autor: Mary
Už tě zase pozoruju.
Stojíš na pódiu, jen pár metrů ode mě, dlouhé černé vlasy s vetknutými bílými prameny, už od pohledu jemnější než hedvábí, ti vlají ve větru. Dneska je nemáš upravené jako lví hřívu, nechal sis je jenom tak, volně, aby ti splývaly na záda, přesně jak to mám rád. Víš to, nebo je to náhoda?
Jsi plný života, možná v sobě máš až příliš energie, kterou se snažíš vybít teď, během našeho koncertu. Užíváš si to, pobíháš po jevišti, poskakuješ, z plna hrdla křičíš do mikrofonu, aby tě všichni slyšeli. Užíváš si to, že jsme tady, že ti lidé přišli jenom kvůli nám, aby nás slyšeli hrát. Stále přecházíš od jednoho konce jeviště na druhý, přestože jsi nanejvýš dvacet metrů ode mě. Je to taková tvoje hranice, dál nikdy nejdeš, vždycky se v tom bodě otočíš a vracíš se ke mně, tou svou měkkou chůzí s lehkým pohupováním boky. Někdy mám pocit, že se spíš vznášíš než jdeš, jako by ses vůbec nepotřeboval dotýkat země.
A já si zase nemůžu pomoct a toužebně sleduju každý sebenepatrnější pohyb tvého těla.
Pohled na tebe mě tolik rozrušuje, ani se nemůžu soustředit na svou kytaru. Mám pocit, že akordy, které z ní vycházejí, slyším poprvé v životě, přestože už jsme tuhle písničku hráli nejmíň tisíckrát. Když jsi blízko mě, nevnímám, co hraju, a obyčejně dělám chyby. David mi to vždycky vyčítá, ptá se, na co sakra myslím. Kluci si ze mě utahují a tvrdí, že jsem určitě v noci děsně vyváděl, když se mi pletou prsty. Jen ty mlčíš, protože jen ty víš, jak je to se mnou doopravdy.
Rozhlédnu se po tom davu holek. Většina z nich se tě snaží napodobit, jsou stejně učesané nebo nalíčené. A snad všechny mají na tvářích napsané tvé jméno. Přejí si být s tebou, sní o tobě, touží po tom, aby sis jich všiml. Milují tě. Já taky, Bille, já taky!
Jsem si jistý, že to cítíš stejně. A věřím, že kdybychom nebyli bratři, už dávno bych tě měl.
Otočíš se zády k publiku a pomalými kroky se rozejdeš ke mně. Díváš se mi do očí a já málem zapomenu dýchat. Vidím v nich tu nevyslovenou touhu po naplnění, touhu zažít něco, o čem jsi doposud jen snil. Vášnivě se mi díváš do očí a zpíváš, že potřebuješ zachránit. Prsty se mi třesou, přesto hraju, aniž bych tušil co. Chci tě zachránit!
Obejdeš mě dokola, takový těsný kroužek kolem mého těla, téměř se mě dotýkáš, a zamíříš zpět k okraji pódia. Mám chuť zavolat na tebe, ať neodcházíš, nebo rovnou odhodit kytaru a obejmout tě.
Chtěl bych tě políbit, ale nevím, jestli můžu. Mám vůbec právo, abych to byl já, kdo překročí tu neviditelnou, přesto jasně zřetelnou hranici mezi námi?
***
„Tomi?“ zašeptáš tiše, skoro tě neslyším, přestože sedíme vedle sebe. V celém domě je klid, jsme tady úplně sami. Otočím se na tebe, poslepu našmátrám ovladač a vypnu televizi.
„Ano?“ brouknu. Sedíš jen kousek ode mě. Teď se však přisuneš ještě blíž. Na okamžik sklopíš oči, pak se ale odhodlaně zadíváš do těch mých.
„Mám tě rád,“ špitneš. Tak nějak neurčitě cítíme, že není vhodné mluvit nahlas. Tahle chvíle je moc cenná na to, abychom ji kazili slovy, a tak neodpovím a vtáhnu si tě do náručí. Se vzdechem se ke mně přimkneš, ruce přitisknuté k mojí hrudi. Přivřu oči. Je to opojné, mít tě ve své těsné blízkosti a moci se tě bez obav dotýkat s vědomím, že teď jsi jen můj.
Nepatrně se odtáhneš, abys na mě dosáhl, a přisaješ se na mé rty. Srdce se mi rozbuší nevídanou rychlostí, vždyť tohle je splnění mého snu. Konečně se můžu dotýkat tvých rtů, poznat jejich hebkost, zjistit, zda jsou skutečně tak měkké, jak jsem si myslel.
Lehce tě nadzvednu a posadím si tě na klín. Hrudí se přitiskneš k té mojí a obejmeš mě kolem pasu. Vjedu ti prsty do vlasů. Mírně zakloníš hlavu, což beru jako výzvu a jemně vklouznu jazykem do tvých úst. Do ničeho tě nenutím, sám mi vycházíš vstříc, mazlivě si hraješ s mým jazykem a nutíš mě ke stále rychlejšímu tempu. A já se nebráním. Chci tě cítit – už tak dlouho!
Chytím spodní lem tvého trička a rychle ti ho přetáhnu přes hlavu, abych mohl polaskat rty tvé dokonale ploché bříško. Tisknu ti boky a ty se zakláníš dozadu, čímž mi poskytuješ dostatečný prostor k dalšímu objevování tvého těla. Mapuji ho ústy a přitom poslouchám, jak trhaně dýcháš. Je možné, aby tě k takovému vzrušení vyprovokovalo pár mých nepatrných doteků?
Znovu si tě přitáhnu do náruče. Tvoje oči jsou zastřené touhou, řasy se ti chvějí. Nedokážu ani popsat, co se mnou pohled na tebe dělá. Zlehka ti odhrnu z čela pramen černých vlasů a přitisknu rty na tu horkou zpocenou kůži. Tiše zasténáš.
Prudce se ode mě odtáhneš a nedočkavě ze mě strhneš tričko, až zapraská ve švech. Ani jeden si toho nevšímáme, veškerá naše pozornost se upírá na toho druhého. Převážíš se dozadu a mě stáhneš s sebou. Ležím mezi tvýma pokrčenýma nohama a jediné, co dokážu vnímat, je jak se tiskneš k mému klínu a dráždivě se třeš o mé tělo.
Nevím, jestli jednáš instinktivně nebo sis to taky tak často představoval před spaním jako já, každopádně se neubráním hlasitému vzdychání, jakmile mi rozepneš kalhoty a vsuneš ruku pod prádlo. Jemně přejedeš dlaní po mém vzrušení, musím se kousnout do rtu, abych nekřičel nahlas.
Drobnými, téměř dětskými polibky opisuju tvoji tvář od čela přes kořen nosu a líce až na bradu. Tam se chvíli zdržím, ale pak pokračuju níž, až na tvůj krk. Vezmu mezi zuby tvoji jemnou kůži a stisknu. Ne natolik, aby tě to bolelo, přesto dostatečně silně na to, aby se ti tam udělal malý rudý flíček. Znaménko lásky, důkaz, že už jsi zadaný.
Skloním se a rychle z tebe strhnu kalhoty. Pokrývám tvé tělo vlhkými polibky, dláždím si jimi cestičku z jedné strany podbřišku na druhou a jen vědomí, že pode mnou ležíš ty, moje láska, nejkřehčí a nejcitlivější člověk, jakého jsem kdy poznal, mě nutí držet se trochu zpátky. Probouzíš ve mně něhu, jakou jsem si nikdy nedovedl ani představit. Nemohl bych ti ublížit.
Nečekaně se nadzvedneš a shodíš mě ze sebe. Leknu se, ale to už se skláníš nad mými džínami a snažíš se mi je stáhnout. Jde to těžko, přestože ti pomáhám, oběma se nám třesou ruce. Odhodíš kalhoty někam na zem, společně s mým spodním prádlem. Ztěžka polkneš.
„Drž mě pevně, prosím…“
Šeptáš, protože nejsi schopný mluvit nahlas, aniž bys křičel.
„Držím tě,“ zamumlám ti do vlasů a opět se přitisknu těsně k tobě, až tě svojí váhou slisuju zase do lehu. Stehny obejmeš moje boky a pevně mě sevřeš. Můžu cítit každou linii tvého těla, každý pohyb, každé zachvění. Svíjíš se pode mnou, hlavu zakloněnou a nehty mi zarýváš do ramen. Nevadí mi to. Šílíš slastí z mých doteků a já jsem na sebe hrdý.
Jemně se pohupuju na tvém klíně. Sténáš a zmítáš se rozkoší. Dvěma prsty tě chytím za bradu a nasměruju si k sobě tvůj obličej. Dravě se vpiju do tvých rtů, jazykem prozkoumávám každý kout tvých sametových úst a ty mi oplácíš s vášní, jakou bych od tebe v životě nečekal.
Chci tě. Potřebuju tě cítit tak blízko, jak je to jen možné. Nedokážu se soustředit na nic jiného než ne tu nutkavou a neodbytnou touhu být součástí tvého těla.
Sjedu dlaněmi k tvému zadečku a stisknu ho.
„Můžu?“ zeptám se nejistě.
Zakroutíš hlavou. „Ne, Tome. Ty musíš.“
Vděčně na tebe pohlédnu. Pomalu tě pod sebou přetočím na bříško a zbavím tě té poslední vrstvy látky, která nás ještě odděluje.
„Udělej to, Tome…“ prosíš mě, hlas ti přeskakuje vzrušením. Vezmu tvoji ruku a políbím tě do dlaně. Děkuju.
Je to tak silné, když vnikám do tvého těla, spojuji nás a zároveň rozděluji. Všechno se tím změní, už nic nebude stejné, nikdy už nebudeme bratři. Víme to oba, ty i já. Ale ani jeden z nás nedokáže přestat.
Žijeme sekundou.
autor: Mary
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Působivé.
Krásne…
nádhera
Tohle se mi moc líbí!
dojemný a žhavý zároveň super