You Opened My Eyes

autor: Geheimnis

Hladina vody, která se kolísavě pohupuje ve velké bílé vaně, docela pokryla štíhlé tělíčko. Na povrchu se jen vlnily černé vlasy v rytmu vody. Už dlouho se snažil zadržet dech, už dlouho nechtěl dýchat. Nicméně strach ze smrti a z nicoty, která na onom světě jisto jistě číhá, byl silnější než on a jeho mysl…

Nevydržel to… Musel se znovu nadechnout. Voda se rozcákala po celé koupelně, když se černovlasý chlapec vynořil. Oči měl pevně semknuté a stíral si z obličeje vodu. Z hluboka se rozdýchával a v očích měl neuvěřitelný tlak. Všechno bylo silnější než on… Nedokázal se ovládnout, neměl na to síly… Slzy z jeho očí vytryskly jako voda z fontány. Slané kapičky lapal do bílých dlaní, a pak je pouštěl dál po svých pažích, až nakonec splynuly s vodou ve vaně…

Ozvalo se mírné zabušení na dveře. Chlapec se polekal, neočekával, že by se někdo dobýval do koupelny tak pozdě v noci.

„Bille?“ ozvalo se po pár vteřinách od zaklepání. Už věděl, kdo stojí za dveřmi. Ten hlas mu zněl v hlavě nějaký ten čas… Osobu, které hlas patřil, vídal ve svých snech každou noc. Nechtěl to tak… Připadal si sám sobě odporný a nechutný. Nenáviděl se. Chtěl nenávidět i jeho, Toma… Jeho jediné dvojče. Ale vždyť je úplně nevinný… Tom nemůže za to, že jeho bratr se do něho beznadějně zamiloval. Nenese vinu na tom, že je krásný a přitažlivý. Nemůže za to.

„Tome?“ polohlasem zašeptal Bill po několika málo minutách. Nic se ale neozývalo. Za dveřmi bylo ticho… Usoudil tedy, že Tom šel již spát. A byl rád. Nerad by ho teď potkal. Nechtěl ho potkat nikdy, už nikdy ve svém životě. Ale jeho život byl příliš mladý, a tak se nejde spoléhat na to, že své stejně staré dvojče do smrti neuvidí.

Vylezl z vany a začal si osoušet své vlhké tělo. Kapička po kapičce se vpíjela do modrého froté ručníku. Poté se převlékl do černého trička velikosti XXL. Takové podobné nosí na spaní i Tom… Stejně jako Tom také nosí k tričku boxerky. Jen tak se dobře vyspí.

Odemkl koupelnu a tiše jako myška proběhl celkem dlouhou chodbou až o svého pokojíku. Všude byla tma a hrobové ticho. Do Billova pokoje svítila jen pouliční lampa u jejich domu. Zapomněl zatáhnout žaluzie. Odložil oblečení, které si nesl z koupelny, na křeslo. Přistoupil k oknu a začal tiše stahovat žaluzie dolů, aby ho světlo zvenčí nerušilo při snění.

„Bille?“ uslyšel opět Tomův hlas. Přistiženě se otočil. Tom seděl na jeho posteli. Ani si ho nevšiml, když přišel do pokoje…

„T-tome…“ povzdychl si Bill. Tom se postavil a zatáhl druhé okno. Stál přímo vedle Billa. Sklopil na moment zrak a díval se na podlahu. Pak se ale podíval do bratrových očí a několik vteřin si je prohlížel. Na rtech se mu skvěl mírný, téměř nepatrný úsměv. Dostával Billa do rozpaků..

„Voníš,“ pronesl po chvilce mlčení Tom. Bill sebou překvapeně trhl. Co mu jen Tom chce?

„D-díky…“ potichu poděkoval a dal si pramínek mokrých dlouhých vlasů za ucho a raději se díval na podlahu. Tom směle natahoval svou dlaň k Billově rozpálené tváři. Bill se na něho podíval a když ucítil Tomovu dlaň na svém obličeji, na chvilku slastně přivřel oči. Pak se ale zděsil…

„Tome, prosím…“ zašeptal. „Přestaň…“ zaprosil. Tom ho přestal hladit po tváři a nechápavě na něho zíral. V Billových smutných očích se odrážel smutek a skvěly se slzy.

„Proč?“ zeptal se Tom. Nechtěl se ho přestat dotýkat, ba naopak. Toužil po dotycích jeho tváře, krku, hrudníku… Chtěl se dotýkat každé častí jeho jemného těla.

„Prosím, neptej se mě… Jdi pryč…“ žadonil a v jeho hlase byla poznat nervozita, strach a smutek. Uvnitř ho to zžíralo, byl pln touhy a nejraději by svého bratra políbil, ale jeho mysl byla razantně proti. Zakazovala mu byť jen pohled! Nutila ho nenávidět své dvojče. Nechtěl ho nenávidět, ale jinak by ho nepřestal milovat…

„Ale Bille…“ Tom chtěl něco namítnout, ale Bill se na něho podíval nenávistným pohledem. Teď za něho nemluvilo srdce ani jeho duše, ale jeho zničený mozek, který chtěl marně poručit srdci.

„Jdi pryč!“ zakřičel Bill. Tomovy oči se lehce třásly a zdálo se, že neměl k pláči daleko. Udělal o jeden malý krok zpět. Nechtěl jít pryč.

„Tome, prosím tě…“ Bill propukl v pláč. Sesunul se k zemi a tváře zabořil do dlaní. Tom k němu okamžitě přistoupil a chtěl jej pohladit alespoň po ruce, paži…

„Nenuť mě… Já… Tak strašně dlouho tě…“ odmlčel se. Tom s nastraženýma ušima poslouchal.

„…chci nenávidět… Ale srdce nechce! Nedá se mu poručit! Já už nechci!“ křičel Bill. Plakal, křičel a bouchal pěstí do země. Chtěl ze sebe dostat všechen vztek, nenávist a všechnu tu negativitu, kterou v sobě dusil více jak tři roky.

„Bille… L-lá… Lásko…“ zašeptal Tom a pohladil ho po vlasech. Bill zamířil svýma uplakanýma očima k Tomovi. Nevěřil, že tohle Tom řekl. Nebo spíš… Nechtěl tomu věřit.

„Co si to řek?“ zeptal se ho překvapeně. V jeho těle se odehrávala bitva o velmi důležitý pohár. Bojoval rozum proti citu. Rozum říkal, aby ho okamžitě vyhodil! Vůbec se s ním o ničem nebavil, nedíval se mu do očí… Kdežto cit… Lákal ho, chtěl, aby se spolu políbili… Chtěl, aby si konečně řekli, jak moc se milují.

„Miluju tě,“ řekl Tom. Nevěděl, jestli se má usmívat nebo zůstat vážný. Nevěděl, co se teď odehrává uvnitř Billa. Ale pevně doufal a přál si, aby jej taky miloval.

„Tome…“ povzdychl si Bill. Zavřel oči a objal svého bratra. Pevně jej svíral ve své náruči, tak jak si to vždycky přál. Byl šťastný. Snažil se nepřemýšlet nad tím, co dělá. Chtěl být spontánní.

„Otevřel si mi oči…“ řekl Bill a snažil se vyhledat bratrovy rty. Našel je… Byly pootevřené, stejně jako ty jeho. Lehce je stiskl těmi svými a pak se od nich oddálil, aby se mohl Tomovi podívat do očí. Měl je zavřené, ale na tváři měl sladký úsměv. Bill se také usmál a otřel si slzy.

„Pokračuj…“ pobídl ho Tom. Bill na nic nečekal a znovu se začal vpíjet do Tomových neodolatelných rtů…

autor: Geheimnis

betaread: Janule