Zachraň mě

„…Jsou ale i okamžiky, kdy je člověk zcela sám a ani ten, kdo je zdánlivě pořád při vás, s vámi doopravdy není… A žádná slza není pravá… Rette mich !“ uvedl si Bill sám svou vlastní píseň. Chtělo se mu brečet, ale nemohl – dole pod sebou měl desetitisícové publikum…
Dnes to byly čtyři roky – na den přesně – co tenhle song napsal. A i přes to všechno, co se za tu dobu stalo, všechen ten úspěch – cítil se stále stejně, jako před těmi čtyřmi lety – tak sám a zrazený… Slzy už nedokázal zadržet.
„…Ich schaff’s nich‘ ohne dich – rette mich!“ napřáhl ruku k fanynkám, ale jeho oči jako vždycky vyhledaly někoho jiného. Nemusel se bát, že si toho všimne – on byl jako v extázi. Jen on a jeho kytara. Bill na tom byl jinak – byl to jen on sám, s nezkrotnou touhou v srdci, aby to byl jen on a Tom, nikdo jiný…
Znovu se na něj podíval a málem už i napřáhl ruku jeho směrem, ale Tom k němu byl otočený zády! Zajímal se víc o fanynky než o vlastního bratra… Bill by na něj tak rád zavolal, ať už mu neubližuje, ale nemohl. Křičelo jen jeho srdce a to Tom neslyšel…
„Hörst du mich? Hörst du mich nicht?“ to už Bill nevydržel. Pustil mikrofon a před zraky všech těch lidí se otočil a s brekem utekl z pódia.
Seběhla se k němu ochranka, ale on byl rychlejší, vběhl do zadní části zákulisí a zamkl se v šatně.
Už to nemohl vydržet – čtyři roky se snaží dát mu najevo své city, ale bratr mu nikdy nedá příležitost, vždycky řekne něco tak nevhodného…
Čtyři roky mu do obličeje zpívá píseň pro něj a o něm, ale jemu nikdy nic nedojde…
Sesunul se vedle lavičky, zády se opřel o zeď, objal svá kolena a hlavu skryl mezi pažemi. Brečel, jako nikdy. Brečel za něj, brečel za sebe samotného, brečel za to všechno, co mohlo být a nikdy nebylo…
Ignoroval bouchání na dveře, ignoroval všechny hlasy, ignoroval i výhružky, že jestli ty dveře neotevře…
„Tak ty dveře prostě -“ ozvala se obrovská, ohlušující rána a do šatny doslova „vletěl“ Tom.
„vyrazím!“ vydechl.
Bill skryl hlavu ještě hlouběji v rukou, aby se na něj nemusel dívat… Tak ho to ničilo…
„Bille!“ rozběhl se k němu Tom, když se sebral ze země.
Bill se ani nepohnul, nereagoval, ani když si k němu Tom přikleknul.
„Co se stalo? Proč jsi utekl? Proč brečíš?“ zasypal ho Tom otázkami.
Bill konečně zvedl hlavu a vyhýbavě se podíval na Toma. Podívat se mu do očí však neodvážil.
„No tak, Bille!“ Tom se k Billovi přisunul blíž, až už se i letmo dotýkali. Bill měl motýlky v břiše.
„Ni-nic…“ zašeptal; hlas měl plný breku a třásl se mu.
„Normálně jen tak uprostřed koncertu neodbíháš do zákulisí s brekem…“ usmál se slabě Tom.
„To – to ta písnička… Je tak…“ Bill nedořekl. Nedokázal to.
„Bille, tu písničku zpíváš už… ehmmm…“ Tom počítal.
„Čtyři roky! Dnes jsou to přesně čtyři roky, co jsem tu písničku napsal!“ rozeštkal se znovu Bill.
„No taaak, nebreč přece!“ Tom se k němu přišoupl ještě blíž.
„A za celý ty čtyři roky – nic se nezměnilo!“ řekl Bill nahlas své myšlenky. Což nechtěl.
„To byla skutečnost? Nikdy jsi mi neřekl, pro koho ta píseň je…“
Bill zavrtěl hlavou a v duchu si gratuloval, že to celou tu dobu vydržel.
„Ty… ji máš ještě rád?“ zeptal se Tom opatrně.
Bill byl v pasti – teď nemohl vycouvat, pokud Tomovi nechtěl lhát, a to opravdu nechtěl…
„Ehm, Tome…“ konečně se odhodlal pohlédnout mu zpříma do očí. „Asi bys měl něco vědět. A vidět.“ řekl. Rozhodl se – další čtyři roky už čekat nemůže, prostě mu řekne, jak to je, a pak teprve bude přemýšlet nad tím co dál. Jo – prostě mu to řekne.
„A… co?“ podíval se na něj zkoumavě Tom.
„Tak pojď se mnou,“ vybídl ho Bill a zvedl se ze země. Tom ho následoval. Vyšli z haly, ve které se konal koncert a zamířili k autům.
„Prosím do Magdeburgu…“ zaprosil Bill řidiče, když si nastoupili do černého auta s tmavými skly.
„Kam mě vedeš?“ zajímal se Tom.
„Chci ti vysvětlit, jak to bylo s tou písničkou,“ Bill teď byl ledově klidný nebo se tak alespoň snažil působit. Ve skutečnosti byl nehorázně nervózní…
„Děkuju,“ poděkoval Bill, když vyskakovali na kraji Magdeburgu z auta.
„Pojď,“ vybídl Toma a namířil si to polní cestou k louce u lesa – byli na úplném okraji Loitsche.
„My – my jdeme tam?“ ukázal Tom na jeden rozvětvený strom.
„Přesně tak,“ přikývl Bill.
Na stromě byl dřevěný domek z prken, byl tam ještě z dob jejich dětství. Vždycky tam spolu chodili. Bill přistoupil k chatrnému žebříku.
„Je to… dobrý nápad chodit až dovnitř?“ zajímal se Tom.
„Chceš to vědět? Jen tady pochopíš…“ řekl Bill a začal šplhat nahoru.
Otvorem v přední části domku, který představoval dveře, se bez problémů, ladně protáhl jako kočka a uvnitř se otočil, aby viděl na Toma, lezoucího po žebříku. Ten se pokoušel prolézt tzv. dveřmi, ale otvor byl velmi malý, Tom se uprostřed svého těla zasekl – kalhoty XXXXXL asi nebyly to pravé ořechové…
„Ku*va!“ zaklel Tom a pokoušel se natočit tak, aby otvorem prošel.
„Přibral jsi,“ zkonstatoval Bill a pousmál se.
„Nech si svý kecy, anorektiku!“ odbyl ho Tom a konečně se nasoukal do místnosti. Nebylo to tam až tak malé…
Billa se ale Tomova slova dotkla..
„Tak co? Proč jsi to napsal? Proč jsme TADY?“ vyzvídal Tom.

„Rozhlédni se. Nic tě nenapadá?“ zašeptal Bill. Jak si to tu prohlížel, zase ho začínaly pálit oči.
„Hmm, abych řekl pravdu – vůbec to nechápu,“ přiznal Tom.
„Nikdy jsi na nic nepřišel? Za celý ty čtyři roky? Nikdy jsi nepřišel na podstatu tý písně? Netušíš, komu je věnovaná?“ Billa zaplavovaly vzpomínky a navíc nevěděl, jak to Tomovi říct… Potřeboval nápovědu..
„Bille, já… Já nevím, já…“ Tom nevěděl, co si má myslet.
„Rozhlídni se, vzpomínej, poslouchej..“ vybídl ho Bill.
„Poprvé sám v našem úkrytu…“ zašeptal.
Tom se vyděšeně rozhlížel. Na stěně za Billem, bylo do dřevěných prken nožem vyryto: Bill & Tom. Vyryli to tam jako kluci, na znamení, že tohle je jen… Tomovi možná něco začalo docházet – tohle byl jen jejich úkryt.
„Vidím ještě naše jména na stěně,
a zase je mažu.
Chtěl bych se ti se vším svěřit,
proč jsi utekl?
Pojď zpátky – vezmi mě s sebou!“ Bill se odmlčel.
„Před čtyřmi lety – byli jsme domluvení, že se sejdeme tady. Seděl jsem tu, čekal jsem, ale ty nikde. Vytáhl jsem papír, tužku a napsal tohle – byla to tenkrát poslední kapka.
Do té doby jsem ještě doufal, že třeba… Ale den po tom jsem se dozvěděl, že jsi byl s nějakou holkou! Místo mě! Uvnitř jsem křičel, doufal jsem, že na něco přijdeš, že si uvědomíš, co cítím. Ale tys neslyšel. A moje slzy kvůli tobě nebyly pravdivé. Nikdy jsem nemohl doufat, že bys… Pokaždé, když to hrajeme, doufám, že si už konečně uvědomíš, že jsi to ty, pro koho zpívám. Kdo mě uvnitř spaluje, bez koho prostě nic nezvládnu – že to ty mě máš zachránit! Nikdy jsi nic nepochopil,“ svěsil Bill hlavu – po čtyřech letech to všechno šlo ven. A zbytečně – Tom se mu teď jistě vysměje do tváře, prohlásí, že je nechutnej a naivní a odejde za některou ze svých fanynek.

Bill se znovu rozplakal. Nikdy nedostane, co chce…
„Bille, kdybych to jen tušil – nikdy bych tě nenechal tak trpět – celé čtyři roky – kdybych to věděl… Jenže já to nevěděl, nedošlo mi to, já – promiň!“
Bill se ještě víc rozvzlykal, ovšem nad svou naivitou – co čekal? Čekal, že ho Tom začne vášnivě líbat? Co si to sakra namlouval??

Tom měl v sobě zmatek – aby řekl pravdu, na bratra už sice nějaký ten týden zálusk měl, ovšem – jen sexuální. Ale věděl, že to Billovi nemůže udělat, to by ho zničilo… Jenže co teď? Nechat ho brečet bez útěchy? Bez jediného doteku, jediného polibku?
Alespoň malá náplast bude lepší, než kruté odmítnutí… Ale… Zlomí mu to srdce! Tom sváděl boj sám se sebou… Když on byl tak přitažlivý…
Bledá tvář, černá líčidla rozpitá po obličeji a ta čistá nevinnost, co z něho čišela…
Prudce se přisunul k Billovi a zespodu jen přejel svými rty přes ty jeho.
Bill se roztřásl po celém těle. Tak přece jen nebyl sám, kdo toužil po dvojčeti? Pootevřel ústa a vnímal ty rty, jako v nejdivočejších fantaziích – tohle bylo lepší…
Tom se o něj spíš jen tak otíral a to ho neskutečně vzrušovalo.
„Zachráním tě!“ sykl Tom a vpil se do Billových rtů. Ten jen zalapal po dechu, ale vzápětí začal Toma líbat se stejnou intenzitou jako on jeho. Svezl se do lehu a Tom se převážil nad něj. Přitom si uvědomil, že kdyby tohle směl zažívat každý den, byl by nejšťastnější člověk pod sluncem.
S myšlenkou, že se Billa už nevzdá, nenechá ho trpět, z něj strhl tričko, až zapraskalo ve švech.
Prsty přejížděl po Billově holém hrudníku a plochém bříšku.
Bill sténal rozkoší. Hlavu měl zakloněnou a dlouhé, nalakované nehty zarýval do dřevěných prken podlahy, až v nich dělal hluboké rýhy, a stejně se mu nepodařilo se uklidnit.
Přímo vykřikl, když zaregistroval Tomův piers na svém břiše.
Tom se snažil a Billovy projevy slasti ho velice těšily..
Něco podobného totiž v životě nedělal, Bill byl první kluk, co ho kdy přitahoval. A byl mnohem lepší než všechny holky dohromady, pomyslel si Tom.
„Víš že, aahh… – že to co děláme, je- mmmm.. – zločin?“ podařilo se ze sebe vyrazit Billovi.
„Jo a v nejmenším mě to neruší. Tebe ano?“ odvětil Tom.
Bill jenom mocně zavrtěl hlavou a zasténal. Ničeho dalšího nebyl schopen.
„To jsem rád, jinak bych totiž nemohl udělat tohle,“ řekl Tom a lačně se přesunul k Billovým prsním bradavkám. Dotýkal se ho piercingem, což způsobilo, že Bill si sedřel několik nehtů až do krve – tak hluboké rýhy už dělal v prkenné podlaze.
Když už to nemohl vydržet, přetočil se, takže teď byl dole Tom.
„Tak se ukaž!“ zasmál se překvapený Tom.
Bill přitiskl rty k Tomovu horkému krku a otřel se o něj. Tom zaklonil hlavu.
Bill pokračoval a zatímco zaměstnával Tomovu mysl svým piercingem v jazyku, kterým se teď vždy jen letmo dotkl jeho krku, nenápadně vyhrnoval Tomovo XXXXXL triko a odhaloval tak jeho rovné břicho. Tom to nejspíš ani nepostřehl,teprve až z něj Bill triko naráz serval, zaryl mu Tom nehty do holých zad. Bill se prohnul, ale hned na to začal Tomův hrudník zasypávat lehkými polibky.
Byl tak něžný a jemný, až se to Tomovi zdálo úplně nadpřirozeně čisté a nevinné. Jak by TOHLE mohl někdo považovat za trestný čin? Vždyť byl jen se svým bratrem, znají se od vždycky a – náhle přímo zavyl a začal se pod Billem svíjet. Bill právě nečekaně, ale jemně skousl jeho levou bradavku. Pokračoval jazykem a Tom mu nehty zarýval tak hluboko do zad, že si Bill myslel, že o ně přijde.
Něžně a opatrně se přesunul na Tomovo bříško. Jemně se ho dotkl rty, jako by šlo o něco křehkého. Tom sténal, jak jen mohl. Billovy rty byly nádherně hebké a mimo to ho na břiše šimraly prameny Billových vlasů, což mu způsobovalo příval moc příjemných pocitů.
Bill jel stále níž, u Tomových kalhot se ale zarazil. Zdráhavě se podíval na Toma. Ten mohl z jeho očí přímo číst.
„Necháme to na příště,co říkáš?“ navrhl mu.
Bill si oddechl.
„Jo, budeme mít tolik času se objevovat…“ zasnil se.
Tom se nad jeho natěšeným fantazírováním pousmál. Ovšem v duchu přemýšlel o mnohem divočejších věcech… Ale tím Billa zatěžovat nebude.
Bill si položil hlavu na bratrův hrudník. Ten ho začal hladit ve vlasech; Bill v něm vzbuzoval jakýsi pud, že se ho musel neustále dotýkat, ochraňovat ho.
„Zachránil jsi mě,“ zavrněl spokojeně Bill a zavrtěl se Tomovi v náručí.
Nemohl tomu uvěřit – po čtyřech letech, konečně – se jeho sen stal skutečností. Bylo to tisíckrát lepší, než vyhrát zlato za desku, než vyhrát jakékoliv jiné ocenění, bylo to to nejlepší, co kdy zažil.
„To jsem rád,“ usmál se Tom a přisunul si Billa blíž k obličeji, takže si bradu položil na jeho hlavu.
„Byl to ten nejkrásnější zážitek mého života,“ pošeptal mu.
„Mého taky,“ souhlasil Bill.
Oba krajně vysílení z nevšedního zážitku po chvilce zavřeli oči. Jedno ale věděli oba jistě – na tento den nikdy, NIKDY nezapomenou…

autor: Ketty
betaread: Michelle M.