Povídku jsem měla rozepsanou už delší čas, ale teprve nedávno se mi ji povedlo dokončit…. Omlouvám se za ten novinový článek, vím že už je to trochu odrhovačka, ale přesně tohle jsem si tam už od začátku představovala, bylo by pro mě srdcervoucí svojí představu měnit 😛 No snad vás to nezklame,
Helushka 😉
„Cože?“
Čas se pro něj zastavil. Stál jako vytesaný do kamene a nevěřícně zíral do čokoládového moře bratrových očí.Tolikrát si tuhle chvíli přehrával v mysli. Na tisíckrát si představoval, jak bude Bill vypadat, co bude mít na sobě, jak se bude tvářit,co řekne… Vše si dokázal vykreslit do posledního detailu. A tahle jediná myšlenka ho dokázala poslední měsíce držet nad vodou.
Teď se ale stalo to, s čím nepočítal. V jeho unavených očích četl něco, co studilo víc než led.
Odmítnutí.
„Slyšel jsi dobře a teď vypadni!“ promluvil Bill a z jeho hlasu čišel chlad. „A- ale…“ zadržel Tom vzlyk a váhavě vztáhl dlaň k bratrově tváři. Bill však jeho ruku hrubě odstrčil. „Řekl jsem, abys šel! A o tohle se už nikdy nepokoušej, rozumíš?!“ sykl výhružně, obrátil se na podpatku a s hlasitým prásknutím dveří vyšel z pokoje.
Tom cítil, jak ho naplňuje ledová prázdnota. Jako by mu někdo vyrval srdce přímo z hrudi a před jeho očima jej pošlapal. Zoufalá úzkost, která jako jed pronikala do každé částečky jeho těla, mu ani nedovolila plakat. Stále tomu nemohl uvěřit. Tohle se přece nestalo! Je to jen zlý sen, jenž brzy skončí… ale… probuzení stále nepřicházelo…
Bezvládně se svezl po chladné stěně na podlahu a zabořil hlavu do dlaní. Dnešek měl být perfektní. Znovu ho směl spatřit, znovu ho sevřít v náručí a vynahradit mu vše, co způsobil, ale… Den, který jako maják svítil v tom oceánu lží, najednou pohasl. Zpackal to, tohle se přece nemuselo stát, kdyby jen tenkrát dávali větší pozor…
Bylo to tak hrozné. Nesnesitelné! Všechny ty soudy, nekonečné výslechy, psychologické testy, odloučení od Billa… A to vše kvůli tomu, že jedenkrát nebyli opatrní – a objektivy zachytily něco, co jim rozhodně nebylo určeno.
Jenom díky schopnému týmu vlivných právníků, kteří je z toho dokázali vysekat, mohl dnes být tady… u něj. Paradoxně by teď ale nejraději nebyl vůbec.
„Copak tys nic nepochopil? Oni mají pravdu, to, co děláme, není správné! Nechci to, je to zvrácené… hnusné… nechutné. Nevím, jak jsem kdy mohl…“ zněla mu v hlavě stále dokola Billova slova. Každé z nich mu zanechávalo v srdci hluboký šrám. Tolik ho to bolelo. On nechce. Odmítl jeho lásku jen proto, že nějací lidé říkají, že je to špatné. Ale jak by mohlo? Něco tak upřímného a nesobeckého, tak čistého?
Už od narození pro něj byl bráška důležitější než on sám. I kdyby do sebe sama nastokrát nechal kopat, na něho by nenechal sáhnout. Vždy tu pro něj byl, aby ho utěšil, když se mu něco nepovedlo. Ať provedl cokoliv, vždycky ho tahal z průšvihů. Už od prvních krůčků ho „držel“, znal každý detail jeho tváře, věděl o každém jeho nádechu, a přesto přese všechno se musel každý den podivovat nad jeho krásou, namíchanou v kouzelném koktejlu divokého rebela a něžné křehkosti.
Jako film se mu před očima promítla chvíle, kdy si konečně přiznali vzájemné city. Zdálo se to tak dávno. Tenkrát ho Tom učil na kytaru a Bill se strašně vztekal, že mu to nejde.
„Nesměj se mi Tome, tak slyšíš?! Hned toho nech!“ pištěl tehdy vzteky a rozčileně do bratra dloubal prsem. „Ale já se přece nesměju tobě, ale ta tvoje nedočkavost! Musíš mít všechno hned!“
„To teda nemusím!“
„Musíš!“ zašklebil se provokativně Tom. Věděl, že tohle Billa rozčiluje ze všeho nejvíc. „Ne ne, nemusím!“
„Ale jo, musíš. Vždycky jsi dostal všechno, co si chtěl. Vždycky.“
„To není pravda!“
„Je“
„Není!!“
„Je“
„Není!!!!!!“
„Je“
„Tebe jsem nikdy neměl!“ vyhrkl najednou Bill bez přemýšlení, ale hned vzápětí svých slov litoval. Tohle neměl říkat…Tom by to přece nepochopil.
„Co-cože?“
„Nic!“ odsekl Bill a červený jako čerstvě nakrojený meloun sklopil oči ke špičkám svých bot. „Zopakuj to!“ naléhal Tom a jeho hlas byl až překvapivě vážný. „Slyšels ne? Nikdy jsem neměl to, co jsem doopravdy chtěl. Nikdy jsem neměl…tebe.“ zamumlal sotva slyšitelně a bylo mu do breku. Tom ho teď zavrhne. Už nikdy se na něj ani nepodívá, bude se ho štítit! „Ale…vždyť mě přece… máš… jsem tvůj bratr. Jsem tu jen pro tebe…“ začal Tom opatrně a vážil každé slovo. „Ne,nejsi,“ hlesl Bill bezvýrazně a jeho pohled byl vše říkající. Už se nedokázal přetvařovat. Ne teď…
„J-jak to myslíš?“ zeptal se měkce Tom a nadzdvihl Billovu hlavu tak, aby mu viděl do očí. „T-t-tak j-jak jsem t-to řek-l“ zachvěl se Bill a zoufale si přál být na hony daleko. Už jen s pevně semknutýma očima čekal, kdy na něj Tom spustí či mu snad jednu natáhne. Jeho reakce jej však překvapila. Ucítil jeho horký dech na své tváři a pak… svět se s ním zatočil. To o čem celé měsíce jen snil se stalo skutečností. Tom něžně bral jeho rty mezi své a lehce se jich dotýkal jazykem. Bill překvapeně vydechl a pak začala bratrovy polibky opětovat…
Tomovi se začal tenhle obrázek rozplývat před očima. Teď ho nahradil daleko hrůznější výjev. Také bratra líbal… .ale to se díval na jejich společnou fotku na titulní straně bulvárních novin. Tak to vlastně všechno začalo. Nedokázal se ovládnout a políbil Billa ve vylidněném parku. Alespoň si tehdy myslel, že vylidněném… A pak? Měl by být vlastně rád, vyšli z toho dobře a díky Oliverovi, rodinnému právníkovi, si veřejnost myslí, že to byla jen povedená fotomontáž. Měl by být šťastný, jenomže… Ne, už se mu nechtělo nad tím přemýšlet. Byl moc unavený. S vypětím všech sil se zvedl, došel k posteli a lehl si. Bill už ho nemiluje. Přehodil přes sebe přikrývku a zahleděl se do stěny pokoje. Bill – první slovo, které jako mimino vyslovil. Bill…ne, nesmí na něj myslet! Je konec. KONEC!
Ztěžka přivřel víčka a téměř hned usnul. Alespoň na chvíli pryč od bolestné reality.
autor: Heluska
Nom,ten článek nad tím..to L.Lib…… je užasné ale já nemám ráda povídky kdy je Bill zlej…to si mi k němu nehodí..