autor: Lofi^^
Tak… Dokončila jsem tuhle jednodílovku asi před pěti minutami, měla jsem ji rozepsanou, ale teprve teď jsem byla schopna ji konečně nějak zakončit. Mně osobně přijde tam na konci tak nuceně useklá, ale nevěděla jsem, jak jinak to udělat. Přesto se snad bude líbit, dala mi docela zabrat. Není moc povídek, kdy trpí narážkami a posměšky Tom. Tohle je jedna z nich, tak budu doufat v nějaké kladné ohlasy. Děkuju. Lofi =)
Tom sedával na střeše starého paneláku permanentně každý den. Hned po škole, sotva si vybalil věci a rychle načmáral domácí úkoly, vydal se z posledního patra na balkon o patro níž, a vyšel po schodech až nahoru na starou, kamennou střechu. Chodil tam rád. Bylo to jeho oblíbené místo. Nikdy tam ale nebyl sám. Společnost mu dělala jeho nejlepší kamarádka – kytara. Pokaždé, když měl špatnou náladu, depresi nebo prostě jen potřeboval rozptýlit, nikdo mu nemohl pomoct víc než ona. Její struny byly pro něj vysvobozením. Byl samotář. Nikdo se s ním nechtěl kamarádit, byl vlastně něco jako školní outsider. Nevěděl proč. Byl přece taky člověk. Ukrýval v sobě zraněné city, potřeboval obejmout. Byla pravda, že jeho milovaná Gibsonka všechno zvládala na jedničku, ale cítit teplo něčího těla… to bylo něco úplně jiného, tohle mu kytara prostě nemohla poskytnout.
***
„Ach bože!“ Ulevil si Tom vyčerpaně už ode dveří. Vyzul si boty a pospíchal nahoru do svého pokoje. Odhodil aktovku do kouta a lehl si na postel. Konečně pátek. Víkend byl pro něj něco jako ráj. Posměšky zaostalých spolužáků, neustálé narážky a tvrdé rány… všechno bylo pryč. Dokázal jenom ležet na posteli a snít, jaké by to bylo, kdyby měl nějakého kamaráda nebo kamarádku. Někoho, kdo by odehnal všechny jeho chmury a vrátil mu zpět do duše jeho dobrou náladu, kterou míval do té doby, než se přistěhoval sem. Do Anglie. Byl tu sám, bez rodičů, bez opory. Nebyl tady nikdo, kdo by mu podal pomocnou ruku a řekl ta povzbuzující slova „Všechno bude dobré.“ O tomhle mohl Tom jenom snít. Na střechu momentálně neměl ani pomyšlení. Zabýval se svými myšlenkami a problémy.
***
Dva dny volna a tolik kýženého klidu se vytratily tak rychle, jak přišly, a Toma čekal další teror. Jediná povzbudivá zpráva byla jen jedna. A byla vůbec povzbudivá? Do školy měl přijít nový žák. Tom netušil, o koho se jedná. Holka, kluk… hoper, šampon… I když bylo hodně pravděpodobné, že se jedná o dalšího imbecila, stále v něm hořel malý plamínek naděje. Naděje, že se konečně najde někdo, komu bude stát aspoň za pozdrav… naděje, že přijde osoba, která si vybuduje své místo v jeho srdci… naděje, že bude opravdu… všechno dobré.
Doufal. Zoufale si přál, aby do toho pitomýho ústavu přišel taky někdo, kdo bude ochoten sdílet jeho názory, pocity… A opravdu. Přání se splnilo.
Doufal. Zoufale si přál, aby do toho pitomýho ústavu přišel taky někdo, kdo bude ochoten sdílet jeho názory, pocity… A opravdu. Přání se splnilo.
***
Jeho spása v podobě černovlasého chlapce s alabastrovou pletí přišla úplně znenadání. Už od té doby, co se ředitel dostavil do jejich třídy a představil jim nového spolužáka, věděl, že je tady někdo, na koho čekal celý život. Vůbec se neznali, k jedinému rozhovoru došlo jenom při pozdravu. Ale přesto mu to připadalo, jakože se znají už celou věčnost. Gibsonka a stará střecha šly stranou. K narozeninám dostal nový notebook od babičky na jeho přání. Internet byl teďka na prvním místě. Sloužil k vyhledávání informací o tom tajemném černovlasém klukovi. Každý den netrpělivě čekal, až skončí školní vyučování a on se bude moct utápět ve svém vlastním žalu nad jeho fotkou. Bylo to ubohé. On sám si sobě takhle připadal. Neschopná lidská troska. Časy, kdy sedával jako veselý kluk s mandlovýma očima, ve kterých hrály neposedné jiskřičky, na zahradě velkého domu jeho rodičů, byly dávno pryč. Zemřeli. Oba dva při autonehodě. Toma to tehdy strašně vzalo. Ani teď se s tím ještě tak úplně nevyrovnal a byly momenty, kdy úplně podlehl sebelítosti. Byl ale smířen s tím, že osud se k němu nezachoval přívětivě. Jediný člověk, který mu ještě zůstal, byla jeho babička. I když se o něho doopravdy zajímala jen na jeho narozeniny, svátek nebo Vánoce, byl rád, že ji má. Měla svých starostí dost. Speciální útulek, ve kterém se věnovala ztraceným nebo opuštěným kočkám, byla její hlavní vášeň. Ve svém volném čase, kdy nemusela opečovávat nebohé mazlíčky, se starala o zahrádku. Tom po ní nic víc nevyžadoval. Nerad byl středem pozornosti.
***
Ale jeden den se všechno zvrtlo. Bill se vrátil zpátky do svého rodného města – Magdeburgu. Důvod? Tom neznal. První věc, která ho udivila, byla, že se narodili na tom stejném místě a byl ještě více překvapen, že to bylo ve stejný den. Ale rychle to pustil z hlavy. Jediný světlý bod v jeho smutku a bídě byl on… Tom nemohl přenést přes srdce, že už ho nikdy neuvidí. Že jeho energický obličej a černá kštice ho nebudou doprovázet při cestě do školy, ani z ní. Jeho čokoládové oči už nikdy nespatří ty druhé, tolik podobné těm jeho. Nezvládl to. Psychicky se zhroutil a poslední plamínek naděje vysíleně zhasl, když zemřela jeho babička. Nevěděl, co má dělat. Každý den se užíral, přemýšlel nad nemravnými poznámkami jeho nepřejícných spolužáků, večer ho přepadaly hluboké deprese… dokonce ho napadlo i skoncovat se životem. Ale ono se to lehko řekne, jenže hůř se to dělá. Byl srab. Věděl to. No a? Nevadilo mu to, neměl se před kým přetvařovat, ani proč.
***
Ve stejnou chvíli, na jiném místě, stáli oba dva chlapci na okraji střechy a shlíželi dolů. Jeden černovlasý, se ztrápeným obličejem, druhý taktéž zoufalý, vlasy špinavý blond. Neměli pro koho žít. Ztratili svou lásku. Vzájemně se potřebovali, cítili to. Ale stovky, tisíce kilometrů jim v tom bránilo. Zkolabovali. Život pro ně přestal mít smysl. Bez toho druhého nedokázali žít. A proto teď stáli na okraji propasti. Byli rozhodnuti, oba dva. Ani jeden nechtěl brát své rozhodnutí zpátky. Nemělo by to cenu, stále a znova propadat smutku a naprosté beznaději.
Oba s blaženým úsměvem na tváři, našli se na místě jejich smrti. V jejich obličeji byl vepsaný výraz zmučené lásky, konce jejich života. Ale oba se setkali tam nahoře. Podali si ruce, a vydali se vstříc životu, který snad bude lepší než ten předchozí.
Oba s blaženým úsměvem na tváři, našli se na místě jejich smrti. V jejich obličeji byl vepsaný výraz zmučené lásky, konce jejich života. Ale oba se setkali tam nahoře. Podali si ruce, a vydali se vstříc životu, který snad bude lepší než ten předchozí.
autor: Lofi^^
betaread: Janule
Uch, co jen říct? Ta povídka je úžasná. Ten konec, ač svým způsobem smutný, ale zároveň veselý, mě dostal. Zhltla jsem to doslova jedním dechem…
WOW!!!!!!
ááááá to nechápu xDDDD Proč se jako zabili?A Tom taká baba xDD
Ale Lofi. :´-(
Toma mi bylo celou dobu hrozně líto. Pokaždé, když trpí Bill-jasně, trápí mě to, ale tohle byla kompletně nová situace. A pak jsem měla radost, když přišel do školy Bill a mohl mu pomoct. Bohužel se mezi nimi nestalo ani nic intimního, ani nic jinýho, což si myslím, že je škoda. Těšila jsem se na to. A o tom truchlivým konci ani nemluvě. Mně osobně je líto, že jsi z tý povídky udělala ´umíráčka´, ale chtělas to tak. Líbilo se mi to. 🙂
[3]: Docela blbá reakce, nemyslíš? :-/
Ty kráso, to je..úžasný! ale to jsem nečekala, že zemřou, ale ted se aspon mají spolu dobře, takže to vlastně skončilo dobře…ale je to nádherný!
Lofi, teda od tebe, popravdě, trošku nezvyklé, ale moc pěkné. 🙂 Já bych to samozřejmě víc rozepsala, ale úplně ti rozumím, že tě ten nápad tak nakopnul, že si nechtěla ztrácet čas a rychle dostat svou myšlenku na papír, respektive do wordu. Bylo to až trošku moc tragické, já čekala, že se ke konci přeci jen něco vylepší a ono nic… 🙂
užasny…fakt krasny 🙂 *fňuk*
[4]: [7]: – názory od vás dvou mi prostě přijdou profesionální, nevím proč, máte ke všemu svůj vlastní komentář, který se liší od ostatních. jsem ráda, že zrovna vy jste moji povídku četly a připsaly svůj dojem… 😉
jinak ostatním taky moc děkuju =))