autor: LoFinQa*TWC
Takžee… jelikož už „dlouho“ tady nebyla žádná jednodílka, rozhodla jsem se napsat další :D. Kdyby někoho zajímal další díl Citů – ten už dopisuji, jsem v polovině. Takže se můžete těšit. =) Jednodílku jsem opět začla proto, protože mě to najednou tak napadlo. Jen tak zničehonic. Doufám, že se vám to bude líbit, je to takové… docela zajímavé a neobvyklé, tak… uvidíme. =) Příjemné počtení, vaše LoFinQa*TWC. =)
Viděli jste někdy rybku, která by uměla mluvit?
Ne? Tak já vám ji představím.
**VYPRÁVÍ RYBKA**
Ahoj! Jsem malá rybička Bill a žiju v domě jedné malé holčičky, která bydlí s maminkou a tatínkem. Jsem neustále zavřený v jakési skleněné vitríně, kde je jen nahoře malý otvor, abych mohl vystrčit hlavinku a okouknout svět. Ovšem nejsem sám. Bydlím zde s rodinou – maminka i tatínek mi umřeli, přesto však jsem tady s bratříčkem Tomem a babičkou Mirabel. Ani přesně nevím, jaké jsem dostal jméno já. Sice mi každý říká „Bill,“ ovšem nejsem si vůbec jistý, jestli se tak jmenuji doopravdy. Kdysi jsem žil se svou rodinou někde jinde. Byla tam se mnou i jiná zvířátka: morčátka, ostatní rybky, křečci, andulky, papoušci, želvičky a spousta dalších zvířátek. Moc se mi tam líbilo. Na každém milimetru byly hezké vodní rostliny, kamínky, mušle a kamarádi šneci. Žili jsme si tam poklidně, až do doby, kdy nás polapila obrovská velká síťka. Ještě si pamatuji, jak jsem sebou zmítal, a ani bratr, maminka a tatínek nezůstali klidní. Dokonce i babička sebou házela, ta babička, která vždy všechno řešila v klidu. Ale už se nedalo nic dělat.
Někdo nás vhodil do průsvitného sáčku, do kterého potom přilil vodu, abychom mohli alespoň dýchat. Pytlík zavázali gumičkou a někomu ho předali. Lidé vyšli ven a s nimi i my. Tehdy tam byla velká zima, vločky padaly a všude kolem bylo bílo. Překvapeně jsem pozoroval lidský svět a lehce jim záviděl. Já jsem musel být pořád zavřený v jedné skleněné nádobě, kde jsem měl i málo místa. Kdežto tam, u nich, ve světě lidí… to bylo prostě krásné. Stromy, ačkoli bez listů, vypadaly přímo pohádkově a co teprve hory v dáli… Rozhlédl jsem se po malém pytlíku a trochu jsem se uklidnil, když jsem vedle sebe uviděl Tomiho. S vypoulenýma očkama také sledoval ten ráj. Takto jsme obdivovali celé okolí až do doby, když jsme vešli do nějakého prostorného bytu… Bylo tam již tepleji než venku, ale ani zdaleka ne tak krásné. Chvíli jsme leželi i s pytlíkem na sedačce, načež něčí dlouhé, nalakované nehty sundaly gumičku a vhodily nás do prosklené „vitríny“, kde právě teď jsem a vyprávím svůj příběh.
Co se týče mých – a Tomiho rodičů, zemřeli asi dva dny poté, co jsme se dostali do nádobky. Další – tentokrát jiná síťka než předtím – je nabrala a mířila s nimi ke dveřím. Do těch jsem ale bohužel neviděl. Oba dva jsme byli smutní, že jsme přišli o maminku i o tatínka, avšak babička Mirabel se o nás dokázala postarat. Každé ráno nám člověk sypal jídlo, abychom neumřeli hlady. Byl jsem jim za to vděčný.
**PO NĚKOLIKA TÝDNECH**
Od doby, kdy jsme se dostali do lidského příbytku, uplynul už docela dlouhý čas. Nic moc se nezměnilo, snad jen, že s bratříčkem jsme si byli blíže než jindy. Více jsme vyváděli, honili se ve vodě, div jsme neporazili babičku a z legrace trhali vodní rostlinky pečlivě připevněné ke spodnímu sklu kamínky. Babička o něco zestárla, byla pomalejší, malátnější a poněkud náladová. Jednou se na nás usmívala, podruhé mračila. Někdy si s námi hrála, někdy nadávala. Ale my jsme si toho nějak nevšímali a nedali si zkazit šťastnou náladu. Ba co víc – dováděli jsme ještě více. Jednou týdně nám člověk umýval „vitrínu“, o které jsem se dozvěděl, že se jí říká „akvárium“. Malá holčička vždy stála u toho a nadšeně plesala rukama, zatímco já, Tomi a babička jsme byli namačkáni v malém hrnci s vodou. V takovéto chvíle jsem se moc těšil do akvária, bylo tam více místa a dalo se tam více blbnout.
Vlastně ještě jedna novinka se stala!! A to dost důležitá, tu jsem vám zapomněl říci! Umím mluvit! Ačkoli se to může zdát neuvěřitelné, či trhlé, je to pravda. Mluvím. Nikdo jiný kromě Tomiho to neví, ani babička ne. Dělala by si starosti, že se do něčeho „namočím“. Bráška byl smutný, protože dar řeči jako já neměl. Ale já jsem ho utěšoval, že každý nemusí umět všechno, že on je zase dobrý v plavání – je hbitější a mrštnější, to já zase ne. Po dlouhé době se na mně usmál malou tlamičkou.
**PO DVOU LETECH**
„Tomi… Tomi, můžeš prosím na chviličku?“ ozval jsem se unaveně z kouta akvárka. Už nejsem ta malá rozkošná rybička – kdepak! Jsem větší, více jím, ale také slabší, unavenější a pomalejší. Stejně tak i můj bráška. Zrovna teď ke mně opatrně připlouvá a zdálky na mně špulí tlamičku. „Já jsem… se tady nějak zasekl… ehh… Mohl bys mi prosím pomoct?“ napodobím tón věrného štěňátka a tak není divu, že se můj milovaný bratříček sehne a ocáskem mi vystrčí tělíčko zpod kamení.
Snažil jsem se Toma naučit mluvit, ale vždycky ze sebe vydal jen jakési „PLOPT“ a dále ani ránu. Musel jsem se mu v duchu smát, jak je pečlivý a trpělivý.
Jednou se však v mém a jeho životě stala velká změna. Zamilovali jsme se do sebe. Chápu, u rybek se to může zdát nenormální, ale je to tak. Nehledě na to, že je to můj bratříček, dokonce dvojčátko, já ho miluji a basta!!
Stalo se to v den, kdy měla malá holčička narozeniny.
Na dřevěném stole přistál velký dort s číslem 6. Na něj byly postaveny svíčky, které se potom zapálily a v tmavém obývacím pokoji vytvářely příjemnou atmosféru. Ovšem jen do doby, než je holčička bez milosti sfoukla. Ohýnek vydal naléhavou prosbu o pomoc, bylo již však pozdě. Plamínky uhasly a obývák naplnila tma. Maminka šla rožnout světlo a předala holčičce nějakou čokoládu, malého medvídka a tři krásné panenky. Tehdy se mi rozechvělo srdce něhou, když se holčička přitulila k plyšovému medvídkovi a silně ho objala.
Potom už však odešla spát a v obýváku zůstala jen maminka a tatínek. Usmáli se na sebe, políbili a než usnuli, pošeptali si: „Miluji tě“.
Potom už však odešla spát a v obýváku zůstala jen maminka a tatínek. Usmáli se na sebe, políbili a než usnuli, pošeptali si: „Miluji tě“.
Miluji tě… to slovo jsem měl v mé malinké paměti celou noc a nezapomněl jsem ho. Podle toho, jak se k sobě chovali to vypadalo, jako že se mají rádi. Ráno jsem to řekl Tomimu, ten se na mně jen zeširoka usmál a POPRVÉ ve svém životě nevyžbreptal „PLOPT“, ale krátké, špatně vyslovené, přesto krásné: „Miuu te“. Kdyby rybky mohly plakat, asi už bych to udělal. Doplul jsem k Tomíkovi a obtočil ocásek kolem jeho drobounkého těla. V tomhle rozpoložení jsme usnuli.
Od té doby umí můj bráška mluvit, a i když některá slova vyslovuje s chybama, snaží se. =) Také od toho dne se milujeme jinak než třeba maminka a babička, ale pravou, čistou, nefalšovanou láskou, kterou může rozdělit jen… smrt.
Slábl jsem.
Měl jsem větší potíže s plaváním.
Radoval jsem se z života více než předtím.
Také jsem už neměl sílu.
A v jeden den jsem už vůbec nevěděl, co se to se mnou děje. Motala se mi malinká hlava, vůbec jsem neměl sílu pohnout se ani o píď. Dokonce ani Tomiho jsem nedokázal obejmout. Chtěl jsem se brášky zeptat, co se se mnou děje… ale teď MI vyletělo z pusy několik bublinek a nedovedl jsem nic říct. Rovnováha nešla udržet, nakláněl jsem se na stranu a v srdci jsem cítil paniku. Co když už mého miláčka nikdy neuvidím? Co se se mnou stane? Na tuto otázku jsem si odpověděl hned. Budu mít stejný osud jako rodiče. Umírám.
Nic necítím, jen mě trochu zabolí na bříšku dole, když něčí ruka vytáhne síťku i se mnou a kráčí s ní na záchod. Přesně tam, kde skončila má maminka a tatínek. S největší sílou, kterou jsem v sobě dokázal najít, jsem otevřel oči a uviděl jsem Tomiho. Měl skleněnější oči než vždy, jeho drobná pusinka se neusmívala, vypadala sklesle a smutně. Zachytil jsem poslední náznak jeho slov: „Miluju tě, Billí“. Přestože jsem chtěl mít oči stále otevřené, rozloučit se s ním, nešlo to. Slábl jsem víc a víc, nemohl jsem se vůbec pohnout. Najednou jsem vypadl ze síťky a přistál na něčem studeném. Pak už mě splachovala voda někam pryč. Bylo jí moc, dusil jsem se. Nešlo nic dělat. Spíše pro sebe jsem si zašeptal „Já tebe taky, Tomi“.
autor: LoFinQa*TWC
betaread: Janule
prostě ty dáš dvěma s prominutím pitomejm rybám city a schopnost mluvit a je z toho doják….
xD díky Adus xD
Ty vole, ja snad budu brecet :'( Od tedka premyslim nad myslenim rybicek xD Ja chci aby byli Bill s Tomem spolu a ne aby ho nejaka holka splachla do pitomeho zachodu :'(
Skvely ;D
Ježiš to je hezounký:-)
nádherný, ale chtěla bych se zeptat, jestlli je tady na blogu takovej ten krásnej obrázek Jak Tom znásilňujě Billa, je u toho taky krev,.. Nějak to hledám, ale nemůžu to najít.. Tak kdyby jste věděly, nebo něco bližšího,..
Uhh to bylo smutny…juj ale krásny život rybiek..juj Miuu te..juj x) krásna poviedka…ale na mna moc smutná…x(
Jžiškotky, to je nádjerná povídka!!!
Něžná, krásná….ale ten smutňoučký konec…to se mi moc nelíbilo…x)
Sakryš,nemá někdo kapesník??:'( krásný
Bože to je roztomilý xD i srandovní. Když si představim, jak Tom vypoulil oči xD a konec je teda smutnej mnooo, ale krásný <3
=))) ♥ kuji vám moc.. vaše komenty jsou moc hezké ♥ určitě brzo zase něco napíšu =) jsem ráda, že se to líbí ♥
hih rybičky……xDDD hezký
Anula: jojo našla jsem to i s povídkou… http://tokio-hotel-povidky.blog.cz/0707/tom-it-s-me
LoFinQa*TWC: děkuju, děkuju opravdu moc..:)
To bolo moc pekné 🙂 Originálny nápad, pekné spracovanie, jednoduchý ale krásny dej :)) Dávam jedničku (keby sa to dalo) 😀
fakt super napad! xD užasně napsany..:)
takéto rozprávky mám moc rada, len je ich tu veľmi málo… práve preto mám z tejto takú radosť =) je naozaj prekrásna a dojemná =)
[1]: Adusko, neeee xDDDDDD
Tuhle povídku jsem už četla dřív a líbila se mi 🙂 I když mám ráda šťastné konce… tohle bylo smutné a stejně se mi to líbilo!:D Bylo to roztomilé a určitě hodně originální, nepamatuju si, že bych četla někdy předtím něco podobného:)