měl jsem bouřky rád

  1. Jeee…..tak tohle je opravdu moc pěkné….:))) Krásnéé :))) Doufám, že budou další podobné 😉

  2. Tuhle dokonalost už znám,ale s odstupem několika měsíců mi přijde ještě kouzelnější…..

  3. ježišinečky.. =oO to je úplně nádherné, Wiki, ty seš dokonalá!! já nemám sloow =)) kráása, fakt úúžasná.. =))

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics