(Bill)
V kuchyni je nepříjemné dusno. Cítím to napětí, jakmile vlezu do dveří.
„Ahoj mami,“ pozdravím mamku a hned ponořím ruku do nacpané nákupní tašky. Snažím se najít něco mňamózního dřív, než dorazí Tom.
„Nazdar mami,“ slyším za sebou bráchu. Trochu do mě drcne, abych uhnul stranou, a on se taky mohl vrhnout na pátrání po něčem k snědku.
No samozřejmě, to jsem si mohl myslet. Tom má prostě štěstí. Oči mu spokojeně jiskří a už tahá z tašky anglické rohlíky, zabalené do žlutavého papíru. Dychtivě balíček rozbalí a už si jeden rohlík cpe do pusy. Vidím, že máma koupila tři… Zřejmě pro nás dva a pro Gordona, až večer přijde. Všichni tři se po těchhle báječných rohlíkách můžeme utlouct. Úplně se mi sbíhají sliny, Tom to určitě tuší, ale jak na potvoru se vůbec nemá k tomu, aby se se mnou rozdělil.
Jsem tak mimo z těch pitomejch rohlíků, že vůbec nezaregistruju, že máma je nějaká divná.
„Děje se něco, mami?“ zeptá se brácha s plnou pusou. Huhlá tak, že mu skoro není rozumět.
Máma nás střídavě pozoruje a z očí jí metají blesky.
„Můžete mi říct, co tohle má znamenat?“
Na stole před námi přistane barevnej časopis. Vezmu ho do ruky. Tázavě se na mámu ještě jednou podívám, ale tváří se tak, že mám strach, abych jednu co nevidět nechytil. Kouknu ještě na Toma, jako jestli tomu rozumí. Ten jen zavrtí hlavou a zvědavě mi kouká přes rameno. Pomalu otáčím stránky a přemýšlím, co asi mohlo mámu tak strašlivě vytočit.
A pak to uvidím.
Celá dvojstrana plná fotek. A ne jen ledajakých. Na většině jsme já a Tom ve… jak bych to řekl… celkem intimních okamžicích. Většinou se objímáme, ležíme spolu v posteli nebo prostě něco jinýho, co ale v každým případě působí dojmem, že spolu něco máme. A nad tou vší nádherou nadpis přes celou stránku něco o Tokio Hotel a teplém páru… Ach bože… Ketty, samozřejmě, kdo jiný…
Asi bych měl říct to, o čem jsem ještě nemluvil. Na blog týhle holčiny jsem narazil už docela dávno a můžu vám s čistým svědomím odpřísáhnout, že lepší montážky mě a Toma jsem jinde neviděl. No jo… vím o tom. Vím, že velká část našich fanynek žije ve světě, kde já a Tom jsme pár. Divíte se, že o tom můžu takhle klidně mluvit? Ale jo… můžu. Teď už jo. Jasně, nejdřív jsem nebyl nadšenej, že se téměř polovina Evropy ve věku více či méně blízkém pubertě baví tím, že si představuje mě s mým bráškou v posteli. Je to trochu ošemetná záležitost, to uznávám, časem mě to ale pohltilo natolik, že jsem sám začal hledat různé fotky a povídky… a rozhodně si nebudu vymýšlet, když řeknu, že jsem nad tímhle materiálem strávil nejednu příjemnou chvilku.
Cíleně se snažím přivodit si rudou barvu do obličeje, abych vypadal, že tyhle fotky vidím poprvé.
„Ehm… mami, to…,“ zakoktám se úplně ukázkově a zdvihnu k mámě nevinný pohled.
„To je strašný,“ vydechnu konečně a kouknu na Toma, co tomu říká.
Brácha je úplně mimo. Nevím, jestli to dělá ten rohlík zaseknutej v jeho krku nebo ty fotky, ale rozhodně vypadá, že to s ním každou chvíli šlehne.
„Ale my za to nemůžeme, vážně,“ dodávám rychle.
Máma je vzteky bez sebe.
„Taková ostuda,“ zaječí pronikavě, až se oba s Tomem podvědomě přitiskneme k sobě.
„Víte, jak na mě teď lidi budou koukat? Sousedi tady, v práci… Víte, jak se asi tak cítím? To je z toho, jak pořád mluvíte o tom poutu mezi vámi, o společném životě i smrti… Ty lidi jsou z toho už tak zblblý, že pak vymýšlí tohle!“ Rukou mávne k časopisu, který pořád ještě držím rozevřený na té výbušné stránce. Jakmile její pohled sklouzne k těm fotkám, zase se rozčílí. „Kolikrát jsem ti, Bille, říkala, že to co předvádíte při koncertech je tak strašně dvojsmyslný. Ty tvoje pohledy…“ Matčin výbuch nás oba zatlačí do židlí.
„A ty moc nekoukej,“ oboří se na Toma, který se chudák pořád ještě nevzpamatoval. „Ty ho v tom jenom podporuješ.“
„Já?“ vyhrkne konečně brácha překvapeně. Vykulí ty svoje hnědý kukadla a mě je ho v tu chvíli strašně líto. Vůbec, chudinka, netuší, která bije, co to v tom časáku má znamenat a proč se na něj máma tak zlobí.
Podívám se po něm a chci mu tím pohledem říct, že to bude dobrý. Že my dva to ustojíme, že něco takového nás nemůže rozházet…
„Ale mami, pochop, že my za to přece nemůžeme… Přece nemůžeme ovlivnit to, co si někdo jiný představuje. Nebo snad jo?“ zkouším to na mámu opatrně.
Pořád je ještě naštvaná, ale ta hlavní vlna už zřejmě opadla, takže začíná rozumně uvažovat.
„Odteďka už nechci na veřejnosti vidět žádný pohledy, žádný úsměvy, žádný kopance“ významně se na mě podívá. „Je vám to jasný? Nestojím o to, aby se z mých jediných dětí dělaly v novinách nějací úchyláci.“
„Ale mami, nikdo z nás přece úchyláky nedělá. Vždyť tu jasně píšou, že to jsou všechno jenom montáže,“ už mě začíná štvát ten její děsně konzervativní přístup. Mrknu po bráchovi, jestli se už vzpamatoval, ale nevypadá nejlíp. Vyhodnotím situaci a rozhodnu se, že Toma do téhle diskuse zatahovat nebudu.
Pořád mám ještě v živý paměti, jak na mě ty fotky poprvé zapůsobily. Při té vzpomínce se ozve úplně lehounké zašimrání kdesi hluboko v mém břiše. Co když právě prožívá něco podobného? napadá mě a zvědavě ho sjedu pohledem. Jenže pod tím jeho obřím hábitem, aby člověk vůbec hledal, jestli tam je on sám, natož jeho dílčí kousky.
„Já se s vás jednou zblázním,“ povzdychne si máma rezignovaně.
„No tak, přece tě něco takovýho nemůže rozházet, ne?“ usměju se na ni a přistoupím blíž. Obejmu ji kolem ramen. „Seš přece taky ještě pořád správná Kaulitzová, ne? My se přece nevzdáváme nebo jsi už zapomněla, cos nám celý dětství vtloukala do hlavy? Že se máme vykašlat na to, co říkají ostatní? Hm?“ Přitulím se k ní blíž, protože vím, že na tohle máma slyší. I když teď už si to k nám samozřejmě tolik nedovoluje, jako když jsme byli malí.
Konečně cítím, že se trochu uvolňuje. „Jsi fakt hroznej, Bille, už ti to někdo řekl?“ Zasměje se na mě a odhrne mi pramen černých vlasů z čela. „Po kom seš jenom takhle ukecanej?“
Rychle zamrkám a přemýšlivě přivřu jedno oko. „Po tobě?“ Oba se začneme smát. Ještě jí vlepím rychlou pusu na tvář a odhopkám k bráchovi, který pořád ještě nechápe. Z balíčku, který drží v levé ruce, mu vytáhnu obrovský anglický rohlík a s chutí se do něj zakousnu. „Díky, Tome,“ zahuhlám. Jakoby nic seberu inkriminovaný časopis a odkráčím do svého pokoje.
*
(Tom)
Určitě všichni znáte výraz „solný sloup“. Já taky. A přesně takhle jsem si přišel, když Bill otevřel ten časopis a já uviděl tu ukřičenou červenou dvojstranu naplněnou ještě zajímavějšíma fotkama, než byla ta, kterou má brácha nahoře v pokoji staženou v liště.
Asi je vám jasný, že já opravdu nemívám problém s tím, že nevím, co říct. Vážně ne. Vždycky jsme byli s bráchou postrach všech učitelů. Tak ukecaný lidi jste asi nikdo neviděl, proto nás rozsadili a když ani to nepomohlo, tak prostě Billa šoupli do jiný třídy. Jo… a já jsem se dneska poprvý ocitl v situaci, kdy nevím, co říct, nevím, jak reagovat.
Musím uznat, že Bill předvedl divadlo hodné Oscara. Kdybych nevěděl, že takovýhle fotky už dávno zná, sežral bych mu to i s navijákem. No, máma na to taky skočila. A jak lehce.
Odkládám nedojedenej rohlík na stůl a zkouším se co nejnenápadněji vypařit.
„Tome!“ zastaví mě mámin hlas mezi dveřmi.
„No?“ otočím se s tím nejandělštějším výrazem, který si umíte představit.
„Promiň,“ máma se na vteřinku odmlčí, „nechtěla jsem na vás vyjet. Já vím, že za to nemůžete, že to není ve skutečnosti pravda.“
Máma je skvělá. Usměju se na ni, jak nejlíp to umím. Hrozně oceňuju, když dospělý umí uznat, že přestřelil a omluvit se. A naše máma tohle umí.
Třemi kroky jsem u ní. Obejmu ji kolem ramen stejně jako před chvílí Bill, na tvář jí vlepím velikou pusu a ještě jí stihnu zašeptat do ucha: „Mám tě moc rád, mami.“
Krásně se na mě podívá a odpoví: „Já tebe taky, broučku.“
Její pohled mě vyprovází až ke dveřím.
*
(Bill)
Dýchej pomalu, no tak, slyšíš? V duchu na sebe křičím a nadávám si, že mě ty fotky pořád ještě dokážou takhle rozhodit.
Stojím u stolu a zírám do toho časopisu. Prohlížím si ty nádherný obrázky a snažím se nemyslet na sny, které díky nim už tolik měsíců mám.
„Můžu?“ Tom nakoukne do mého pokoje. Honem schovávám ten časopis.
„Jasně,“ řeknu. Čekám, co z něj vypadne.
„To bylo dobrý, to cos předvedl mámě.“
„Nevím, co myslíš… Jsem šokovanej.“ Zkouším zachránit situaci.
Tom se jen vědoucně usměje. Vím, že mi nevěří ani slovo.
„Ty umíš tak přesvědčivě lhát, že bych ti skoro taky naletěl.“
Poplašeně zamrkám.
„Nechápu, co tím myslíš. Je to strašně… odpudivý.“ Můj pohled sklouzává k tomu časopisu, takže jsem málem místo odpudivý řekl sexy. Nahodím výraz á la jsem tak znechucený, že možná omdlím, ale na Toma to moc neplatí. Zase má ten divnej pohled jako odpoledne… Znervózňuje mě to. Rozpačitě si zatahám za vlasy a opatrně po něm kouknu.
„Tobě to nepřijde hrozný?“ ptám se opatrně.
Nic neříká, jen se pořád tak hloupě usmívá, což si vykládám, že mu to tolik nevadí. Dobře, nemusím tedy tak zuřivě předstírat, že mě ty fotky odpuzujou.
„Chceš si je ještě prohlídnout?“
Přikývne.
Otvírám časopis. Za chvilku už oba stojíme nad těmi diskreditujícími fotkami. Nějak mi došla slova. Nemůžu odtrhnout pohled od té čtvrté fotky. Znám ji. Dokonce ji mám uloženou v kompu v tajné složce. Je na ní Tom, svlečený do půl těla a za jeho zády stojím já a něžně se k němu tisknu. Z té fotky vyzařuje tolik emocí… Téměř hmatatelně cítím to křehké pouto spojující obě postavy na obrázku. Chtěli byste tuhle fotku vidět jako poster? Ptá se autor toho článku v časopise. No to jsou blbý otázky, jasně že jo. Pověsil bych si ho na strop hned nad postel… a mám postaráno o probdělý noci.
„Tahle je vážně nádherná,“ slyším říkat Toma a to už se jeho prst natahuje ke čtvrtému obrázku. „Viď?“
Na tváři mám blažený úsměv. Beze slova přikývnu.
Tom stojí tak blízko vedle mě, až mi do nosu proniká jeho jemná vůně. Rozkošnicky přivírám oči. Slyším, že se pohnul. Bojácně otevřu pravé oko. Přímo před sebou mám jeho obličej. Levé oko. Šup. Zírám do těch krásných hnědých očí a svět se se mnou točí. Ten jeho úsměv je tak strašně kouzelnej, že se mi z něj normálně podlamují kolena. Srdce mi divoce poskakuje v hrudi a já na něj jenom koukám a koukám a hlavu mi pomalu zaplňují ty nejromantičtější představy z mých tajných snů.
Asi vážně existuje nějaká telepatie mezi dvojčaty, protože najednou Tomův úsměv tak nějak zamrzá a já zpomaleně vnímám jeho přibližující se tvář. Už nás dělí jen milimetry… Dýchám jako po uběhnutí minimálně pátnáctistovky. Osmělím se a dokončím ten pohyb za něj.
Naše rty se setkají na půl cesty. Cítím tu krásnou hebkou kůži, jak se dotýká mých rtů. Ten malý kousek kovu v jeho spodním rtu není vůbec tak chladný jak na pohled vypadá. Slastně přivírám oči a užívám si to. Ten krásný, nevinný dotek… nejčistší polibek, jaký si umím představit. Co víc si přát? O tomhle jsem snil tak dlouho. Znovu se ponořím do těch krásných čokoládových očí. Ten šílený žár, který v nich spatřím, mě trochu vyděsí. Ale než se stihnu vylekat doopravdy, stáhne mě k sobě do náruče. Opře mi hlavu o své rameno a něžně mě pohladí po vlasech.
„Co to děláme, Tome?“ šeptám a tisknu se k němu. Chci se ujistit, že se mi to jen nezdá.
„Já nevím, Bille.“ Jeho ruka pořád čechrá mé vlasy. Pod tenkou látkou tmavého trička cítím jeho srdce. Bije pravidelně a silně. Je to nádherný pocit. Omámeně zavírám oči. Jeho rty se znovu přibližují. Je tak jemný a něžný, až to bere dech. Poddávám se mu, jsem jak loutka, zbavený vůle a možnosti ovládat své vlastní tělo.
Drží mě v náruči a já prožívám nejkrásnější chvíli mého života. Cítím, že jsme si tak strašně blízko, tak strašně moc spříznění a spojení…
Slyším jeho hlas, jak říká: „Kdyby nás teď někdo vyfotil, určitě by nikdo nevěřil, že to není fotomontáž…“.
Tiše se zasměju. Vida k čemu může být bulvár dobrý…
autor: Michelle M.
Aojky… omlouwám se za reklamu ae u mě na blogu je Bleskovka… samozřejmě jen pro TWC fans!!Tak se zapoj , beru prvních 5 nejrychlejších lidiček… ´
PS: sem upe moooocinky ráda že vaš twc blog zase fakčí ,ptž lepší blog neexistuje.. věřím, že bude stejně dobrý,možná lepší než dříw..papa Mishell
jo… za fšecinko může Yam 😀 dycky to je na koho swýst 😀
yeeey x) toe kráásne , tato ffka sa ti moc podarila .♥♥♥
Další pohádka na dobrou noc… Nevěřím tomu, že nezaznamenali onen časopis, kde byly jejich fotomontáže s twincestní tématikou. Určitě se na to museli podívat a vážně by mě zajímalo, jak reagovali… možnosti se nabízí spousta, jen vyrbrat. Tvoje možnost, Michelle, se mi moooc líbila 🙂 Je to krásné, jako vždy 🙂
srdce mi buší o stošsest, jak se říká, je to tak sweet povídka :DDDDD
před chvíli jsem kvůli tobě brečela (Dopis na rozloučenou), teď mi chce zase pro změnu srdce radostí vyskočit z hrudníku :)) bááááááááájo
Tahle povídka je prostě hustá…ale už jsem jí četla…ty…:-D a to zjsitím v polovině druhé části..hmm.,já jsem ale dobrá..Tahle tu asi byla ještě na starém blogu,že?? xD ale pěknééé
Mám ráda takovýto typ povídek. Jsou čtivé, vzrušující a když se k tomu přidá ještě schopný autor, tak je to hotový Ráj. Moc pěkná povídka!! 🙂
ježišmarja to bylo HUSTÝ,DOKONALÝ a prostě BEST! x) gratuluju k sQělému výkonu.. x)
souhlasím s TH 4ewer x) JE TO MOOOOC KWÁSNÝ A SOUHLASÍÍÍÍM SE VŠEMAA PÁČ JE TO FAKT NEPOPSATELNÉÉ!! TLLESKÁM!
to je úžasnýýý!!!! bill prej: nevim co myslíš, jsem šokovanej 😀 jojo 😀
Zabité 🙂