You love me and i know it

„Tak… Doufám, že se ti dnešek líbil přinejmenším stejně jako mně a užil sis to. Nemáme každý den dvacáté druhé narozeniny a ne každý den si můžeme takto užít. Ach, Bille,“ s těžkým povzdechem co nejtišším hlasem zašeptal do rozléhající se všudypřítomné tmy chlapec, vlastně teď už dospělý muž. Dnes, právě dnes, slavil spolu se svým dvojčetem dvacáté druhé narozeniny. Už nespočet krát mluvili o tom, jak je oslaví, co všechno si připraví, aby byl tento den zase výjimečný, zase jen jejich. A tento den opravdu byl jen jejich.

Tom neplánoval tuto noční návštěvu pokoje svého bratra, ale něco ho sem dovedlo. Potřeboval, měl jakési vnitřní nutkání nikým nepozorovaně přijít do jeho pokoje, k jeho posteli a dotknout se, pohladit jeho vlasy. To se ale Bill nesměl za žádnou cenu dozvědět. Celá tato věc musela proběhnout bez toho, aby si někdo něčeho všiml. Tom byl rozhodnut, že jeho malé noční toulky zůstanou navždy jen mezi ním a nocí. Nikým jiným.

Chlapec s vlasy zapletenými do úzkých hadů sahajícími až pod lopatky se díval zezadu na spící dvojče ještě pár sekund, dokud mu srdce strachem nesevřel Billův nepatrný a hlavně nevědomý pohyb. Tom ani nepřemýšlel nad tím, co by mu asi tak řekl. Proč je tady? Jen tak stojí nad jeho postelí a zlehka ho hladí po vlasech, protože to tak prostě chtěl? Ne, to znělo hloupě. Alespoň pro něj.

Naposledy Billa jemně, ale opravdu jemně, aby nemohl nic zpozorovat, políbil na vlasy a nasál jejich vůni. Připadal si trochu trapně a sám nevěděl, co to vlastně dělá, ale byl za to rád. Miloval tu vůni už odmalička, když ho objímal nebo ho za ně z pobláznění tahal. Vždy mu připadaly tak… půvabné a jemné. Přímo vyzývaly k doteku.

Zavřel dveře Billova pokoje a stále co nejtišeji přešel k sobě. Chtěl by přemýšlet, ale zároveň nechtěl. Chtěl by si rozebrat své myšlenky a dopodrobna je pochopit, pochopit sebe sama, ale nejde to. Nevěděl, co má dělat, a to ho dělalo nejistým, cítil takový ten neidentifikovatelný pocit někde v hrudi a už teď se mu nelíbil. Měl z něj jakýsi druh strachu.
,Ne dnes,‘ v duchu si povzdechl a raději se uložil do postele. Momentálně to bylo pro něj nejbezpečnější útočiště před sebou samým.

***

„Dobré ráno,“ s krabicí pomerančového džusu v ruce pozdravil Bill svého stále ospalého bratra sjíždějícího dolů ze schodů. Tom jen zamumlal něco ve smyslu stejného pozdravu, ale díky jeho zívání mu nebylo nic rozumět.

„Ano, také si myslím,“ zasmál se Bill a džus odložil zpět do chladničky.

„Hej, poslyš! Dnes se mi o tobě zdálo. Bylo to takové divné, skoro jak skutečné… Ale moc si to nepamatuju.“

Tom chvilku zůstal jako opařený. V rychlosti si promítal svou včerejší návštěvu Billova pokoje, bál se, že Billovi se to jen nezdálo, ale že to byla skutečnost.

„A, a co, nepamatuješ si to?“ zamotal se ve vlastních slovech, stále uvažujíc o včerejší noci. Tak trochu ho přepadával pocit viny. Vlastně ani nevěděl za co, ale jedno bylo jisté. Ten pocit byl nepříjemný a čím dál tím silnější.

„Ne. Jen vím, že to bylo v noci a něco velmi důležitého jsi mi říkal. Ale jinak fakt nevím. No nic, konec konců je to jedno, když to byl jen sen, ne?“ Bill se doširoka usmál, rty měl však stále spojené k sobě, což dodávalo jeho úsměvu jedinečnost a roztomilost.

Tom si uvědomil další nepopiratelnou skutečnost. Další věc, kterou na Billovi miloval, byl jeho dětský úsměv. Uměl ho vyčarovat kdykoliv, ať už při maličkostech nebo při obrovské radosti. A občas byl jen pro Toma.

„Jasně, že to byl jen sen. Kdyby to bylo něco opravdu důležitého, určitě ti to řeknu, věř mi,“ věnoval Billovi upřímný úsměv, při kterém vždy zvedne jen jeden koutek rtů. Věděl, že dívky to milují a dokáže tímto způsobem dostat každou. Jediné, co mu nebylo jasné, bylo, proč se právě takto usmívá na Billa.

***

„Co kdybys mi ten ovladač už konečně dal, hm?“ Billovy štíhlé prsty se natahovaly po televizním ovladači, který měl jako obvykle Tom, a nehodlal se ho vzdát za žádnou cenu.

„Eem, ne!“ zavrtěl hlavou.

„No tak, Tome, stále máš tu blbou věc jen ty! Copak já už tu nemám žádná osobní práva?“ s ublíženým výrazem na tváři si založil ruce na prsou, odhodlán se s Tomem nejbližší čas večera nemluvit.

„Máš tu práva, ale teď-,“ Tom ani nestihl doříct, a už vůbec se nestihl vzepřít Billovu tělu na tom jeho. Činy jeho dvojčete byly až příliš rychlé na to, aby si Tom stíhal uvědomovat, že Bill na něm vlastně obkročmo sedí, a ještě k tomu i ochraňovat svůj televizní ovladač. Působením prudkých pohybů těla nad sebou Tom celkem ztratil smysl pro obranu a nechal si inkriminovanou věc prostě vzít. V jeho hlavě byla jediná myšlenka. Jen ať to beru jako nevinnou hru.

„No, tak se mi to líbí. Už jsem spokojený, kdyby tě to zajímalo,“ Bill trochu našpulil rty a svým vítězoslavným způsobem si přepínal kanály, trochu uštěpačně se při tom usmíval. Věděl, že typ takového chování Toma vyburcuje k zahájení další války o prostou věc, což však pro Billa bylo překvapení, když se Tom chvíli ani nepohnul.

***

„Odpusť mi, že jsem ti asi pokazil zbytek večera, ale v momentě jsem ztratil náladu. Nevím, co se se mnou děje a upřímně, mám z toho strach. Začínáš být pro mě ještě důležitější než kdykoli před tím a… A sám se bojím pátrat po tom, proč tomu tak je. Víš, kdybych měl nějakou věc, kterou bych nadevše miloval a ty bys ji chtěl, podíval bych se na tebe a ty bys věděl, že ti to v žádném případě nevyjde. Ale teď bych ti snesl i modré z nebe, kdyby sis o to řekl.“

Tom s posledním pohlazením hebkých černých vlasů odešel do koupelny. Potřeboval relaxovat. Je sice pravda, že únava na něj dopadala skoro stejně jako potřeba být v blízkosti Billova pokoje, ale tuto myšlenku se raději snažil zahnat. Bál se jí.

Napustil si vanu, vlil do ní množství mandlové pěny, kterou oba tak hrozně milovali. ,I Bill ji miluje,‘ pomyslel si, vzápětí však svého uvažování litoval. Všechno! Vše, co udělal, na co si jen vzpomněl, každý moment vedl k Billovi. ,Je to přece můj bratr, byl tu se mnou celý život, je logické, že ho mám plné zuby‘ snažil se sám sebe přesvědčit o něčem, o čem už dopředu věděl, že to nemůže být pravda. Plné zuby? Billa nejde mít plné zuby…

Tom opatrně vlezl do horké vody plné voňavé pěny. Voda z něj alespoň malým způsobem dokázala uvolnit ty zvláštní pocity, které se poslední dobou hromadí v jeho srdci.

Zavřel oči. Nepřemýšlel. Snažil se nechávat mysl otevřenou a jednoduše nevpustit do ní nic. Dařilo se mu to, až dokud neusnul. Tehdy se žádným způsobem nedokázal ubránit snu o něm.

***

„Panebože! Tome! Jak jsi tu mohl strávit celou noc? V tak ledové vodě, víš, jak ti z toho může být špatně?! Musíš být na kost prokřehlý, ach… Zabít tě je málo,“ Bill se trochu usmál, i když Tomův stav nebyl dvakrát k smíchu. Ležel stále ve vaně, voda úplně studená. Měl pocit, že má snad jen pár stupňů nad nulou. Tělo už snad ani necítil, jak bylo zkřehlé. Cítil se jako zpráskaný pes před popravou. A prý relaxace. Pokud si člověk představí takové následky po relaxaci…

Opatrně vylezl z vany a zabalil se do Billem připravené bílé osušky.

„Usnul jsem tu. Och, Bože, to je zima,“ oklepal se a ještě víc se zabalil do osušky, kterou Bill stále pevně držel. V té chvíli se ocitli tak blízko… až nepřirozeně. Hleděli si jeden druhému do identicky čokoládových očí, těly se téměř dotýkali. Tomovi hlavou probleskly všelijaké myšlenky, dokonce hříšné myšlenky, za které se sám před sebou stydí. V této chvíli by ho nejvíce na světě chtěl obejmout. Obejmout a nikdy nepustit. Obejmout a… políbit.

„J-já, já…“ ze staršího z dvojčat se vydraly nejisté argumenty, jak omluvit toto chování – jenže bezvýsledné. Tom ani nevěděl, co chce na svou obhajobu říct, byl tak znejistělý sebou, svou touhou a Billovou přítomností, že se zmohl jen na suché polknutí vzduchu.

Ještě chvilku si bezvýsledně hleděli přímo do očí, natisknutí na sobě, dokud Bill zničehonic osušku nepustil, a tak od bratra o pár dlouhých kroků neodstoupil.

„Tak se dej dokupy, uvidíme se později,“ věnoval Tomovi jeden ze svých nesmělých úsměvů a tak rychle, jak se objevil, tak rychle ve dveřích opět zmizel.

„Do prdele!“ zanadával svému vlastnímu odrazu v zrcadle. Připadal si uboze. A zkaženě… Nejzkaženěji, než si kdy v životě dokázal přiznat.

Tom se opřel o umyvadlo, nohy měl stále zkřehlé pod vlivem pořádně studené vody po celonoční koupeli. Opět se zadíval na svůj odraz.

„Co to dělám?“ potichu si zašeptal. Raději se vrátil do svého pokoje, dát se trochu dokupy. Rozptýlit se jakýmkoli způsobem.

***

„Promiň mi ten dnešek.“

Tom opět stál vedle Billovy postele pozdě v noci. Potřeboval se mu omluvit, říci mu, co cítí alespoň takto, když už normálně o tom mluvit neměl odvahu. Měl čisté svědomí, že Bill o všem ví, a zároveň se cítil lépe, neboť mu nic nemůže vyčítat.

„Choval jsem se ráno jako idiot. Ani mně by nebylo příjemné, kdyby na mě takovýmto způsobem myslel můj vlastní bratr. Vlastně… Nebylo by mi to příjemné za normálních okolností, ale ty… Přál bych si, abys i ty cítil tak velkou náklonnost, jako cítím já k tobě. Nevím, co se to se mnou děje a hrozně mě to mrzí. Je to nechutné a nefér vůči tobě, ale nedokážu s tím nic udělat, je mi to líto. Odpusť mi to, Bille,“ tichý šepot jemně rozlévající se po místnosti chtěl Tom završit polibkem na vlasy. Dělával to každou noc a tentokrát to chtěl udělat víc než kdykoli před tím. Nevěděl proč, prostě potřeboval cítit pod svými rty Billa. Kousek z něj, i když teď si už připadal opravdu jako blázen.

Naklonil se nad černé vlasy lesknoucí se ve světle měsíce, ale vtom zažil ten nejpodivnější pocit v hrudi, jaký si jen dokázal představit. Ten pocit byl způsobován hlasem. Billovým hlasem…

„Tome, počkej,“ Bill se zničehonic otočil, stál tváří v tvář svému vystrašenému dvojčeti.

„B-Billi, toto-to není, jak si myslíš. Přísahám! Je to, je to zce-zcela jinak-,“

„Ššš, nic neříkej,“ Bill položil štíhlý prst na Tomovy roztřesené rty. Viděl v jeho očích totální neovladatelný chaos, ale nevadilo mu to. Byl za to možná i docela rád…

„Slyšel jsem všechno, co jsi mi dosud kdy v noci řekl. Byl jsem vzhůru pokaždé, kdys nade mnou stál a povídal sis se mnou, dokud jsem spal. Vím všechno, nemusíš mi nic vysvětlovat. Myslím,“ Bill se zhluboka nadechl, dodával si tím odvahu, „myslím, že tě taky miluju.“

V Tomově nitru jakoby se zacelila obrovská propast. Ta slova byla jako vykoupení ze všech špatných nebo nepochopitelných myšlenek posledních týdnů, o kterých stále přemýšlel. Všechny nezodpovězené otázky se rázem staly nedůležité, skoro až zapomenuté.

„Polib mě. Prosím,“ zaznělo z Billových úst přání, které Toma zaskočilo, ale stále bez jediného slova byl rozhodnut splnit ho. Nyní slov třeba nebylo, oba přemýšleli stejně. Bez dalšího rozmýšlení se přisál na ty nejjemnější rty na světě, jež samy vyzývaly k polibku. Nebylo možné odmítnout je.

autor: Diana