autor: Iwča
Byl pátek a Bill neměl na výběr, otec mu prostě oznámil, že s ním půjde na další z mnoha firemních večírků a Bill se už teď netěšil. Neměl to rád, všichni tam byli až moc staří, nudní a bavili se jen o penězích. Měl peníze rád, ale nechtěl o nich celý večer poslouchat. Nicméně otci se zkrátka neodmlouvá, a tak nakonec prostě šel. Pozdravil pár otcových přátel a spolupracovníků a zakotvil u baru, kde si objednal drink a jen se rozhlížel kolem. Všichni vypadali tak obyčejně. Většinou to byli starší muži s mladými manželkami, kteří vydělávali dost na to, aby svou mladou ženu uspokojili. Alespoň v některých směrech. Bill se sám pro sebe uchechtl nad tím, jak byli patetičtí, když pohledem narazil na něj. V tu chvíli, kdy ho viděl, věděl, že tohle… že to, co cítil, bylo prostě nepopsatelné. Ten muž byl nádherný, byl mnohem mladší než všichni kolem, ale vypadal zrovna tak úspěšně a vychovaně. Byl zjevně starší než Bill, měl delší černé vlasy stažené v drdolu a ve rtu měl dva dokonalé piercingy. Byl jako Bill, nehodil se tam. A jeho úsměv byl přímo elektrizující.
Bill cítil svoje srdce hořet. Koukal na něj tak dlouho, dokud mu ten naproti pohled neopětoval a plaše se usmál, očima ale zůstával na něm. Naštěstí pro Billa, ten druhý vypadal mnohem odvážněji. Něco lidem okolo řekl a vydal se směrem k němu. Bill se musel chvíli rozdýchávat a uklidňovat, aby zvládl mluvit, a úsměv neopouštěl jeho rty.
„Ahoj,“ ten muž se usmál tím zářivým úsměvem a Billovi se podlomily kolena.
„A-Ahoj…“ úsměv mu opětoval a celého si ho prohlížel. Takhle zblízka vypadal ještě mnohem nádherněji.
„Jak se jmenuješ? A co tu děláš? Nevypadáš, že bys sem patřil. Na to vypadáš až moc dobře…“
„Jsem Bill. Jsem tu… táta je… jsem tu s otcem,“ Bill se cítil hloupě, ale nebyl zvyklý mluvit s lidmi na takovýchhle akcích. A už vůbec ne s takovými.
„Těší mě, Bille. Já jsem Tom.“
*
Všechno to šlo neuvěřitelně rychle. Už tu noc, kdy se poznali, si ho Tom odvedl domů a pomiloval ho tak dobře jako ještě nikdo. Bill nebyl typ, který by spal jen tak s někým, a už vůbec ne s někým, koho znal tak malou chvíli, ale Tom byl o tolik jiný… Po tom, co se milovali, leželi v posteli a hodiny si povídali. Bill doopravdy cítil, že ho zná už roky, že o něm ví všechno a že chce, aby Tom věděl všechno o něm. Pár týdnů spolu randili, skoro každý den ho Tom někam pozval, kupoval mu růže a dárky a miluju tě mu řekl mnohem dřív, než by Bill čekal. Nicméně mu řekl to samé, cítil to už od té první noci. A tak se k němu nastěhoval.
„Tomi?“ Bill strávil poslední hodinu a půl v koupelně, ale konečně se cítil a vypadal dost dobře na to, aby mohl jít ven. Došel do obýváku a podíval se na svého přítele, který dělal něco na notebooku. „Tomi, jdu ven, dobře? Volala mi-„
„Cože? Kam bys chodil? Já jsem myslel, že bychom byli spolu,“ Tom hned zaklapl notebook a zvedl se, došel až k Billovi. „Nechoď nikam. Budeš se mnou doma, dobře? Chci, abys tu zůstal.“
„Ale… už jsem dlouho nebyl venku a Nicole už jsem neviděl ani nepamatuju, jen jsem-„
„Ty už mě nemiluješ? Chceš si najít někoho jinýho? Bille, přísahám, že tě… Nechci, abys za ní chodil. Je to hloupá nána, není pro tebe dost dobrá. Zůstaneš tady. Jdi se převlíknout, já nám zatím uvařím něco k večeři.“
Tom se naklonil, Billa dlouze políbil, a zmizel v kuchyni. Bill ani neměl šanci se ozvat a protestovat. Znovu. A tak si povzdechnul a otočil se na podpatku, šel do ložnice a zase se převlékl.
Byly to alespoň dva měsíce od té doby, kdy byl Bill naposledy někde bez Toma, a tak prostě počkal, až Tom po sexu usne, zvedl se, upravil a vyrazil ven. Celou noc strávil s přáteli, bavil se, tancoval, popíjel… Prostě si chtěl jen trošku užít. Tom byl raději doma než venku, ale byl o šest let starší než Bill, tak to bylo asi pochopitelné. Bylo krátce po jedné ráno, když se Bill vracel domů. Potichu otevřel dveře a po tmě si začal zouvat boty. Trochu se leknul, když se najednou rozsvítilo. Tom stál kousek od něj, a nevypadal vůbec spokojeně.
„Kde jsi byl?“
„Ahoj, Tomi,“ Bill se usmál a zvedl se, došel až k černovláskovi a políbil ho. „Jen jsem byl venku s-“ Prudká facka ho přerušila. Šokovaně zamrkal a udělal krok dozadu od Toma.
„S kým jsi šukal?! Ty děvko! Podvádíš mě? Jak si to… Nikdy nebudeš s nikým jiným! Nikdo jinej by tě ani nechtěl, bože! Smrdíš, podívej se, jak vypadáš… Už tohle nikdy, kurva, nedělej. Jdi se umejt a přijď do postele.“
Bill nebyl schopný nic říct, jen stál se slzami v očích u dveří a držel si tvář.
Následující ráno se Bill probudil, když ucítil, jak se postel vedle něj prohnula. Otevřel oči a uviděl Toma s velikým tácem se snídaní a obrovským pugetem růží.
„Dobré ráno…“ řekl a naklonil se, políbil Billa na čelo. „Já… já vážně nevím, co říct. Strašně se omlouvám, lásko, nevím, co to do mě vjelo. Tolik jsem se o tebe bál, nebral jsi mi telefon a já… nebyl jsem to ani já. Strašně mě to mrzí.“
„To je v pořádku, já… já vím,“ Bill se na něj nemohl zlobit, vypadal, že se rozbrečí, a ta květina byla dechberoucí, musel za ní dát majlant. „Neomlouvej se, měl jsem ti říct, že jdu ven.“
„Tolik mě to mrzí,“ Tom dal tác se snídaní stranou a stáhnul si Billa do náručí. „Nesmíš mi tohle dělat, nesmíš mi zmizet a nic neříct. Už to nedělej, dobře? Miluju tě, už se to nestane.“
„Taky tě miluju, Tomi.“
Stalo se to znova. Bill byl u rodičů, strávil tam víkend, ale zapomněl si nabíječku na mobil, takže se mohl ozývat Tomovi jen občas z matčina mobilu a zapomínal na to, prostě si chtěl užít čas s rodiči. Když se v neděli večer vrátil, Tom byl opilý. Křičel na něj, co si to dovoluje a s kým zase spal a co si o sobě myslí, taková nula že nechává Toma čekat. Že by mohl mít deset takových, jako byl Bill. A pak ho udeřil. Jen párkrát, než ho odstrčil na zeď a odpotácel se do ložnice. Když se ráno Tom probudil, Bill mu dal prášek a vodu na zapití.
„Omlouvám se, že jsem nevolal. Měl jsem se pro nabíječku vrátit, nebo něco… nezlobíš se na mě, že ne, Tomi? Vážně jsem zapomněl. A s nikým jsem nespal… Promiň mi to, prosím.“
Tom jen přikývnul a Billa si stáhl k sobě, přitulil si obličej k jeho krku a políbil ho na něj.
„Už to neudělám, už tě neuhodím. Pil jsem, měl jsem… víš, že takovej nejsem, že jo?“
„Samozřejmě, vím to. Miluju tě.“
„Už za rodiči nejezdi… Ať oni jezdí sem. Chci tě mít u sebe.
Bill už ani nevěděl, kdy naposledy byl venku z bytu. Většinou měl na rukou nebo na obličeji nějaké šrámy a nechtěl se tak ukazovat venku. Cítil, že každou z těch modřin si zasloužil. Věděl, jaký Tom je, jak snadno se naštve, ale pořád dělal něco špatně. Samozřejmě, že si zasloužil, aby po něm Tom hodil talíř, když nezvládl dovařit brambory. Kdo neumí uvařit brambory pořádně? A když Tom zaspal do práce, zasloužil si shodit na skleněný stůl a říznout se do ruky, měl ho přece vzbudit, aby nezaspal. A Tom se mu vždycky tak moc omlouval. Kupoval mu květiny a oblečení a všechno, co Bill jen chtěl. Samozřejmě, že Billa miloval, prostě chtěl, aby dělal věci pořádně, to bylo všechno. A Bill by nikdy nemohl být s nikým jiným, nikdo jiný by ho ani nechtěl. Takže si zasloužil, aby sem tam dostal pěstí, aby nezapomněl, že ho Tom miluje.
„Co to kurva je? Nejsi schopný ani zapnout pračku?!“ Tom přiběhl do kuchyně, zase rozzuřený.
„A-Ale já ji zapínal, lásko. Vážně jsem… ji zapnul.“
Tom došel k němu a tvrdě ho chytil za ruku, dovlekl ho až do koupelny a hodil ho na pračku. Bill kvíknul, slyšel, jak něco v jeho ruce prasklo.
„Tomuhle říkáš zapnutá pračka?! Bože, ty jsi tak zbytečnej!“
„P-Promiň, asi jsem nezmáčknul… Promiň, Tomi,“ Bill se opatrně zvedl ze země a usyknul, když se pokusil hnout rukou. Tomův výraz se okamžitě změnil.
„Bille? Jsi v pořádku? Bolí tě něco?“ Tom byl hned u něj, opatrně vzal jeho ruku a vytáhl mu rukáv. Bill tam měl pár starých modřin, ale tvořila se mu tam nová a ruka mu otékala. „Ale ne, sakra… bože, tolik mě to mrzí… Bolí to? Pojď, měli bychom jít do nemocnice.“
Celou dobu, co čekali v nemocnici, až půjdou na řadu, ho Tom tiskl k sobě, hladil mu bok a šeptal mu do ucha, jak ho miluje a jak ho to mrzí. Šli na rentgen a potom do ordinace. Lékař Billa celého prohlédl, pak kouknul na Toma, na snímek z rentgenu a zpátky na Toma.
„Mohl byste nás s panem Kaulitzem na okamžik nechat, prosím?“
„Cože? Proč? Jsem jeho partner, mám právo tady být,“ Tom zakroutil hlavou, nechtěl nikam odcházet.
„Bude to jen chvilinka.“
„Jdi, Tomi, hned budeš zpátky,“ Bill se na něj podíval a Tom nakonec kývnul, Billa políbil a odešel do čekárny.
„Jak se vám to stalo, pane Kaulitzi?“ doktor věnoval plnou pozornost Billovi, celý jeho holý trup si zkoumavě prohlížel.
„Spadl jsem ze schodů.“
„Opravdu? Pane Kaulitzi, nejste tu poprvé… máte modřiny na žebrech, myslím, že jsou možná naražená, vaše ruka je zlomená, ale máte přeléčenou zlomeninu zápěstí a… Měl byste to nahlásit.“
„Co bych měl… O čem to mluvíte? Prostě jsem upadl, to je všechno. Můžete mi jen dát sádru a nechat mě jít?“ Bill začínal být nervózní, věděl, že kdyby Tom slyšel, co doktor říká, měl by víc, než zlomenou ruku.
„Poznám domácí násilí, když ho vidím. Měl byste od něj odejít, a rychle. Myslím, že už teď jste to nechal dojít moc daleko. Nemůžu nic udělat bez vašeho souhlasu, ale můžu vám pomoct, když mi to dovolíte.“
„Domací-… Přestaňte takhle mluvit. Nechci nic z toho slyšet, nechci,“ Bill se zvednul a natáhl si rolák zpátky na sebe. „Nechte toho. Už to neříkejte, nikdy tohle… Chci sádru a za Tomem. Hned. Nehodlám se s vámi o ničem bavit.“
A tak odešel s Tomem zpátky domů.
Doktor zůstal sedět v kanceláři a smutně zakroutil hlavou.
„Za pár měsíců tu budeme mít dalšího smrťáka…“ podíval se na sestřičku a zaklapl Billovu složku.
autor: Iwča
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Začiatok bol síce krásny, ale potom.. z Toma sa vykľula pekná sviňa. Chudák Bill 🙁 A napriek všetkému s Tomom stále ostával.
A záver.. je to tak otvorené, že by som normálne povedala, že si to zaslúži pokračovanie, ale v tomto prípade neviem… síce ma strašne mrzí tá posledná lekárova veta, ale hovoril pravdu a aj keď by som bola asi rada za pokračovanie s tým, že by sa Tom zmenil (čo by musel minimálne podstúpiť nejaké liečenie) a boli by spolu šťastní, tak si nie som istá, či by to vôbec bolo reálne.
Takže najlepšie to bude nechať tak, ako to je, nech si každý urobí vlastnú verziu pokračovania. 🙂
Vďaka za (aj keď smutnú) poviedku.
Myslím, že jak tohle skončí, je úplně jasné. Buď si Bill připustí, že člověk, který ho skutečně miluje, by mu nikdy neublížil, že Tom je prostě tyran a on musí najít sílu a odejít, aby se zachránil, nebo ho Tom jednoho dne skutečně zabije. Tohle je realistické, až to bolí, typický případ domácího násilí. Bill už je dokonale psychicky zpracovaný. Úplně mě mrazilo z toho, jak byl řesvědčený, že ať mu Tom udělá cokoliv, může si za to sám. No ano, za to, že člověk zapomene zapnout pračku, je jediným adekvátním trestem zlomená ruka. Bože…Kolik takových jako on, žije všude kolem nás?!
Je mi strašne smutno a cítim sa bezmocná keď viem, že takéto veci sa normálne dejú:(
Bože, tohle je tak strašně moc smutné 🙁 A zároveň je to tak strašně moc realisticky napsaná, že jsem úplně cítila ty Billovy pocity, ve kterých byl přesvědčený, jak si to všechno zasloužil…
A úplně nejvíc mě z celé té povídky nejvíce bolelo to, že se jsem nemohla očekávat, že se někde objeví ten zázračný a ůžasný Tom, který Billa vždy a všude zachrání, protože to byl právě on, kdo mu tak moc ubližoval… A to na tom bylo asi to úplně nejrealističtější, protože ve skutečném životě se tihle zázrační lidé taky příliš nezjevují a Bill sám sobě pomoct nedokázal 🙁
Ani nechci přemýšlet nad tím, kolik takových lidí žije kolem nás 🙁
Tahle povídka je tak reálna až to mrazí.
Hodně realistická povídka… A z ní úplně mrazí… Chci pokračování a chci vědět, jestli je Bill v pořádku, jestli nakonec zvládnul od Toma odejít, jinak asi nebuu mít klidný spaní :/
že já sem to četla 🙁 ale podle obrázku mi to bylo i jasné, o co tak přibližně půjde. ale že až tak 🙁 bohužel tohle je velmi reálné a děje se to…to je na tom to nejhorší…no nebudu to více komentovat běhá mi z toho mráz po zádech 🙁 nemám ráda jakýkoliv druh násilí 🙁 ale na druhou stranu je to moc hezky napsané! děkuju 🙂
Samozřejmě, že jsem dle úvodního obrázku tušila, že povídka nebude asi dvakrát růžová, ale asi jsem čekala, že spíš Tom bude Billův zachránce. 😀 Jo, moje naivita. 😀
Takhle smutné povídky nemám ráda. 🙁 Moc si Toma nechci představovat v roli tyrana, protože se mi v té roli prostě nelíbí a ještě představa, že tak týrá Billa, je prostě strašná. 🙁 Každopádně jak už tady bylo ´řečeno´ povídka byla extrémně realistická. Ačkoli se zabývala nepříjemným tématem, tak byla opravdu dobře napsaná. Jen na konci se mi opravdu svíralo srdci. Pokračování bych raději nechtěla, protože by to nedopadlo vůbec dobře. Ať už tím, že se Billovi stane něco hodně špatného a nebo tím, že se Bill sbalí a odejde. A ani jedna možnost pro mě není dostačující. 😀 Já si prostě budu představovat, že se Tom změnil (ačkoli vím, že v reálu to prostě nejde) a pak spolu budou žít navěky šťastně. 😀
Tyhle smutné povídky prostě neprožívám zrovna lehce, ale i přes to se mi opravdu líbila. Díky za ni! 😉
Skvělá povídka, moc hezky se četla a především její otevřený konec, který si každý může domyslet podle své vlastní fantazie, se mi líbil nejvíce.