Miliony malých motýlků poletovaly uvnitř i vně spícího těla. Všechny buňky se chvěly, svaly napínaly a kůže se leskla potem. Neviditelné ruce drásaly citlivá místa, intimní partie. Z rozechvělých rtů vyšel první tichý sten. Následovaly další a další. Ticho se tříštilo na tisíc kousíčků, tma je drtila na prach a přibývající hlasitost vzdechů je smetávala z tohoto světa.
Dredatý chlapec se prudce posadil, zrychleně oddychoval a nutil své oči přivyknout ranní tmě. Z čela si setřel horký pot a tou samou dlaní praštil naplocho do zdi. Byl naštvaný sám na sebe za to, co se mu každou noc pravidelně zdá. Pořád dokola, znovu musel prožívat ta neskutečná muka snů. Cítil se podle a zvráceně. Nesnášel tu touhu, která si vždycky v noci našla cestu do jeho mysli, nesnášel sám sebe za to, že to nemohl nijak ovlivnit. Jak moc by chtěl.
Jak rád by jednou usnul klidným bezesným spánkem, spal by celou noc bez jediného probuzení. Ale jak to dokázat? Jde to snad? Jde to, zbavit se vlastních myšlenek?
Se smutným úsměvem si ale musel přiznat, že klidná noc nebyla ani zdaleka jediná tužba jeho srdce. Bylo tu ještě něco. Někdo. Člověk, který mu svým smíchem dokázal přivodit tu nejlepší náladu, člověk, jehož hlas zněl jako ta nejkrásnější hudba, jeho všechno. Jeho mysl, jeho svědomí, jeho duše. Jediné, co je od sebe právě teď v tuhle chvíli dělilo, byla zeď a deka. Pouhá deka. Chlapci přeběhlo přes podbřišek na tisíc mravenců, když si představil, co všechno deka skrývá. K čemu všemu má tak moc blízko. Nesnášel to! A miloval. Zhnuseně se na sebe podíval. Tělo se jasně dožadovalo dotažení toho, co sen, nebo snad můra, začali, ale chlapci to bylo proti srsti. Odolával už tak dlouho a věřil, že zvládne pokušení odmítat ještě dál. Nesměl to udělat! Věděl, že by si stačilo jednou, jen jedinkrát, dopřát ten pocit uspokojení s myšlenkou na bratra a už by se mu nikdy nemohl podívat do očí, ba co víc, už nikdy by se toho nedokázal vzdát.
Unaveně se zvedl a došel do koupelny. Rukama prudce narazil na umyvadlo a tvrdě si pohlédl do očí.
‚Nesmíš!‘ napomenulo ho jeho zrcadlem odražené já. ‚Já vím,‘ kývnul ‚já vím,‘ ale zcela přesvědčen o tom nebyl. To ani omylem.
Chrstnul si na obličej několik litrů studené vody a znovu se na sebe podíval.
‚Vždyť jsi mu tak podobný! Je to zvrhlé!‘
„Tak podobný,“ zašeptal. Ukazováčkem jemně pohladil odraz v zrcadle. Už dávno v něm ale neviděl sebe. Byl to přece jeho malý bráška, jeho roztomilé dvojčátko. Hřbetem ruky se mu otřel o tvář a šťastně sledoval, jak se narůžovělá líce dotyku poddává, vyhledává jej. S úsměvem přejel černovlasému chlapci prstem po nose a tál nad jeho roztomilými rtíky tvořícími ten krásný úsměv.
Zadrhl se. Už začíná bláznit. ‚Sakra, je to můj brácha,‘ praštil dlaní do zrcadla ‚moje dvojče.‘
Záda sjela po chladných kachličkách k zemi, hlava padla na kolena. Ruce prudce tahaly za spletence vlasů, dokud se chlapcův dech nezklidnil. Konečně po dlouhé době usnul klidným spánkem. V koupelně, na zemi, na studených kachličkách.
Ale proč zrovna teď, tak najednou?
Uvědomil si totiž podstatu snů. Nikdo je nezná, jenom ty sám, nikdo se za ně nemusí stydět, jsou vysvobozením z často kruté reality. Všechno je sice možné, ale ve snech se toto rčení plní dvakrát tolik. Tak přece sni!
°O°
Černé vlasy se rozprostíraly po polštáři, pootevřené rty se nechávaly znovu a znovu přejíždět vlhkým jazýčkem, vycházely z nich hlasité zvuky značící uspokojení. Hubené tělo se prohýbalo v slastných křečích, nohy se prudce zarývaly patami do matrace postele. Vzrušující atmosféra byla na první pohled jasná. Nebo snad na první dotyk?
Ruka s černě nalakovanými nehty se třela o bříško, jemně drápala napjatou kůži, vzrušení se stupňovalo. Čokoládové oči byly propuštěny ze zajetí víček a řas právě v tu chvíli, kdy se ruka dostala níž, než by přirozeně měla. Černovlasý chlapec se prohnul, vykulil oči, ale okamžik na to se uklidnil. Zjistil, že se nic od předešlých večerů nezměnilo. Byl sám ve svém pokoji, jen ho probudil žhavější sen, než bývalo zvykem.
S úsměvem nechal svou ruku klesnout ještě níž a v myšlenkách se vracel do snu. Přemýšlel, kde že to s bratrem přesně skončili. V okamžiku, kdy si vzpomněl a obraz nočních nezákonných hrátek se mu objevil v mysli, projela jím vlna velkého vzrušení. Zároveň ale smutku. Ve svých snech nikdy nezahlédl bratrovu tvář. Věděl, že je to on, ale do tváře mu neviděl. Jakoby se mu sny vysmívaly. Mrzelo jej to. Alespoň teď si mohl svoje dvojče představit s tváří pokřivenou vzrušením, se spokojeným úsměvem na rtech. Tohle byl jeho opravdový sen. Jeho dvojče, po jeho boku, ruku v ruce, na dlouhé cestě životem, plné lásky a krásných vyznání. Jenže neměl šanci. I sny jej v tomhle ohledu zrazovaly, i sny mu braly naději. Změní se to snad někdy?
Ruka se otírala o chlapcovy slabiny, třela citlivá místa. Proč se vzdávat něčeho, co se samo podbízí?
Očima slepě bloudil po bratrově těle, které znal jako svoje. Řekl by snad, že ještě víc, ale kdo ví, jak tomu doopravdy je. Hruď jeho nočních představ se zvedala a prudce klesala s dalšími pohyby smělých ruček. Jen s těmito představami se podařilo dojít chlapci k vrcholu. Stačilo tak málo, ale chtěl víc. Potřeby a touhy byly bezedné a dokázal by je ukojit jen jeden člověk. Jen jedna osoba na celém širém světě, jen jeden láskyplný úsměv, jedno něžné pohlazení. Jen jedno. Alespoň v tomhle mu sny pomáhaly, byly mu oporou, když potřeboval zapomenout na realitu, na tu krutou skutečnost plnou předsudků a nechtěných masek.
Naposledy se prohnul a tiše zasténal bratrovo jméno. Jen tiše. Co kdyby měla stěna uši? Ta už by toho slyšela.
Unaveně se zvednul z postele. Přemýšlel, po kolikáté už to asi bylo. Nedokázal by odpovědět. Je to příliš dlouhá doba, všechno si uvědomil moc brzy. Tehdy mu bylo pouhých patnáct. Jejich sláva se začínala probouzet, ale on to nedokázal prožívat tak, jak by chtěl. Dnem i nocí, hodinu za hodinou, v hlavě měl jenom jeho. Ze začátku si připadal strašně. Před očima mu blikaly vykřičníky, výstražné věty a nadávky na sebe sama. Byl zoufalý, ale nedával to na sobě znát. Brzy taky pochopil, že to v sobě nemůže dusit pořád. Doufal, že se jednou něco změní, že si najde přítelkyni, kterou bude milovat, ale tři roky už trvalo jeho snažení a nikoho nenašel. V poslední době se navíc přestal o něco takové pokoušet. Měl pocit, že nikoho nepotřebuje a jestli, tak jedině bratra. Jeho druhou polovičku, jeho život, lásku.
Došel do koupelny. I bez zrcadla poznal, že mu tváře hoří rudou barvou. Nestyděl se, jen ho jeho noční aktivita rozehřála trochu víc, než počítal.
Sjel se kritickým pohledem, zakroutil hlavou a usoudil, že mu asi nepostačí jen opláchnutí rukou a obličeje. Potřeboval sprchu. Studenou, osvobozující.
Jakmile začaly ledové kapičky dopadat na jeho horké tělo, trhnul sebou. Skoro z něj stoupala pára. Jedině v těchto chvílích byl náchylný ke špatným myšlenkám. Jindy se mu vyhýbaly, ale teď si razily svou cestu.
Dokázal stát nehybně nekonečnou dobu. Stál a civěl do prázdna. V hlavě možnosti, perspektivy, jen ne kloudná cesta k dosažení cíle. K dosažení lásky.
Tupě otočil kohoutkem zpátky. Bubnování vody o podlahu sprchy bylo příliš hlasité. A on nechtěl vzbudit bratra. Přece jen, tak daleko od sebe nebyli. Jen jednu stěnu.
Tiše došel do pokoje a s povzdechem si lehnul zpět do postele. Nakonec ale zakroutil hlavou. ‚Nebudu to řešit. Vždyť víš, Bille, když to nejde, neřeš to,‘ promlouval sám k sobě.
„Neřeš to,“ zašeptal ještě, než usnul. S jistotou ve tvářích a s úsměvem, který prozrazoval, že tuší, o čem se mu asi bude zdát. Tuší? Ví!
Sny… Nikdo je nezná, jenom ty sám, nikdo se za ně nemusí stydět, jsou vysvobozením z často kruté reality. Všechno je sice možné, ale ve snech se toto rčení plní dvakrát tolik. Tak přece sni!
°O°
Stejná chvíle, stejné osudy. Brzy se měly propojit ještě víc, než byly doposud. Brzy se měly spojit v jednu linii řízenou láskou, v jeden život daný láskou, v jednu osobu, svázanou láskou. Láska byla klíčové slovo, cit, všechno. Byla, je a bude, navždy. Navždy…
°O°
Silná paže se těsněji ovinula kolem útlého pasu. Obě postavy se jen lehce zachvěly a spaly dál. Pokojem se neslo tiché klidné oddechování. Žádný rušivý zvuk. Natož pohyb. Sem tam se jedno tělo přitisklo o trošku víc k tomu druhému, sem tam se o sebe jemná kůže lehce otřela. Naprostý soulad.
Čokoláda spala pod těžkou clonou víček. Myslí proudily volné myšlenky. Stejné myšlenky. Sametová krása rtů se mísila s hořkostí mandlí v očích. Tisíckrát stejně a nekonečně jinak.
Jemná ručka s černě nalakovanými nehty se sesunula na deku. Doposud ležela na nahém boku těla vedle sebe. Druhá, o trochu silnější ruka, ji ale okamžitě lehce vrátila zpátky. Tak opatrně, aby snad nenarušila nádherný klid noci, tak jemně, že se jí skoro nedotýkala. Poslední pohlazení a vše bylo tak jak mělo. Na svém místě.
Dva páry očí byly v jednu chvíli náhle vysvobozeny. Každý zvlášť, ale okamžitě toužily po spojení. Hledaly sobě rovné, hledaly podporu a vysvobození od tmy. Bály se, ale našly.
Ozvalo se dvojité úlevné vydechnutí. Černovlasý chlapec se s úsměvem otočil na toho druhého a jejich rty se setkaly. Beze slov, zbytečných slabik, rušících ticho.
Jejich ruce se spojily, prsty propletly. Užívali si jeden druhého, jakoby to mělo být naposled a ne jen náhlé vzbuzení uprostřed noci.
Srdce bušila a vysílala čisté signály štěstí a lásky. Nebýt snů, tolik radosti v nich není. Nebýt snů, tahle láska není. Tahle realita není.
Sny jsou vysvobozením, sny jsou pravdou, ale je dobré si jich užívat jen tehdy, pokud je opravdu potřebujeme. Nesni, dokud nemusíš. A pokud, tak s očima dokořán…
autor: Teddy
betaread: Janule
nádherný:)
Tohle bylo opravdu moc pěkný. Byla tam krásná slovní spojení, děj jednoduchý, volný, tak jak to má u jednorázovek být. Takže skvělé!;)
Ježiš, to bylo krásný! Úplně mě to dostalo, to mi věř 😉 Nádherné, no já nemám slov…
krásne… ako nemám čo dodať proste tu sedím s ústami dokorán a v duchu Ti tlieskam 🙂
ano Teddynečka naše umělkyně viď zlatí? ja už ti o tom řekla svoje… prostě dokonalost
Užasný.. to se mi líbilo.. moc hezky napsaný 🙂 krááása 🙂
tak toto je naprosta nadhera…. za to moc chvalim… je to dokonaly uzasny proste supercalifragilisticexpialidicious 🙂
já už ti taky říkala názor, prostě naše teddynka píše skvěle:*
nádherné……..snové……bezchybné….úžásná slovní zásoba… x))))))
Ach… *usmívá se a cítí, jak ji něco krásného hřeje u srdíčka*