autor: xoxo_Lady
Zdravím člobrdíci!;o)
Nebudu vás dlouho zdržovat, jen chci něco málo napsat k téhle povídce. Jelikož je tohle taková „oddechová“ povídka, kterou jsem napsala mezi psaním dvou vícedílek, tak z toho vznikla taková menší šílenost (no, ono to jde poznat už ze samotného názvu, že… :DD). Možná vám ty scény nebudou připadat až tak vtipné, ale napadaly mě ve čtyři hoďky ráno, když jsem nemohla usnout, takže to berte s nadhledem.:D Já u toho smíchy probudila celý barák, takže doufám, že vám to alespoň třeba o stupínek zvedne náladičku. 😉 První dílek je docela nudný… prostě nějak se začít musí, no!:DD
Předem vám děkuju za nějaký ten komentík, jestli nějaký zanecháte… 😉
Chlapec s rasta copánky zprudka otevřel své oříškově hnědé oči, zahleděl se do husté tmy a pokoušel se přijít na to, co že se mu to právě zdálo. Nikdy si nepamatoval své sny, ale nikdy se tak netoužil dozvědět, co se v nich odehrálo jako teď. Dostávalo to jeho hlavu do varu, cítil, že si potřebuje vzpomenout, jinak mu to nedá pokoj a bude ho to užírat celou noc. Avšak rozhodnout se vzpomenout si a opravdu to uskutečnit, jsou dvě zcela odlišné věci. Věděl, že to bylo důležité, jako by už něco z toho prožil, ale tato skutečnost mu moc nenapomohla.
A tak jen tiše ležel vedle svého dvojčete, už ne tak spokojeného jako dřív, nechal ho, aby jeho tělo objímal a lechtal ho na hrudi svými hebkými černými vlasy. Tiše si povzdechl nad další myšlenkou, která jím prošla, sice rychle, ale následky zanechala. Následovaly pocity stísněnosti, smutek a bolest. Bolest z toho, že byl jeho bratr smutný i přes všechny jejich úspěchy, o jakých kdysi jen tajně snili a profantazírovali hodiny a hodiny. Místo toho, aby spali, jak jim jejich mamka nakázala, zalezli pod peřinu a tichými slůvky si sdělovali svá přání, pořád dokola, noc co noc. A pak to konečně přišlo, po veškeré dřině a nadějích se konečně ukázal výsledek. Jejich sen se splnil, a dokonce byl ještě barevnější, než si kdy představovali. Ale říká se, že po úspěchu přichází pád.
Tom dokázal s klidem říct, že by se pro své dvojče vzdal vší té slávy. Vzdal by se značkových věcí, luxusu a nadřazenosti. Dokázal by se smířit s tím, že už by nikdy nehrál v přeplněné hale pro tisíce holek, které je z celých svých srdcí milovaly. Nechal by svůj dávný sen padnout a vrátil by se ke každodennímu normálnímu životu, ve kterém mohli chodit ven s kamarády, nakupovat, vyjít ven jen v teplácích a starém roztrhaném triku, opít se a vyvádět se svou partou hlouposti, za které by vás pak chytla policie, načež byste dostali trest od svých rodičů. Vrátil by se zpět do školy, nechával se šikanovat svými spolužáky. Zkrátka by udělal cokoliv… jen aby jeho mladší bráška byl opět šťastný. Ale Bill se nechtěl vzdát své slávy, jen chtěl, aby se z ní mohl radovat. Tak jako dřív.
Nikdo to nevěděl, nepoznaly to jejich fanynky, nepoznala to jejich matka, jejich kolegové ze skupiny, s kterými trávili každý den, dokonce ani jejich manažerský tým, nikdo. Až na osobu, která byla Billovi blíž než kdokoliv jiný. Dokonce o něm Tom dokázal říct i to, co o sobě nevěděl sám Bill. Zkrátka byl jeho srdce, mozek i myšlenky.
Nechtělo se mu věřit, že nikdo neprokoukl Billovy falešné úsměvy, že nikomu nepřišlo divné, že už mu nejiskří oči tak jako dřív, a dokonce se i místo oslavy jejich úspěchu zavře u sebe v hotelovém pokoji a jediný, kdo k němu může, je jeho starší dvojče. Protože jen ono dokázalo pochopit jeho starosti, dokázalo ho utěšit jediným obejmutím a zahnat slzy právě vymyšleným vtipem, který nebyl vůbec legrační, ale on se rozesmál, protože právě to legrační na jeho bratrovi bylo. Že říkal věci, které nebyly vtipné, ale stylem, jakým to řekl, nemohl nikoho nerozesmát.
Jak to, že Tom přesně věděl, jak se Bill cítí?
Ne, že by to bylo jen tím, že byl jeho bratr, dvojče a k tomu všemu ještě jediná osoba, jež měla klíč k jeho srdci. To byl poloviční důvod. Tím dalším důvodem bylo to, že to Tom cítil stejně. Že ho to trápilo, že se bál, jaké to bude za několik dní, týden, či měsíc. Jestli ho to pohltí natolik, že už si nebude užívat ani ten ojedinělý pocit, kdy mohl stát na podiu, jen on, jeho kytara a jeho bratr. Protože nic víc v tu chvíli nevnímal, žádné holky křičící jeho jméno a sprosté návrhy na onu noc, a nedokázal se ani soustředit ani na ostatní členy jejich kapely. Jen on, kytara a Bill. Ne, špatně. Vlastně je to jinak. Jen Bill, pak on a úplně nakonec jeho kytara.
Miloval ho. Miloval svého malého brášku tak moc, že na to nestačí slova. A nepřipadalo mu to divné, zvrácené, nic z toho. Bylo to pro něj automatické, něco, co dělal už strašně dlouho a o čem nikdy nepřemýšlel, že by s tím přestal. Stejně jako bylo třeba čistění zubů nebo praní prádla. Děláte to každý den a neptáte se proč, prostě to tak je, dělají to ostatní, tak vy taky. Ale přitom ten cit znamená mnohem víc, něco neskutečně čistého, smyslného, magického. Zkrátka miloval svého brášku odjakživa, jeho cit se časem neprohluboval, jak by si mnozí mysleli, protože prohloubit už nešel. Měnil se. Měnil se v něco víc, než jen bratrskou lásku, ale přitom hlavně to, že byli dvojčata, a že spolu vyrůstali, právě to bylo polovičním důvodem. Nebylo to tak, že by Billa najednou viděl jinýma očima, díval se na něj jako na dospělého muže. Ne, byl to pořád jeho křehký Bill, jeho mladší dvojče. A Tom byl jeho starší bratr, jeho ochranář, utěšovatel a opora. A proto ho miloval. Protože Bill potřeboval jeho a on potřeboval Billa.
Nikdy o tom nemluvili a Tom mu nikdy nevysvětlil, že svá milostná slůvka nemyslí tak, jak by měl. Ale přestože o tom nemluvili, Bill to věděl. A Tom si byl jistý, že ho miluje stejně jako on jeho. Nikdy ho nepolíbil, nikdy neudělal něco víc. Čekal na ten správný čas. Musel být něčím výjimečný. Věděli to oba.
Tom několik zdlouhavých sekund zadržoval smích. Snažil se dlaní ztlumit jaderný výbuch, nechal své oči slzet a ztrácel dech. Zadržoval to tak dlouho, dokud nebylo v jeho silách to udržet. A pak se začal smát. Jako šílenec v křečích smíchu zarýval nehty hluboko do prostěradla. Tak ironické. Tak jednoduché. A tak šílené!
Že ho to nenapadlo dřív! Konečně na to přišel. Byl si jistý tím, že má pravdu. A čím víc nad tím přemýšlel, tím hlasitější se stal jeho smích.
Co by měl udělat, aby byl jeho bráška zase šťastný, aniž by se vzdal svého obrovského snu?
Vrátit vše o několik let zpátky. Přestat se ohlížet na lidi, kteří je pozorují na každém kroku. Vykašlat se na všechny pomluvy. A dělat si jen to, co budou chtít. Tak, jako když byli malí.
Nikdy nebrali ohledy na to, jestli jejich matka z jejich šílených nápadů brečela smíchy nebo jestli plakala rozčílením. Nebrali ohledy na to, jestli jim učitelé ve škole udělí tresty, jestli na ně bude někdo naštvaný. Prostě si dělali, co chtěli. Vyváděli šílenosti, byli posedlí lumpárnami, a tresty, jež dostávali, nikdy nebyly tak hrozné při myšlence, že to za tu legraci stálo. A tohle Billovi chybělo. Už dlouho nevyváděli jako dřív, protože měli starosti s něčím jiným, museli se chovat zodpovědně a dospěle, protože už dospělými byli. Museli se předčasně naučit vycházet s lidmi, které zrovna neměli v lásce, brát s nadhledem všechny pomluvy a odpovídat na kladené otázky slušně. Museli poslouchat rozkazy jejich manažerů, nesměli si dovolit nějakou chybu. Žádné chyby, i kdyby to mělo bolet. Přesně takoví jsou dospělí. Ale co když oni ještě nebyli připraveni jimi být? Byli jimi, na tom už nic nezmění, ale nemusí se tak chovat. Nic jim v tom nezabrání. Teď už ne.
A všichni se můžou začít těšit na návrat známé Kaulitz firmy.
A jeho Bill bude zase šťastný.
***
„Bille, vstáváme!“ Zakřičel Tom ode dveří koupelny, ze které právě vyšel. Pohled na tvrdě spícího bratra ho ujistil v tom, že se Bill v této věci od dětství nezměnil. „No tak, bráško.“
Černovlasý chlapec se se zamručením otočil na druhý bok, přičemž se hned zase otočil zpět, když zjistil, že na druhé straně ho očekávaly otravné paprsky hřejícího slunce. Přetáhl si přikrývku přes hlavu a nechal se dál neúnavně přemlouvat svým bratrem.
„Billy…“ Ani Tomovo zaúpění nedostalo Billa zpod peřiny, pouze se objevily dvě unavené oči, vztekle probodávající Tomův veselý úsměv. Pak zalezly zpět stejně rychle, jako se objevily. „Bože! Seš jak malej!“
Najednou na Billově těle přistálo něco těžkého a dobývalo se to k němu pod peřinu. Chytil se jí jako klíště, avšak jeho bratr byl i přesto silnější, strhl ji z něj, a dokonce se odvážil i zářivě usmát. Billův výraz vypovídal za vše, vztekle zavrčel a s nadávkami se schoulil do klubíčka, přičemž k sobě přivinul alespoň polštář.
„Nech mě spát! Chci spát! Potřebuju spánek pro správný vývin!“ Křičel skrz dlaně, které si tiskl k obličeji.
„Cože? O můj bože, Billy, ty už se nevyvíjíš, už nejsi v pubertě!“ Smál se Tom, zdálo se, že má dnes velmi dobrou náladu, což se o jeho bratrovi říct nedalo. „A nechtěj po mně, abych tě zlechtal!“
„Ještě se vyvíjím, potřebuju spánek pro růst, a klid na správné myšlení, a taky snídani do postele pro správnou vý-„
„Snídani do postele pro to správné lenošení, pochopil jsem,“ přikývl Tom, sledoval to klubíčko s láskyplným výrazem v očích. Bill byl dospělý, bylo mu jednadvacet, ale přitom ještě nevyrostl z puberty, potřeboval vyvádět šílené věci, potřeboval pryč od tohohle dospělého a tak zabíjejícího světa. „A máš pravdu, jak tak vidím, v pubertě jsi ještě pořád,“ poznamenal s úšklebkem, který Bill zahlédl i skrz dlaně.
Přemýšlel, jak by mohl Billa dostat z postele. Neměl čas, jestli chtěl svůj plán uskutečnit, potřebuje začít hned teď. Neměli moc času, jen dva dny. Dva zatraceně šílené dny. Vstal brzo ráno, aby požádal manažery o dva dny volna, jako výmluvu použil lehce nastydlého Gustava, který po jeho přísném pohledu raději přestal s poznámkami, že to není nic vážného, a že svou lehkou rýmu zvládne.
Tom se šibalským úsměvem vstal z postele, otočil se k Billovi zády a vydal se ke dveřím.
„No, víš, měl jsem pro tebe nachystané překvapení, ale když se ti nech-“ ani nestačil doříct, černovlasé stvoření vyskočilo z postele a hnalo se k němu.
„Překvapení! Miluju překvapení!“ Křičel, radostně tleskal dlaněmi o sebe a poskakoval před Tomem, kterému se na tváři rozhostil vítězný úsměv. Znal své dvojče až moc dobře a samozřejmě toho každou chvíli využíval.
„Hm, nejsem si jistý jestli si ho-„
„Ano, zasloužím si ho! Prosím, prosím, prosím, prosím!!“
***
„Proboha, Tome, co to děláš?“ Billův vyděšený a překvapený hlas vytvořil na Tomově tváři šibalský úsměv. Právě se snažil uskutečnit svůj plán. Plán, kterým chtěl Billovi vrátit ty pověstné jiskry do jeho nádherných oříškových očí. Byly nádherné, ale něco jim chybělo.
„Na to už musíš přijít sám,“ řekl vážným tónem, přičemž utáhl poslední uzel na černém šátku, který Billovi zakrýval oči.
„Cože? Absolutně nechápu, o co tady jde!“ Bill se zdál trochu rozčílený, ale ani to Toma nerozhodilo. Byl si jistý, že se mu jeho nápad bude líbit. I když byl teď rozzlobený. Bill miloval překvapení, ovšem jen do té chvíle, než ho začalo děsit. A tohle ho děsilo. Bál se tmy, nesnášel tmu. Proto každou noc spával v jedné posteli se svým dvojčetem, protože jen u něj se cítil v bezpečí, když na něj usedala ta hrůzostrašná temnota.
„Jen buď zticha a přemýšlej. A až ti to dojde, tak… poznáš, co máš udělat. Jen si prosím nesundávej ten šátek, ano?“ Tom se vzdaloval, cítil to. Pokaždé, když byl od něj dál, než Bill chtěl, i když to bylo jen několik málo metrů, zaplavil ho pocit prázdnoty. A nyní měl ještě k tomu všemu strach.
„Tomi? Tomi, kam jdeš? Nenechávej mě tady,“ roztřeseným hlasem se dožadoval jeho přítomnosti. Zvedl ruce ke svému zátylku a i přes Tomovu prosbu, aby si šátek nesundával, se chystal rozvázat pevný uzel.
„No tak, Billy, nekaž naši hru. Celou dobu tady budu s tebou, slibuju,“ zarazil Tom rychle svého bratra a k jeho uklidnění si dokonce stoupl blíž k němu, tak, aby mohl uvnitř cítit jeho přítomnost. Stejně jako Tom cítil tu Billovu.
Bill spustil ruce zpět podél těla. S povzdechem se rozhodl poslechnout. Věděl, že Tom neodešel, a že dodrží svůj slib, a tak se nemusí ničeho bát. Pokud to Tomovi udělá radost, dokonce se bude snažit zamyslet nad tím, co Tom touhle hrou myslel.
Když mu Tom řekl, že pro něj má překvapení, měl radost, protože už mu Tom dlouho nic takového nepřichystal. Avšak ve chvíli, kdy mu uvázal tenhle zatracený šátek, se jeho radost vypařila. Místo toho byl zklamaný a rozmrzelý, že musel vstávat takhle brzo jen kvůli téhle blbosti. Naprosto nechápal, o co se Tom snažil, Bill si byl jistý, že ho zase přepadla ta jeho nálada dělat ze sebe blázna. Přepadávala ho jen zřídka, ale když už, tak stála za to. Nejen, že se choval jako šílenec, ale vtahoval do svého šílenství i Billa. Tak třeba naposledy vymyslel, že by mohl společně se svým dvojčetem a zpěvákem v jednom, nahrát duet. Jistě, že se mu všichni vysmáli a ujistili ho, že o takovou potupu nestojí, ale ne, Tom si prostě musel stát na svém a jak to nakonec dopadlo? Málem si vyřval hlasivky, když se chtěl vyrovnat Billovu vysokému hlasu.
Ale co by to mohlo být tentokrát? A proč musel mít tenhle šátek? Nesměl vidět, to bylo jasné, ale co?
„Bráško, pomoz mi,“ zaúpěl po delší době, kdy se oddával svým myšlenkám. Netušil, že se po tmě tak dobře přemýšlí.
„Víš, co je dneska za den?“ Bill si ironicky odfrkl. Co to mělo co společného s tímhle? Ale i tak se rozhodl přistoupit na Tomovu hru. Co chtěl, to má mít, hlavně, když bude spokojený a Bill se brzo zbaví svého stísněného pocitu.
„Třináctého února,“ odpověděl, přičemž si překřížil ruce na hrudi a pohupoval sebou, aby se alespoň trochu zabavil.
„A jaký den?“
„Sobota. A chceš taky vědět, jak mi tohle překvápko přijde trapné?“ Vyjekl Bill rozhořčeně. To už přesahovalo všechny meze, neměl náladu dělat ze sebe blbce. Ještě k tomu dobrovolně. A ještě k tomu svému dvojčeti.
„Vsadím se o cokoliv, že až na to přijdeš, bude se ti to líbit.“
Tak tím si Bill nebyl tak docela jistý. A nebylo to tím, že se bál o to, jestli na to vůbec přijde.
„Říká ti něco Kaulitz den?“
Když Bill zaslechl Tomova slova, dokořán otevřel ústa úžasem. Chvíli mu sice trvalo, než se úplně vzpamatoval z prvotního šoku, pak se však nahlas rozesmál, když si vzpomněl na jejich šílený Kaulitz den. Jak dlouho to bylo, co tento den ignorovali? Dva, tři roky? Připadalo mu to, jako věčnost od doby, kdy se rozhodli chovat jako dospělí a na tento šílený výmysl zapomněli.
Samozřejmě, jako malí prováděli lumpárny dennodenně a nebylo dne, kdy by nepřišli domů špinaví, a vzápětí nedostali vynadáno a většinou i tresty a zákazy, jež s radostí porušovali, jelikož pak přišly větší a ty byla ještě větší zábava porušovat. Zbožňovali ten pohled na bezbranné tváře jak jejich mamky, tak učitelů. Nevěděli, co s nimi, a přesně toho chtěli ti dva mrňousové dosáhnout. Až do doby, kdy zaslechli plačící maminku, jak telefonuje s jejich otcem. Nevěděla si rady, a proto chtěla, aby si jednoho z nich jejich otec odvezl na celé dva měsíce prázdnin. To nepřicházelo v úvahu, nevydrželi by bez sebe ani jeden den, natož celé dva měsíce.
Tenkrát se s s pláčem rozběhli k ní a prosili ji na kolenou tak dlouho, dokud jim neodpustila. Avšak pod jednou podmínkou. Museli slíbit, že přestanou vyvádět lumpárny. A tak složili dohodu na zahradě v trávě při velkolepém pikniku. Jeden den v roce plný lumpáren musel stačit a právě tento den byl ten dnešní. A ty jejich matka bude muset vydržet.
„Můj bože!“ Billova tvář se rozjasnila, o chvíli později se pokojem rozléhal jeho pobavený smích. „Nemyslíš, že jsme na tohle už příliš staří?“
„Jsme přece Kaulitzové, ti nejsou na tyhle šílenosti nikdy staří,“ připomněl mu Tom, pobaveně se na Billa uculoval, i když ten ho přes tmavý šátek nemohl vidět.
„Dobře, ale… jak to souvisí s tím, že si mi zavázal oči?“
Tom už neodpověděl. Nechal Billa v tichosti přemýšlet, už mu toho poradil dost, nyní už je jen na něm, jestli si vzpomene, a tím zahájí začátek jejich dne. Nevěděl, jak dlouho to bude Billovi trvat, ale něco uvnitř mu napovídalo, že na to přijde.
Bill se nestačil ani pořádně zamyslet a před očima se mu vybavily rozmazané střípky vzpomínek. Čím více krčil čelo a snažil se zaostřit, tím rychleji se slepovaly a tvořily tak jeden obraz, jenž se před ním začal přehrávat jako v kině. Obraz se doostřil a on se mohl s úsměvem ponořit do jejich dětství.
Dva sedmiletí chlapci, dvojčata, běželi se sladkými úsměvy na tvářích do koutu jejich obrovské zahrady, aby si mohli nerušeně hrát a neposlouchat přitom napomínání jejich maminky. Oba se svalili do lehce vlhké trávy, bylo brzo ráno a kapky rosy se ještě stále držely na konečcích zelených lístků a sedmikrásek, jimiž byla posetá celá zahrada, vypadalo to tam jako na nějakém paloučku v pohádce.
Jeden z chlapců, Bill, zvedl ruku s černým šátkem, jenž potajmu ukradli z mámina šatníku. Zamával tou tmavou látkou ve vzduchu a zahleděl se na svého bratra.
„Nejprve ty,“ rozkázal mu sebejistým hlasem, avšak když se chtěl k Tomovi naklonit, aby mu šátek uvázal, jeho starší dvojče se odsunulo stranou a podívalo se na něj rozhodným pohledem.
„Pokaždé to musím být já, ty sis nenechal oči zavázat ještě nikdy!“ Zdůraznil slovo nikdy a dál se zkříženýma rukama na hrudi seděl dál od Billa.
„Ale…“ Billova tvář se zamračila. Nechtěl přiznat, že má strach. Jeho bratr věděl, že se v noci bojí zůstávat sám ve svém pokoji, ale myslel si, že to bylo proto, že se Bill bál strašidel, která noc co noc vylézávala zpod jeho postele. Pravým důvodem však bylo jen to, že se Bill bál tmy. Neměl ji rád. Nic v ní neviděl, a když ho obklopila, cítil se tak osaměle a prázdně. Ale jen v případě, že s ním nebyl Tom. „Tak dobře,“ řekl odhodlaně. Nechtěl ze sebe před svým nebojácným bratrem dělat slabocha, i když ho Tom vždy ochraňoval, dříve ho bránil před dětmi ve školce, nyní ve škole, zastával se ho před jejich posměvačnými spolužáky. Ale tohle bylo něco jiného, Bill už nechtěl být takový. Alespoň ne ohledně této věci.
Otočil se a poslušně čekal, až mu oči zakryje šátek a bratr mu ho uváže. Jen co před očima spatřil nekončící tmu, podlehl panickému strachu. Bylo to jako dívat se někam do prázdna a čekat, kdy vás ta temnota vtáhne dovnitř sebe a už nikdy nepustí.
„Tomi…“ Billova ruka našla tu Tomovu, pevně ji stiskla.
„Proč si mi neřekl, že máš strach?“ Tom o něm věděl, jen chtěl, aby mu to Bill řekl sám. Nezlobil se, stál u bratra a držel ho za ruku.
„Vždycky říkáš, že se strachy mají překonávat. Chci být jako ty…“ Zafňukal Bill, ale šátek si nerozvázal, jen hledal oporu u svého Toma.
„A když budu v té tmě s tebou jako každou noc, nebudeš se bát?“ Tom se natáhl a nemotorně Billa pohladil po vlasech, nechal svou malou dětskou ručku sklouznout až k jeho bradě, kde ho palcem konejšivě pohladil.
„S tebou se nikdy nebojím!“ Billův výkřik zněl rozhodně a bez sebemenšího zaváhání. Proto ho Tom na chvilku opustil, nechal ho na zahradě stát samotného a běžel domů, aby mohl z mámina šatníku ukrást další její oblíbený kousek. Šátek. Když znovu stál vedle svého bratra, uvázal si ho tak, aby nic neviděl a poslepu vyhledal Billa. Jeho ruce uchopily Billovu tvář, a když mu nechtíc přejel po rtech, tiše se oba zasmáli.
„Teď už jsem s tebou,“ zašeptal, avšak jeho hlas nepostrádal důležitost. Byl na sebe a svůj nápad nesmírně pyšný, jeho hruď se nafoukla.
Když Simone, matka dvojčat, vyšla ze zadních dveří domu, které vedly na zahradu za domem, spatřila své dva syny se zavázanýma očima, jak se smíchem pobíhají po zahradě a snaží se najít jeden druhého. Několik minut pozorovala, jak se k sobě každou chvilkou pomalu přibližovali, až se jejich těla střetla a oni se svalili do trávy, načež se začali dohadovat o tom, kdo toho druhého našel dříve. A odpověď věděla jen Simone.
Našli navzájem jeden druhého v tu samou chvíli. Věděla, že by se našli v kupě dalších jiných dětí, poznali by se podle svých stejným rytmem bušících srdcí.
Tom si ve chvíli, kdy se Billův široký úsměv změnil v něžný, uvázal tmavý šátek přes oči. Ještě chvíli čekal, až se Bill probere ze svých vzpomínek, a pak se na místě roztočil, aby nevěděl, jakým směrem Bill stojí.
„Chytím tě jako první!!!“ Oba chlapci vykřikli v tu stejnou chvíli a oba udělali několik kroků, každý do opačného směru a oba vrazili do jakési věci. Se smíchem a divokým máváním rukama se naháněli po pokoji, snažili se rozpoznat, kde ten druhý je podle jeho smíchu. A také podle hlasu jejich srdce.
Vůbec jim jejich šílená hra nepřipadala trapná, jak by řekl kdokoli jiný. Bylo jim jednadvacet, a co je na tom? Hlavní přece bylo, že se v tu chvíli cítili šťastně a mohli to štěstí prožívat spolu. Cítili se šíleně, bláznivě, ztřeštěně a všechno ostatní. A to bylo to, co jim tak dlouho chybělo. Dělat šílené věci a neohlížet se na chyby, které udělali, a nemyslet dopředu na následky.
Billovo napětí, jež se v něm poslední měsíce drželo, začalo z jeho těla pomalu ustupovat, nahradil jej tak energický pocit, že by nejraději křičel, vykřičel do celého světa, že tady v hotelovém pokoji blbne se svým stejně starým dvojčetem.
Tom natahoval uši, aby zaslechl bratrovy kroky a jeho smích, přičemž ustupoval krok co krok dozadu. Přidržoval se podél zdi, aby zhruba věděl, kde se nachází. Cítil jej blízko, byl někde hodně blízko, jen vědět, kterým směrem. A ve chvíli, kdy se otočil, aby se vydal vstříc svému bratrovi, se jejich těla v divokém běhu srazila. Prudký náraz zapříčinil, že se v objetí svalili na zem, avšak když Bill následoval k zemi své dvojče, kopl se nohou o cosi tvrdého, z plna hrdla vykřikl a překlopil se dozadu, kde ovšem stál jeho velký a otevřený kufr a on se posadil přímo do něj.
Billův výkřik však zapříčinil také Tomovo leknutí. Zakopl o Billovu nohu, která svištěla vzduchem, ta ho ošklivě udeřila do jeho citlivého místa a nezabránily tomu ani jeho obrovské pytlovité kalhoty. V předklonu zakňučel a pomalu se spouštěl k zemi, když však koleny zavadil o cosi dalšího. Otevřenou zásuvku. Doklekl na ní, aniž by si to uvědomoval, a poté se pokojem ozvalo jen zakřupání, tvrdá rána, jak zásuvka i s Tomem dopadla na zem. Aby toho však ještě nebylo málo, po dalším zapištění, které však nepatřilo jemu, ale vyšlo z úst jeho bratra, si uvědomil, že se svalil přímo do kufru, kde se nyní rozvaloval i Bill.
Dveře pokoje se otevřely a dovnitř vběhl dlouhovlasý chlapec se zděšeným výrazem ve tváři. Jen co spatřil své dva kamarády, jak se na sobě válejí v kufru a se šátky na očích, jeho zděšení se ještě prohloubilo. Pak se rozhlédl po pokoji a to, co spatřil, vypadalo ještě děsivěji. Rozházené oblečení, Billův rozlomený hřeben, rozbitá váza s usychajícími květinami, Billovy boty rozkopané po celém pokoji, utržená zásuvka, obraz divoce se pohupující na zdi. To vše na něj zapůsobilo takovým dojmem, že s otevřenými ústy vycouval z pokoje, a když prudce třískl dveřmi, aby už se nemusel dívat na ten chaos, zaslechl další výkřik.
Obraz pověšený na zdi, který se doteď jen nebezpečně pohupoval, díky bouchnutí dveří nabral rychlost a zřítil se dolů. Přímo do Tomova poraněného klínu.
autor: xoxo_Lady
betaread: Janule
Úžasné!!! Hrozně moc!!! Miluju, když jsou nezodpovědní a roztomilí!! A tohle je obojí! Těším se na další 2 pokračování :)))
toto, bolo úzasné.No páni. Mzusela som sa s chuti smiat, a stále sa mi smiať chce. Raz za čas by sa do detsva mal bvrátiť každý, a keď už oni dvaja tak to stojí zato. perfektné.
Ježiiiš.. To jsou telátka! 😀 ♥ Líbí se mi to, strašně moc. Ze začátku takový.. "o ničem" [ nevím, jak to jinak nazvat, proto ty uvozovky. 😛 ] a teď tewn konec. :DDDD Chudáčci. 😀 Ale i tak to bylo roztomilý, strašně moc! 😀 Georg vylekanej… Kdo by nebyl, když by viděl to, co on. 😀 Důležité je, že se dvojčata bavila, že. 😀 Si to rádi uklidí a ještě se tomu zasmějou, určitě! 😀
Těším se strašně moc na pokračování. Opravdu mě zajímá, co vymyslíš, když mají být ještě vlastně dva díly. 😀 Zasmála jsem se u toho a tuším, že to jen tak neskončí xD Už jen podle toho názvu. :DD
bezvadná povídka:D mam hrozně ráda když Kaulitzové takhle blbnou jako malý 😀 hezky napsaný a i hezký téma 🙂 už se těším na další díl
tak ja asi chcipnu smichy 😀 jaaaj,toto je dobreeee…tak to bude radosť keď tu zbadám pokračko… takže,vyplatilo sa ti nespať,pretože toto je úžasná poviedka 😉
keď si ich predstavim,ako sa teraz nahanaju so zaviazanymi ocami po hotelovej izbe 😀 no… 😀 awww,bodaj by boli stále taký pubertaci 🙂
hey jak si přišla na tu hru?:D je to taak sladký:D:D
ti tomu dali xDDDD ale skvěláá povidka mooc se těšim na dalši díl!!!! =)=)=)
Všem děkuju a jsem moc ráda, že se vám povídka líbí… :))
[6]: mám doma dva mladší sourozence :DDD až na to, že u nich tahle hra není tak roztomilá jako u twins ♥ 😀
Heh to je roztomilý. Začátek mi nic moc neříkal, ale u konce jsem se vážně zasmála. Akorát teda chudák Tom a jeho rozkrok… xDD
Fakt ťunťové… ♥
Nevedela som si predstaviť čo tým chce Tom dosiahnuť:D bolo to zlatučké:)