You don´t see me

Ztěžka dosedl na chladný kov a jeho těla se zmocnila husí kůže. Samovolně se zachvěl a zvrátil vyčerpaně hlavu. Jeho prsty se obtočily kolem bytelného kování jednoduchého posezení a napětím ztuhly. Připadal si, jakoby najednou odložil masku, jakoby snad na okamžik odhodil tu neskutečnou váhu ze svých ramen a dusno, které jej obklopovalo, se vypařilo. Povzdechl si. Však to nebude na dlouho. Dobře věděl, že pocit relativního klidu a pozitivních myšlenek z těch obrovských plánů, které zde tak vehementně střádá, vydrží jen do té chvíle, kdy si všimnou jeho nepřítomnosti. Potom, potom pro něj přijde ON a celá kapitola se bude opakovat, stejně jako proběhla už nesčetněkrát. Upřeně zíral na výjev jako vytržený z lákavé pohlednice, kdy rudé slunce pomalu zapadalo a provázely jej červánky. Pro někoho infantilní, pro něj osvobozující. Bylo to něco jiného být znovu doma. Najednou jej nebudily zvuky z ulice ani světla nočních barů. Návraty do dětství bývají většinou sentimentální, ale on si je nemohl vychutnávat tak, jak by si přál. Každý večer pravidelně usedal přesně na tohle místo, jen pár metrů od jejich domu, mírně kryté stromy a odříznuté od reality. V duchu přemýšlel, jak nesourodě musí působit obrázek romantické krajiny se zapadajícím sluncem a mladičkou hvězdou s dready, zvyklou na život ve velkoměstě, po boku svého oblíbenějšího a sladšího bratra.

Byl připraven mu nabídnout všechno, bože, nechal by si od něj ublížit! Hraničilo to se šílenstvím, s posedlostí, den ode dne bylo horší tvářit se, že je všechno v pořádku, když jeho tělo pracovalo a jeho duše se tříštila.Teď hned, bez váhání, na tomto místě byl by jeho. Bez otázek, beze slova. Nikdo nedokáže pochopit, jak moc těžké je skrývat svoji skutečnou tvář před někým tak neskutečně blízkým. Je to úplně něco jiného, než když se smějete do objektivů a přitom se cítíte mizerně, jenže pořád vás drží nad vodou ta myšlenka, že už jen pár záblesků a potom se za vámi zavřou dveře a konečně budete moci povolit svaly v obličeji. Je pro něj tak deprimující vědomí, že ani před těmi nejbližšími se už v jeho případě nelze chovat přirozeně. Že už je na tak velkém rozhraní, kde rozhoduje každá sebemenší mimika, je nucen hlídat každé slovo, každý pohyb a výraz. Netušil, jak rozbít ten začarovaný kruh. Jednoduše nedokázal zůstat, ale neuměl ani odejít, nemohl žít s ním, ale bez něj by zešílel, nevydržel stát vedle něj, přesto se cítil prázdný když byl daleko a tak to bylo v jeho životě se vším. Spousta protikladů, stejných jako byli oni dva sami. Jako černá a bílá, jako oheň a voda. Těžko být spolu a ještě hůře bez sebe.

Tvrdnul na tomhle zapomenutém místečku do noci jen proto, aby si konečně odpočinul, aby se mohl volně nadechnout. Dnes to znovu cítil. Viděl, jak k němu bratr přichází a pozoruje jej. Ty oči! Nejraději by mu je vyškrábal jen proto, aby jej ta nádhera už konečně nebudila ze snů. Co jen by dal za jedinou klidnou noc, kdy by se nemusel probouzet hluboko po půlnoci zpocený a s vyschlými rty, dezorientovaný a zklamaný tím, že ani přes noc se nedějí zázraky. A potom to hřejivé teplo, které se jím rozlévalo ve chvíli, když jej spatřil. Tak přirozeného, s tváří dokonale čistou, ničím nepoznamenanou, tak NEDOKONALOU. Jeho bratr nebyl dokonalý, stejně jako nikdo na světě a jeho nedostatky vyšly nejlépe na světlo tady. Doma, kdy se je nikdo nesnažil umně skrýt a vyhladit do ztracena. Jen doma byl opravdový, zmizela z něj nadpozemská aura a dala Tomovi tu nesmyslnou naději, že snad… možná.. jednou.

Návrat domů pro ně znamenal něco jako výlet na venkov, kde najednou měli až příliš mnoho času na přemýšlení, kde se mohli mnohem intenzivněji ponořit do sebe. Najednou tady nebyl nikdo, pro nějž by byli středem zájmu, bylo to jako návrat v čase… do těch let, kdy byli tak „normální“ a jak nesnášeli to slovo. On věděl, že bratr by to tady nejraději opustil navždy a co nejrychleji se vrátil na to vyhřáté výsluní, kde jej konečně budou na ulici znovu všichni poznávat, ale Tom ne. Protože věděl, že jen tady se o něj nemusí s nikým dělit.

Bill chtěl vyjít ze dveří jako první, ale on mu to nedovolil. Přitisknul se na jeho záda a rty sklouznul k jeho týlu. Dýchal mu téměř nepříčetně do vlasů a dlaní zuřivě přejížděl po jeho břiše. A on zase stál jako socha! Bylo to tak jasné. Otočil k sobě to černovlasé štěně čelem a jeho zorničky se roztříštily v těch Billových. Znovu mu dýchnul na krk a vzal do dlaně jeho ruku. Přiložil ji ke svým ústům a zahrnoval polibky od zápěstí až po loket. Byl tak směšný! Tak trapný a zoufalý. Bylo tak ponižující vést bratra téměř násilím k posteli, kam se posadil a Bill na něj stále jen mlčky zíral. Díval se, jak si bratr svléká tričko a tváře mu rudnou. Byla to jasná nabídka.

„Jestli chceš…“ šeptnul Tom neslyšně. „Cokoliv budeš chtít… jakkoliv to budeš chtít… prosím!“

„Promiň,“ zněla strohá odpověď a následné prásknutí dveřmi. Znovu osaměl. Promiň?! To je všechno za ten stud, který prožil, když se před ním svléknul a nabídnul se mu jako nějaké zboží? Bill prostě nedokázal vidět tu naléhavost v jeho očích, tu potřebu v jeho hlase. Přitom by stačilo tak málo, jediný jeho dotek by si uchoval v srdci jako nejvzácnější dar.

Jeho zamyšlenou tvář ovanul lehký vítr. Na začátek léta tedy nebylo příliš teplo. Pousmál se. Vzpomínal na včerejší noc, kdy opět zkoumal bělost stropu v jejich pokoji a před očima se vybavovaly ty nejdivočejší představy, přehrával si ten fiktivní okamžik, tu chvíli, kdy mu bratr porozumí. Kdy to pochopí a bude tady pro něj stejně, jako on je tady pro Billa. Viděl to tak reálně. Bral Billovu křehkou tvář do dlaně a ona se tam měkce schoulila. Jeho čokoládové oči jiskřily do tmy, jakoby byly na stříbrném podkladu. Jeho palec sjel k bratrovým ústům a něžně přejel po spodním rtu, který byl nepatrně větší. Každá jeho buňka cítila tu elektřinu. Se zatajeným dechem sledoval, jak se ta dokonalá ústa přibližují a berou mezi sebe jeho prst. To vlhká měkkost mu na okamžik zastavila srdce. Netušil, jak se jeho ruce ocitly na Billových stehnech, ale najednou postupovaly stále výš, až se dotkly jeho zadku a prudce sevřely. Jako smyslů zbavený jej vyzvednul na své tělo a přijal jeho teplý jazyk ve svých ústech. Jeho klín bouřil při nepatrném přírazu na ten Billův a ochromovala jej intenzita, s jakou se dobýval mezi jeho rty, jak hluboko jazykem pronikal a zároveň hyzdil jeho krk bolestivými kousanci. Tom cítil, že si tře bratrovy boky o svůj rozkrok čím dál silněji a chvílemi i s povzdechy přiráží. Bylo to nesnesitelné, čekal na to tak dlouho!

Najednou místnost zaplavilo světlo.

„Co se děje?“ vyhrknul dezorientovaně a nechápavě sledoval rozespalého bratra stojícího ve dveřích.

„Nevím sice co tady děláš, ale zkus, prosím, pokračovat o něco tišeji!“ sykl otráveně a nechal bratra opět jako hromádku neštěstí tupě zírat do zdi. Jistě, opět se příliš zasnil do toho nesplnitelného. Má to být konec? Má to takhle skutečně být? Je předem dáno aby oni dva byli až do smrti prostě bratry a zároveň přáteli? Nic víc je během jejich cesty nečeká? Ušklíbnul se. Přátelství? Po Tomových jasných výzvách jejich vztah značně ochladl. Když Billovi poprvé naznačil, že s ním vidí mnohem úžeji spjatou budoucnost, mohl očekávat jen dvě reakce. Buď mu bratr padne do náruče nebo se v jeho tváři objeví výraz děsu smíchaný s odporem. A bolelo to. Člověk by nikdy neuvěřil, co dokáží dvě čokoládové oči. Ostří dýky nebo čepel nože nebyly nic proti těm dvěma hnědým plamenům. Bylo to poprvé v životě, kdy se jeho touhy rozplynuly na prach. Poprvé v životě musel o něco skutečně bojovat, skutečně ztrácel a cítil ponížení, byl na kolenou a úplně obnažený, bylo to deprimující a zdlouhavé, žádný zázrak ze dne na den. Poprvé v životě prostě někomu nestačil

Ani nepostřehnul, že jej obklopila tma. Zase se ponořil příliš hluboko do svých myšlenek. Má to proboha smysl? Takhle se vnitřně týrat? Ale kam má tedy jít? V domě si připadal jako lev v kleci, lapený do pasti odkud není úniku, nejde utéct před jeho očima, před tím nic neříkajícím pohledem. Všechno kolem něj připomínalo bratra, jejich dětství, jejich společný život. Rozhodl se vytrácet před setměním sem, na neutrální místo, které nebylo s ničím spjato, s nímž se nevázaly žádné vzpomínky. Ale najednou mu i tenhle západ slunce něco připomínal. Pokaždé když jej sledoval, si připomněl všechno, co si na tomto místě vysnil. Scénky jejich lásky, které mu běhaly hlavou, když tady seděl, Billův hlas, znějící mu v uších kdykoliv se ohlédnul za nějakým zvukem. Stejně jako jejich dům byl pro něj zafixovaný jako prostor, kde s bratrem žije, tento zapomenutý kus přírody se pro něj stal místem, kde na bratra myslí.

Kroky v trávě jej na okamžik překvapily, ale následně mu to došlo. Jistě, vždyť sem jako malí chodívali. Pro Billa nikdy nezůstalo nic utajeno, všechno sdíleli společně. Když tady spolu seděli naposledy, snili o tom, jak jednou dobudou svoji zemi.

Teď jim ležel u nohou svět a oni nebyli schopni dobýt srdce toho druhého.To bylo důkazem toho, jak rychle čas běží a jak moc by jej chtěl Tom strávit po bratrově boku. Vstal. Nechtěl vedle něj sedět, nechtěl vnímat jeho přítomnost, k čemu mu to bude? Další plané naděje, další bezesná noc jen kvůli tomu, že si k němu bratr přisednul. I v tom už dokázal hledat nějaký nesmyslný podtext. Raději bude sám, než mít pořád v srdci ten pocit, že pro Billa není dost dobrý. Kdyby totiž byl, tak už by snad všechno bylo jinak, ne? Říká se, že člověk skutečně miluje ve chvíli, kdy nechá toho milovaného jít, aby byl šťastný s někým jiným. Asi jej tedy skutečně miluje. Nebo je to prostě jen ta nemožnost volby. Nemůže bratra nutit, nemůže do smrti klečet u jeho dveří a prosit o každý soucitný pohled. Něčí dech narazil na kůži jeho krku. Měl by odejít, nic to neznamená! Ale… co když je to šance? Co když jeho první a polední šance, kterou kdy vůbec dostane? Otočil se a jeho oči shořely pod žárem těch dvou hvězd před ním.

„Ještě pořád mě chceš?“ zaslechl podmanivý šepot.

Nepatrně přikývl.

„Proč jsi to tak strašně dlouho nevzdal?“

„Protože tě potřebuju. Vzduchu, který dýcháš, se taky nemůžeš vzdát. Zemřel bys.“

„Ale ty bys beze mě přece nezemřel.“

„Pro mě být bez tebe znamená nebýt.“

„Nikdy jsem tě neslyšel takhle mluvit.“

„Protože jsi mi ještě nikdy nedal šanci.“

„Dávám ti šanci? Jen jsem se zeptal, jestli o mě ještě pořád stojíš. Po všech těch odmítnutích by se mnou každý normální člověk vyrazil dveře.“

„Je normální, když někdo miluje svého vlastního bratra? Ve většině zemích ne, Bille. V některých z nich by mě za to i popravili.“

„U nás tě jen pošlou na pár let do ústavu,“ ušklíbnul se.

„Máš ze mě legraci?. To, co jsem řekl tobě, jsem v životě neřekl nikomu.“

„Láska by se měla vyznávat, ne dusit v sobě.“

„Bille, já vím, že nejsem ten, koho hledáš. Nejsem ta perfektní osoba, která je prostě stvořena jen pro tebe, ta, ke které patříš. Vím, že nejsem to, co chceš, to, s čím by ses spokojil, co by ti v životě stačilo, ale… musel jsem se prostě pokusit dosáhnout na nedosažitelné.“

„Myslíš, že jsem nedosažitelný?“

„Ano.“

„Proč?“

„Jsi přece tak… krásný,něžný…“

Tichý smích zastavil vodopád jeho slov. „Jsi mé dvojče Tome! Víš, co to znamená? Jsi úplně stejně „krásný“ jako jsem já. A možná jsi skutečně to, co celý život hledám, to na co tak marně čekám. Vždycky jsem chtěl najít svoji druhou polovinu, to pomyslné druhé já, které mě bude doplňovat a dohromady budeme tvořit souznění, absolutní harmonii, která je jen jedna. Kde jinde bych měl najít svoji druhou polovinu než u svého dvojčete?“

„Dáš mi ruku?“ zašeptal Tom.

„Dáš mi polibek?“ vydechl Bill.

song: You don´t see me – The Pussycat Dolls

(original Key Hanley)

http://www.metrolyrics.com/you-dont-see-me-lyrics-pussycat-dolls.html

autor: Heidi
betaread: Michelle M.