You own my heart

…

Páteční večer a před jedním divadlem v Berlíně se scházelo jako každý pátek plno lidí. Mezi nimi byl i mladý chlapec s rodiči. Červený pramínek v havraních vlasech ladil s košilí stejné barvy, která visela přes jeho hubené tělo. Rodiče divadlo navštěvovali pravidelně, on ne. Nenáviděl, když na sebe musel brát společenské oblečení, ani když se kolem něj motal dav lidí. Měl nejraději klid svého pokoje, kde mohl být zavřený se svými myšlenkami.

„Dobrý večer, paní Kaulitzová, pane Kaulitzi… Bille,“ usmál se postarší pán a chlapcova matka mu dala tři lístky na představení, kvůli kterému tady dnes večer byli. Bill se pokusil o nucený úsměv, dal si ruce do kapes a dál sledoval lidi, dámy kolem ve společenských šatech a pány v oblecích.

„Tohle není moc slušné, zlatíčko,“ napomenula ho rusovláska a jemně mu vytáhla pravou ruku z kapsy. Bill nakrčil obočí, nesnášel, když ho jeho matka napomínala, ale nic nenamítal, věděl, jak by to dopadlo. Vydechl a ruku zpátky zabořil do kapsy černých kalhot.

Bill znuděně sledoval hru na jevištních parketách. Neměl ani ponětí, co se tam vlastně odehrává, jen věděl, že to bylo dost nudné na to, aby si přitom všiml, že mu někdo věnuje pozornost. Zamrkal, na balkoně stál muž, světlé, ne moc krátké ani příliš dlouhé vlasy mu splývaly do obličeje, na kterém bylo lehké strniště. Pokaždé když trochu pohnul rty, aby na něco odpověděl blonďákovi vedle něj, něco se mu v koutku spodního rtu zalesklo. Bill tomu chvíli věnoval pozornost, ale ne tolik jako tomu, když mu muž věnoval lehký úsměv. Byl si jistý, že to bylo na něj, celou dobu se na něj díval, a když se Bill rozhlédl kolem, byl jediný, kdo sleduje balkon a ne nudné představení na jevišti. I když Bill nechápal, oplatil mu úsměv a nervózně se zavrtěl v sedačce.

„Co je s tebou?“ Simone nakrčila obočí, a podívala se na svého syna, nelíbilo se jí, že nevěnuje pozornost tak zajímavému ději na jevišti, ale kouká se někam jinam, ještě k tomu se pořád vrtí. Bill znovu trochu zamrkal, aby odvrátil pohled od muže na balkoně, a pohled jeho čokoládových očí se obrátil k ní.
„Mělo by?“ zašeptal, aby nerušil ostatní, a vytáhl obočí, v němž se mu zaleskl kovový kroužek. Simone si ho chvíli jen prohlížela. Vydechla a zakroutila hlavou. Bylo mu to jedno, chtěl se dostat co nejdál odtud a jediné bezpečné místo na výmluvu byl snad jen záchod.
„Ale jdu na záchod,“ zamumlal, pomalu se zvedl. Přešel uličkou nacpanou lidmi, nebylo tam snad ani jedno volné sedadlo, nechápal, jak mohlo být tak narvané divadlo kvůli blbosti. Když se dostal ke schodům, které ho měli dovést na chodbu a poté na záchod, podíval se na balkon, ze kterého před chvíli sledoval ten světlovlasý muž. Vydechl, zabořil ruce do kapes. Nebyl tam. Ani ten blonďák, co tam s ním byl. Zakroutil hlavou a šel ven na chodbu, pak na pánské toalety.

Udělal to, co se očekávalo, a vyšel ze záchodové kabinky. Vyhrnul si rukávy od červené košile nad lokty a pustil vlažnou vodu v umyvadle. Nenáviděl veřejné toalety, tak jako nenáviděl divadla. Vydechl a umyl si ruce.

„Chlapče?“ ozvalo se za ním. Zamrkal, byl to mužský hlas, přišel mu celkem příjemný, ale nedokázal si představit, co po něm někdo může takhle chtít… Na toaletě. Už ho napadaly kdovíjaké myšlenky, proč ho cizí chlap oslovuje, zrovna když se předklání k umyvadlu. Pomalu zvedl pohled k zrcadlu, které bylo před ním, a znovu nechápavě zamrkal. Ten muž. Byl tam. Za ním. Ten, který ho sledoval v sále z balkonu. Nevěděl, jestli se má bát nebo ne. Pomalu se otočil a zadkem se opřel o umyvadlo, trochu nervózně zvedl hlavu a podíval se na něj.

„Ano?“ zamumlal si spíš pro sebe, aniž by se mu v puse zaleskla kovová kulička, a skousnul si ret. Díval se do hlubokých hnědých očí. Sledoval, jak se plné rty, které zdobí piercing, chystají něco říct, sledoval ty rysy obličeje, připadal si až hloupě, ale cítil, že mu zčervenaly tváře. Byl až moc blízko…

„Takže… Jsi tu s rodiči?“ Bill jen kývl.
„Aha,“ vydechl, ale pousmál se.
„Mimochodem… jsem Tom,“ usmál se na Billa skrz zrcadlo. Všiml si, jak černovláskovy tváře nabíraly opět červenou barvu a cítil se za to spokojeně. Všechno šlo, jak mělo…
„Jsem Bill,“ usmál se na oplátku Bill. A poupravil si nalakované kratší vlasy.

Pamatuješ si to? Určitě ano, nejde zapomenout… Strašně jsem se styděl s tebou mluvit, ale musím přiznat, že ses mi líbil, i když už od pohledu jsi byl starší než já. Ale co záleží na věku? Vysvětlil jsi mi, že tě můžu milovat a dělat s tebou všechny ty věci. Vysvětlil a ukázal jsi mi, že fyzická bolest někdy nemusí být špatná a že je pro tvé uspokojení kolikrát nutná. Ale ta bolest, kterou si prožívám teď, není vůbec dobrá… Protože se díky ní už necítíš dobře… Teď už ti nepomůže, když mě to bolí. Tentokrát to bolí víc než kdykoliv předtím. Nemůžeš mi ukázat žádné klady na tom, co se děje a co jsi způsobil. Nemůžeš, ani bych je vidět nechtěl, pro mě tady už totiž nic kladného není, lásko…

Slunce pomalu zapadalo a Berlínem proplouvalo jeho lehce oranžové světlo. Bylo klasické příjemné letní počasí a větší pánská značková mikina světlé barvy visela na drobném těle třináctiletého chlapce. Spokojeně se usmíval, bylo to po čtvrté, co se s ním viděl. Nevěděl, jestli je to možná tím, že vypadá malinko starší, ale Tom stále netušil jeho věk, i tak s ním chodil ven, zval ho na jídlo a dneska večer mu půjčil mikinu. Bylo mu s ním opravdu dobře, i když chvilkama zauvažoval nad tím, že tohle by měl on dělat s holkou, nebo ne? Ale byl si úplně jistý, že Tom je s jeho pohlavím obeznámen, přece jenom… Která matka by pojmenovala svoji dceru Bill?

Probrali spolu úplně všechno, od oblíbené hudby, jídla, filmů po sporty, které Bill nějak moc neuznával. Tom mu dokonce koupil nedávno něco na sebe, i když bylo Billovi hloupé něco takového přijmout, dnes měl na sobě přesně to, co mu koupil. I když nevěděl, co to, co je mezi nimi znamená, občas se zamyslel nad jejich věkovým rozdílem. Jak mu Tom prozradil, bylo mu čerstvě dvacet tři let, což bylo o deset víc než Billovi. Ale to stále Tom netušil.

„Víš… Koupil jsem nový byt, mohl by ses přijít podívat, co?“ posmál se jemně Tom s pohledem někam do neznáma. I když na Billa nekoukal, on na něj stále. Pořád si ho musel prohlížet, neměl ještě o těchto věcech úplně jasno, ale určitě si byl jistý, že se mu Tom moc líbil.

„Bydlíš… Tady sám?“ řekl tiše, když si zul boty a položil je úhledně do botníku. Zvedl k blonďákovi pohled.
„Vlastně ne. Bydlím s Andreasem, ten blonďatý z divadla, jestli si pamatuješ.“ Samozřejmě… Nepamatoval, tehdy byla všechna pozornost jen pro něj. A stále je, teda dokud Tom nepokračoval: „A ještě tu mám moc pěknou společnici. Charlotte. Představím vás,“ zasmál se. Bill se zachvěl, jemu nepřipadalo moc vtipné, že Tom bydlí s nějakou ženou, holkou, no… ať to bylo cokoliv, nelíbilo se mu to. Možná to byla jeho přítelkyně, snad jen kamarádka… Ale mohl si úlevně vydechnout, když ho Tom dovedl do obývacího pokoje. Na bílé kožené sedačce ležel rozvalený světlounký pes, asi teprve štěně. Mělo všude vrásky, Billovi to přišlo roztomilé. Jak se po chvíli dozvěděl, byla to Tomem zmiňovaná Charlotte.

Po pár hodinách sledování filmů, pokusu o něco, co měla být večeře, už byla skoro půlnoc. Neměl moc strach, co by řekli rodiče, vlastně bylo jim vždycky jedno, kde se Bill toulá. Už začínal být pomalu unavený, a když ve filmu došlo na polibek hlavních hrdinů, položil hlavu na Tomovo rameno. Tiše oddechl a zavřel oči… Pomalu usínal a jen se lehce zachvěl pod Tomovým dotekem na jeho paži.

Byl to moc dobře strávený večer, dlouho jsem se s nikým takhle nebavil. Ještě snad nikdo ke mně nebyl takhle pozorný a milý jako ty. Už tehdy jsem si byl jistý, že pro mě začíná něco nového, velkého… A opravdu to byl jen začátek.

Přesně v den, kdy toho roku poprvé sníh položil bílé peřiny na celý Berlín, sedel Bill v Tomově bytě u krbu. Držel v rukou hrnek s horkou čokoládou a pokoušel se víc zahřát. Zrovna před chvílí přišli z té zimy, co byla venku. Bill si opět pořídil nějaké nové oblečení a Tom měl radost, že je spokojený. Už to bylo šest měsíců, co se scházeli, a za dveřmi byly Vánoce. Bill nepřemýšlel skoro nad ničím jiným, než jak Toma na Vánoce potěšit. Jediné, co v tu chvíli u krbu ještě netušil, že už dnes v noci si Tom od něj jeden dárek vezme. Do teď mezi nimi nebylo nic víc než blízké přátelství, a popravdě si to Bill hodně přál. Tom ho přitahoval stále víc, pokoušel se mu to už párkrát už říct, jen se až příliš styděl.

„Je ti tepleji?“ řekl polohlasně Tom, když si k černovláskovi přisednul. Podíval se na něj a pousmál se, popravil mu pramínek vlasů, který ledabyle ležel přes jeho tvář. Líbilo se mu, jak se pod jeho doteky Bill chvěl, opravdu pokaždé, když se ho nějak něžněji dotknul.

Jemně vzal Billovy rty mezi ty své, hned poznal, že je i v tomhle nezkušený, ale jeho nemotorné polibky, které mu oplácel, mu připadaly roztomilé. Jemně a pomalu ho líbal, hladil jeho světlou kůži a užíval si chvění jeho těla, které pomalu pokládal pod své do bílé kožešiny, na které seděli před krbem. Bill odložil hrnek s čokoládou, malinko se obával, kam až tohle dojde, ale byl v ten moment Tomovi plně odevzdaný. Nechával se hladit, líbat, a i když poté jeho obavy ještě zesílily, nechával se i pomalu svlíkat. Nevěděl, jestli má dělat Tomovi totéž, ale oblečení se zbavil pomalu sám.

Bill absolutně nevěděl, co má v ten moment dělat, trošku se klepal a chvěl, bylo mu vzrušením až do breku. Cítil Tomovo nahé tělo ležet na tom svém, jak se tisknul a… Jak to bylo velké. Byla to teď jeho doopravdy největší starost. Měl stovky, tisíce myšlenek, bál se, že to pokazí, že to nezvládne, určitě něco nedělá dobře… Ale všechny obavy přešly. Cítil v sobě Tomovy dlouhé prsty, pořád hlouběji a pořád víc, bylo to perfektní, už jen u toho si myslel, že dlouho nevydrží, i když to byl hodně zvláštní pocit, po chvilce se mu to opravdu líbilo.

Pamatuješ? Snad to nejkrásnější, i když trochu bolestivé, co jsem kdy zažil. Když si vzpomenu na tu atmosféru… Pořád slyším tvůj dech, cítím tvůj pot na svém těle a tvé ruce i penis úplně všude. Vždycky jsi v tom byl nejlepší. Tedy… Vždycky až po tom, co jsem si uvědomil, že je hlavní uspokojit tvoji potřebu.

Černovlásek tiše ležel ve velké bíle povlečené posteli, spokojeně se usmíval, ještě trošku v polospánku. Vzpomínal na minulou noc, kterou, jako teď většinu, strávil se svým přítelem. Byl už tady skoro jako doma, rodiče se moc neptali. A i tak… Jemu tady bylo nejlíp, i když jediný, kdo o nich mohl vědět, byl Andreas a Charlotte. Občas trochu žárlil, nikdy si s Tomem neřekli, že to mezi nimi je opravdu vztah, ale když už došlo na sex… někdy totiž nechával se sebou dělat to, co dělal on s ním, právě od Andrease. Neměl ho rád, to nejen za to. Nejhorší to bylo po milování s ním, šel hned do sprchy a k Andreasovi do postele. Sice to musel poslouchat, ale pořád to bylo lepší, než aby na to koukal. I tak byl šťastný.

„Koťátko?“ otevřely se dveře ložnice, Tom vešel a s lehkým úsměvem se posadil na postel, měl v ruce pár tašek a Bill už měl obavy, že je to další oblečení pro něj. Máma už se na to začala vyptávat, nechápal, že má větší starost o jeho oblečení než o něj. V podstatě to jeho oblečení bylo, ale tohle by si asi doma do skříně nedal.

„Víš, napadlo mě… Spíme už spolu nějakou tu chvíli, že. Můžeme si to tentokrát nějak zpestřit, abys věděl, co mám vážně rád.“ Bill si povzdechl. Jenom doufal, že ho nebude nutit do něčeho, co se mu nelíbí. Viděl to v pár filmech, asi by některé z těch věcí, které ho napadaly, dělat nemohl. Tedy… Aspoň ještě tehdy si to myslel.

„Já… Nevím, jestli na to vůbec někdy připravený budu, Tome. Ale… Udělám pro tebe co nejvíc, ano?“ Koukal mu tak upřímně do očí. Toma to až chvilkami mrzelo, ale jeho potřeby byly silnější, než Billovy velké hnědé oči, nevinné především. Už moc dobře věděl, že na tyhle musí pomaleji, jen s Billem se to táhlo nějak moc dlouho. Bylo to víc než půl roku a ještě ho ani za celou dobu nevykouřil. Moc se mu to nelíbilo, ale pro jeho Koťátko byl schopný ještě chvíli vyčkat.

A nemusel čekat dlouho. O pár dnů později Billa tížilo svědomí za všechny ty dárky od Toma. On mu teď mohl jeden velký na oplátku dát, něco, co věděl, že by měl rád. Tak jednou, když se šel sprchovat a Tom nedočkavě čekal v jejich posteli, natupíroval si vlasy a do nich nasadil čelenku s oušky, silný make-up a umělé řasy, rty jen s malou vrstvou lesku a samozřejmě tanga, rukavičky a ocásek. Prohlédl se v zrcadle, necítil se moc dobře, ale věděl, že Tomovi se bude určitě líbit. I když… Vypadal tak děsně lacině. Možná to jeho přítel zrovna potřeboval. Povzdechl si a pomalu odešel do ložnice. Zamkl za sebou a ztlumil světlo, což upoutalo Tomovu pozornost. Překvapeně sledoval Billa, jak stál jen kousek od postele. Poznal na něm, že se v tom moc necítí a že je nervózní, ale právě to se mu líbilo.

„Koťátko… Pojď ke mně.“ Pomalu se posadil a olíznul si pomalu rty. Bill pomalým krokem došel až k němu, nechal se posadit na Tomův klín a skrz ofinu, která mu ležela přes levé oko, na něj koukl. Tom se jeho obličeji ale moc nevěnoval, pohlížel si jeho drobné tělo a rukama zkoumal každou křivku. Kousnul se do rtu a stisknul Billův zadek, trošku ho po něm poplácal a zase pustil.

„Nedokážeš si představit, jak moc se mi takhle líbíš,“ zašeptal. Bill jen mlčel a sledoval, jak si ho Tom užívá. Stále se chvěl, pod každým dotekem, dokonce se mu to líbilo, i když věděl, že Tom u doteků nepřestane a byl s tím smířený. Jen ta trochu doufal, že to nebude moc bolet.

„Vem ho, notak,“ slyšel nedočkavý hlas. Vydechl a vzal ho trochu do ruky, aby si ho dal blíž k obličeji. Špičkou jazyka po něm jemně přejel a pak si opatrně vzal kousek do pusy. Zavřel oči, nevěděl, co má dělat dál. Jen trochu hlavou pohnul. Tom zavzdychal a olíznul si rty, měl velkou chuť přirazit, ale nechtěl své Koťátko hned vyděsit, věděl, že je v tom úplně ztracený, ale nějak ho to přece naučit musel, že ano. A taky to šlo, po pár minutách navigování to bylo mnohem lepší. Neměl ho v ústech celého, ale i tak se mu celkem dařilo.

Nechápu, jak jsem mohl být ten den tak hloupý. Vždyť sis to užíval a já měl takové špatné myšlenky, že mi ubližuješ. Často jsem plakal, ale i tak jsem moc dobře věděl, co je nejlepší dělat. Užíval jsem si to s tebou, jen jsi to viděl. Moc se mi líbilo celou tu dobu být tvoje koťátko. I když přišly… všechny ty bičíky, facky, hračky… A i tví kamarádi. Na to jsem si těžce zvykal, lásko. Ale byla to moc krásná doba.

Snažil se sténat, jak se to Tomovi vždycky líbilo. Zrovna ležel pod ním, a to on měl nad ním dneska kontrolu, protože byl unavený. Vždycky pak nechával Billa, aby všechno odedřel sám, občas přirazil nebo ho plácl po zadku. Bill tomu přicházel na chuť, ale stejně nejlíp věděl, že Tom má rád jeho nevinnost, takže většinu času už jenom předstíral. Byl mu oddaný, věrný, byl opravdu poslušný a někdy si myslel, že i zamilovaný. Občas se k němu totiž Tom choval opravdu krásně.

„Dneska musíš být vážně unavený, vůbec si to neužíváš,“ zakňučel Bill a pohladil Toma po břiše. Přivřel oči a pomalu se kolem jeho penisu pevně stáhnul. Zalapal po dechu, když Tom aspoň trochu cuknul boky.

„Myslím, že brzo mě seberou. Takže… Za dva dny odjíždím s Andreasem zpátky do Moskvy, ty se vrátíš k tomu, co jsi dělal, než jsi mě poznal. Za normálních okolností bych tě musel vzít s sebou, ale do tohohle tě nechci zatahovat. Navíc… Nejsi jenom tak normální okolnost.“

„Můžeš mi… něco slíbit?“ zamumlal Bill, když seděli u jídelního stolu Tomovy kuchyně. Bill popíjel horkou čokoládu se šlehačkou a Tom do sebe pomalu dostával kafe. Bylo půl páté ráno. Tom na Billa jen obrátil pohled, aby mu aspoň naznačil že může mluvit. Jemu do řeči moc nebylo.

„Protože… Máme být přece spolu. Slíbil jsi to.“

„Nechal tam jen dopis… A odešel. Vlastně…i věci, které jsem mu koupil, všechno. Peníze… které ode mě dostal, nebo aspoň většinu. Je jasný, že by nemohl nechat všechno, nic nemá,“ vydechl Tom a podíval se z okna na bílé Audi R8.

Pamatoval si na něj jen málo, ale to, co k němu cítil, taky to, jak to potom bolelo, nezapomněl. Poznal ho na třinácté narozeniny a přesně o rok později to bylo naposledy, kdy ho viděl. Možná i chápal, jak se Bill cítí. A mrzelo ho, že s tím nemůže vůbec nic udělat, bohužel.

Mezitím se Bill probouzel s bolestí hlavy a uslzenýma očima, černé linky, které ještě před pár hodinami tenkou čarou obtahovaly jeho hnědé oči, byly teď na jeho tvářích, kde tvořily rozmáčené černé cestičky. Pamatoval si křik, naříkání… Nechtěl s tím mužem, dokud jej tupý náraz do jeho hlavy neumlčel. Byl si zcela jistý, že je teď s tím mužem, určitě. Poznal, že jedou v autě, neměl ani tušení kam a bylo mu to jedno. Jediné, co ho zajímalo, bylo jak se z auta dostat pryč. Mohl začít křičet, ale bylo by mu to k ničemu, jen by ho ještě víc rozbolela hlava.

„Už seš vzhůru, co?“ probral ho úplně hluboký mužský hlas. Tiše vydechl a zachvěl se, najednou dostal zase strach. Pootevřel pomalu oči, světlo jej nepříjemně pálilo, chtěl je zase zavřít. Nasucho polknul, hlava bolela čím dál víc, pokaždé když se pokusil ji otočit, nebo víc otevřít oči. Viděl jen drobnější mužskou postavu za volantem a taktéž špatně i druhého muže na sedadle spolujezdce, ten byl ale znatelně mohutnější, vyšší a… Rozhodně začínal mít ještě větší strach. Věděl, že je jeden i vedle něj, ten, který na něj promluvil, ale tam už se podívat nezvládl. Nechal víčka těžce klesnout a bolest hlavy vystřídal spánek.

Nemám… tušení, proč tě ten chlap neměl rád, ani jestli sis to zasloužil tak, jak nejdřív tvrdil… Nevím, jak se to stalo, nevím přesně, kdy nebo kde se to stalo, ale… Věř mi, že ani ten poslední moment, kdy jsem tě naposledy viděl, nikdy nezapomenu.

„Andreasi,“ sykl tiše Tom a strčil do blonďáka, když před nimi zastavilo černé auto. Nasucho polknul, byl daleko od toho svého, co bylo zaparkované vedle benzínové pumpy, a ke své smůle bez zbraně. Hádal, že Andreas je na tom stejně, jen tiše koukal na chlápka, který z auta vylezl. To ale Toma ani moc nezajímalo, hlavně poté, co si všiml toho černovlasého mladého chlapce na zadní sedačce potáhlé bílou kůží. Jako by mu srdce prolétlo až krkem, sevřel se mu žaludek a zatočila hlava… Měli Billa? Byl to opravdu on, nebo to byla nějaká halucinace před blízkou smrtí, se kterou byl smířený hned, když auto zastavilo.

„Nic neuděláš?“ pokusil se pronést blonďák s klidem, ale hlas se mu chvěl. Oba moc dobře věděli, jaký má ten druhý strach. Tom si všiml pistole, kterou držel muž, co vystoupil z černého vozu. Pamatoval si jeho obličej dokonale, i když jej viděl naposledy před několika měsíci, pamatoval si i tu světle žlutou košili a černé kalhoty, které musel dříve rozepínat několikrát denně. Na rtech se mu objevil malý úšklebek.

„Mám pro tebe velkorysou nabídku.“ Muž ve světle žluté košili nabil zbraň a vyndal z kapsy kalhot zlatou krabičku, z níž vytáhl doutník. „Tvoje kurva je u mě v autě. Takže… Buď dostanu to, co mi patří. Úplně všechno a hned, nebo si ho nechám, co říkáš? Naučil jsi ho, určitě by byl ochotnější než ty. Nebo si můžu vzít tebe.“ Připálil si doutník a dlouze z něj potáhl. Během pár sekund jeho obličej zahalil dým, Tom za ním viděl jen malý úšklebek. Zakroutil hlavou, neměl ani tušení, co má dělat, nemohl mu nechat Billa, tohle by si to černovlasé stvoření nezasloužilo. Už tak kvůli němu dost trpěl. Ale na druhou stranu neměl co tomu chlapovi nabídnout, neměl ani požadovanou sumu peněz, ani takové množství pervitinu, které mu dluží za několik dlouhých let, co u něj s Andreasem strávili.

„Asi mi nezbývá, než nabídnout ti tu poslední možnost,“ řekl Tom tiše. Ale v jeho hlase už strach nebyl, bylo to něco jiného… Netušil, co myslel tím, že si vezme jeho, ale když už měl ztratit svůj život, využil možnosti zachránit ten Billův. Zvedl pohled a těžce vydechl, jeho oči padly na černovláska, co těžce spal na kožených sedačkách. I z dálky viděl jeho rozmazané linky, uslzené tváře… Viděl jej takhle už mnohokrát, ale tentokrát to spravit nemohl. Byl odhodlaný jít za to jediné, na čem mu záleželo, a byl hrdý na sebe, že to sám sobě přiznal.

autor: Schrei