Přes dvě hebce hnědé duhovky se pomalu spouštěla hradba hustých řas. Chvěly se a třepotaly, jak se je jejich majitel silou vůle snažil udržet, ale spánek byl silnější. Definitivně jej přemohl. Ztěžklá víčka klesla a tělo se postupně začalo podvolovat vyčerpání. Sladká nevědomost přicházela jako spásný lék. Osušovala slzy, prohlubovala neklidný dech a uvolňovala svaly, ztuhlé napětím. Ruka, ve které držel mobil, mu bezvládně sklouzla z opěrky koženého křesla a telefon mu tak vypadl z ochablé dlaně a s hlasitým bouchnutím přistál na podlaze.
Tom se okamžitě vymrštil a zmateně se kolem sebe rozhlédl. Na malou chvíli zadoufal, že je to on, že se konečně vrací, se sklopenou hlavou a omluvou, a že už nikdy neodejde. Jeho naděje však okamžitě pohasla. S povzdechem se shýbl a sebral mobil ze země. Naivně pohlédl na display, ten však zůstával tmavý a hluchý. Jako pokaždé…
Usínám u telefonu.
Jsou dvě hodiny a já jsem vzhůru, čekám tu sám.
Řekni mi, kde jsi byl?
Našel jsem lístek s cizím jménem.
Posílal jsi polibek, ale to přece není stejné,
protože cítím, že jsi odešel.
Pohlédl na hodiny. Byly už dvě ráno, věděl, že by měl jít konečně spát, že další čekání je zbytečné, ale uvědomoval si, že by to stejně nemělo smysl. Netečně by zíral do stropu, poslouchal každý zvuk a za všemi z nich by hledal šramocení klíčů v zámku nebo tiché kroky. Tak jaký je v tom rozdíl?
Malátně vstal, vyndal z linky sklenici a nalil si trochu studené vody. Potřeboval něco, co ho vzpruží a udrží vzhůru.
Pak jeho pohled padl na poloprázdnou whisky v minibaru. Natáhl se pro ni. Tentokrát se se sklenicí ani neobtěžoval a zavdal si pořádnou dávku přímo z láhve. Nebylo to poprvé, co kvůli Billovi pil. Jedině alkohol dokázal alespoň částečně otupit jeho bolest a zmírnit vztek, nenávist a zmatek, kterým byl naplněn.
Tolik jej zraňovalo bratrovo jednání. Nechápal, jak mu může takhle ubližovat. Copak nevidí ten zklamaný pohled pokaždé, když si obléká kabát a odchází do víru nočního velkoměsta? Necítí jeho strach a bolest? Nevnímá, jak moc jej ničí, když ho líbá na rozloučenou a přitom musí vědět, že Tom tuší, kam budou směřovat jeho kroky?
Ještě jednou důkladně lokl a pak mrštil lahví proti zdi. Rozletěla se na tisíce drobných střípků, které zvonivě dopadaly na zem, doprovázeny jantarově zbarvenou tekutinou, která se rozstříkla všude kolem.
„Proč?!“ zakvílel zoufale Tom a svezl se na kolena. Nejvíc ze všeho ho štvalo, že naprosto přesně ví, s kým JEHO Bill tráví noci, od koho se nechává hladit a líbat, komu sténá do ucha slova lásky… Ale nedokázal s tím nic udělat. Viselo to mezi nimi ve vzduchu jako nějaká neviditelná clona, jenomže ani jeden o tom nemluvil. Tom předstíral, že nic neví. Že je hluchý a slepý a nevidí ty zarudlé skvrny na bratrově krku, neslyší jeho telefonáty uprostřed noci. A Bill? Jistěže… Tvářil se, jako že se nic neděje, že je všechno v naprostém pořádku… Ale copak si vážně myslí, že bratr jeho směšné pokusy neprohlédl? Hlupák!
Hlupák a zrádce! Jak jen může?! Jak, proboha, může přijít domů a klidně se se mnou milovat jen chvilku po tom, co ležel v jeho posteli?! Jak jen to dokáže?! To nemá ani kouska studu?
Přitiskl si dlaně na obličej a zavřel oči. Nechtěl vidět svět kolem, nechtěl vidět nic. Toužil žít s bratrem znovu v tom krásném snu, který ho obklopoval na začátku. Chtěl vrátit čas, chtěl zpět do doby, kdy se s Billem tolik milovali, kdy je nemohlo nic ohrozit… Co se jen pokazilo? Přešla ho snad ta láska? Nebo mu Tom nestačí, že odešel hledat jinde?
Z přemýšlení jej vytrhl zvuk otevíraných dveří. Slyšel tlumené bouchnutí, jak boty jedna po druhé dopadly na podlahu, cinkavý zvuk klíčů a lehké kroky, mířící přímo do obýváků. Bill si počínal neuvěřitelně tiše a plížil se po tmě v domnění, že Tom spí. Proto se vyděsil, když místnost náhlé ozářilo ostré žluté světlo. Překvapeně na Toma hleděl a díval se, jak se k němu blíží.
„Kdy jsi zase byl?“ promluvil Tom konečně. Jeho hlas byl hluboký a trochu chraplavý, jako by jej léta nepoužíval.
Bill upřel pohled někam za bratrova záda a udiveně si prohlížel střepy na podlaze. „Bože, co se tu stalo?“
„Já jsem se tě na něco ptal!“ zahřměl Tom, až sebou jeho dvojče polekaně škublo.
„Uklidni se, Tome, dobře? Byl jsem přece jenom venku… jako vždycky…“
„Byl jsi zase s ním?“
„Prosím?“ hrál Bill hloupého, „Jsi opilý, lásko, mluvíš z cesty, já…“
„Ne, to teda nejsem, tak byl, nebo nebyl?“ přerušil ho Tom a zlostně jej chytil za ruku. Byl rozzlobený a zklamaný, a díky alkoholu i v ráži.
„Co to děláš? Pusť mě!“ hlesl Bill, ale ani se příliš nesnažil vyprostit. Věděl, že když je bratr v tomhle stavu, nic kloudného s ním nesvede.
„Tak řekneš mi to? Byl jsi u něj, nebo ne?!“ vedl si Tom dál svou. Už nedokázal předstírat. Všechny potlačované emoce, které se v něm za tu dobu nakumulovaly, prostě musely ven. Stiskl jej pevněji a přitáhl k sobě.
Nemůžu se věčně kousat do jazyka,
zatímco ty si to zkoušíš klidně hrát.
Můžeš se skrývat za své výmysly,
ale neměj mě za hlupáka.
„Já nevím, o čem to mluvíš. Jsi příliš- „
„Tak ty nevíš?!!“ vykřikl Tom. „Tak já ti to teda ukážu! Můžeš mi říct, co je tohle?!“ chytil bratra za límec trička a silně škubnul, až látka povolila a odhalila tak perleťově světlou pokožku, na které zářily zarudlé skvrny. Ty nejčerstvější byly z dnešní noci. „A nebo tohle?!“ ohrnul lem úzkých džínsů, čímž odkryl jeho bok s do modra se vybarvujícím otiskem dlaně. „Chceš mi tvrdit, že sis to způsobil při pádu ze schodů? Nebo že jsem ti to snad udělal já? Nedělej ze mě hlupáka, Bille, oba víme, že tohle jde udělat jen jedním způsobem, a oba taky víme, že já jsem se tě nikdy nedotýkal tak hrubě, abys měl modřiny!“
Můžeš mi říkat, že už tu nikdo jiný není.
(Ale já to cítím)
Můžeš mi říkat, že jsi doma sám.
(Ale já to vidím)
Můžeš se mi dívat do očí a předstírat cokoli chceš,
ale já vím, vím,
že tvoje láska je jenom lež.
(Lež)
Nic jiného než lež!
(Lež)
Bill rezignovaně vydechl. V očích se mu objevily nefalšované slzy lítosti. „Tomi, ty tomu nerozumíš, nemůžeš… já… já… vysvětlím ti to.“
„Nenamáhej se, Bille, myslím, že tomu rozumím až moc dobře. Nebo se domníváš, že potřebuju slyšet tvoje ubohý kecy, abych pochopil, že mě bezostyšně podvádíš? Přímo před mýma očima mě takhle krutě zrazuješ a vůbec ti nevadí, že o něm vím. Hloupě se vymlouváš a myslíš si, že ti to spolknu? Vážně si to myslíš?!“
„Tome, prosím…“
„Ne! Nepřerušuj mě, protože já už to nemůžu dál snášet! Copak nevidíš, že tě miluju? A stejně to děláš, viď? Byl jsi s ním i dneska, že mám pravdu? Byl jsi s ním stejně jako minulou noc i tu předešlou, stejně jako celé ty měsíce předtím! Pověz, na co myslíš, když to s ním děláš? A na co, když spíš se mnou?“
„Já…“
„Řekni mi jedno Bille, ví o mně aspoň, nebo si taky myslí, že je pro tebe ten jediný, že je tvoje jediná láska?“ Tom bratra pustil a zabořil svůj zoufalý obličej do dlaní. Přál si umřít.
Vypadáš tak nevinně,
Ale vina v hlase tě prozrazuje.
Jo, ty víš, co tím myslím.
Jaké to je, když ho líbáš a přitom víš, že ti důvěřuju?
Myslíš na mě, když tě šou*tá?
Můžeš vůbec být ještě odpornější?
Bill se jej pokusil pohladit, ale setkal se s tvrdou odezvou. „Nesahej na mě, ty odporná zrůdo! Ano, slyšíš dobře, jsi zrůda, pokrytecká zrůda a hajzl, nenávidím tě, NENÁVIDÍM!“
„Tome, poslouchej mě, prosím… Vyslechni, co ti chci říct… je to, je to trochu jinak… já… já… tě prosím.“ Billovi se třásl hlas zoufalstvím a smutkem. Zalila jen obrovská vlna něhy vůči bratrovi. Naprosto přesně věděl, jak se teď cítí. Chtěl mu to vysvětlit, ale věděl, že jestli nechce lhát, ublíží mu to, co řekne, snad mnohem víc než to, co si teď Tom myslí.
Tom zvedl hlavu a zničeně se na Billa zadíval. Z jeho vášnivých, živých očí zbyly jen prázdné kruhy. Veškerý vnitřní oheň vyhasl, jiskra se vytratila. A když promluvil, Bill se zděsil nad tím, jak bolestně a zlomeně zní jeho hlas.
„Už je pozdě, Bille, příliš pozdě na omluvy a sliby, já už ti nevěřím…“
„Miláčku -„
„Neříkej mi tak, nemáš právo!“
„Já… dobře, tak tedy, Tome, dej mi šanci vysvětlit ti to!“
„Šetři dechem!“
„Tome, prosím… já jsem ti nikdy nechtěl ublížit, přísahám…“
Tak se ani nepokoušej říct, že se omlouváš.
Nepokoušej se to dát do pořádku.
Neplýtvej dechem, protože už je pozdě, příliš pozdě!
„Kdybys mi nechtěl ublížit, nikdy by se mezi nás nepostavil nikdo třetí!“ zašeptal zahořkle Tom. Bratr se mezi tím svezl na kolena a tiše Toma vyzval, aby se posadil. Ten bez námitek poslechl, přestože se tvářil značně nesouhlasně. Bill se po čtyřech připlazil až k němu, uvelebil se mezi jeho oddálenými stehny a něžně sevřel jeho dlaně ve svých pěstěných rukou.
„Jsem strašlivý hlupák, Tome, ani nevíš, jak hrozně moc mě to mrzí.“ Bylo vidět, že Tom by rád něco namítl, ale Bill spěšně pokračoval, čímž ho zarazil. „Je to všechno moje vina, jenom moje, přiznávám. Přesto tě chci nejdříve poprosit o odpuštění. Vím, že se ho nedočkám hned, možná dokonce nikdy, ale chci, abys věděl, že jsem to všechno udělal proto, jak strašně tě mám rád.“
Tom si své dvojče zmateně prohlížel, ale Bill jej jen něžně zmáčkl a pokračoval: „Všechno začalo tenkrát, když jsi se začal chovat tak… zvláštně. Nejdřív jsem nevěděl, co s tebou je, co tě trápí, a moc mě mrzelo, že ses mi najednou začal vyhýbat. Odmalička jsme si byli blízcí, nejbližší na světě, umřeli bychom pro sebe, a já nechápal, proč si najednou tak odtažitý a proč mi nechceš svěřit svoje trápení, když jsme si vždycky říkali všechno… Ale pak jsem začal tušit. Ty tvoje pohledy, způsob, jakým ses na mě díval, když jsem mluvil, jak jsi mě pozoroval, když jsem se převlékal. V noci, když jsi sténal moje jméno… začalo mi to všechno docházet. Nevěděl jsem, jak mám reagovat. Jestli ti mám říct, že o tom vím, nebo radši předstírat, že nic nevidím a neslyším. Netušil jsem, jestli někdy najdeš odvahu mi to říct… ale tys to vyřešil za mě… Když jsi mě tenkrát tak nečekaně políbil, neměl jsem to srdce odstrčit tě, nemohl jsem tě zklamat. Abys rozuměl, já tě mám šíleně moc rád, miluju tě k zbláznění, ale ne takovou láskou, jakou by sis přál. Tehdy jsem na tom nebyl stejně, jak jsem ti tvrdil. Důvod, proč jsem s tímhle vztahem souhlasil, je, že jsem tě nemohl takhle zranit, na to tě příliš zbožňuju…“ Bill se na chvíli odmlčel a sklopil oči k podlaze. Nedokázal se dívat do těch Tomových, v kterých se zračilo jisté zděšené pochopení a zároveň narůstající bolest.
Osamělá slza vyklouzla z těch ebenových očí a dopadla na jejich spojené ruce. Billa ten vlhký dotek přinutil znovu vzhlédnout. Věděl, že musí pokračovat a dokonat tak dílo zkázy.
„Oba jsem vždycky věděli, že jsme jiní,“ začal znovu mluvit Bill a silou vůle se snažil, aby se mu v hlase nepromítaly potlačované vzlyky. „Já jsem gay, byl jsem vždycky a ty zřejmě taky… ale žádný z nás netušil, že se jednou zamiluješ právě do mě… Strašně moc bych ti chtěl dát všechno, po čem toužíš, já jsem se o to snažil, opravdu ano, ale neumím poručit lásce, Tomi… Nevadilo mi dotýkat se tě, naopak, já jsem byl rád, že se ti to se mnou líbilo, udělal bych cokoli, jen abys byl šťastný…“
Tak jemu nevadilo se mě dotýkat? Bože, jak šlechetné! Jak jen mi to mohl udělat, proč mi tolik lhal? Bylo by lepší, kdyby mě tenkrát odstrčil. Nejspíš bych se trápil, ale všechno časem přebolí. Jenomže jak mám teď žít, teď, když už jsem poznal, jak chutná jeho láska? Nedokážu to.
„Jenomže pak jsem potkal jeho,“ pokračoval Bill zkroušeným tónem a omluvně se tiskl k bratrovi, „doslova jsem ztratil hlavu, zamiloval jsem se, Tome.“
Můžeš mi říkat, že už tu nikdo jiný není.
(Ale já to cítím)
Můžeš mi říkat, že jsi doma sám.
(Ale já to vidím)
Můžeš se mi dívat do očí a předstírat cokoli chceš,
ale já vím, vím,
že tvoje láska je jenom lež.
(Lež)
Lež
(Lež)
Nic jiného než lež!
(Lež)
Lež
(Lež)
Nejsi nic jiného než lhář.
Můžeš mi říkat, že už tu nikdo jiný není.
(Ale já to cítím)
Můžeš mi říkat, že jsi doma sám.
(Ale já to vidím)
Můžeš se mi dívat do očí a předstírat cokoli chceš,
ale já vím, vím, já vím,
že tvoje láska je jenom lež.
(Vím)
Vím, že nejsi nic jiného než lhář.
(Lhář)
Lhář
(Lhář)
Nic jiného než lhář!
(Lhář)
Lhář
(Lhář)
Tvoje láska je jen pouhá lež.
„Prosím, odpusť, odpusť mi, lásko. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, vždycky jsem pro tebe chtěl a vždycky chtít budu jenom to nejlepší. A pokud jsem to nejlepší pro tebe já, neodstrkuj mě, dovol mi starat se o tvou lásku ke mně… Slibuju ti, že tě nikdy neopustím… ale… ale musíš se smířit s tím, že tu bude ON. Tebe mám nesmírně rád, ale jeho miluju a nedokážu se ho vzdát…“
Tom se na Billa podíval bolestným, prázdným pohledem, ve kterém se ale zračil zmatek.
„Nabízíš mi, že bude všechno jako dřív? Budeš se mnou dál spát, budeš předstírat, že mě miluješ, říkáš, že mě nikdy neopustíš, ale s podmínkou, že budeš chodit hledat lásku k němu?“
„Ano.“
„Pak to nemůžu přijmout.“ Tom sklopil hlavu a vyprostil své ruce z pod těch Billových. Stálo ho hodně sil a přemáhání, aby jeho velkorysou nabídku odmítl, věděl ale, že to není ani správné, ani čestné. Jen by jim oběma ubližoval a jitřil rány, které se nikdy nemohou zacelit…
„Já tě miluju jako nikoho na světě, Bille, ty to víš. Ale nespokojím se s málem. Musíš mi dát buď všechno, nebo nic. A já nechci vložit svůj život do rukou člověku, který si není jistý svými city. Oba teď víme, že tvoje láska je jen pouhá lež.“
A oba si uvědomovali, že od této chvíle už nebude nikdy nic stejné…
Simple Plan – Your Love is a Lie
autor: Helushka
http://fc03.deviantart.com/fs29/f/2008/111/2/1/m_y_l_o_v_e_by_pundura.jpg
http://fc01.deviantart.com/fs25/f/2008/100/7/f/one_kiss__thanks_by_pundura.jpg
juj to je smutný :'( ale nádherný!
no Helushko , pustila sem si k tomu tu písničku a řeknu ti , že kdyby pár metrů ode mě nesondoval brácha rozplakala bych se jako miminko …. bylo to překrásné , ta hmatatelná atmosféra byla nádherně cítit a já se doslova vžila do Tomyho … děkuji za tu zkušenost
moc pekné…jednou za cas neuskodi,kdyz se v povidce neobjevi happy end;-) fakt se me libila
Moc hezký 🙂
Je mi z toho úzko… Je to jeden z těch příběhu, co nespyne s tou spoustou věcí, co už je napsaná, ale až si to přečteme znovu, budeme prostě vědět, že jsme to někdy četli a snad si vybavíme i pocity, které jsem tenrát měli…je to překrásné 🙂
:'(:'(áááááááááááááá…ještě ta pisnička k tomu…Helushko smekáám
*pláč* :'( ale je to krásný…
UUuuhhh, no to teda je pěkná kruťárna… první povídka, kterou si na nově spuštěném twc blogu přečtu a hned taková rána. Teda Hellí, to mi nedělej. 🙁
Napsaný to je úžasně, písnička je krásná, ale já nesnesu myšlenku, že Bill miluje někoho jiného než Toma :´( obráceně to snesu, ale takhle… to ne… :´( :´( … ach jo, jsem stará citlivka… ale mě si nevšímej, chvíli si tu pofňukám, zaslzím a snad mě to do večera přejde…
Krásné a nešťastné to bylo…
to bylo ale krasný
a šmutny 🙁
hej mě tečou slzy! to bylo nadherný,a le tak smutný 🙁
Máš moc hezký příběhy a hlavně smutný. Taky se mi líbí tvůj twincestní blog. Brečím!
Nádherný, konečně povídka podle mého gusta… Taky poslouchám Simple Plan, ta píseň má úžasný text, využilas jej nádherně.. Tleskám, jsem ráda, že ještě pořád existují autoři, jejichž povídka se nekončí: "Taky tě miluju, nikdy tě neopustím.." Obdivuji tě 🙂
mno..takže nemám slov…xD
Ouuu… to ne 🙁 To je tak smutný 🙁 Svírá se mi z toho žaludek… Billího bratrská láska, která je tak silná, že nedokázal odmítnout Toma, aby ho nezranil… A beznadějně zamilovaný a nešťastný Tom… kolik ho muselo stát usilí odmítnout Billovu nabídku, když věděl, že tím ztratí všechno to, co mu Bill doteď dával… ale je jasný, že odteď už by to asi nemohl vnímat bez toho, aby si zárověň neuvědomoval, že ho Bill nemiluje 🙁
Ach jo…