autor: Haylzee
O pár dní později Tom mířil po eskalátorech dolů a jeho oči automaticky vyhledávaly Billův stánek. Zcela přišel o řeč, když tam Bill úplně poprvé nebyl. Stál tam někdo jiný a balil dárky. V Billově stánku.
Hrozilo, že jej celého pohltí vlna paniky a Tom málem zakopl na spodu eskalátorů, když zapomněl vykročit ven. Jen tak tak se mu podařilo najít rovnováhu a neskončit obličejem na zemi. Se zamračením se ke stánku přiblížil a snažil se tomu přijít na kloub. Co když tam ten den Bill vůbec není? Co když je nemocný? Co když už v tom obchodním domě vůbec nepracuje?
„Hledáš mě?“
Tom se při zvuku toho hlasu na místě otočil a stejnou dávkou ho zasáhla jak úleva, tak i rozpačitost. Byl přistižen. Tomovi chvíli trvalo, než vůbec odpověděl, očima přejížděl po Billovi nahoru a dolů a vstřebával každý detail. Bylo to poprvé, co Tom vůbec viděl spodní část jeho těla, a každý jeho kousek byl stejně tak půvabný jako vrchní část. Tom polkl, opájel se pohledem na ty dlouhé, štíhlé nohy; Billovy džíny byly tak úzké, že nezanechávaly pro představivost vůbec nic. Sundal si tu roztomilou čepičku a dopřával tak Tomovi pohled na svůj běžný, každodenní vzhled. Miloval z toho každý kousek.
„Uhhh…“ Tom se červenal a dokonce i Billovy tváře měly trochu růžovější nádech než obvykle. Pro Toma to bylo divné, jen tak tam s ním stát bez pultu mezi nimi, který by jim stál v cestě, bez výmluvy k tomu, aby s ním mohl mluvit. Narovnal se a odkašlal si. „Vlastně ano. Ty víš, že nemám rád, když mi dárky balí kdokoliv jiný,“ řekl tím nejvážnějším tónem, jakým jen mohl.
Billovi zajiskřilo v očích, když se rozesmál, čímž Toma znovu uchvátil.
„Zrovna jdu na svou obědovou pauzu,“ řekl mu Bill. „Myslíš, že bys mi mohl dělat společnost? Chci říct, pokud nejsi zaneprázdněný,“ dodal rychle. „Nejspíš máš spousty věcí na práci.“
„Ne!“ Vykřikl Tom o hodně hlasitěji, než měl v úmyslu. „Totiž,“ řekl, tentokrát tišeji. „Nejsem zaneprázdněný, moc rád se k tobě přidám.“
Bill se zazubil. „Skvělé. Ale jdu jen tady do fastfoodu, nic nóbl.“
Mluvil rychlostí míle za minutu, zatímco se vydali nahoru, a ve chvíli, kdy se posadili k jídlu, už Tom věděl, že Bill je na půl cesty k získání titulu v oboru Historie umění, a že byl ´zázračné dítě´. Než se Bill narodil, jeho rodičům bylo řečeno, že nikdy nebudou moct mít děti, a pak, k jejich radosti, přišel Bill. Už nikdy se jim nepodařilo zplodit další dítě.
„Není divu, že jsi tak šťastný,“ řekl Tom. „Tví rodiče tě musí zbožňovat, a nemáš žádné otravné sourozence.“
Bill se rozesmál. „Zbožňují mě, to ano.“ Pro Toma bylo lehké si o tom udělat obrázek, nedokázal si představit nikoho, kdo by se do Billa okamžitě kompletně nezamiloval. „Ale vždycky jsem chtěl alespoň jednoho bratra nebo sestru. Občas docela žárlím, když mluvíš o své velké rodině.“
Tom si odfrkl, strčil si do pusy hranolku a polkl, než promluvil. „Jen počkej, až se s nimi setkáš, pak už nebudeš tak žárlit.“ Jakmile ta slova opustila jeho ústa, Tom se rozkašlal, když si až příliš pozdě uvědomil, co to řekl.
Billovi znovu pobavením zajiskřily oči, a s dobrosrdečností, kterou vždy vykazoval, Tomovo malé uklouznutí opomenul.
„Když už mluvíme o tvé rodině, je tohle další dárek?“ Bill ukázal k velké tašce u Tomových nohou.
„No jo.“ Tom se stále pokoušel chytit dech a vzpamatovat se. „Je to něco trošku jiného.“
„Můžu to vidět?“
„Hmmm.“ Tom pokrčil rameny. „Je to trochu hloupé, určitě si to taky budeš myslet. Je to pro mou babičku.“
„Nebudu si myslet, že je to hloupé,“ slíbil Bill. „Ukážeš mi to?“
Tom vzdychl a vytáhl velkou, zarámovanou černobílou fotografii, kterou nechal zvětšit. Otočil ji k Billovi. „To jsem já s dědou,“ vysvětlil. „Zemřel, když mi bylo pět, jen sotva si na něj pamatuju.“ Podal rámeček Billovi. „Tu fotku našel nedávno můj táta a dal mi ji. Myslel jsem, že by se jí to mohlo líbit.“
Ta fotografie by nebyla nic speciálního v hromadě jiných rodinných momentek, ale Tom si ji oblíbil hned, jak ji uviděl. Byly mu tam teprve čtyři roky, byli venku a on seděl dědečkovi na klíně s našpulenými rty, jak se pokoušel vyfouknout bublinu přes plastový kroužek, který svíral ve své malé pěsti. Jeho dědeček se usmíval a ukazoval na bubliny, které je už obklopovaly. Tom si myslel, že to bylo sladké.
„Nejspíš bych jí měl pořídit něco jiného,“ řekl rychle, když Bill nic neříkal s očima stále zaměřenýma na obrázek. „Asi by spíš dala přednost pekárně na chleba nebo tak, něčemu, co by mohla využít.“
„Ne,“ řekl Bill jemně, a konečně od obrázku odtrhl pohled. „Je to perfektní, opravdu.“ Podal rámeček zpátky Tomovi a otočil hlavu, zatímco si otíral tvář. „Promiň, asi mi něco vletělo do oka.“
Tom počkal, dokud se na něj Bill znovu nepodíval s úsměvem stejně jasným jako vždy.
„Dovolíš mi, abych to zabalil?“ Zeptal se Bill.
Tom se na něj zazubil. Dovolil by Billovi udělat cokoliv.
***
„Bože, proč tady jsme? Proč nemůžeš všechny své nákupy udělat online jako každý normální člověk?“ Kňučel Tomův nejlepší kamarád Gustav, když se proplétali davem vánočních nakupujících. „Tohle je peklo.“
Tom se rozesmál. „Klídek, co jiného jsi na dnešek plánoval? Máš dovolenou.“
„Spát,“ odpověděl Gustav. „Jíst zbývající makaróny. Hrát Battlefront, já nevím… cokoliv, jen ne tohle?“
„No, chtěl jsem, aby ses s někým setkal,“ řekl Tom, zatímco se svému kamarádovi stále smál. „Je to jeden kluk… Vážně se mi líbí.“
„Oh? Okay. Kdo to je? Kde jsi ho potkal?“
Tom se ostře nadechl. „Vlastně tady. Pracuje tu. On je ten pravý, Gusi. Vážně si myslím, že… tohle je ono.“
Gustavovo obočí vylétlo vzhůru a Tom mohl říct, že byl čím dál zvědavější. „Páni, to zní vážně. Chci říct, že tvůj nejdelší vztah s klukem trval šest měsíců.“
Tom protočil oči, nepotřeboval žádnou připomínku toho naprostého fiaska. Měl vědět, že Gustav nebude příliš podporující. Neměl o Billovi ani ponětí, neměl tušení, že během těch pár týdnů, co ho Tom znal, se do něj až po uši zamiloval. Čím více ho poznával, tím více mu propadal.
Čím víc se Vánoce blížily, tím víc začínal Tom vyšilovat. Stále nesebral odvahu Billovi skutečně říct, co cítí, a za méně než týden bude balící stánek pryč společně s Tomovou výmluvou k tomu, aby s Billem denně flirtoval. A to nebyla jediná krize – Tomovi už oficiálně došli lidé, kterým by kupoval dárky, a začal se uchylovat k tomu, že si kupoval dárky pro sebe, jen aby měl něco, co mohl do Billova stánku přinést.
Nedočkavě přešlápl na místě, jak stáli ve frontě k balícímu stánku, a když se k němu Tom konečně dostal spolu s Gustavem vedle sebe, neušel mu záblesk nejistoty na Billově tváři, než se mu na ni navrátil jeho fascinující úsměv.
„Ahoj,“ řekl Bill vřele a Tom vteřinu pokukoval po Gustavovi, aby viděl, jestli jeho kamarád propadne stejnému kouzlu jako Tom, když byl poprvé konfrontován s Billovou ohromující krásou.
Gustav se jen zdvořile usmál nazpět a položil na pult knížky, které právě koupil pro svou přítelkyni.
„Tohle je můj kamarád Gustav,“ vysvětlil Tom. „Věříš tomu, že ještě nevybral vánoční dárky pro svou přítelkyni?“
Gustav mu věnoval zvláštní pohled, a pak se otočil k Billovi. „Tohle je můj kamarád Tom, který očividně rád diskutuje o mých záležitostech s cizími lidmi.“
Tom s Billem si vyměnili pohled, než oba vybouchli smíchy. „Ehm, Gustave, tohle je Bill. On je…“ Tom chtěl říct, že Bill je jeho kamarád, ale nebyl si jistý, jestli by tím nezašel příliš daleko. „No, není to tak úplně cizí člověk.“
„Oh? Aháááá,“ řekl Gustav, když mu to došlo.
Bill ve skutečnosti vypadal důkladně nervózní poprvé od chvíle, kdy jej Tom poznal, ale stále byl schopný zabalit knížky v rekordním čase.
„Jak se tvoje přítelkyně jmenuje?“ Zeptal se a cvaknul perem.
„Gemma,“ odpověděl Gustav, a pak se trošku naklonil kupředu. „Takže, jak dlouho se znáš s Tomem?“
„Ne moc dlouho,“ vložil se do toho Tom. „Bill mi pomáhá s mými nákupy.“ Zazubil se na Billa a přímo na místě chtěl roztát, když na něj Bill lehce mrknul.
„Přesně tak,“ potvrdil Bill. „Chudák Tom je úplně bezradný, když přijde na kupování dárků. Ale neboj se, to, co koupil tobě, je v pohodě,“ dodal a podal zabalené knížky s úsměvem zpátky Gustavovi. Pak se otočil k Tomovi. „A co máš dneska ty?“
Tom mu podal malý espressovač, který před chvílí vybral, a byl až příliš zaměstnán sledováním, jak Billovy ruce vklouzly kolem krabice, a přemýšlením nad tím, jak jej chtěl vzít k sobě domů a provádět s ním každou tělesně možnou neslušnou věc, aby si všiml, jak na něj Bill i Gustav s očekáváním zírají.
„Tome,“ řekl Bill s pobaveným pohledem na jeho sladkém obličeji. „Ptal jsem se, pro koho to je?“
„Aha,“ řekl Tom, a v duchu sebou zatřásl. „Ehm, to je pro mou tetu Carol.“
Bill se zarazil a zamžoural na něj. „Myslel jsem, že tetu Carol už jsme měli – tu sadu parfémů, pamatuješ?“
Koutkem oka Tom mohl vidět, jak Gustav ten rozhovor zvědavě sledoval.
„Oh… no jo. Chtěl jsem říct pro mou tetu Ednu,“ řekl Tom. Vždycky si ty dvě pletu.“ Pak předstíral, že jej velmi zajímá nápis na vrcholku stánku ´Balení dárků zdarma!´, a hleděl na to, jako by to byla ta nejvíce fascinující věc, jakou kdy viděl.
„Vole, znám tě od chvíle, kdys byl batole, od kdy máš tetu Ednu?“
Kdyby Tom mohl, v tu chvíli by Gustava zavraždil, k čertu s dvacetiletým přátelstvím.
„Ty ji neznáš,“ trval na svém Tom. „Však víš, že mám velkou rodinu.“ Na moment mrkl pohledem k Billovi a zachytil úsměv na jeho tváři, zatímco byl zaměstnán popisováním jmenovky.
„Ano, vím, a s každým z tvé rodiny jsem se setkal,“ dohadoval se Gustav. Tom Gustava chodidlem nakopl do nohy dost silně, aby upoutal jeho pozornost. Gustav se na něj zamračil, ale pak Tom mohl vidět, jak se mu v hlavě začaly protáčet kolečka. „Aha, počkej, Edna, no jo. Ze strany tvého táty, že?“
„Jo,“ odpověděl Tom, přemožen nutkáním dostat Gustava od Billa tak daleko, jak jen to bylo možné. „Přesně ta.“
„Takže Tom sem chodí každý den, aby si nechal zabalit dárky?“ Zeptal se Gustav, když obrátil svou pozornost k Billovi.
„Přesně tak,“ odpověděl Bill sladce, zazubil se na Toma a přisunul k němu pečlivě zabalený espressovač. „Opravdu má pozoruhodně velkou rodinu.“
„Ano,“ řekl Gustav a ušklíbal se na Toma. „Ohromnou.“
„Okay, no, my už musíme jít,“ řekl Tom rychle, poděkoval Billovi a popadl espressovač, zatímco se Bill s Gustavem rozloučili.
„Počkej na mě!“ Zavolal Gustav, jak si to rázoval za ním.
Přes rameno Tom mohl vidět, jak na něj Bill mává, a nedokázal zabránit úsměvu, který se mu rozšířil na tváři, zatímco rozpačitě na oplátku máchl rukou. Krabice v jeho rukách byla čím dál těžší.
„Tak pojď,“ řekl Gustavovi. „Potřebuju to dát do auta.“
„Tome,“ řekl Gustav. „Když jsi mi řekl, že jsi někoho potkal, předpokládal jsem, že jste, však víš, spolu. Co to k čertu bylo?“
„Opravdu ho mám rád, okay?“ Odpověděl Tom, stále zneklidněný a vůbec ne v náladě pro poučování. „Vidím ho každý den a opravdu spolu vycházíme, něco v tom vážně cítím. Jen jsme se vzájemně poznávali.“
„Ach, no jo,“ odfrkl si Gustav. „Vy dva spolu prakticky chodíte, jen škoda, že on si to ještě neuvědomil!“
„Jednou jsme si spolu dali oběd,“ řekl Tom strnule.
„Aha, tak to je pak okay,“ řekl Gustav úlevně. „Takže jsi ho pozval?“
„Ne tak úplně,“ zamumlal Tom. „Dělal jsem mu společnost, zatímco měl obědovou přestávku.“
„Ježíši.“
Dohadovali se celou cestu k Tomovu bytu, a když Gustav Tomovi otevřel dveře, aby mohl vzít dovnitř těžkou krabici, kterou nesl, věnoval mu poslední rýpnutí.
„A co se stane, když ho přivedeš představit své rodině a polovina rodiny bude chybět, protože prostě neexistujou?! Co si bude myslet, až si uvědomí, že jsi mu lhal? To není moc dobrý začátek vztahu, kámo.“
Tom se chtěl pokusit bránit, ale zrovna když se chystal otevřít ústa, Gustav vstoupil do obývacího pokoje a zalapal po dechu při pohledu na Tomův malý vánoční stromek obklopený oceánem dárků, které doslova zabíraly polovinu místnosti.
„Tome.“
„Já vím, já vím,“ zamumlal Tom a přidřepl, aby dodal k hromadě svůj nejnovější dárek. „Je to trochu… šílené.“
V tom jej Gustav překvapil smíchem. „Kriste, Tome, prostě ho pozvi na rande! Řekni mu, co cítíš. Očividně cítí to samé.“
„Cože?“
„Ale prosím tě. Vy dva jste se v tom stánku prakticky vzájemně šukali očima. Dokonce i naprostý blbec to mohl vidět.“
Tom zkolaboval zády na svůj gauč s širokým úsměvem na tváři. „Vole… Já myslím, že ho miluju.“
Gustav zamlaskal a znovu pohlédl na hromadu dárků. „Já bych to spíš nazval poblázněním, ale, okay.“
„Nikdy jsem nic takového necítil,“ naléhal Tom. „Gusi, já ho potřebuju. Potřebuju s ním být, nedokážu to vysvětlit. Jsem šťastný, i když jsem jen kolem něj. Když se na mě usměje, je to jako… jako by se všechno zpomalilo, a všechno, co můžu vidět, je on. Nemůžu vystát, když je smutný, udělal bych pro něj cokoliv.“
„Jak do něj můžeš být zamilovaný, když ho jen sotva znáš?“ Chtěl vědět Gustav. „Je to jen kluk, který ti balí dárky!“
„Jeho oblíbená barva je červená,“ řekl Tom. „Miluje psy víc než kočky, většinu svého volného času tráví čtením knížek, skutečných knížek.“ Tom vzdychl. „Směje se mým hloupým vtipům a nedělá si ze mě srandu, když řeknu pitomé věci, jeho oblíbená věc na Netfixu je seriál The Killing a myslí si, že Hvězdné války jsou přeceňované stejně jako já. Nesnáší květák a má rád jen ovocné pendreky, protože z peprmintových mu je špatně. Každé Vánoce tráví roznášením jídel v útulku dole na Fultonové a chce adoptovat deset dětí místo toho, aby měl nějaké vlastní, protože nevidí pointu přivádět na svět další děti, když už jich je tady tolik, které nemají rodinu.“ Tom se zastavil, aby se nadechl a vzhlédl ke Gustavovi. „Víš, jaká je Gemmina oblíbená barva?“
Gustav pozvedl obočí. „Okay, chápu.“ Jeho kamarád se na něj nyní usmíval. „Nikdy jsi nebyl žádná stydlivka, nechápu, proč jsi to toho ještě nepraštil,“ uvažoval Gustav. „Obvykle už by ses mu dávno dostal do kalhot.“
Tom popadl jeden z gaučových polštářů, zabořil do něj hlavu a zasténal.
„Do prdele, ty seš v tom až po uši.“
Tom sklouzl polštářem dolů, dokud se na svého kamaráda nemohl zašklebit. „Neříkej, myslíš?“
autor: Haylzee
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Ty dva jsou tak zlatý doufám že to dobře skončí.
Aaaach…..ja chcem este Vianoce. To je tak famozna poviedka. A caka nas uz len jeden diel. Nechce niekto napisat volne pokracovanie?? Lebo tie dve hrdlicky ma naozaj velmi bavia.
Naprosto souhlasím s Iwuankou, protože i mně je líto, že náš čeká už jen jeden díl. Tahle dokonalá povídka by si zasloužila celou sérii, protože tenhle Bill s Tomem jsou tak roztomilí! ♥ Nemůžu se přestat u téhle povídky usmívat! Je prostě dokonalá! ♥
Tom a jeho nakupování vánočních dárků pro sebe sama, aby mohl trávit chvíle s Billem, mě fakt rozesmálo. 😀 Tak už jej přece pozvi na rande, Tome! Snad jej k tomu Gustav nějak dokope!
Moc děkuji za skvělý překlad! ♥
Vy dva jste se v tom stánku prakticky vzájemně šukali očima. – 😀 😀 😀 tento diel je velmi zábavný, dobre som sa nasmiala , tie Gustavove vety boli jedna perla za druhou 🙂 je to tak krásne, hanblivý Tom, očarujúci Bill…musia byť spolu 🙂 dúfam, že v poslednom dieli ho Tom niekam pozve a nenechá si taký skvost ako Bill ujsť.