(Tom)
„Nechápu, co tě na tom tak baví,“ prohodím k bráchovi. Zase sedí u počítače a cvaká něco do klávesnice. Je čtvrtek. Úplně normální čtvrtek, teda ne zas tak úplně normální. Jsou prázdniny. Skvělý. Nemusíme vstávat a celý den se jen flákáme doma. Žádná škola, žádný rozhovory, žádný vystoupení, prostě nic. Odpoledne, když se má máma vrátit z práce, předstíráme nějakou aktivitu, ale ve skutečnosti neděláme vůbec nic. Hrozně mě to baví. Je to skvělý nemuset nic dělat.
Prohlížím si barevný časopis. Co na tom, že to je pro holky? Musím se přece vzdělávat, ne?
„Slyšíš? Měl bys taky dělat něco jiného než pořád něco psát. Kazíš si oči a hrbí se ti záda. Budeš ošklivej.“ Neodpustím si rýpnout do Billa ještě jednou.
Nevnímá mě. Očima hltá obrazovku, čte si. Za chvilku už zase slyším jenom cvakání jeho dlouhých nehtů. Znuděně odhodím časopis. Co jsem to před chvílí říkal? Že mě to baví? No tak… nemusíte mi věřit úplně všechno. Zase taková zábava to není.
„Co podnikneme, brácha?“ zaryju znovu neodbytně do Billa.
„Co?“ nepřítomně po mně střelí očima a jeho prsty se znovu rozjedou po klávesnici. Evidentně nechce, abych ho vyrušoval.
Kouknu na hodiny. Máma se vrací za… moment… asi za hodinu, možná dvě. Spousta času něco podniknout. Ale co? Co děláte takhle o prázdninách, když se nudíte? Hlavně mi netvrďte, že taky sedíte pořád u počítače jako můj potrhlej brácha.
Protáhnu se. Zoufale se nudím. Prohlížím si Billa. Stejně nemám nic lepšího na práci. Mhouří oči, když si čte něco z monitoru. Špičkou jazyka si zvlhčuje horní ret a vypadá, že usilovně přemýšlí. Stejnak je to zvláštní mít zrovna jeho za bráchu. Čím jsme totiž starší, tím míň vypadá jako kluk. Nosí dlouhý černý vlasy, maluje si oči černou tužkou, na pusu si patlá kila lesku a každých deset dní chodí na manikúru, no sice všude prohlašuje, že si nehty dělá sám, ale můžu vám na něj prásknout, že kecá. Zas tak šikovnej není. No a když k tomu připočtete ještě ty holčičí kabelky, který s sebou všude vláčí, není se čemu divit, že si ho lidi pletou s holkou. Kolikrát už se nám stalo, že jsme spolu někde byli a spletli si ho s holkou, s MOJÍ holkou!
V podstatě tolik mi to zase nevadí. Když si vezmu, že by skutečně byl holka, musím kriticky říct, že by vůbec nebyl marnej. Teda… ty tvary samozřejmě neodpovídají, ale jinak … má moc hezkej obličej, to se musí nechat. I když jsme dvojčata, tak vypadá jinak. Teda jenom když se namaluje, když není namalovanej a měl by jiný vlasy, pořád vypadáme stejně. A to je na tom takový rajcovní. Chvilku vypustím, že je mým bráchou. Prohlížím si ty nekonečně dlouhý nohy a úzký boky, plochý bříško, ruce… v břiše mě něco lehounce šimrá. Je to příjemný. Dopracuju se až k jeho obličeji.
„Co na mě tak zíráš?“ vyjede na mě.
Zamyslel jsem se a vůbec si nevšiml, že už hezkou chvilku sleduje můj pohled. Podívá se na sebe, jako by hledal, jestli není někde umazanej nebo něco takovýho.
„Si tě prohlížím, nemůžu?“ prohodím a pohodlně se uvelebím na posteli, abych na něj viděl ještě líp. Zjišťuju, že ho můj pohled pěkně vyvádí z míry a to mě zrovna baví. Upřeně se na něj dívám a královsky se bavím. Dokonce trošku zrudnul. Páni, to jsem nevěděl, že na něj můžu takhle působit. Přejedu jazykem suchý rty, aniž bych uhnul pohledem třeba jen o milimetr.
„Seš magor,“ vyhrkne a rychle uteče z pokoje pryč.
Mám pocit, jako by na mě vylil kýbl studený vody. Co mu zas přeskočilo? Byla to přece jenom hra, ne? Vždyť jsou prázdniny! A taková nuda…
To jsem si mohl myslet.
„Bille, vylez? Co tě zas raflo?“ ťukám na zamčený dveře koupelny. Jeho oblíbený místo na trucování. Zajímalo by mě, co tam vždycky dělá. Dokáže tam strávit třeba i hodinu nebo dvě. To nechápu. Hrozně bych se tam nudil… Přece na sebe nemůže dvě hodiny zírat do zrcadla?
Zevnitř se nic neozývá. Nebudu se vnucovat, když o mě bratříček nestojí.
Líně se dovalím do kuchyně a prohlídnu ledničku. Nic zajímavýho tam na mě nečeká. Aspoň se napiju. Koukám z okna a napouštím do velký sklenice vodu z kohoutku. Taky tak nesnášíte, když doma není vůbec nic k jídlu ani k pití? Děsná situace. Už aby máma přišla… Jen doufám, že něco přinese, jinak asi umřu.
Vrátím se zpátky do pokoje. Brácha nikde. S ním se člověk vážně pobaví… Bezmyšlenkovitě kliknu myší, aby se mi objevil obraz na monitoru. Kouknu aspoň na net, co se děje ve světě. V liště má brácha shozených pár souborů. Přeletím očima jejich názvy. Jako nemyslete si, že mu lezu do věcí… to ne. Jenom se chci kouknout na net, jasný?
Má otevřený nějaký webový stránky. Kliknu na ikonku a přede mnou se objeví taková zlatavá grafika. Není to německy, takže vůbec netuším, o čem to je. Co ale vím určitě, že tam je něco o mě a o bráchovi. Hned v záhlaví je totiž fotka nás dvou, jak se držíme za ruce a jdeme po nějakým poli nebo co. Unacceptable, unmorality, unethic… beautiful. Tak na tohle moje znalosti angličtiny stačí. Co to má znamenat?
Sjedu myškou kousek níž a moje srdce se snad zastaví. Přes celou obrazovku tam září fotka, na který jsem já a brácha, objímáme se. Tiskne se ke mně a co nevidět mě začne líbat. Zírám na tu fotku jako v transu. Nemůžu odtrhnout pohled. A co je horší… cítím, že k tomu nejsem zas až tak chladnej… Překvapeně se kouknu směrem dolů. No jasně, moje druhé já se pomalu ale jistě hlásí taky o slovo.
V tu chvíli slyším cvaknout dveře od koupelny. Sakra… To mi ještě chybělo. Shodím stránku zpátky do lišty a jediným skokem se přemístím zpátky na gauč. Na břicho si hodím polštář, popadnu časák a zuřivě za ponořím do prvního článku, který uvidím. Vůbec netuším, o čem tam píšou. Periferním viděním pozoruju Billa, jak si sedá zpátky k počítači. Trochu se zarazí, když vidí, že obrazovka září. Podezíravě si mě přeměří, ale neříká nic. Znovu chytne myšku.
„Co čteš zajímavýho?“ zeptá se mě po chvilce. Zní to dost lhostejně.
Pokusím se o stejný tón. „Ale něco o Angelině, nějak jim to s Bradem neklape…“
„Vážně?“ zeptá se se zájmem. „Nevěděl jsem, že umíš číst vzhůru nohama.“ Vyprskne smíchy, až se musí opřít o stolek.
Nejdřív mě jeho reakce zaskočí, ale to bych nebyl já, kdybych to rychle nerozchodil. O tři vteřiny později už na jeho krásné hlavince přistane oranžový polštář. Bill se nechce nechat a rozpoutá se doslova polštářová válka.
Jediný štěstí, že přišla máma, jinak bysme z pokoje za chvíli měli kůlničku na dříví… Stojíme proti sobě a prudce oddechujeme. Billovi dokonce trošku zčervenal obličej. Natáhnu k němu ruku na znamení, že chci uzavřít smír. Zatváří se, jako že si to musí ještě rozmyslet, ale nakonec se smíchem moji pravačku přijímá. Směju se taky, ale přijdu si jak blázen. Ta jeho ruka je totiž zatraceně horká a mě se v hlavě znovu vybaví ta fotka.
autor: Michelle M.
xD tywe xDDD ty si bola v tomto obdobi nejaka ftipna xD tywe xD idem precitat druhu cast x)
Woooow…pěkné…mno to nebude nic německy Tommi..to bude náš úchylný twc blog :-D….škoda,že se v téhle povídce "nic" nestalo….ale je to pěkné…takové nevinné…
jééjda!! xDD to je super!! jdu na druhou část xDD je to super!
JEJDÁÁÁÁ TYWWE!!! DU NA DRUHOU ČÁST JE TO BESTTT!
Yeah, sedím u PC přesně jako Billíšek
"Vážně?" zeptá se se zájmem. "Nevěděl jsem, že umíš číst vzhůru nohama." Vyprskne smíchy, až se musí opřít o stolek.
*SKAPING* :D:D:D:D: