autor: Sandra Trümper
Zdravím celé široké osazenstvo čtenářů povídek! =)
Jsem tady s další povídkou, další jednodílnou. Ještě než začnete číst, tak bych chtěla poděkovat Seraphis, Carrie a zuzu, které byly jediné tak hodné, že přidaly i komentář. Víte, celkem mě mrzelo, že z 67 rozkliknutí se jen 3 lidé obtěžovali s komentářem. Ona totiž Janule nepřehání, když vás varuje, že když nebudete komentovat, autory možná omrzí psát a možná brzy nebudou žádné povídky. Já nevim, jak jsou na tom ostatní autoři/autorky, ale mě celkem zamrzí, když u mé práce, na které jsem si dala opravdu záležet a nad kterou jsem strávila opravdu hodiny, najdu jen tak málo komentářů, ale přitom vím, že to četlo víc lidí. To jen takové pobídnutí k zamyšlení. A ještě jednou děkuju vám třem, které jste mi poslední povídku okomentovaly. Věřte mi, tahle povídka je tady nyní jenom díky vám =)
No, už víc dodávat snad ani nebudu. Povídka snad bude mluvit sama za sebe =)
Tak doufám, že se zase někdy setkáme s další povídkou =)
Tom miloval večery. Znamenaly konec dne, konec náročné práce a aspoň chvilku klidu a uvolnění. Většinou je trávil v pohodlí domova, jen on, jeho bratr a jejich psi. Nic víc ke štěstí nepotřeboval.
Ten páteční večer mu však něco chybělo. Televize byla jako vždy puštěná na nějakém filmu a kolem něj se váleli všichni psi. Dokonce měl po ruce kytaru, aby po ní mohl v době reklam jen rychle sáhnout. Jenomže chybělo jeho dvojče, pohodlně usazené po jeho boku, neustále trousící poznámky, uvolněné a smějící se. Chyběl Bill.
A Tom věděl, kde je. Samozřejmě že věděl, sám Billovi pomohl připravovat se. Radil mu, co si vzít na sebe i jestli má obě oči stejně namalované. Bavilo ho to, skutečně ano. Ačkoliv na to moc nevypadal, miloval módu a styl stejně jako Bill. Jenomže to mu nedocházelo, na co se Bill tak chystá, proč se tak moc snaží.
Bill měl rande.
Na obrazovce se ztratil film a nahradily ho reklamy. Tom naprosto automaticky sáhl po kytaře. Čekal, že Bill nadšeně vypískne a poprosí ho o nějakou písničku. Vždycky to tak bylo. Bill hudbu jednoduše miloval a kdykoliv měl příležitost poslechnout si Toma hrajícího na kytaru, nikdy ji nevynechal. A Tom si zase vždycky užíval, jak do jeho akordů Bill zpívá.
Jenomže nic se neozvalo. Jak by taky mohlo! Bill byl přece pryč.
Tom se zamyslel. Co by si mohl zahrát? Neměl chuť na žádnou ze svých oblíbených písniček. Vzpomněl si na dny, kdy měl Bill u nich doma puštěné rádio. Občas si spolu s ním i zpíval. Ovšem existovala jedna písnička, která toto občas pokaždé změnila na vždycky. Byla Billova oblíbená, to samozřejmě věděl.
Pokojem se rozezněly akordy Liebe ist od Neny. Tom nikdy nevěděl, proč si jeho nevinný, vztahem nedotknutý bratr zpívá zrovna tuhle písničku. Kdysi se mu za to smál. Celý ten text byl naprosto naivní. Bylo absolutně nepravděpodobné, že by někdo mohl někoho milovat takhle bezpodmínečně, naprosto oddaně. A aby mu to ten druhý naprosto stejně opětoval. Vždycky se najdou nějaká ale, zvláště pokud jde o vztahy mezi lidmi. Ale teď se přistihl, že si to sám potichu, tlumeně zpívá. Usmíval se, když vzpomínal na to, jak Bill vždycky zrovna při této písničce tancoval po pokoji. Opravdu v těch chvílích připomínal zamilovaného blázna. A Tom se mu smál. Ne, nesmál se jemu. Smál se s ním. Protože přes veškerou tu naivitu mu to přišlo roztomilé.
Nevěděl, jak dlouho už Bill Nenu neposlouchal. Ale to možná tak docela nebylo důležité. Protože teď už je důležité jen to, jestli Bill najde přesně takovou, krásnou a nepodmíněnou, lásku také v reálném životě.
Srdce se mu prudce rozbušilo, slova odezněla a prsty se zamotaly do akordů, až se pokojem rozezněl jakýsi nemelodický, falešný zvuk. A on ho nechal znít. Protože přesně vystihoval jeho pocity při myšlence na to, že by si Bill někoho takového našel. Protože pak by nejspíš chtěl odejít od něj.
***
Bill zavřel oči a hlavu si položil na rameno svého nového přítele, dá-li se tak někdo označit hned při první schůzce. Paul vybíral film a k Billově smůle vybral jakýsi horor. Není to tak, že by se bál. Spíš se nudil. S Tomem se sice na horory koukal, ale to bylo něco jiného. Tom dokázal trousit takové poznámky, že byl vždycky vystrašený k smrti. Oproti tomu se každý jiný horor zdál jako nudný rádoby trhák. Takže se rozhodl se aspoň prospat.
„Bojíš se?“ zamumlal mu Paul do vlasů a přehodil přes jeho ramena svou ruku.
„Cože?“ překvapeně otevřel oči. Na plátně na něj zrovna cenil zuby jakýsi pseudoupír. „Tohohle týpka, co má špatně napatlanej make-up? No koukni na to! Má sice úplně bílej ksicht, ale hezky opálenej krk. Navíc se ta rtěnka naprosto nehodí k jeho očím. Potřeboval by ji o něco tmavší. A ty linky má rozmazaný. A tváří se, jako by měl zácpu,“ pohrdavě nakrčil nos.
„Huch,“ byla první reakce, na kterou se Paul vzmohl. „No… teď to už tak strašidelně nevypadá.“
„Jo. Jenomže to nevíš, že je to ve skutečnosti zombie, který se snaží k tvý sestře dostat s tím, že je upír. Protože mladý holky teď na upíry letí. A až se s ním vydá do lesa, sežere jí mozek,“ pokusil se Bill napodobit Toma. Nepovedlo se mu to, to mu bylo jasný. Přesto však, když se na Paula otočil, jeho přítel zbledl jako stěna.
„Patrice?“
„Pane bože, ty se fakt bojíš?“ Bill si nemohl pomoct, musel se zasmát.
„No promiň, ale tys to řekl tak vážně… A kdo ví, co ty všechno víš?“
Bill se rozesmál nahlas, až ho několik lidí v kině napomenulo. Pak si zabořil hlavu do Paulova krku a hihňal se do něj. Paul si ho přitáhl víc k sobě. A on si teprve v tu chvíli všiml nevýrazné, přesto však příjemné vůně. Nebyla to žádná předražená kolínská nebo voňavka, jen deodorant, který v kontaktu s Paulovou pokožkou tvořil příjemné, trošku nasládlé, přesto však kořeněné aroma.
„Ježiš, Paule,“ nakonec se na něj jen usmál a zadíval se mu do čokoládových očí. „Jsi horší než já, a to si o mě většina lidí na světě myslí, že jsem příšernej srábotka,“ zašklebil se.
***
Tom byl nervózní. Vlastně ani nevěděl, z čeho tahle nervozita pramení. I když možná jo.
Byl to už pátý páteční večer za sebou, který trávil sám, jen se svými psy. Kytara ležela zapomenutá v koutě, v televizi běžela jakási romantická komedie a on měl po každém boku jednoho psa, další mu ležel u nohou a jeden mu spočíval na klíně. Připadal si jako starý mládenec, a to mu bylo teprve jednadvacet. Možná by se měl sebrat a někam vyrazit. Někam do baru, sbalit nějakou kočku a užít si příjemnou noc.
Jenomže když se díval na vnadnou brunetu, která se snažila sama sobě namluvit, že její nový šéf se jí nelíbí, uvědomil si, že to nechce. Nepotřebuje holku na jednu noc, z toho už vyrostl. Potřeboval někoho, kdo by tu s ním seděl a díval se na tu romantickou pitomost. A hladil psy. A nevadilo by mu, že je neoholený a ve starých, vytahaných teplácích. A kdo by ocenil jeho umění v kuchyni. No dobrá, zas až tak úžasnej kuchař nebyl, občas se mu něco nepovedlo. Ale to nevadilo, ne?
Pohled mu znovu sklouzl na hodiny a on si povzdychl. Za pět minut půlnoc. Kde ten Bill sakra je? Ne že by mu nepřál vztah s Paulem, to vůbec ne, jen byl nervózní, že nevěděl, co se s Billem děje. Kde je, co dělá, jak se cítí. Nic z toho nevěděl. Ale Paul ano.
Zaklel, sáhl po ovladači a zvýšil hlasitost. Pitomá bruneta, která nechápala sama sebe, se konečně nechala políbit. Na to, že jí trvalo už dobrou půl hodinu, než si své city přestala odpírat, je to celkem pokrok.
Hodiny odbily půlnoc.
Kde, kruci, je ten Bill?!
Dveře klaply a do pokoje vlítl rozesmátý Bill.
„Tomi, Tomi Tomi! Já jsem taaak šťastnej!“ jedním pohybem odehnal psa z Tomova klína a sám se na něj usadil. „Paul je tak strašně milej! Normálně mě políbil! Teda, ne políbil, jakože políbil, dal mi jenom pusu na tvář. Ale to je přesně to, o čem mluvim. On je tak strašně pozorný a něžný a trpělivý a… Och bože, Tome, já ho snad našel!“ Tomovi pokleslo srdce až kamsi do žaludku. Což by tak odpovídalo, protože právě ten mu neuvěřitelně ztěžkl.
„No… ech… To jsem opravdu rád,“ a byl. Ale možná ne tak, jak by měl. Protože tuhle radost mu kazilo cosi ledového, ostrého, co se mu zarazilo do srdce.
„Že jo?“ Bill nejspíš přeslechl jeho poněkud strojený hlas, protože dál nadšeně brebentil. „Dokonce mě pozval na příští víkend na chatu! No není to super?!“ Bill doslova zářil.
„Hech…,“ ne, nebylo to super. Aspoň v očích Toma ne. „No… užij si to,“ ovšem kvůli Billovi se aspoň snažil předstírat, že je nadšený.
Vlastně ani nevěděl, proč se cítil tak strašně zhrzený. Možná proto, že měl trávit sám nejen další páteční večer, ale také celý víkend. Nebyl zvyklý, být tak dlouho sám. Vždycky byli s Billem neustále spolu.
Ovšem pokud je Bill takhle spokojený… Nebude mu to brát. Ať si svoje štěstí užije, když Tom má pocit, že to jeho leží kdesi daleko v nedohlednu.
***
Bylo už téměř deset večer, když na jejich dům kdosi zazvonil. Tom tiše, srdnatě zaklel a vyhrabal se ze svého útočiště, které si na sedačce vyrobil. Skládalo se z mnoha polštářů, dek, psů, jedné misky s popcornem, několika plechovek redbullu a ovladače od televize.
S lehce načuřeným výrazem rozrazil dveře. Kdo se ho opovažuje rušit v tuto noční dobu?!
K jeho překvapení před nimi stáli jejich kamarádi z kapely, Gustav a Georg. A oba se zatvářili opravdu překvapeně nad jeho úborem. Což Tom nechápal. Měl na sobě jedny ze svých oblíbených tepláků na doma, ve kterých ho už viděli, a taky velkou mikinu, kterou si koupil už před lety, ještě před začátkem jejich kariéry. No dobrá, tu mikinu už pár let nosil Bill, ale co na tom? Má na sobě vlastní mikinu. Je sice nasáklá Billovou vůní, ale to přece nevadí. Je pohodlná a teplá. Dobrá, je sice červenec a Tom ji měl rozepnutou a pod ní jen své tělo, protože jinak by mu bylo vedro, ale není to jedno? A jo, taky si pořád ještě nenašel čas na to, aby se oholil, ale to ho snad taky tak kdysi viděli, ne?
„Kruci, chlape, jak to vypadáš?“ ano, není nad upřímného kamaráda, jako je Georg.
„Trhni si,“ odpověděl mu prostě, obrátil se a vrátil se zpátky do obýváku. Dveře ale nechal otevřené. Dopadl zpátky do svého pelechu a nasyslil si pod sebe všechny deky z okolí. Pak zase spustil film na videu, který si stopnul.
„Vybuchla atomovka? Nějaké hrozné zemětřesení? Bouchla sopka? Jestli ne, tak co se ti, probůh, stalo?“ Georg vypadal opravdu vyděšeně. Nebo aspoň tak vyděšeně, jak může Georg vypadat.
„Nic se nestalo,“ nic kromě toho, že Bill je právě úplně sám na chatě s nějakým dozajista nadrženým klukem. No dobrá, Paul se podle Billova vyprávění zdál být vtipným a milým společníkem. Jenomže Bill je do něj zamilovaný, ten to taky může vidět jinak než ostatní.
„Takže… Štve tě tak moc, že je Bill někde v prachu s tím… Paulem?“
„Ne,“ odpověděl Tom jednoduše a rychle. Až moc rychle a až moc jednoduše. Aspoň na to, že je to Kaulitz. Protože Kaulitzové všechno rozvádějí.
„Takže ano,“ pochopil Gustav.
„Ne!“ trval na svém Tom. Srdce mu prudce bušilo. Na klín se mu vyšplhal jeden z jejich psů a on ho začal automaticky hladit. Nebo že by měl Gustav pravdu?
***
Bill s Paulem už leželi na matracích. Paulova chata nebyla nijak luxusní, ani postel v ní nebyla. Takže se Bill musel spokojit s matracemi na zemi. A možná by Paulova náruč byla příjemnější, kdyby si nenamotával jeho dlouhé vlasy na prst. Ne že by toto vískání neměl rád. Vlastně naopak, miloval, když si Tom hrál s jeho vlasy. Jenomže Tomovo vískání nikdy netahalo. Vždycky se při něm příjemně usínalo. Jenomže teď ho Paul každou chvilku vzbudil mírným trhnutím za jeho vlasy.
„Paule,“ zašeptal. „Mohl bys toho, prosím, nechat? Já bych rád spal,“ nemohl si pomoct, jeho hlas byl lehce jízlivý.
„Jasně, sorry,“ rychle stáhl ruku, přesunul ji na jeho pas. Bill se nepohodlně zavrtěl. Paulova ruka byla skvěle mužná, ale na jeho boku teď už příliš tvrdá. Tomova ruka byla vždycky něžná, znamenala jen příjemné, nevelké závaží. Rychle se narovnal, a tím ze sebe shodil Paulovy ruce.
„Promiň, musim si zavolat,“ prohodil, rychle vstal, našel svůj mobil a zamířil pryč z místnosti. „Nečekej na mě,“ vlastně ani nechtěl, aby na něj Paul čekal. Byl to opravdu příjemný společník a on se s ním doteď bavil. Ale měl pocit, že vedle něj jednoduše neusne. Necítil se na to dostatečně pohodlně.
***
Tom nadskočil, když pod sebou ucítil vibrace. V první chvíli nevěděl, co to je, ale pak si vzpomněl, že si ze začátku dal do tý hromady taky mobil, kdyby ho někdo, čirou náhodou, sháněl. A vypnul si zvonění. Rychle vyskočil, shodil díky tomu psa, a začal se v té hromadě měkkých věcí hrabat.
„Pardon,“ omluvil se na půl pusy Georgovi a Gustavovi a ztratil se z obýváku dřív, než mu stačí položit další pitomý otázky. „Prosim?“ ani se nekoukl, kdo že mu to volá.
„Tomi? Nebudím tě?“ srdce mu poskočilo, když slyšel ten tichý, nejistý hlas.
„Bille!“ vyhrkl překvapeně. „Co se děje? Chci říct…. Proč mi voláš? Ne že bych tě slyšel nerad, to jen… Nerozumíte si nějak s Paulem? Stalo se něco?“ a je to tady! Vždyť on to říkal. Ten Paul mu určitě něco udělal. Ale co teď? Co by mohl pro něj udělat? Trefí tam, když mu Bill popíše cestu?
„Ale ne, ne, všechno je v pořádku,“ ujistil ho rychle Bill. „Paul je strašně milej a ta chata je fakt hezká. Příjemná… eh… no, taková… hezky v přírodě…,“ nervózně se zasmál.
„Bille, ty přírodu nesnášíš,“ upozornil ho mírně Tom. A srdce mu zaplesalo radostí nad tím, že chata toho Paula se mu přece jen tak docela nelíbí.
„No jo no, fajn, v tomhle to není zrovna ideální,“ Bill se zasmál. Tom i na tu dálku slyšel, jak z něj opadla jakási nervozita. „Jsou tu všude komáři a samý podobný… havěti,“ Tom jako by viděl Billův úšklebek. „Ale Paul je fakt milej. Snaží se mi to tu zpříjemnit, a dokonce i chápe, že nejsem zrovna nadšenej z těch jeho naplánovanejch procházek. Takže zítra místo na túru jedeme na nákupy do města! Je tak milej a chápavej!“ do Tomova srdce se znova zapíchlo cosi studeného.
„No to je… skvělé,“ vypravil ze sebe stěží. Vážně, už doufal, že ten kluk se Billovi nějak zprotivil a že jeho bráška bude další večer tady s ním.
„Jo, to je, jen…,“ a znova se zažehla v jeho srdci jiskřička naděje. „Víš, přes den je opravdu milej. A dokonce se na mě večer ani nic nepokusil, to jen… Víš, jeho tělo je jak kus kamene. Těžké a netvárné,“ Tom si nemohl pomoct, musel se rozesmát. „Co je tady k smíchu?“ doslova viděl před sebou, jak Bill uraženě špulí rty.
„Nic, Bille, nic,“ rychle se zase uklidnil Tom, ovšem stále musel zadržovat smích. „Takže… je jako kámen?“
„Jo!“ energické přikývnutí. Tom ho neviděl, ale vsadil by všechny své prsty za to, že to Bill opravdu udělal. „Víš, já jindy mám fakt rád, že je tak silnej a že se o něj můžu opřít. Jenomže když se mu chci stulit do náruče, působí na mě jako strašnej hromotluk. Naprosto neosobně, chladně. Já vim, že se do toho snaží dát co nejvíc citu, ale… prostě, neumí pohladit tak něžně jako ty,“ vysvětloval rychle Bill. Tom se pousmál. Bylo fajn vědět, že jeho náruč je pro Billa ta nejlepší, přestože má svého přítele.
„Tak když budeš chtít objetí, víš, že můžeš vždycky přijít,“ jeho hlas byl prostoupený něhou. Věděl, že Bill to ví, ale potřeboval mu to znovu připomenout.
„Právě teď bych se ti do ní nejraději stulil,“ připustil Bill. Tom se usmál. „Ale nejde to,“ a úsměv mu zase rychle zmizel.
„Škoda,“ zašeptal.
„To jo,“ připustil stejně tiše Bill. Zavládlo mezi nimi ticho. Zvláštní. Nikdy předtím se mezi nimi ticho nerozprostřelo. „Já… asi už půjdu. Jen jsem tě chtěl slyšet.“
„Dobrá,“ blbá reakce. „Jsem rád, že jsi zavolal,“ najednou to musel říct. Myslel si, že Billovi to musí být jasný, ale přesto to jednoduše říct musel.
„Taky jsem tě rád slyšel.“
„To jsem rád,“ znovu se z telefonu ozývalo jen ticho. Ale Tom ho nechtěl přerušit. Protože to by znamenalo, že by Bill zavěsil. „Tak dobrou noc, Tomi.“
„Dobrou noc, Bille,“ zavěsil. Nevzkázal nic Paulovi, protože ho k němu nic nevázalo. Možná jen naprosto neuvěřitelná zášť.
„Takže… žádné přemlouvání, aby se hned vrátil?“ polekaně nadskočil, když se za ním ozval Gustavův hlas.
„Poslouchali jste?“ propálil ho nepříjemným pohledem.
„Ani jsme nemuseli. Stačilo se na tebe dívat,“ svlažil ho Gustav. Tom jen němě otevřel pusu, ale rychle ji zase zavřel. Beze slova se vrátil do svého pelechu. Vlastně ne tak docela přímo tam. Nejdřív se stavil v kuchyni pro čokoládovou zmrzlinu. Už před nějakou dobou ji koupili, ale doteď nějak nebyla příležitost k jejímu otevření. Ale Tom si myslel, že k tomu vlastně příležitost nepotřebuje. Stačí jen chuť. A tu on teď zatraceně má.
„Sakra, Tome, co se to děje?!“ vypálil na něj Georg, jakmile i s vaničkou a lžičkou dosedl do svého hnízda.
„Co by? Ta zmrzlina se nám tu válí už bůhvíjak dlouho, takže-„
„A já si myslel, že nejpitomější z nás je Georg. Nic proti tobě, chlape,“ rychle kývl na svého kamaráda Gustav. „Samozřejmě nemyslí tu zmrzlinu. Co se děje s tebou a Billem.“
„Jak to, kurva, myslíš?“ zamumlala Tom s pusou plnou zmrzliny a jen doufal, že kluci neslyší jeho splašeně bijící srdce. Sám nevěděl, co se děje. Jen věděl, že se něco děje.
„Od tý doby, co Bill chodí s Paulem, se chováš jako žárlivá ženská.“
„Nechovám! A vůbec, jak se chová žárlivá ženská?“
„Jako ty,“ odpověděl velmi logicky Georg.
„Žárlíš na každou chvilku, kterou Paul s Billem tráví.“
„To není pravda,“ jen nesnášel, že je doma sám. Co je na tom? Ocenil by jakoukoliv společnost. No dobrá, momentálně svou společnost zrovna neoceňoval. Nebylo to tak, že by žárlil na Paula. Ani mu nevadilo, že Bill tráví téměř veškerý svůj volný čas s Paulem. No dobrá, možná mu to trošku vadilo. Možná mu to hodně vadilo. Možná by ocenil, kdyby Bill právě teď byl tady s ním a ležel mu v náruči, ne aby se cítil nepohodlně v té Paulově. Kruci, jak rád by ho teď měl u sebe!
„Vážně?“ Gustav se na něj zpytavě zadíval.
„Jo,“ nesnášel, když musel lhát. Nešlo mu to. „A vůbec, co je vám do toho?“
„Nic,“ protáhl Georg. „Jen jsme svého přítele zase jednou chtěli vytáhnout na tah a on místo toho pojídá zmrzlinu a dívá se na zamilované komedie, jako by se svým přítelem byla nějaká jeho roštěnka a ne jeho dvojče,“ Tomovi málem zaskočila zmrzlina.
„Nemám na tah náladu,“ odpověděl upřímně.
„To vidíme,“ protočil oči Georg. „Takže… co ti na tom Paulovi tak hrozně vadí?“
„To bys nepochopil,“ vyhnul se odpovědi Tom. A měl pravdu. Georg by to nepochopil. Jak by mohl, když to nechápal ani on sám?
„Můžem to zkusit,“ nabídl mu Gustav. On si místo odpovědi dal do pusy do další vrchovatou lžíci zmrzliny.
„Nemůzhem,“ zamumlal a zadíval se zase na obrazovku. Brunetka si zrovna hověla v náruči svého milého. Pocítil osten žárlivosti. Proč to tak nemůže být i s ním? Ne že by to chtěl být on, kdo si bude hovět v náruči toho druhého. Jen by si přál, aby chtěl někdo být v jeho náruči. Pokud možno někdo něžný, někdo, kdo dokáže lásku hlavně přijímat, ale také ji dávat najevo. Někoho, kdo by k němu přesně zapadl, kdo by ho miloval a obdivoval. Někoho, do koho by se mohl zamilovat.
„A to jako proč?“
„Proto,“ jednoduchá odpověď. Tom momentálně neměl na nic lepšího.
„Tome,“ řekl trpělivě Gustav.
„Co se tu, kurva, děje?“ Georg se ovšem s nějakým klidem neobtěžoval.
„Věř mi, kdybych to věděl, řeknu vám to,“ nebo taky ne.
***
Bill byl naprosto v koncích. Měl před sebou dvě trika. Vlastně jedno, ale ve dvou provedeních. Jedno bílé s černým nápisem a druhé černé s červeným nápisem. A nemohl se rozhodnout, které si vybrat. A Paul mu naprosto nebyl schopný poradit. Jen pořád dokolečka opakoval, že v obou vypadá naprosto dokonale. Jenomže to mu při nakupování bylo naprosto houby platný. A tak mu nezbyla jiná možnost.
„Prosím?“ nemohl si pomoct, jakmile uslyšel ve sluchátku Tomův hlas, jeho rty se samy zvlnily do úsměvu.
„Tome! Potřebuju pomoct!“ vyhrkl rychle Bill. „Jsem v obchodě a nemůžu se rozhodnout mezi barvami na tričku. A Paul je v módních radách absolutně neschopný,“ žaloval přeochotně.
„Ale no tak, Bille,“ nemohl si pomoct, musel se culit, když slyšel, jak se Tom na druhé straně směje. „Fajn, tak popisuj.“ Bill si olízl rty. Dokázal si přesně představit, jak teď Tom uvolněně zaklání hlavu. Z nepochopitelných důvodů se mu do tváří nahrnula krev. Rychle mu popsal potisk na tričku i střih, který mu vyloženě slušel.
„Jenomže otázkou je, jestli si ho mám vzít bílý s černým potiskem, nebo černý s červeným potiskem,“ zakončil to rychle.
„A co si k tomu chceš vzít?“ vsadil by svůj hlas na to, že si Tom zamyšleně kouše rty. Do tváří se mu znovu nahrnula krev, když si to představil. „Pokud nějaký obyčejný, volný, třeba i roztrhaný džíny, tak to bílý. Ale jestli tmavé, upnuté kalhoty, tak rozhodně to červený,“ poradil mu rozhodně. Bill se okamžitě rozzářil.
„Díky, Tomi!“ vyjekl šťastně. „Já věděl, že mi dokážeš pomoct!“
„Nemáš zač, Bille,“ ozval se z druhého konce Tom tak upřímně, jak to jen šlo. „Nemáš vůbec zač…“
***
Byly to už dva měsíce. Dva pitomé měsíce, kdy Bill chodil s Paulem. Kdy Paul Tomovi kradl jeho dvojče. Dva blbé, pitomé měsíce naplněné osamocenými pátečními a sobotními večery. Dva měsíce, kdy Tom jen seděl na gauči a koukal na televizi. Jak hluboko ještě může člověk klesnout?
Znáte takové ty stařenky, které s kočkou na klíně vzpomínají na to, jak v mládí proháněli diskotéky, nebo co to tenkrát za dob dinosaurů bylo zrovna v módě? No, tak přesně tak si připadal i Tom. Jen místo jedné kočky na klíně měl vždy čtyři psy všude kolem sebe.
Ale tento sobotní večer přece jen byl něčím jiný.
Dveře sebou práskly, až Tom nadskočil. Lekl se, ne že ne. Rychle otočil hlavu směrem k venkovním dveřím. Jenomže nikdo do obýváku nevešel. To Toma poněkud znepokojilo. Slyšel, jak se zavřely dveře do Billova pokoje. A chvilku si pohrával s myšlenkou, že by tam za ním zašel. Ale nakonec si řekl, že bude asi lepší nechat Billovi jeho prostor. Ačkoliv umíral touhou vědět, co se s jeho dvojčetem děje, a možná ještě mnohem větší touhou jen ho vidět, smět se ho dotknout, obejmout ho…
Ani si nevšiml, kdy dveře znovu bouchly, a už před ním stál Bill. Celkem zubožený Bill, s odstraněným make-upem, avšak stále ještě stopami po slzách na tvářích, ve vytahaných kalhotách a volným triku. Vlasy měl už napůl mastné, očividně jen narychlo svázané do culíku.
„Už nemáme zmrzlinu? A kde mám mikinu?“
Tom mlčky sáhl za sebe a podal mu zmrzlinu. Pak zašel k sobě do pokoje a po dvou měsících vrátil Billovi kdysi snad svou vlastní mikinu. Bill se na malý moment zatvářil překvapeně, že ji Tom nese právě odsud, ale pak si ji jen mlčky vzal. Posadil se do křesla, začal se krmit zmrzlinou a společně s Tomem se začal dívat na jakousi romantickou pitomost. Bylo mu jedno, že první půlku neviděl.
Tom nechtěl lámat to ticho. Chtěl to nechat na Billovi, ať on začne. Vždycky to tak bylo. Když jednoho z nich něco bolelo, musel o tom sám začít. Ale když Bill při jedné líbací scéně vzlykl, nemohl svou pusu zadržet.
„Bille, co se stalo?“ řekl tak potichu, tak něžně, jak jen uměl.
„N-nic,“ znovu vzlykl černovlasý.
„Bille,“ řekl přísně, stále však s patřičnou dávkou něhy v hlase. Pohled na jeho nešťastné dvojče mu lámal srdce.
„T-to jen… Paul,“ poslední slovo Bill jen bez sebemenší známky emoce vydechl.
„Co s nim?“ Tom si byl jistý, že ještě před jejich pátečním odjezdem znova na tu chatu bylo všechno v tom nejlepším pořádku, všechno bylo dokonalé. Ale teď to na dokonalost ani zdaleka nevypadalo. Spíš na hádku v ráji. A Tom, jak si musel nešťastně přiznat, byl za to neskutečně rád. Někde v koutku duše byl nadšený z toho, že Paul není pro Billa tak dokonalý, jak se doteď zdálo.
„On… Víš, on je fakt perfektní, dokonalej kluk. Je milej, hezkej, vtipnej a tohle všechno. Pravidelně sportuje, a navíc je i chytrej. Vlastně je to jeden z těch kluků, ze kterých se dá jít do kolen. Umí být tvrdej, ale taky romanticky zamilovanej. Vždyť víš,“ jak Bill vyjmenovával všechny jeho přednosti, Tomovo srdce a s tím i jeho ego klesalo stále hlouběji a hlouběji. Nikdy nebude mít na nikoho tak perfektního. Cítil se mizerně. „Ale, víš, nikdy mezi námi nepřeskočila taková ta… jiskra. Nikdy jsem po něm nezatoužil v tom sexuálním nebo třeba i romantickém slova smyslu. Všechny naše polibky byly milé, ale to je asi tak jediné, co se o nich dá říct. Milé. Dost slabý na to, že spolu jsme už dva měsíce, nemyslíš?“ Bill si odfrkl. A Tomovi se najednou zase vrátilo jeho sebevědomí a možná i docela nepatrná naděje. „Ty víš, že já jsem nenapravitelnej romantik. Sním o polibku, při kterým mrazí, z kterého se podlamují kolena a další tyhle blbosti. Jenomže… čím dýl jsem s Paulem, tím jsem si jistější, že tohle u něj nenajdu.“
„Pojď sem,“ natáhl k němu Tom ruku. Bill vstal, odložil zmrzlinu na stolek a přešel k Tomovi. Psi pochopili, vzdali jeho okupaci a přesunuli se na právě uvolněné křeslo. Bill dosedl Tomovi na klín, objal ho kolem krku a na své ruce na Tomových ramenou položil svou hlavu. Tom ho mlčky políbil do vlasů a začal se s ním mírně pohupovat. Bill cítil, jak se mu Tomův teplý dech sráží ve vlasech. „Ale proč si tady tak brzy?“
„On… ztratil trpělivost,“ odpověděl Bill, jako by to všechno vysvětlovalo. „Víš, já mu už měsíc odpírám… no… to,“ jeho tváře zčervenaly, takže zavrtal obličej hlouběji do Tomova krku. Ten jen chápavě přikývl. „No, a dneska prohlásil, že se chovám jak nějaká primadona a že on na to taky nemusí čekat věčně. Byl dost rozezlený, řekl bych. A já jsem mu na to řekl, že jestli mě miluje, tak počká. Jenže on namítl, že on by třeba chtěl, ale tělo nechce. Já řekl, že pokud opravdu chce, dokáže své tělo ovládnout, ale to už jsme oba na sebe křičeli. On řekl, že jestli já s ním nechci spát, on se mnou třeba nechce být a že třeba taky můžu vypadnout. No, a tak jsem se sbalil a vypadl,“ Bill to vyprávěl roztřeseným hlasem, takže Tom si ho každou chvilkou tiskl blíž k sobě. Bylo mu Billa opravdu líto, ale nemohl si pomoct. V srdci cítil radost nad tím, že se s Paulem pohádali, a že ten pitomec ukázal, jak moc povrchní ve skutečnosti je.
„To neznamená, že tě nemiluje,“ přes své vnitřní nadšení se snažil Billa uklidnit.
„Ne… asi ne,“ souhlasil s povzdechem Bill a narovnal se, aby se mohl podívat Tomovi do očí. „Díky, Tome,“ usmál se na něj. „Fakt mi pomáháš,“ měl pocit, že to opravdu musíš říct. V posledních týdnech se Tomovi nevěnoval tak, jak by chtěl, a teď ho to strašně mrzelo.
„Nemáš za co, Bille,“ Tom se na něj usmál zpátky, zvedl ruku a jejím hřbetem pohladil Billa po tváři. Dělal to tak často, bylo to prostě jen jednoduché, láskyplné gesto. Jenomže teď bylo něco jinak. Oba to cítili.
Možná to bylo tím, že už opravdu dlouho spolu nebyli v takhle intimním kontaktu. Každopádně oba cítili dotek kůže toho druhého mnohem intenzivněji než kdy dřív. Probíhalo mezi nimi jakési jiskření, které jim rozechvívalo srdce a způsobovalo podivné mrazení. Bill pootevřel rty. Tomova ruka jako by na to sama reagovala. Přesunula se až k jeho bradě tak, aby palec mohl něžně přejet přes pootevřené rty. Oba cítili, jak se třese nejen jejich dech, ale i celé tělo. Pod tíhou okamžiku přiblížili své obličeje k sobě. Bylo to něco naprosto přirozeného, nevinného, ale přitom něco naprosto úžasného.
Tom na poslední chvíli odtáhl svůj palec z Billových rtů, takže v jejich setkání s Tomovými nestálo nic v cestě. Oba zavřeli oči ve stejnou chvíli, takže si oba mohli naplno užívat dotek dvou měkkých, plných polštářků. Nic s nimi nedělali, jen je na pár vteřinek, pár chvilek nechali u sebe. Bylo to tak nevinné, jako když si kdysi v pěti letech přáli všechno nejlepší k narozeninám a doprovodili to malou, nevinnou pusinkou, která rozněžnila celé přítomné dámské obecenstvo. Stejně nevinné, krásné a něžné.
„Tomi,“ vydechl tiše Bill, když pomalu, s mírným zachvěním řas otevíral oči. Ale Tom je otevřít odmítal. Bál se, že kdyby je otevřel, ten překrásný sen by zmizel, vzpomínka by se rozplynula. Bill se nad tím jen pousmál a stejně něžně a nevinně políbil své dvojče na nos. Tom překvapením otevřel oči.
„Bille? Jsi tu?“ Tom ho chytil za ramena, jako by se potřeboval ujistit, že tenhle Bill je reálný. Ne jako, on to doopravdy potřeboval! A Bill to věděl. Tiše, zvonivě se rozesmál. Neodpověděl. Jen mu věnoval stejně nevinný, nesmělý polibek jako jen před několika okamžiky. Tom se na něj usmál a zlehka ho objal kolem pasu. Nechtěl ho na sebe přitisknout. Chtěl jen vnímat jeho teplo, jeho přítomnost, chtěl se dívat na tu oslnivou krásu, nepřikrášlenou žádnými zbytečnými líčidly. Takhle byla nejkrásnější. „Ale… co Paul?“
„Paul? Jo, ten je dobrej kamarád,“ uvážlivě přikývl Bill a trošku se zachichotal. „Ale… přesně tohle mi v jeho polibcích chybělo,“ zavrněl tiše a znovu na malý moment spojil jejich rty. A Tom byl šťastný.
Už žádné další osamělé páteční nebo sobotní večery. Protože příště tu kromě jeho, psů, romantické komedie a kbelíku zmrzliny bude také jeho nejcennější poklad. Bill.
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
Skvělá povídka!!!Supr nápad …Já bych to takhle asi vúbec nezvládla proto všechny autory obdivuji…už jsem něco skoušela napsat a i dopsala ale když jsem si to pak přečetla tak se mi to zdála kravina tak jsem to nechala tak…Prostě seš tak super jako tahle povídka….a je mi líto ,že čtenářy/ky nekomentují protože takovýhle věci si to opravdu zaslouží!!!!
Toro bolo naozaj krásne a milé. Musela som si smiať na scene z obchodu ktoré tričko si má Bill kúpiť.
krásnýýý <3
tohle je opravdu krásné dílko.. stejně jako všechny ostatní co jsi napsala.. moc se mi líbí…
smutný Tomi, ne zrovna ješťastnější Bil.. chjo.. ještě že to dobře dopadlo 🙂
moc se mi líbí ta představa Toma zahrabaného na pohovce mezi polštářema, dekama, miskou popcornu a hafikama.. a k tomu ještě ovladač.. boží 🙂
a jak Bill volal Tomimu kvůli zkoušení trička, nebo jak byl na té chatě a stýskalo se mu.. moc krásné 🙂 =3
opravdu moc se ti to povedlo :-* ♥
Och, moc pěkné! ^^ Něžné, nevinné…To se mi líbilo. ^^
awww tak tohle bylo naprosto rozkošný:)
Asi nemůžu říct nic jiného než… krása. Dost dobře si dokážu představit, jak se Tom cítil, protože ten pocit znám moc dobře… Ale hlavně, že to tak dobře dopadlo 🙂
Tohle byla úžasná povídka!!! Ty máš všechny povídky úžasné, ale tahle byla asi úplně nejlepší! Tu jiskru, co mezi nimi na konci přeskočila, jsem cítila i já 🙂
Tak za prvé – vůbec nemáš zač, Tvé povídky si komentáře zaslouží, jenže TO BY MUSELI BÝT TROCHU ČTENÁŘKY AKTIVNĚJŠÍ!!!! Fakt už mě to štve tyjo, co je na tom, napsat alespoň debilní srdíčko? :/ Nebo slovo? Jako tohle je demence, jak má člověk psát, když to lidé nekomentují, jestli se jim to líbí, či nikoliv?
Dost citových výlevů 😀
A za druhé – opět úžasné, sice takové ohrané téma, ale moc hezky popsané, něžné, wííí ^^ 😀
♥
Aww nádherná povídka a ten konec…krása <3
Jsem tak nadšená, že si můžu přečíst další tvou povídku. Ty tvoje prostě miluju a hrozně mě mrzí, že jsem tu předešlou neokomentovala, ale nějak jsem neměla čas si jí ani všimnout. Proto doufám, že ti to u téhle můžu vynahradit.:))
Je mi za Toma hrozně moc smutno, to, jak popisuješ, jak mu Bill chybí, tím spíš, když ví, že šel na rande. Jak by si přál, aby seděl vedle něj a Tom mu mohl hrát.♥ Už jen začátek jsem si zamilovala!:o)
Nejprve jsem se šťastně usmívala, když jsem četla, jak se Bill u filmu nudí. Ale pak, když se tak tiskl na svého nového přítele, hrozně mě to zamrzelo, zdá se, že se přece jen bude dobře bavit. I když… budu doufat v opak!:)
Naprosto soucítím s Tomem. Až mi za něj puká srdce. Představa, že bude další víkend sedět sám doma, myslet na to, jak si Bill se svým novým přítelem užívá víkend… je to tak živě a krásně popsané, až mě to doopravdy vzalo.:((
Ani se nedivím, že se Bill u Paula v náručí necítil tak příjemně jako v té Tomově. Stejně jako Tom jsem každou chviličkou doufala, že si třeba Bill začne na něco ztěžovat, že bude chtít, aby pro něj bráška přijel. Bohužel se tak nestalo.:( Jde vidět, jak se ti dva potřebujou, jak od sebe nemůžou být takovou dobu.
Ten konec je tak nádherný!♥♥♥ Překrásně popsaný, to jak Bill Tomovi seděl na klíně, ten první polibek, tak jemný a něžný. Tenhle kouzelný okamžik si budu pamatovat ještě hodně dlouho!♥♥♥ Celá povídka byla tak moc emocionální. Moc moc se mi povídka líbila a snad už ani nemusím dodávat, že miluju jak píšeš. Jde vidět, že do toho vládáš hodně ze sebe a za to ti děkuju, protože číst něco takového je pro mě obrovská pocta!<3<3 Moc se těším na další povídku, nedočkavě ji tady budu vyhlížet!;)
Peknučké…
no teeda, dlhšiu viac dielovku som jakživ nečítala…. na koľko ťa to vyšlo? 12 wordových strán? fakt mazec! 🙂 ale teraz o obsahu…. fakt je to moc milé! Tom ako stará bába, sedí na gauči, je zmrzku a pozerá na vypatlovače mozgu…. a Bill si zatial "užíva" lásku… celé mi to príde ako tá romantická komédia.. stavím sa, že presne na takéto veci budem čumieť o pár rokov 😀 no teda, fakt klobúk dolu, bolo to perfektné! 😀
Jsem ráda že je tu od tebe opět nějaká jednodílka! 😉 Zbožňuju tvůj styl psaní, je vidět, že se do psaní snažíš dát co nevíc citů ♥
Je mi líto Toma, jak celý příběh sedí smutně na sedačce, nejradši bych za ním došla a utěšila ho.. 😀 Ten konec je kouzelný, tu jiskru která mezi nima přeskočila, jsem cítila až tady za mojí klávesnicí. ;D))
Prostě nádhera!*
to je zajimavy….jakmile si nekdo do uvodkecu napise o komenty…(nic ve zlem) tak jich tu ma hned jak nas*ano
tak jo…nakonec jsem to teda taky cetla. Sladky 🙂 Takove povidky mam rada. Moc povedeny
[15]: asi tak nějak, a právě proto se k tomuhle loudění nikdy nehodlám snížit, protože píšu pro zábavu a ne proto, abych byla nalepená na monitor a slintala nad tím, kolik (ne)přibylo komentů 🙂
[17]:[15]: Když už se znovu řeší komenty – SKVĚLÉ povídky, které píše Ádinka a Doris, si o komenty říkat nemusí. Píší se samy a samotnému čtenáři je ctí pod povídku napsat… zkrášlují a oživují blog a čtenář se cítí svobodný a šťastný. Proto sem čtenář chodí, kvůli takovým nádhernám zážitkům a neopakovatelným chvílím. Ádi, Doris, děkuji vám za nádherné zážitky!♥
[18]: tak jsem to zase nemyslela ale diky 🙂
TAk jako kazdy autor ma rad komentare. To by bylo divny kdyby ne. Ale uz jsem tohle prestala resit. Pisu protoze mam naladu to napsat a podelit se. Jestli nekdo zareaguje..uz je jeho vec. Jen mi thle prislo docela usmevny.
…šmarja to je boží…málem jsem se poprskala smíchy svým aloe vera džusem a nevím proč 😀
pekné 🙂
[19]: Doris, teď jsi to vystihla naprosto skvěle a musím souhlasit s tvou poslední větou a hlavně s tvým přístupem, vlastně se vším 😉 Asi proto jsou tvé povídky tak nádherné, protože je pro tebe radost je psát. Píšeš to ze srdce a ne kvůli komentům. Jedna tvá povídka vedle druhé, stejně jako u Ádi, Schmetti, Lauinky, vás, paní AUTOREK, oslovuje a vyloženě čtenáře citově nabije tolik, že se třese, aby směl ten koment vůbec napsat. Je to ČEST. A já jako jeden ze čtenářů toužím po té radosti ze čtení, po tom, vychutnat si příběh a ne si říkat, tak, teď MUSÍM napsat… To je divný přístup. Také se nad tím usmívám…
Já nežárlím 😉
oh… tak tohle bylo opravdu nádherný.. nemám slov ♥
Tak toto bolo krásne 🙂 a kúzelné, milé, nežné… x) jednoducho awww . Normálne som sa začala cítiť trochu osamelo ako Tom :D.
Co mám dodat, co, co??? Snad jen, když padla náhodná volba na tuto povídku, Sandra opět nezklamala, naopak velice mile překvapila!! Vyjmenovala bych všechny přívlastky jako krásné, milé, svěží, místy velmi vtipné, něžné, kouzelné, realistické, dechberoucí, pŕedstavivost podporující a hlavně přesně takové, jak to mám ráda 🙂 Mimo jiné šťastné konec mě opravdu potěšil 🙂
Zdá se mi to, nebo jsou tvoje povídky tak zvláštně propojeny? Nedostala jsem se ještě zdaleka ke všem (začal jsem číst twincesty znovu po dvou letech – návrat ke kořenům 😀 ) od tebe tady, ale snažím se x), a hrozně se mi zamlouvá takové to podobné prostředí i atmosféra každé ff, jako by to bylo "50x a stále poprvé". Jedno z témat, které mám nejraději, je právě tohle "objevování lásky k dvojčeti", nenásilné, něžné a hluboké. Smekám pŕed tím, jak dokážeš navodit atmosféru a naprosto čtenáře vtáhnout – Tom je smutný, čtenář to cítí; Bill touží po Tomově hlase a čtenář to cítí! Ano, a chvěje se! Miluji ten pocit při čtení, a u tvých povídek tuplem :*
Sandra mě nikdy nezklame… Vždycky, když mám chuť na nějakou milou dvojčecí jednodílku, ona je sázka na jistotu 🙂
Moc pěkná povídka.