You’re beautiful

autor: Miko.TaMpEr

Přeju vám pěkné čtení. Miko.

Stál v metru a čekal, než přijede jeho metro. Přejížděl pohledem po lidech postávajících kolem něj, nakonec se zastavil pohledem až na jednom. Vypadal jako dívka, a přesto to byl chlapec. Oči orámované černou tužkou, černé stíny, řasenka, troška lesku na rty. Měl na sobě delší kabátek tmavší barvy, uplé džíny a boty na nízkém podpatku. V prvních chvílích se mu ani nechtělo věřit, že je to opravdu člověk, myslel si, že je to anděl, akorát jedna věc mu chyběla. Křídla. Opravdu byl jako dívka a anděl zároveň. Anděl v černém, proč ne? Vrátil se pohledem zpátky k jeho obličeji. Usmál se na něj, a on místo toho, aby mu úsměv opětoval, na něj dál jenom zíral, nakonec ho něco v duchu nakopnulo a on mu úsměv oplatil. Měl nádherné oči, hnědé, i přes tu dálku je mohl vidět, byly dokonalé. Dokázal by se v nich utápět celý den a celou noc. Nikdy nevěřil na něco jako ‚láska na první pohled‘, o to víc se obával. Teď si ověřil, že láska na první pohled opravdu existuje, co by jinak tohle bylo? Netušil.

Vydal se směrem k nim, když procházel, míjeli se pohledem, a usmáli se na sebe. Tom si ani nehrál na machýrka, jako to dělal skoro před každým. Neuvědomoval si to, ale tentokrát byl přirozený. Na nic si nehrál, byl pouze Tom. Ne žádný Tom machr a podobně. Musel zachytit, že je z něj Tom totálně na větvi. Neznali se, a i tak to byla láska. Co jiného by to mohlo být? Jeho chvilkové pobláznění vypadá jinak, rozhodně ne takhle. Byl si jistý, že to je naposledy, co se vidí, proto si tu chvíli, kdy se jejich pohledy střetly, užil. Oba si ji užili, někde v hloubi duše tušili, že už se znovu neuvidí. Sice doufali, že se jednou znovu setkají, ale ta šance byla minimální. Na 99 procent, bylo jasné, že se neuvidí. Už nikdy znovu.

Zblízka byl ještě krásnější než z několikametrové dálky, byl dokonalý, to by uznal každý. Ty dva chlapce jste ani nemuseli znát, abyste viděli, že i tak mezi nima přeskočila jiskra. Usmáli se na sebe a Tom si pak šel dál svojí cestou, jeho metro přijelo, odjížděl.

Tom jezdil metrem i nadále, marně doufajíc, že by se mohli znovu setkat, nikdy se tak nestalo. Tom od té doby záhadného chlapce neviděl. Začal si myslet, že je blázen, a že se mu černovlasý anděl pouze zdál. Když ale po několika dalších dnech, kdy už nedoufal, že se s ním potká, šel z metra rovnou do místní kavárny, kde si objednal latté, a posadil se, všiml si černovlasého chlapce vstupujícího do kavárny. Zamrkal, jestli se mu to náhodou nezdá, ale když se znovu podíval, chlapec tam furt byl. Štípnul se, a on tam furt byl, dokonce si ho všimnul a mířil si to k němu.

„Ahoj,“ ozval se tichý hlas nad ním, a následně si jeho majitel sednul naproti němu. „Potkali jsme se už v metru, pamatuješ?“ Prolomí ticho černovlásek. Nejenom že vypadá dokonale, on má i dokonalý hlas.

„A-Ahoj, jo, pamatuju se. Na to se nedá zapomenout.“ Usmál se na něj, a podíval se na servírku, která černovláskovi donesla vídeňskou kávu.

„Uvědomil jsem si, že jsem se ti ještě nepředstavil, jsem Tom, a ty?“ Představil se, a usrkl ze svého latté.

„Bill, těší mě… Tome.“ Oplatil mu úsměv, a Tom se začal culit ještě víc. V kavárně místo pár minut proseděli několik hodin, a povídali si.

V téhle kavárně se setkávali denně, a pokaždé to bylo stejné. Povídali si, při jejich poslední schůzce pozval Bill Toma k sobě domů. Ten to s úsměvem přijal. Jakmile dojeli k Billovi, zjistil, že má nejenom vkus v oblékání, líčení… ale taky v interiéru domu. Některé malby, které byly na zdech, si Bill maloval i sám, ukázal Tomovi i některé z jeho kreseb. V tu chvíli oněměl úžasem. Na jednom z obrázků byli dva malí chlapci, byli si podobní jako vejce vejci. Tom tipoval, že na obrázku byla dvojčata.

„Kreslil jsem to podle fotky, maminka mi říkala, že mám dvojče. V první chvíli jsem se ho pokoušel najít, bezúspěšně. Už ho nenajdu, pokud jsem ho nenašel doteď.“ Zašeptal, a Tom ho obejmul.

„Proč ztrácíš tu naději? Třeba tu někde je, nevzdávej to. Jednou své dvojče najdeš, věř mi.“ Kdyby Tom v tu chvíli věděl, jakou má pravdu. Že on je jeho ztracené dvojče, že tu teď objímá svého brášku. Nevěděl to.

„Máš pravdu, jednou… ho najdu. Uvidím svoje dvojče znovu, po tolika letech. Pokud ho najdu, už nikdy, nikdy nikomu nedovolím, aby mi ho vzal.“

„Takhle se mi líbíš víc, Billy,“ usmál se na něj Tom, a dal mu malou pusu do vlasů. Ani si to neuvědomoval, dělal to, co si myslel, že je správné.

„Jseš úžasnej, Tomi,“ šeptnul a pohladil Toma po tváři. Ten se usmál, a přidržel si jeho ruku na svojí tváři. Buď to udělá teď, a nebo to neudělá už nikdy. Pomalu se sehnul k Billovi, cítil jeho horký dech na svých rtech. Přivřel oči, naklonil hlavu do strany a přitiskl se svými rty na ty jeho. Bylo to jak elektrický šok. Nikdy netušil, že i tohle malé spojení rtů bude takové. S holkou to takové zdaleka nebylo.

První kdo se rozhodnul udělat další krok, byl Bill. Obkroužil mu jazykem rty, a vpil se do nich. Tom si položil ruce na Billovy boky, a začal je jemně třít. Bill omotal ruce kolem jeho krku.

Po několika minutách, se odtáhl a usmál se na něj. Bylo to až moc dokonalé, aby to byla pravda, ale pravda to byla. A on nespal.

„Nechceš tu dneska zůstat? Je pozdě, abys šel domů.“

„Nemám tady ale nic na spaní.“

„U mě ve skříni se něco najde,“ usmálo se na něj to černovlasé stvoření.

Několik týdnů to bylo, jako kdyby se všechno opakovalo. Chodili spolu dál do kavárny, povídali si, a většinou skončili zase doma. Buď u Billa a nebo u Toma. K ničemu nikdy nedošlo, Tom nespěchal. Nebyl na to zvyklý, když někoho chtěl, tak se s ním nepáral a vzal si ho, jeho ne. Chce ho, ale chce počkat, až nadejde ta pravá chvíle.

„Nikdy jsem ti to neřekl, Bille, ale… jseš nádhernej. Na lásku na první pohled jsem nikdy nevěřil, ale v tom metru se to stalo. Okouzlil jsi mě. Byls jako černovlasý anděl, chyběla ti akorát křídla. Někdo tam nahoře mi tě sem musel poslat. Furt se mi nechce věřit, že se mi nezdáš. Je to až moc dokonalý, aby to byla pravda-„

„Sakra, Tome, mlč!“ Umlčí ho Bill a on se na něj akorát ublíženě podívá.

„Nechci to rozebírat. Ne teď. Promiň, Tome,“ šeptnul Bill, a znovu zvedl pohled, aby se setkal s jeho hnědýma studánkama. V tu chvíli si všiml mateřského znamínka na jeho tváři, natáhnul ruku k jeho tváři a prstem přejel po znaménku.

„Tomi,“ zašeptal a objal ho. Tak dlouho své dvojčátko hledal, a teď ho našel. Začaly se mu spouštět z očí vodopády slz. Slz štěstí. Našel ho, on ho našel! Po tolika letech, kdy už dávno přestal doufat.

„Našel jsem tě, Tomi. Tak dlouho jsem tě hledal, a našel jsem tě. Jak to, že jsem si toho nevšimnul dřív?“ Zvedl hlavu černovlásek a podíval se dredáčovi do očí.

„O čem to tady mluvíš?“ Nepochopil ho, musel si o Billovi myslet, že je vyšinutý blázen, který by měl skončit v blázinci.

„Bráško,“ zašeptal akorát Bill, a přitisknul se do jeho teplé náruče. Mužské, ale přesto něžné ruce ho v tu samou chvíli objaly. Teď už nebyl akorát Bill ten, který tady plakal.

„T-Tomi, o-mlouvám se ti. Já. Ani jsem nepoznal svoje vlastní… dvojče.“

„Ššš, Billy,“ šeptnul Tom, a položil se i s Billem na jeho postel. Věděl, že by neměl, že incest je zakázaný, a mohli by je od sebe znovu oddělit, kdyby se to dozvěděli, v tuhle chvíli byli ale pouze oni a jejich čistá láska. Bylo to silnější než oni, přemohlo je to. Dneškem, se všechno změnilo, oba to věděli. Budou si muset dávat pozor na to, aby na to nikdo nepřišel. Tohle bylo jejich tajemství, které museli udržet v tajnosti, jak nejdýl to jenom půjde. Nejlíp napořád.

„Nikdy nikomu nedovolte, aby vám vzal něco, na čem vám záleží. Koho milujete.“