The Strenght of a Human

autor: Zarlina

Poslední krátká andělská jednodílka do série od Zarliny, přeložila jako vždy Zuzu.

Bill seděl na pohodlné pohovce v malé místnosti určené původně pro pracovníky knihkupectví, ve kterém se v současné chvíli nacházel. Zády se o ni opíral, jeho oči byly zavřené a on se soustředil na své dýchání, udržoval ho pomalé a vyrovnané.

Bylo to už popáté, co tohle dělal, a přesto se jeho srdce ještě nenaučilo, jak zůstat v klidu. Bilo tak silně, až si byl jistý, že muž u dveří ho musí slyšet, a bez ohledu na to, jak zhluboka se snažil dýchat, nijak nezpomalovalo.

„Už je čas,“ ten muž u dveří, David, řekl. „Jsi připravený?“

Bill otevřel oči a věnoval mu vřelý úsměv, lehce kývl a vstal. Srdce mu stále bilo jako šílené, ale bilo tím dobrým způsobem, který mu ve skutečnosti nevadil. Líbilo se mu to. To vzrušení, které cítil. Nechtěl, aby někdy zmizelo. Chtěl si tento pocit udržet po zbytek svého života.

Rychle se obrátil k zrcadlu na zdi a ujistil se, že jeho vlasy jsou dokonale sčesány dozadu a makeup je správně nanesen. Pak sám sobě věnoval zářivý úsměv, ani se neobtěžoval skrýt to štěstí, které cítil, nebo to, jak byl na sebe hrdý.

Zvládl to. Po všech těch letech to konečně zvládl.

Obrátil se k Davidovi, věnoval mu další přikývnutí, a s vřelým úsměvem mu ten muž, jeho dobrý přítel a vydavatel, otevřel dveře a povzbudivě jej poplácal po rameni, než jej nechal kolem sebe projít do velkého knihkupectví.


Bill zde nikdy předtím nebyl, ale věděl, že to je jedno z největších v New Yorku. To, že jej pozvali, aby přišel podepsat kopie své knihy, byl ten největší okamžik jeho života, a dokonce i teď, když tam byl, tomu stále ještě nedokázal uvěřit.
Jeho úsměv se rozšířil, když spatřil všechny ty lidi čekající na něj, a hlasitá zvolání, když jim zamával, způsobila, že se tiše zasmál. To, že zde byli lidé, kteří na něj čekali, protože četli jeho knihu, protože se jim líbila, to bylo něco, na co si nikdy nezvykne. To, že zde byli nějací lidé, kteří četli něco, co napsal, kteří si užívali a milovali kus jeho srdce, myšlenky a pocity, které si sám prožil a poté je dal svým postavám, to bylo pro něj prostě příliš.

Miloval to a miloval je. Miloval každého člověka, který kdy četl jeho knihu, který ji sdílel se svými přáteli, který o ní diskutoval on-line a který se nějakým způsobem cítil spojený s některou z vymyšlených postav, kterým dal život, když o nich napsal na papír. Dokonce miloval i ty, kteří jeho práci nesnášeli, protože i když o něm psali negativní věci, tak zároveň způsobovali, že byli lidé zvědaví, a spousta z těch zvědavých lidí si jeho práci nakonec oblíbila.

Posadil se za stůl připravený pro něj, poté kývl na muže hlídající frontu, aby jim dal vědět, že je připravený, a brzy před ním stál první člověk, chichotající se a červenající, když se jí zeptal na jméno, než jí napsal do knížky krátký vzkaz. Pak jí věnoval další úsměv, poděkoval jí za to, že je taková podporující fanynka a že si koupila jeho knihu, a jelikož věděl, že je to dělalo ještě šťastnějšími, tak se jí zeptal, jestli tam je ještě něco dalšího, co by pro ni mohl udělat.

První dívka řekla ne, druhá chtěla, aby se jí podepsal i na papír, a mladý muž jej požádal, aby napsal citát své oblíbené postavy, který by si mohl proměnit v tetování.

Bill by jim nikdy neřekl ne. Věděl, jak těžký život dokáže být, a pokud to mohl i jen trošku zlepšit, pokud se díky němu mohl i jen jediný člověk o trochu více usmívat a mít pocit, že život není úplně beznadějný, protože někdo, koho obdivoval, si jej všiml a sdílel s ním několik slov navíc, pak to Bill udělal.

David z toho zezačátku nebyl příliš nadšený, ale když si všiml nárůstu prodeje, jakmile se lidé doslechli, jak je laskavý k lidem, kteří za ním přišli nebo ho zastavili na ulici, tak to začal namísto toho povzbuzovat. Nyní se vždy ujišťovali, že autogramiády budou delší než ty normální, jen aby měl čas navíc věnovat každému v řadě extra pozornost, kterou tolik milovali.

Možná nebyl žádný úžasný herec, ale jeho fanoušci ho i tak milovali, a bylo tam dost lidí, kteří ho zastavovali na ulici, aby věděl, že je tam spousta lidí, kteří jej poznávali.

V malém okamžiku mezi dvěma lidmi se rozhlédl kolem a uvědomil si, že to místo poznává. Nikdy dříve tam nebyl, věděl, že ne, ale stále se nemohl zbavit pocitu, že je mu to místo až příliš povědomé.

V tu chvíli poprvé ucítil jeho přítomnost. A po podepsání další knihy a také kresby jedné z postav jeho knihy na vteřinu zvedl ruku a dal oběma mužům znamení, aby frontu na okamžik zastavili. Pak se podíval kolem sebe a i přesto, že neviděl jeho tvář, přesně věděl, kdo byla ta osoba, která právě zmizela za jedním z regálů.

Otočil hlavu k lidem v řadě a vřele se na ně usmál. „Můžete mi dát chvilku?“ Zeptal se tiše, a samozřejmě, nezdálo se, že by jim to vadilo. Znovu se usmál, vstal ze židle a zamířil směrem k policím, za kterými ten muž zmizel. Ještě dřív, než ho uviděl, mohl vycítit, jak blízko se k němu dostával.

Bylo to, jako by se vzduch náhle oteplil, a ten pocit klidu a míru, který kdysi pocítil na rušném nádraží i bouřlivém útesu, jej znovu zalil.

„Nemyslel jsem si, že tě ještě někdy znovu uvidím,“ řekl, jakmile se setkal s pohledem muže s hnědýma očima. „Ale jsem rád, že jsi přišel.“

„Chtěl jsem tě naposledy zkontrolovat,“ odpověděl muž s měkkým úsměvem, a jako v obou předchozích případech, kdy se setkali, byl Bill uchvácený tím, jak mu jeho hlas zněl jako hudba.
„Měl jsi pravdu,“ řekl Bill s přikývnutím. „Je to lepší.“ Usmál se, když si všiml, že jej ten muž zavedl k polici, kde byla umístěna jeho vlastní kniha. „O hodně lepší.“
„Já vím,“ usmál se cizinec.
„Děkuju ti,“ řekl Bill. Nebylo to dostatečné, ale nevěděl, co jiného říct.
Muž se opět usmál a Bill věděl, že brzy bude pryč. Nebyl tady proto, aby zůstal, a Bill předpokládal, že už ho nadále nepotřeboval. A snad už ani nikdy nebude.
„Uvidím tě ještě někdy?“ Zeptal se. Byl si jistý, že odpověď bude ne, ale stejně se musel zeptat.
Muž se znovu usmál, pak se natáhl, aby pohladil Billovu tvář, a Bill byl opět naplněn tím hřejivým, mírumilovným pocitem, který s sebou ten cizinec vždy přinesl. Jediným rozdílem bylo, že tentokrát už byl plný naděje, šťastný, a nepotřeboval síly nějakého strážného anděla k tomu, aby věděl, že všechno bude okay, už bylo.
„Až bude tvůj čas, ten správný čas,“ muž se hřejivě usmál. „Pak se znovu setkáme. Ale ne tady, ne na tomto světě.“

Bill se také usmál, usoudil, že to znamenalo, že už nikdy nebude znovu potřebovat být zachráněn. Že už nikdy nenarazí na dno, kde by měl pocit, že už se mu nikdy nepodaří vstát, jako když se setkali naposledy.

„A do té doby,“ muž se usmál a ruka, která byla na Billově tváři, byla nyní místo toho v jeho dlani, a Bill se ani nemusel podívat, když ucítil lechtání dalšího pírka. „Věz, že tě budu hlídat, a jsem na tebe pyšný.“

„Děkuju,“ řekl Bill znovu. „Za všechno.“
„Neděkuj mi,“ muž, který už pro něj nadále nebyl cizinec, se usmál. „Poděkuj sobě. Já jsem ti pouze ukázal, co na tebe čeká.“
Znovu se usmál, udělal krok vzad, a Bill věděl, že za pár vteřin zase zmizí, tentokrát navždy.
„Ale síla k tomu, aby ses tam dostal, přišla od tebe.“

autor: Zarlina

překlad: Zuzu
betaread: J. :o)

original

9 thoughts on “The Strenght of a Human

  1. Strašně moc pěkná a milá povídka! 🙂 Je skvělé, že se Bill nakonec rozhodnul pokračovat ve svém životě a bojovat za něj, protože se mu to vyplatilo. 🙂

    Moc děkuji za překlad! 🙂

  2. Veľmi pekné. Bolo mi ľúto, že sa stretnú až na druhom svete, ale teším sa, že je Bill šťastný:)
    Veľmi pekne ďakujem za preklad.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics