autor: Haylzee
Tom věděl, že je něco špatně v okamžiku, kdy se u stánku objevil o několik dní později, a našel tam Billa s holou tváří, oči měl mdlé a červené, kůži kolem nich lehce napuchlou. Stále vypadal roztomile, pomyslel si Tom, ale smutek, který se snažil schovávat, Tomovi způsobovala bolest na hrudi, která se čím dál víc zvětšovala.
„Bille, co se děje?“ Byla první slova, která mu vyskočila z pusy, jakmile dorazil ke stánku.
„Ach, ahoj Tome,“ odpověděl Bill tiše a převzal krabičku pastelek a hromádku omalovánek, které Tom položil na pult. „Jsem v pořádku, jen… včera večer jsme přišli o Jacka.“
„O Jacka? O toho psa? Co se stalo?“ Téměř litoval, že se zeptal, když viděl, jak se Billovi rozechvěla brada. Díval se dolů na své ruce, zatímco byl zaměstnán balením.
„Uh, nesnědl svou večeři a pak prostě zkolaboval.“ Bill potřásl hlavou, zvonky na jeho čepici smutně zacinkaly. „Nevěděli jsme, že byl nemocný. Ve chvíli, kdy ho mí rodiče vzali k veterináři, už bylo moc pozdě.“
„Ach Bille,“ řekl Tom, bolest na hrudi se mu přesunula až do krku. „To je mi tak líto.“ Nutkání natáhnout se přes pult a vzít Billa za ruku bylo silné, ale Tom odolal, když si uvědomil, že ať už to jakkoliv moc chtěl, nebylo to vhodné. Zabíjelo jej to, že Billa nemohl utěšit, že jej nemohl držet.
Bill přikývl. „Děkuju. Chci říct, že vím, že je to jen pes…“
„Ne,“ řekl Tom a zavrtěl hlavou. „Přijít o zvířecího mazlíčka je to nejhorší, zvlášť když jde o psa. Už jsem si tím prošel, nemůžu uvěřit, že jsi dneska vůbec v práci.“
Bill mu věnoval malý úsměv, vděčný, že ho Tom chápal. „Prostě se potřebuju udržet něčím zaměstnaný, víš?“
„Jo,“ souhlasil Tom. „Navíc, bez tvé dovednosti balení dárků bych byl úplně ztracený.“ Pokrčil rameny a věnoval Billovi svůj nejlepší nesmělý úsměv.
Billův úsměv se rozšířil, a Tomovi se zrychlil tlukot srdce jen díky vědomí, že on je ten, kdo je příčinou toho úsměvu.
„Tenhle obchoďák má pět poschodí, a na každém patře jsou dva balící stánky,“ informoval ho Bill, zatímco přilepil na dárek štítek. „Byl bys v pohodě.“
Tom znovu zavrtěl hlavou. „Možná, ale já chci jen to nejlepší zabalení, to proto chodím k tobě.“
„Opravdu?“ Zeptal se Bill, začínala z něj vyzařovat jeho obvyklá hravost. „A já jsem si myslel, že to bylo kvůli mému přirozenému šarmu a dobrému vzhledu. Jaké bude jméno na tomhle?“
Tom zamrkal, jak se stále pokoušel vstřebat Billova slova a byl zaskočen náhlou změnou tématu. „Ehm…“ Polkl a doufal, že nemá celý obličej v plamenech. Billův vědoucí úsměv mu ani v nejmenším nepomáhal. „Tohle je pro Lily.“
„To je krásné jméno,“ zamumlal Bill a napsal ho na štítek. „Tady to máš.“
Smutný úsměv byl zpátky a Tom si přál více než cokoliv jiného, aby mohl prostě zůstat a dělat Billovi společnost, ale obchodní dům byl čím dál plnější a za ním stála fronta lidí, kteří čekali, aby si mohli nechat zabalit dárek.
„Ještě jednou díky,“ řekl Tom. „A opravdu je mi líto to s tím Jackem,“ dodal tiše.
Bill přikývl. „Děkuju, to je opravdu milé. Doufám, že seženeš všechno, co potřebuješ, bez velkých potíží.“ Znovu se na něj usmál, a Tom obdivoval úsilí, které to muselo vyžadovat, vzhledem k tomu, jak rozrušený byl.
Neochotně odešel a strávil půl hodiny potulováním se po obchoďáku, jak se snažil rozhodnout, jestli má jít zpátky za Billem, jen aby zkontroloval, jestli je v pořádku, než se rozhodl, že by měl prostě zamířit domů. Tom usoudil, že to, co pravděpodobně Bill právě teď chce nejvíc, je být nechán o samotě.
***
Následujícího dne se Tom vrátil ke svému úkolu, zatímco dorazil ke stánku s kouřící kávou v každé ruce. Pocítil úlevu, když spatřil v Billových očích zpátky tu jiskru, a Tom byl potěšen, když uviděl, jak moc se Billův úsměv rozšířil, když uviděl přicházejícího Toma.
„Jak se dneska cítíš?“ Zeptal se ho Tom.
„O hodně lépe, díky.“ Tom tomu rozhodně věřil, ta změna i za jediný den byla dobře viditelná. „Chci říct, že jsem celou noc probrečel, ale uspořádali jsme mu malý pohřeb, a…“ Bill pokrčil rameny. „Bylo to hezké rozloučení.“
Tom znovu sám sebe přistihl, jak by si přál být součástí Billova života, a ne jen nějaký podivný týpek v obchoďáku, který dělal své nákupy po malých kouskách, namísto toho, aby pořídil všechno najednou. Přál si, aby tam pro Billa mohl být, aby mohl být s ním. Díval se na něj a věděl, že s ním chce sdílet všechno, každý zážitek, každé bolavé srdce.
„To jsem rád,“ řekl. „Vypadáš o hodně líp.“
Bill se usmál a kývl ke dvěma kávám, které Tom držel. „Dneska nakupuješ ještě s někým?“
Tom zamrkal a pak se podíval na nápoje. „Ach! Málem jsem zapomněl. Ne, jedna z nich je pro tebe.“ Rychle položil kávu, kterou právě koupil, na pult před Billa. „Jen jsem si myslel, že by se ti dneska hodilo něco, co by tě vzpružilo.“
Bill pod svou čepicí pozvedl obočí a rty se mu roztáhly v překvapeném úsměvu. „Tome, to je tak… pozorné, děkuju.“ Tom se jen usmál a sklopil hlavu, zatímco Bill kávu zvedl. „Můžu se zeptat, co to je?“
„Je to jen latté,“ vysvětlil Tom. „Nevěděl jsem, co máš opravdu rád, ale všiml jsem si minule tvého trička Herbivore, a usoudil jsem, že nepiješ mléko, ale netypoval jsem tě ani na sójového člověka, a tak v tom máš mandlové mléko, snad je to okay.“
Bill znovu otevřel ústa, a pak se opět široce usmál. „Vlastně to je… perfektní. Páni.“ Potřásl hlavou, jako by byl lehce omámený, a pak se krátce napil. „Já… děkuju, opravdu.“
Tom pokrčil rameny. „To nestojí za řeč. Tenhle týden jsi mi ušetřil tak moc času.“
„Lidé jsou tady kolem vážně moc milí,“ pronesl Bill. „Dneska ráno mi nějaký kluk jen tak přinesl k snídani muffin z obchodu v přízemí. Věříš tomu? Tak sladké.“
Tom na vteřinu přimhouřil oči a pokusil se o úsměv, ale opravdu vše, co dokázal, bylo stisknout rty do úzké linky.
„Moc milé,“ odpověděl přes zaťaté zuby. Ať už ten mufiňák byl kdokoliv, měl by se stáhnout.
„Takže, máš něco, co bych měl zabalit?“ Zeptal se Bill.
Tom si uvědomil, že na nákupy ani nepomyslel, jak byl nedočkavý navštívit Billa. „Uhhh, ještě ne, ale budu mít!“ Začal od stánku couvat a zaklel, když zadní částí stehen narazil do židle. Vzhlédl a spatřil, jak se Bill tiše pochechtává s rukou přes ústa.
„Tak se uvidíme později!“ Zavolal Bill a na rozloučenou pozvedl kávu.
„Tome, ty idiote,“ zašeptal si Tom sám pro sebe, jak spěchal najít něco, co by mohl koupit.
***
„Tak pro koho je tohle?“ Bill o pár dní později vytrhl růžovou krabici Tomovi přímo z rukou, otevřel ji, a rozplýval se nad maličkou balerínou, která se uvnitř pomalu otáčela na právě spuštěnou hudbu.
„Pro Carly,“ řekl Tom. „To je moje neteř. No, tak trochu.“ Vnořil se do dlouhého vysvětlování toho, jak jeho švagr má dceru z předchozího vztahu, takže je to vlastně teoreticky jeho nevlastní neteř.
Bill naklonil hlavu a stále přitom hleděl na hudební šperkovničku. „Jak je Carly stará?“
„Ehm, je jí sedmnáct? Myslím.“
Bill šperkovnici zavřel a přisunul ji zpátky k Tomovi. „Okay, tohle jí dát nemůžeš.“
Tom se zamračil. „Cože? Proč?“
„Tome, o patro výš vedle restaurace je Sephora. Chci, abys tam nahoru šel, koupil jí dárkový poukaz, a pak mi můžeš později poděkovat.“
„Dárkový poukaz?“ Tom se zašklebil, když si vzpomněl na svůj slib, že ze svých nákupů dárkové karty eliminuje. „Myslíš?“
„Já to vím,“ opravil ho Bill.
Tom si povzdychl, zabručel, jak hodil šperkovnici zpátky do nákupní tašky, a odebral se směrem k eskalátorům.
***
Bill se usmíval, když mu Tom podal kávu, než mu na pult položil několik krabic.
„Dobré ráno.“
„Ahoj,“ odpověděl Tom a snažil se udržet Billův pohled, ale selhal. Když se do jeho očí zadíval příliš hluboce, obvykle to končilo tak, že se Tom choval jako blbec se svázaným jazykem.
„Jsi tady brzo,“ poznamenal Bill a napil se ze svého nápoje. „Mmm, za tohle díky.“
„Žádný problém,“ odpověděl Tom, jazyk už měl pomalu otupělý, jak sledoval Billa, který si olízl rty. Sklopil pohled k pultu, aby se pokusil dát se dohromady. „Já, ehm… dneska mám nějaké věci na práci, takže jo. Tady jsem.“
Tom opravdu neměl žádné naléhavé pochůzky, jelikož pracoval z domova, což bylo jednou z výhod být nezávislým vývojářem webových stránek. Spěchal do obchodního domu brzy, protože to byl nejlepší způsob, jak mohl strávit s Billem více času, než tam bude až směšně narváno a začnou se tvořit fronty.
Bill chápavě pokýval hlavou. „Včera jsem tě neviděl,“ řekl nenuceně.
Tom se zamračil. Včera bylo pondělí, Tomův nejméně oblíbený den z celého týdne. „V pondělí nepracuješ,“ poukázal.
Bill si odhodil vlasy přes rameno a začal si zblízka prohlížet jeden ze svých pěstěných nehtů. „Musel jsem včera za někoho zaskočit, místo toho budu mít volno ve čtvrtek.“
„Aha,“ bylo vše, co Tom mohl říct, a tiše nadával na kohokoliv, kdo si s Billem vyměnil směnu.
„Takže co se ti podařilo sehnat dneska?“
„Pro mé sestry,“ řekl Tom, snažil se přitom setřást ze sebe otrávenost. Zvedl v jedné ruce drahý krém proti vráskám a ve druhé mini sadu laků na nehty.
Bill si od něj převzal krém proti vráskám a zašklebil se. „To jako vážně?“
„Co? Ženy na tyhle věci jsou, nebo ne?“
„Myslíš, že kterákoliv sestra tohle dostane, tak bude šťastná, když ta druhá místo toho dostane zábavné laky na nehty?“
Tom pokrčil rameny, jako kdyby snad věděl, jak vnitřně funguje ženská mysl. „No, Deb už bude mít třicet pět a Hannah má teprve dvacet jedna. Myslel jsem, že by to gesto ocenila.“
Bill hodil hlavou dozadu a rozesmál se, malé zvonky mu poletovaly kolem hlavy jako šílené. Když se narovnal, znovu se na dárky podíval, než se na Toma zazubil.
„Jaké jsou tvoje sestry?“
„Deb je okay, myslím, i když jsem samozřejmě vyrostl s tím, že jsem si myslel, že je totální mrcha, jelikož to starší sestry vždycky jsou, takže jsem ji přiváděl k šílenství. Čím jsme byli starší, tím víc jsme se vzájemně tolerovali, hádám. Hodně mi pomáhala.“
„A Hannah?“
Tom se rozesmál. „To je moje malá sestřička, takže ji mám samozřejmě moc rád. Ale je to docela spratek, vždycky s ní bylo celkem dost práce. Přivádí k šílenství mé rodiče.“
Bill položil krabičku na pult a na tváři měl široký úsměv, když přesunul krabičku s krémem na opačný konec pultu, a poté udělal to samé s laky na nehty, vyměnil tak jejich pozice.
Tom na něj zamrkal a poté zavyl smíchy, když si uvědomil, co Bill nabízí.
„Můžeš to svést na mě,“ řekl Bill lehce, když popadl dva archy papíru. „Je tak jednoduché pomíchat jmenovky, když po celý den balíš dárky, víš?“ Mrknul na Toma. „Budete mít tak zábavné Vánoce.“
***
„To nemůžeš myslet vážně. Tvůj oblíbený film jsou Rošťáci?“
Tom se narovnal, připravený bránit svůj nevinný vkus na filmy. „Ano, proč?“
Bill se rozesmál, zvonky na jeho čepici rozjařeně tancovaly. „Protože to je můj oblíbený film.“
„Ani náhodou, vážně?“
Bill přikývl, a pak zvážněl, když si prohlížel obal blu-ray disku, který mu Tom právě podal. „Ale víš jistě, že oblíbený film tvé matky je opravdu Bláznivá střela?“
„Upřímně, kdybys viděl, jak moc se směje a směje, když ten film hraje v televizi, pak bys to pochopil,“ ujistil ho Tom.
„Zní zábavně,“ řekl Bill. „Já jsem pro tu svou koupil přepychovou kúru v lázních, teď mi to připadá docela nudné a předvídatelné, když tak o tom přemýšlím.“
„Cože? Vsadím se, že to bude milovat,“ odpověděl Tom. „Sakra, možná jsem měl mámě koupit právě tohle. K čertu, možná bychom je tam měli poslat společně.“ Vynutil ze sebe smích, ale Bill se na něj jen usmál, jako by Tom právě neřekl tu nejtrapnější věc ze všech.
„Když už o tom mluvíme,“ řekl Bill. „Chystáš se jí dát ještě něco dalšího, že?“ Zvedl nahoru blu-ray. „Ne jen tohle?“
„No…“
„Tome.“
„Okay, okay.“ Tom poraženě zvedl ruce.
„Je to tvoje matka,“ připomněl mu Bill, zatímco Tom couval ze stánku.
„Jo, já vím.“
„Dala ti život!“ Vykřikl Bill.
Tom se rozesmál a ignoroval zvláštní pohledy, které dostával od lidí, postávajících u stánku s kávou.
autor: Haylzee
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Tom je roztomilí a Bill je takové sluníčko jen jsem zvědavá kdy se dají dohromady.
Velmi dobre ro ide. Necakala som ze mu Bill bude radit aj v tom komu ake darceky kupit. Rozmysla ci som ja niekedy zazila take okuzlenie. Ze som proste stalkovala niekoho cele dni. A asi tak na 70 % musim povedat ze ano. Ale to bolo sakra davno toto. A urcite to nebolo take mile. A Tom ma rafinovany dovod sa s Billom stale a stale stretavat. Ved darceky musia byt pekne zabalene.
Teda čekala jsem, že Tom bude trochu iniciativnější. Že třeba Billa někam pozve, místo aby se z něj stal druhý Santa Claus. Jednou i ty Vánoce skončí a pak už nebude mít výmluvu za ním chodit. Takže Tome, seber odvahu a do toho.
Děkuji za překlad
Tahle povídka prostě hřeje u srdíčka! ♥
Tenhle smíšek Bill je okouzlující a já se nedivím, že se do něj Tom na první pohled zbláznil. Já bych se také zbláznila! je roztomilé, jak si spolu pořád povídají, Tom mu nosí kávu, žárlí na kluka, co mu donesl muffin a poznávají se čím dál více a více. 🙂 Každopádně by jej Tom mohl konečně někam pozvat. Vždyť se znají už tak dlouho! Nebo mě to tak alespoň přijde… 😀 Myslím, že by s ním Bill velmi rád někam zašel.
Moc děkuji za překlad téhle milé povídky! ♥
Ach to je tak sladké,cítim sa pri čítaní veľmi príjemne a spokojne 🙂 dúfam, že sa Tom odhodlá a zavolá Billa niekam, inak to budem znášať veľmi ťažko .Ten trapák s muffinami nech si dá odpych,nech si nájde iného baliča darčekov 😀 !